Strana 8
REFLEKTOR
„Úspěšní jsme asi tak v polovině
případů. Situace v rodině se změní,
vztahy se stanou přirozenější, děti
se zlepší ve škole, rodiče pochopí
svou odpovědnost,“ říká ředitel-
ka a dodává: „Někdy nezabráníme
rozpadu rodiny, příčiny rozvodu jen
těžko můžeme odstraňovat my, ale
stále častěji se pouštíme do pora-
denství i organizace sociální pomo-
ci tak, aby třeba maminka s dětmi
prošla rozvodem bez zbytečných
šrámů a dokázala dobře obhájit svá
práva i práva dětí. Je pozoruhodné,
jak lidé málo znají možnosti, které
zákony dávají.“
Statistiky nemohou dobře popsat
jednotlivá dramata. Jsme v 21. sto-
letí, a přesto existují děti, které doma
prožívají dramatické až drsné oka-
mžiky. Ale nejde jen o násilí, obyčej-
ná nevšímavost a nedostatek pocho-
pení a podpory jsou stejně bolestivé.
Ukázat našim malým spoluobča-
nům, že život může vypadat i jinak,
že má také slunečnou stranu, je nej-
důležitější a nejtěžší práce v Domě
tří přání.
PANÍ JANA
Štíhlá, skoro by se řeklo křehká
žena, maminka pěti dcer. Kdesi na
severu republiky žila léta s tyranem,
s násilníkem, který ale dobře uměl
klamat celé okolí. Proto se nikdy
nemohla opřít o běžné společen-
ské mechanismy – nikdo jí nevěřil,
i když modřiny nelhaly. „Žila jsem
uprostřed zla. Bylo všude a zdálo se,
že neuniknu… Ale pak se to postup-
ně podařilo… odešla jsem nejprve
se dvěma dětmi, pak jsem získala
všechny. Když jsem šla poprvé do
Domu tří přání, moc jsem nevěři-
la, že mi pomohou. Měla jsem své
zkušenosti… Ale pro mne i pro děti
to najednou byla pohádka. Věřili mi,
časem jsme řešili všechno možné –
moji úplně ztracenou chuť do života,
sociální dávky pro děti, dobrý pro-
gram pro jejich volný čas, dotažení
mého rozvodu… Tady není žádné
téma zakázané. Jak říkám, pohádka.
Zlo je pryč a já jsem na dobré cestě
k lepším časům.“
Paní Jana ví, že její dcery ještě ne-
jsou úplně v pořádku. Prožité trápení
neodplyne samo od sebe. Ale tady
našla kromě pochopení také velmi
profesionální odbornou pomoc. Pro-
tože zlo, jak sama nazývá dlouhá léta
svého života, musí odstraňovat ti,
kteří to opravdu umějí. Pouhý sou-
cit nestačí. Proto jsou principy práce
domu založeny na hledání a prosa-
zování nejlepšího zájmu dítěte a jeho
potřeb, pochopení rodiny jako celku.
To všechno umí zdejší tým sociál-
ních pracovníků, psychologů a spe-
ciálních pedagogů.
A to také Jana oceňuje. Dobře ví,
že hlavně děti potřebují citlivý a pro-
myšlený postup při svém návratu
do normálního života, k úspěchům
ve škole, k co nejrychlejšímu zapo-
menutí hrůzných prožitků. I když se
paměť úplně vymazat nedá, dá se
využít jako velké poučení. To tady
umějí…
OKORALÁ SPOLEČNOST?
V podobných případech jsme zvyklí
kroutit hlavou a ptát se – jak to, že
nikdo nepomohl už dříve? Co děla-
ly orgány sociálně-právní ochrany
dětí? Co sousedé? Co škola? Mož-
ná jsou to otázky oprávněné, ale
ne vždy. Jindřiška Karlíková nesdí-
lí obecný pesimismus: „Situace se
nezhoršuje, naopak. Máme dobré
zkušenosti s učiteli, s lékaři i s orgá-
ny samospráv. Vidím, že přehlížení
viditelných znaků ohrožené rodiny
ubývá. Takže máme větší prostor
i na prevenci, na práci, která ještě
může mnoho zachránit. Protože my
nechceme někoho nachytat, usvěd-
čit, potrestat. Na to jsou jiní. My se
snažíme být užitečnými rádci a po-
mocníky a náš největší úspěch se
lehce pozná – když už nás rodina
nebo dítě nepotřebují.“
V atmosféře všeobecného har-
tusení na poměry a společenskou
atmosféru (naše špičková národní
disciplína) je to krásný hlas. A byl by
ještě krásnější, kdyby nám ředitelka
nepřipomněla své trable – nekoneč-
né shánění sponzorů a financí vůbec,
nízké platy svých kolegyň, malou
společenskou autoritu sociálních
pracovníků, kteří často nesou životní
bolesti svých klientů s nimi…
Sociální služby totiž ani zdaleka
nejsou jen o miliardách, jimiž začí-
nají a končí tiskové konference, ale
hlavně o jistotě, kterou dávají všem
Janám a jejich nejbližším. Jistota,
že tu jsou a budou, je už dnes moc
důležitá pro všechny, i když třeba
netuší, že je zítra budou potřebovat.
Přáním společnosti pak musí být –
takové ostrůvky lidství potřebujeme
více než všechny internety, laptopy
a multikina dohromady.
Neměla by
ředitelka Domu
tří přání
dostat velké
vyznamenání?
Ale když není
celebrita...
Úspěšní jsme asi tak
v polovině případů.
Situace v rodině se
změní, vztahy se
stanou přirozenější,
děti se zlepší ve škole,
rodiče pochopí svou
odpovědnost.