01/2022

• Strana 1

  Čtením tohoto časopisu podpoříte

  1/2022

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  NEZASTAVITELNÁ:

  Nová ruka

  pro Terezu

  (s. 40–43)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  šéfredaktor

  Když jsem v zimě roku 2020 psal

  poslední editorial do tištěného vydání

  měsíčníku Můžeš, ještě jsem netušil,

  že vás budu moci na tomto místě –

  o rok a půl později – zase přivítat.

  Jsem velmi rád, že jsme dostali pří-

  ležitost papírové vydání obnovit a že

  se s vámi budeme na jeho stránkách

  zase potkávat. Bude to nově čtyřikrát

  do roka, obsah jsme ale oproti mě-

  síčníku výrazně rozšířili.

  V prvním obnoveném vydání se

  nemůžeme než věnovat situaci, kte-

  rá nás všechny za poslední dva roky

  výrazně zasáhla. Bezprecedentní

  šíření závažné nemoci narušilo běž-

  ný život a otřáslo vším možným, co

  jsme až do té doby považovali za

  samozřejmé. Tvrdě dopadlo také na

  sociální služby, které se mají posta-

  rat o ty nejzranitelnější z nás. Jak se

  se situací vyrovnávaly? A jaké po-

  znatky si lze odnést do budoucích

  let? Věnujeme se tomu v nové sekci

  Téma, kterou najdete hned na prv-

  ních stránkách.

  Pozvat vás chci také k dalším tex-

  tům – při listování najdete zajímavé

  reportáže o práci v tréninkové ka-

  várně pro lidi s postižením či o velmi

  užitečném programu Peer mento-

  ring, při němž lidé s postižením radí

  dalším, kteří k němu přišli čerstvě

  a zatím se v nové situaci a možnos-

  tech tolik neorientují. Nechybějí ani

  už tradiční příběhy těch, kterým po-

  stižení zasáhlo do života. Každý den

  se snaží o větší soběstačnost a dů-

  stojné zapojení do běžného chodu

  naší společnosti.

  Milí čtenáři, pevně doufám, že vás

  bude čtvrtletník Můžeš bavit a inspi-

  rovat stejně, jako vás bavil a inspiro-

  val měsíčník. Až jej dočtete, půjčte

  jej svým známým či kolegům nebo

  ho jen nechte ležet tam, kde by mohl

  povzbudit další.

  Přeji vám příjemné léto. 

  Znovu s vámi

  strana 53–55

  strana 28–31strana 6–9

  strana 58–59

  strana 36–39

  Výlet bez bariér:

  Český Krumlov malebný i náročný.

  Když zbývá jen hlas:

  Dita Horochovská učí, jak ovládat

  počítač i domácnost hlasem.

  Sledujeme kvalitu života:

  S Jiřím Horeckým o budoucnosti

  sociálních služeb.

  Knižní recenze:

  Poselství o důstojném stárnutí.

  Fotostory:

  Už osmý ročník Run and Help

  pomáhá lidem s postižením.

  strana 32–34

  S peerem v zádech:

  Peer mentoring pomáhá překonat

  zdravotní postižení.

• Strana 4

  100 metrů na laně

  Vrámci desátého ročníku festivalu hudby apohybu Pojď dál slanila

  sportovkyně na speciálně upraveném vozíku Kateřina Šůlová za

  asistence horolezců zŽižkovské televizní věže. Pokus to byl pro ženu na

  vozíku rekordní – vpředchozích letech při stejné akci slanila například

  zvyšehradských hradeb nebo stěnu Kongresového centra, naposledy pak

  42,5 metru zNuselského mostu. „Bylo to skvělý!“ nechala se slyšet na

  kameru hned poté, co se kola vozíku dotkla země. 

  Foto: Irena Vanišová

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  TÉMA

  Sledujme kvalitu života

  Sprezidentem Asociace poskytovatelů

  sociálních služeb ČR Jiřím Horeckým

  osociálních službách po pandemii,

  mezerách vindividuálním přístupu

  inových pohledech na péči.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: ARCHIV JIŘÍHO HORECKÉHO

  Jak vnímáte situaci vsociálních

  službách sodstupem několika

  měsíců od pandemie covidu?

  Některé důsledky covidu a opatření

  s ním spojených jsou patrné už teď,

  jiné se určitě ještě projeví. Ale to te-

  prve ukáže čas, je potřeba si uvědo-

  mit, že právě v sociálních službách

  platila různá opatření nejdéle. Ak-

  tuálně je cítit hmatatelná úleva, ov-

  šem berme situaci s respektem. Po

  létu zase přijde podzim… Řada lidí,

  včetně mě, si po první vlně mysle-

  la, že už bude všechno dobré. Zku-

  šenost nás poučila. Navíc tu máme

  novou krizovou situaci – péči o lidi

  uprchlé před válkou na Ukrajině.

  Včem byli poskytovatelé so-

  ciálních služeb pandemií zasa-

  ženi nejvíc, tedy kromě nemoci

  samotné?

  Předně je potřeba říct, že u celoná-

  rodních čísel nakažených a úmrt-

  nosti dopadla Česká republika v po-

  rovnání s ostatními státy Evropy

  vcelku špatně, zatímco přímo v so-

  ciálních službách jsme patřili k nej-

  lepším. Přesněji řečeno jsme byli

  druzí. Takže ta různá, mnohdy přísná

  a nepopulární opatření měla smysl.

  Některá zařízení si je dokonce sama

  ještě zpřísňovala.

  Pokud jde o vedlejší dopady, po-

  skytovatelé nejvíc pocítili, že se jim

  rozbily prakticky všechny zaběhnu-

  té postupy. Museli přejít na krizový

  management, na což nebyl každý

  připraven. Lidé neměli dostatek in-

  formací, rostl počet zemřelých, včet-

  ně jednadvaceti pracovníků, přesto-

  že všichni dodržovali, co měli. Šířila

  se frustrace a bezmoc. I proto jsem

  vnímal, že v sociálních službách byla

  větší ochota k očkování, než tomu

  bylo celospolečensky. Ačkoliv i zde

  se začala projevovat rozdělenost

  společnosti, což mělo neblahý vliv

  na pohodu v pracovních kolektivech.

  Jaký postoj jste zaujali vrámci

  Asociace poskytovatelů sociál-

  ních služeb?

  Osobně jsem byl i pro zavedení po-

  vinného očkování. Měl jsem každo-

  denní nová čísla o úmrtnosti a počtu

  nakažených, přicházely mi zprávy

  od kolegů z Evropské unie. Z ana-

  lýzy dat bylo jasné, že potřebujeme

  proočkovanost alespoň mezi sedm-

  desáti a osmdesáti procenty. Kolek-

  tivním rozhodnutím jsme tedy došli

  k doporučení povinného očkování.

  Já se samozřejmě očkovat také dal.

  Podařilo se čísel dosáhnout?

  Prakticky ano, u zaměstnanců jsme

  se dostali k sedmdesáti procentům,

  u klientů k devadesáti pěti. Úmrt-

  nost pak záhy klesla k nule. Ale ta

  čísla berte trochu jako odhad, pro-

  tože metodika byla nastavena tak, že

  počty očkování se hlásily za klienty

  a zaměstnance dohromady, takže je

  těžké to úplně přesně oddělit.

  Zmínil jste kolegy zEvropské

  unie, jaké jsou jejich zkušenosti?

  Všeobecně jsme se napříč EU shod-

  li, že sociální služby byly při řešení

  situace kolem pandemie opomíje-

  ny. Docházelo k jejich omezování

  a útlumu. Ještě víc než pro poby-

  tové to platilo pro terénní. Ty byly

  třeba v Belgii vypnuty úplně. U nás

  k tomu naštěstí nedošlo, ale pro-

  jevilo se, jak stát akcentuje pouze

  fyzické zdraví. Nikdo moc neřešil

  důsledky sociální izolace vyplývají-

  cí ze všech těch opatření. Nemyslím

  to jako kritiku, ale námět k poučení.

  Zkušenosti ukázaly, že je potřeba

  holistický přístup, to znamená řešit

  ruku v ruce zdraví, psychiku i so-

  ciální aspekty.

  Všeobecně jsme se napříč EU shodli,

  že sociální služby byly při řešení

  situace kolem pandemie opomíjeny.

  Docházelo k jejich omezování

  a útlumu. Ještě víc než pro pobytové

  to platilo pro terénní.

• Strana 7

  7

• Strana 8

  TÉMA / SOCIÁLNÍ SLUŽBY PO COVIDU

  Vnímáte nějakou změnu už teď?

  Na úrovni vedení státu se zatím

  v přístupu nic moc nezměnilo. Vět-

  šina ředitelů na straně poskytova-

  telů si ovšem nutnost holistického

  přístupu uvědomila. Měli bychom

  se soustředit ne na kvalitu péče,

  ale na kvalitu života. Víc akceptovat

  individuální přání jednotlivých

  klientů i s přijetím určitých rizik.

  Stále totiž převládá vnucování

  představy o ideálním životě. Takže

  například senior, který je bytostný

  samotář, vedl tak celý svůj dosavadní

  život, je v pobytovém zařízení nucen

  ke kolektivním činnostem, protože

  je zažitá představa, že to potřebuje.

  I když on stojí o pravý opak. Vyšší

  věk není nemoc, kterou musíme lé-

  čit, ale etapa naší existence.

  To se některým zaměstnancům

  asi těžko vysvětluje…

  Personál pobytových služeb klienty

  často tlačí do pravidel instituce. To

  je rozšířený nešvar. Často mluvíme

  o deinstitucionalizaci a představuje-

  me si ji jenom jako rušení institu-

  cí nebo alespoň jejich atomizování

  na menší komunity. Ten pojem by

  měl ale zahrnovat i snižování insti-

  tucionálního vlivu na pobyt v těch

  větších. Musíme se naučit vnímat,

  kdo péči přijímá, a akceptovat, že

  někdy prostě chce něco, s čím per-

  sonál nesouhlasí. Jakmile má někdo

  určité kognitivní omezení, ocitá se

  v defenzivní pozici. Není silný v ar-

  gumentaci, personál jeho požadav-

  ky snadno smete ze stolu mávnutím

  ruky.

  Změnit myšlení lidí není nic snad-

  ného. Vím, že se teď dopustím

  nepodloženého generalizování,

  ale řekl bych, že to platí zejména

  vodlehlejších regionech. Samo-

  zřejmě nic neplatí všeobecně,

  ale ze zkušenosti se mi zdá, že

  bývá rozdíl vpřístupu personálu

  ipodle místa.

  Ve velkých městech je větší trh prá-

  ce, takže do sociálních služeb jdou

  převážně lidé, kteří to dělat chtějí,

  nikoliv musejí. Existují však oblas-

  ti, kde může být třeba domov pro

  se niory významným zaměstnava-

  telem, protože kolem nic moc jiné-

  ho není. Paradoxní efekt může mít

  i zvyšování platů, které se za uplynu-

  lých pět let opravdu viditelně zlepši-

  ly, takže už nepřicházejí jen nadšen-

  ci. Je to otázka personální politiky

  jednotlivých ředitelů a jejich práce se

  zaměstnanci.

  Takže personálu přibývá?

  Celkově lidi stále chybějí. Zejména

  to platí pro pečovatelské terénní

  služby. V nich si totiž vyděláte

  průměrně o pět tisíc korun měsíčně

  méně oproti službám pobytovým.

  Ale uvidíme, co bude dál. Je zjevné,

  že období pandemie má vliv

  i v této oblasti. Zvedla se prestiž

  pomáhajících profesí. Zdravotní

  školy hlásí nárůst zájmu o studium

  až o dvaadvacet procent a platí to

  i pro sociální oblast. Už není ostuda

  v ní pracovat. Veřejnost vyjadřovala

  podporu, konaly se koncerty, byly

  udělovány zvláštní odměny. Prestiž

  je samozřejmě jen jedna ze složek

  rozhodování o vlastní profesi, ale

  může mít vliv. Třeba to hned nevy-

  šumí.

  Co ještě by nemělo vyšumět?

  Určité uvědomění si hodnot a ele-

  mentární odpovědnosti. I já jsem

  dřív chodil do práce s nachlazením,

  teď už nad takovými věcmi přemýš-

  lím. Zejména v období chřipek, kte-

  Musíme se naučit vnímat, kdo péči

  přijímá, a akceptovat, že někdy prostě

  chce něco, s čím personál nesouhlasí.

  Jakmile má někdo určité kognitivní

  omezení, ocitá se v defenzivní pozici.

• Strana 9

  9

  ré můžou také zabíjet, ale nikdo nad

  tím takhle neuvažoval. Tak teď už

  snad bude. Stejně jako nad tím, že

  existují základní preventivní opatře-

  ní v podobě roušky a dezinfekce ru-

  kou. Ačkoliv jsem poněkud skeptic-

  ký, když vidím, jak rychle a snadno

  společnost opatření odhodila a zase

  mi někdo bez roušky kašle za krk

  v metru.

  Nemůžeme nechat stranou otázku

  financí, na kterou jsme už narazili

  uplatových podmínek. Jaká je

  tedy současná situace?

  Pro tento rok budou pro většinu po-

  skytovatelů představovat problém.

  Jednak letos dostanou převážně

  méně peněz než loni, a pak budou

  kvůli zdražování chybět v systé-

  mu až tři miliardy korun. Sice byly

  navýšeny úhrady a příspěvky na

  péči v pobytových zařízeních, čímž

  má přibýt asi devět set milionů, ale

  jak říkám, zvyšují se náklady a sni-

  žují dotace. S výjimkou roku 2018

  chybí peníze už posledních deset let

  ne ustále. Jednáme s ministerstvem

  práce a sociálních věcí o kompen-

  zacích cen energií. Příspěvkové or-

  ganizace mají alespoň v některých

  případech zatím nasmlouvané fixace

  cen, ale neziskovky prakticky vů-

  bec. Jednání bude třeba vést také na

  úrovni krajů. Situace trápí i zdravotní

  a školská zařízení.

  Poměrně nedávno se změnila

  vláda, vnímáte nějakou změnu

  vpřístupu?

  V něčem ano, přičemž s částí změn

  souhlasím, s částí nikoliv.

  Souhlasím například s tím, že se

  začínají víc akcentovat soukromé

  zdroje u seniorů. Bude tlak na to, aby

  jim víc pomáhaly vlastní děti nebo

  jejich soukromý majetek. Stát má

  pomáhat potřebným, to neznamená

  všem bez rozdílu. Bavíme se o větší

  spoluúčasti na stravování a ubytová-

  ní u majetnějších lidí.

  Naopak mám problém s navý-

  šením příspěvku na péči v prvním

  stupni. Mám takový pocit, že se ně-

  kdo koukl z okna, a řekl: budou to

  dva tisíce. Chci vědět, proč zrovna

  tato částka a komu? Víme, že u se-

  niorů dochází k velké míře zneuží-

  vání tohoto stupně příspěvku, ale zá-

  roveň si uvědomujeme, jak bychom

  nevhodným zásahem postihli osoby

  se zdravotním postižením.

  Ing. Jiří Horecký, Ph.D., MBA (*1978)

  Vystudoval veřejnou správu aregionální rozvoj na České

  zemědělské univerzitě, vroce  ukončil doktorské studium

  na Vysoké škole finanční asprávní vPraze. Vsociálních

  službách působí od roku . Stal se ředitelem Farní charity

  vTáboře, vletech – řídil G-centrum vTáboře (domov

  pro seniory, pečovatelská služba, denní stacionář, odlehčovací

  služby, azylový dům pro ženy amatky sdětmi).

  Prezidentem Asociace poskytovatelů sociálních služeb byl

  zvolen vroce . Zároveň působí také jako prezident Unie

  zaměstnavatelských svazů ČR, prezident evropské asociace

  European Ageing Network aod r.  je předsedou světové

  asociace Global Ageing Network. Založil několik neziskových

  organizací. Působil také jako poradce ministra aministryně

  práce asociálních věcí vletech –.

  Smanželkou advěma dětmi žije vTáboře.

  Souhlasím například s tím, že se

  začínají víc akcentovat soukromé

  zdroje u seniorů. Bude tlak na to, aby

  jim víc pomáhaly vlastní děti nebo

  jejich soukromý majetek.

  Právě lidé spostižením výrazně

  závislí na cizí pomoci volají po

  zavedení pátého stupně, protože

  náklady na osobní asistenci jsou

  ze současného čtvrtého stupně

  neuhraditelné, pokud chcete vést

  samostatný aktivní život.

  Se zavedením nějakého neomeze-

  ného pátého stupně úplně nesouhla-

  sím. Jsem pro individuální rozpočty,

  jako mají v Nizozemsku, Belgii nebo

  Švýcarsku. Současný systém nemů-

  že pokrýt všechny potřeby osob se

  zdravotním postižením. Nelze oče-

  kávat, že všeobecně pomůže jeden

  univerzální nástroj. Ze všech příjem-

  ců tvoří lidé ve věku osmnáct až še-

  desát pět let necelých deset procent.

  Připočteme-li i děti, bude to něja-

  kých patnáct až sedmnáct procent.

  Proto bych uvítal, kdyby byly tyto dvě

  skupiny z příspěvků na péči vyňaty

  a byl u nich zaveden zmíněný indi-

  viduální rozpočet reagující na jejich

  potřeby a situaci.

  Jaké navýšení si tedy lze vtako-

  vém případě představit?

  Určitě by takový rozpočet existoval

  v nějakém intervalu minima a maxi-

  ma, neomezený není nikde na světě.

  Dno bych viděl určitě vyšší, než je

  příspěvek na péči, strop by závisel

  na nezbytném počtu hodin péče a je-

  jich cenách. Nemůžete ale předložit

  návrh požadující navýšení rozpočtu

  o deset miliard. To nikdo neschvá-

  lí. Návrh musí mít reálnou šanci na

  průchodnost. Dovedu si představit

  navýšení o třicet procent proti sou-

  časnosti. Každopádně jde o tak zá-

  sadní změnu, že v tomto funkčním

  období to nejspíš nebude. Při hodně

  velkém optimismu možná u dětí.

  Kaž dopádně jednáme, už proběhly

  dva kulaté stoly se zástupci státu,

  poskytovatelů a příjemců, brzy nás

  čeká další. 

• Strana 10

  TÉMA / SOCIÁLNÍ SLUŽBY PO COVIDU

  Mgr. Lucie Mervardová

  ředitelka

  Pohoda – společnost pro normální život

  lidí s postižením

  Co vám ukázala ajaké zkušenosti

  přinesla pandemie koronaviru?

  Myslím, že nám pandemie opět potvrdi-

  la, že se jako národ dokážeme v těžkých

  chvílích semknout, být solidární, ohle-

  duplní, tvořiví. Bohužel jsme běžci na

  kratší tratě a mnoho z toho pozitivního

  nepřetrvá dlouho. Nadšení ze souná-

  ležitosti rychle uvadá, ohleduplnost

  se umenšuje, pravidla se bagatelizují.

  Zviditelnily se nám hodnoty, které

  jsme považovali za samozřejmost.

  V krajních situacích, v kterých jsme

  se ocitali, jsme poznávali nejen sebe,

  ale i své blízké, přátele, kolegy. Mezi

  některými se vztahy ještě více upevnily,

  jiní zjistili tak odlišné morální postoje,

  že nedokázali v přátelství či spolupráci

  setrvat. Myslím, že se dá říci, že pande-

  mie oddělovala zrno od plev. Pandemie

  také ukázala křehkost nebo odolnost

  každého z nás.

  V naší organizaci POHODA jsme pan-

  demií ztratili, prozřeli i získali.

  Ztratili jsme na řadu měsíců kontakt

  s většinou klientů našich terénních

  i ambulantních služeb. Následně mnozí

  měli obavu ze zavlečení onemocnění

  do své domácnosti, a proto podporu

  asistentů odmítali. Samostatně žijící

  uživatelé služeb, ke kterým běžně

  docházíme, nyní pracně dohánějí ztrátu

  některých dovedností, znovu navykají

  společenskému kontaktu. Pečující lidé,

  ale i ti, o které pečují, na sobě, zejména

  po první pandemické vlně, cítili velkou

  psychickou tíži. Byla patrná velká

  oboustranná únava, zhoršení psychic-

  kého stavu, obavy z dalšího vývoje,

  obavy z opakování ztráty kontaktu

  s lidmi atd. Psychologická podpora

  však byla a je tak vytížená, že se stala

  prakticky nedostupnou. Snažili jsme se

  o to, abychom zůstali s lidmi, kteří o to

  stojí, alespoň v telefonickém kontaktu,

  nabízeli jsme ochranné pomůcky, dez-

  infekční prostředky aj.

  Na dlouhou dobu jsme ztratili osobní

  kontakt mezi sebou – pracovníky or-

  ganizace. Ztratili jsme čas a prostor pro

  rozvojové věci, na kterých je třeba pra-

  covat společně, diskutovat. V prvních

  měsících roku 2020 jsme se zkrátka

  všichni snažili situaci zvládnout nejen

  v práci, ale i doma. V péči o děti, rodiče,

  sebe. Cíl byl jasný. Zajistit po celou

  dobu bezpečí a péči o obyvatele chráně-

  ných bytů. Také o obnovení terénních

  a ambulantních služeb v míře, kterou

  naši klienti potřebují. Nezanedbatelná

  proto byla vzájemná podpora a pomoc

  mezi námi pracovníky. S lítostí však

  musíme vzpomenout na zesnulou dlou-

  holetou uživatelku terénní odlehčovací

  služby a rodinného příslušníka klientky

  našeho denního stacionáře. Naštěstí

  ANKETA:

  Zkušenosti poskytovatelů

  sociálních služeb

  Bezprecedentní pandemie dopadla na všechny,

  omezeny byly také důležité služby pro seniory

  a lidi se zdravotním postižením. Jak vypadala

  situace u těch, kteří jsou pro ty nejslabší z nás

  zásadní oporou? A jaké zkušenosti si lze

  z takové události odnést pro budoucnost?

• Strana 11

  11

  jsme neztratili nikoho z kolegů a jejich

  nejbližších.

  Prozřeli jsme v tom, že se v krizové

  době nemůžeme jako sociální služby

  metodicky ani jinak opřít o minister-

  stvo práce a sociálních věcí. V prvních

  dvou třech týdnech pandemie minis-

  terstvo prakticky nekomunikovalo. Na

  webových stránkách nebylo o co se

  opřít. O to více jsme se cítili frustrova-

  ní, když zpětně MPSV komunikovalo

  svou metodickou podporu od počátku

  pandemie, kterou fakticky nezajis-

  tilo. V prvních týdnech jsme čerpali

  převážně z informací, které pro nás

  připravovaly zastřešující organizace

  AVPO a APSS.

  Bylo patrné, že tvůrci nařízení ne-

  znají obsah a dopad některých služeb.

  Znemožnilo se poskytování služeb tam,

  kde je naprosto klíčové jejich fungování.

  Víme nejen z médií, že řada organizací

  se vystavovala postihům, kdy nařízení

  obcházela a své služby poskytovala

  alespoň v omezené míře dál. Chaos ve

  vydaných nařízeních, kdy MPSV nena-

  vazovalo na MZ, nám poskytovatelům

  nepomáhalo. Museli jsme se spoléhat

  na sebe, na sdílení informací s dalšími

  organizacemi, a selský rozum.

  A co jsme získali? Získali jsme

  poznání, že jsme skvělý tým. Ukázalo

  se, že naši pracovníci mají vztah ke kli-

  entům a záleží jim na nich. Dodržovali

  vládní nařízení i nařízení organizace,

  bez zaváhání zajišťovali opatření při

  karanténě a izolacích u našich klientů.

  Dělali vše pro to, aby zpříjemnili klien-

  tům soužití v chráněných bytech, ale

  i v domácnostech a denním stacionáři

  v době nejtěžších omezení. Ověřili

  jsme si důvěru klientů vůči nám, kterou

  projevovali nejen tím, že se snažili

  maximálně dodržovat všechna opatření.

  A to nejen kvůli sobě, ale také proto, aby

  nám neztěžovali práci.

  V průběhu pandemie jsme nezazna-

  menali žádné konfliktní situace, odmítá-

  ní práce ani hromadné výhrady k očko-

  vání. Přestože se jednalo o svobodné

  rozhodnutí každého z nás, jen pár

  jednotlivců se rozhodlo se neočkovat.

  Ti, co očkování podstoupili, učinili tak

  zejména kvůli svým blízkým a uživate-

  lům našich služeb. Ty jsme vnímali jako

  nejzranitelnější. Svým postojem ulehčili

  vedení organizace naplňování všech

  nezbytných opatření. Respektovali jsme

  ale i kolegy, kteří se rozhodli jinak. Vše

  proběhlo v poklidu, oproti mnohým

  jiným organizacím.

  Velkou sílu jsme zaznamenali ve

  spolupráci s jinými pražskými organi-

  zacemi. Semkli jsme se, sdíleli postupy,

  očkovací centrum, know-how. Po-

  skytovali jsme si psychickou podporu,

  měli jsme prostor ke sdílení toho, co

  nás trápí. V Pohodě jsme zavedli nové

  postupy, nové možnosti k setkávání

  – kombinujeme osobní setkávání s on-

  -line, abychom byli co nejefektivnější,

  ale neztráceli kontakt mezi sebou. Stali

  jsme se flexibilnějšími, možná efektiv-

  nějšími.

  V sociálním podniku jsme zavedli

  nové produkty a služby. Navázali jsme

  spolupráci se subjekty v ulici, kde půso-

  bíme, začali jsme se vzájemně podpo-

  rovat. V době pandemie jsme navázali

  nové kontakty, získali nové dárce, pro

  sociální podnik nové zákazníky.

  Co je podle vás vpříštích letech pro

  sociální služby klíčové?

  Koncepce sociálních služeb a dosta-

  tečné víceleté financování. Podpora

  terénních, ambulantních a jiných služeb

  tak, aby minimum lidí odcházelo do vel-

  kokapacitních zařízení. Aby se kladl dů-

  raz na co možná největší soběstačnost,

  zodpovědnost za sebe a nepřepečová-

  vání. U dospělých lidí s mentálním zne-

  výhodněním mohu říci, že mnozí lidé

  užívají služby, které je zneschopňují,

  budují jejich závislost na službě tím, že

  požívají podporu větší, než je třeba. A to

  zejména proto, že tito lidé mají obtíže

  se získáním komunitních služeb, soci-

  álního bydlení se zajištěním terénních

  služeb atd. Neustálé doplňování kapacit

  velkých sociálních zařízení nepovažuji

  za správné ani efektivní.

  Je nezbytné, aby došlo k nějakému

  společenskému konsenzu, kam chceme

  sociální služby směrovat, a tou cestou

  se vydat.

  Sociální služby se musí stát větším

  společenským tématem. Mělo by se

  jednat o téma, které má vliv i na výsled-

  ky voleb. Bohužel se jedná o oblast, kte-

  ré občané věnují pozornost až ve chvíli,

  kdy je potřebují. Ale u nedostatečně

  fungujícího systému je to pro občana

  příliš pozdě. 

  Mgr. Veronika Židková

  vedoucí střediska SD BENJAMÍN Krnov

  koordinátor Dobrovolnického centra

  Slezské diakonie v Krnově

  Co vám ukázala ajaké zkušenosti

  přinesla pandemie koronaviru?

  Situace, které přinesla pandemie one-

  mocnění covid-19, byly pro nás všech-

  ny do té doby nepředstavitelné. Služby

  se učily reagovat na velmi rychle se

  měnící situaci a všechna opatření, která

  k nám přicházela. Z mého pohledu nám

  pandemie ukázala slabá místa, ze kte-

  rých jsme se mohli učit. Pro službu den-

  ního stacionáře, a především pro klienty

  a jejich rodiny, byla nejnáročnější první

  fáze pandemie. Velké obavy, strach

  o zdraví i život blízkých uvěznily mnoho

  našich klientů na dlouhé týdny doma.

  U některých se prohloubil strach

  z druhých lidí, jinde jsme vnímali nárůst

  autoagresivního a agresivního chování

  nebo větší fixaci na pečující osoby. Ve

  vysoké míře jsme se setkávali s tím, že

  pečujícím rodinám docházely síly.

  Pandemie nám ukázala, jak jsou pro

  rodiny důležité funkční sociální služby,

  na které se mohou obrátit. Jak je pro

  klienty důležité zachovat služby, které

  jim poskytují bezpečí a jistoty. A jak je

  pro nás poskytovatele důležité být opo-

  rou nejen pro klienty, kteří služby

  využívají, ale také pro jejich blízké

  a pečující.

  Co je podle vás vpříštích letech pro

  sociální služby klíčové?

  V sociálních službách se pohybuji již od

  roku 2005 a bohužel pořád vnímám, že

  jednou z klíčových otázek pro další roz-

  voj a kvalitní práci je finanční zajištění.

  Každoročně se potýkáme s nejistotou,

  očekáváme výsledky dotací, případně

  dofinancování. Poskytovat kvalitní služ-

  by nelze bez kvalitních lidí, bez jejich

  kvalitního proškolení, bez funkčního

  materiálního a technického zázemí

  a vhodných pomůcek, které budou

  reagovat na specifické potřeby lidí vy-

  užívající danou službu.

  Pro další rozvoj, vývoj a udržení

  kvality v sociálních službách je důležité

• Strana 12

  TÉMA / SOCIÁLNÍ SLUŽBY PO COVIDU

  vnímat význam této profese a nevytvá-

  řet rozdíly mezi pracovníky v nezisko-

  vém a příspěvkovém sektoru, k čemuž

  v letošním roce probíhala i celorepubli-

  ková kampaň Stejná odměna. 

  Petr Prinz

  ředitel Charity Olomouc

  Co vám ukázala ajaké zkušenosti

  přinesla pandemie koronaviru?

  Z negativních věcí můžeme vždy získat

  alespoň poznání. A jaké je to covidové?

  Předně jsme si sáhli hlouběji do duší.

  Silné i méně hodnotné lidské vlastnosti

  se zvýraznily. Myslím, že sociální služby

  v zásadě tuto náročnou situaci ustály

  (někde pochopitelně lépe, někde hůře).

  Myslím, že jsme poznali, jak lehce vzni-

  kají rozepře mezi lidmi a jak snadno

  se ze soudržnosti stane nenávist. Kéž

  bychom si tuto periodicky se opakující

  lidskou zkušenost zapsali někam hlu-

  boko.

  Co je podle vás vpříštích letech pro

  sociální služby klíčové?

  Flexibilita a zdravý rozum. 

  Dana Svobodová

  Centrum sociálních služeb

  pro seniory Pohoda, p. o.

  Co vám ukázala ajaké zkušenosti

  přinesla pandemie koronaviru?

  Zkušenost, že je potřeba od začátku do

  konce dodržovat nastavená pravidla.

  Jak je důležitá týmová práce a že vý-

  hrou je dobrý a soudržný tým, který si

  umí pomoci. Jak křehké je zdraví a jak

  rychle se dá onemocnět. Jak je důležité,

  aby vám někdo ukázal cestu a řekl,

  co máte dělat. Jak důležitá je správná

  komunikace (rodina, nešířit poplašné

  zprávy).

  Co je podle vás vpříštích letech pro

  sociální služby klíčové?

  Koncept, jak pracovat v covidu či při

  jiné infekci (co budu dělat, když...). 

  Bc. Andrea Hrebinková

  vedoucí Domova důchodců Libochovice

  Co vám ukázala ajaké zkušenosti

  přinesla pandemie koronaviru?

  Pandemie – toto slovo v zařízeních

  sociálních služeb není oblíbené a už

  vůbec chtěné.

  Senioři byli v prvních dnech uzavření

  domova vyděšení, většina z nich se

  bála o své blízké. To, že se domov

  uzavřel a oni mohli komunikovat pouze

  pomocí telefonu, jim celou situaci moc

  neulehčilo. Nechápali, proč jsou zavření

  (nejsou přece ve vězení), velice jim

  chyběl fyzický kontakt s jejich nej-

  bližšími. Postupem času pochopili, jak

  zákeřný virus to je, a někteří se začali

  obávat nejen o své blízké, ale i o svůj

  život.

  Mnoho schopných seniorů a seniorek

  se vrhlo do práce. Pomáhali s šitím

  roušek, vyhledávali činnosti, kde by

  byli prospěšní. Stříhali látky na roušky,

  trička na šnůry do roušek, ručníky na

  žínky, chodili loupat cibuli a česnek,

  louskat ořechy, prostě činnosti, které

  dávaly smysl. Hodně debatovali o tom,

  kdy tomu bude konec.

  Nošení roušek v domově bylo pro

  seniory obtížné. Jedni to odmítali, jiní se

  s tím smířili. Pravdou je, že to bylo pro

  ně velmi vysilující. Klienti domova byli

  více unavení a jejich zájem být ve spo-

  lečnosti ostatních seniorů opadal. Když

  vláda umožnila návštěvy v domově

  podle daných pravidel, většina se upnu-

  la na půlhodinové návštěvy v místnosti

  k tomu určené. Očekávání návštěvy

  rodiny bylo na klientech znát. Jedni byli

  veselí a těšili se, jiní zase nervózní. Když

  byl domov uzavřen, téměř 90 % klientů

  sedávalo ve vestibulu a čekalo na své

  děti u vchodu, aby neztratili ani minutu

  z návštěvy. Personál se snažil, aby vše

  proběhlo podle nařízení a hlavně ke

  spokojenosti klientů. Přesto se našly

  vynalézavé rodiny, které se snažily naří-

  zení obcházet, stály pod okny a balkony

  a podávaly si tašky a balíčky na prováz-

  ku. Personál přitom byl u hlavních dveří

  a každou maličkost přebíral a dezinfiko-

  val a odnášel na pokoj, aby byli senioři

  chráněni.

  Když virus pronikl i do domova,

  život v něm se naprosto změnil. Bylo

  nutné přijmout veškerá možná opatře-

  ní, aby se virus co nejméně šířil. Klien-

  ti byli ve svých pokojích, společné jídlo

  se stalo minulostí. Personál dovážel

  jídlo na pokoje a staral se o seniory

  jen tam. Taková izolace seniorům moc

  neprospívala. Pravda, některým se to

  zalíbilo, nikam nemuseli, jen zazvonili

  a personál přiběhl. Jiní stále jen sle-

  dovali televizi a rozhlas a utápěli se

  v beznaději, kdy už to skončí. Scházel

  i kontakt s personálem, jak byli zvyklí

  – cvičení, aktivity, společné povídání

  si v kavárně apod. Jejich jediným

  spojením s rodinou byl telefon a s per-

  sonálem jen nutný kontakt na vyřízení

  běžných úkonů či poskytnutí zdravotní

  péče. Covid zasáhl velkou měrou i do

  řad personálu.

  Rozvolňování přineslo částečnou

  euforii, po víc než roce se mohli senioři

  opět těšit ze společnosti ostatních.

  Euforii z rozvolnění střídal smutek, když

  postupně zjišťovali, koho z té naší velké

  rodiny v domově kvůli pandemii ztratili.

  Nyní jsou senioři spokojení a domov je

  otevřen všem.

  Pandemie a opatření s tím sou-

  visející seniorům neprospěla, trpěli

  psychicky (strach, stesk, bezmoc,

  vztek i bolest). Pandemie dokázala

  lidi v domově sjednotit, v počátcích

  je poháněla naděje, že virus svým

  úsilím a snahou porazí, to po pár

• Strana 13

  13

  měsících opadlo. Pandemie odhalila

  u každého člověka jeho nejlepší, ale

  i nejhorší stránky, ukázala nám, jaké

  máme schopnosti, možnosti, a hlavně

  kde máme své hranice a co vše jsme

  schopni vydržet a zvládnout.

  Co je podle vás vpříštích letech pro

  sociální služby klíčové?

  Bylo by vhodné zvážit, zda by začlenění

  psychologa nemělo být standardem

  v domovech poskytujících sociální služ-

  by. Navýšení počtu pracovníků v po-

  máhajících profesích. Úprava zbytečné

  administrativy, která jde na úkor času

  pro uživatele. Více zájmu ze strany so-

  ciálního odboru a krajských úřadů. 

  Mgr. Ing. Marek

  Wohlgemuth

  ředitel centra ARPIDA

  Co vám ukázala ajaké zkušenosti

  přinesla pandemie koronaviru?

  Cenu sociálního kontaktu u uživatelů

  i pracovníků. Cenu osobní odvahy, ale

  i osobní odpovědnosti pracovníků.

  Schopnost omezit své osobní svobody

  pro ochranu uživatelů. Nutnou přípravu

  na budoucí výzvy. Neúčinnost a kon-

  traproduktivitu některých opatření

  (zejména izolace).

  Co je podle vás vpříštích letech pro

  sociální služby klíčové?

  Zjednodušení systému pro uživatele

  i poskytovatele (smlouvy, vykazování,

  prostupnost pro uživatele i personál

  atd.). Více času na přímou péči na úkor

  některé nesmyslné administrativy.

  Vzdělávání pracovníků – doplnění,

  změna, možnost zaměstnat i bez od-

  borné způsobilosti. Řešení krizových

  situací v rodinách. Služby pro dospělé

  lidi s tělesným a kombinovaným posti-

  žením (vakuum mezi světy generace ve

  vzdělávání a seniory). 

  ThLic. Michal Umlauf

  vedoucí center Maltézské pomoci

  vOlomouckém aZlínském kraji

  Co vám ukázala ajaké zkušenosti

  přinesla pandemie koronaviru?

  Maltézská pomoc realizuje více druhů

  sociálních služeb a pro každou z nich

  se stala pandemie velkou výzvou.

  V terénním programu pro osoby bez

  domova v Praze jsme zajišťovali během

  pandemie provoz hotelu, kde mohli

  být klienti dočasně ubytovaní. V rámci

  osobní asistence napříč ČR bylo velmi

  náročné poskytování péče vzhledem

  ke všem hygienickým omezením,

  soustavnému testování a vlnám one-

  mocnění mezi pracovníky, kdy se uká-

  zala skvělá soudržnost týmu a ochota

  pomáhat.

  Velmi náročné byly situace, kdy nám

  bohužel vlivem covidu zemřela řada

  dlouhodobých klientů. Ve službách pro

  rodiny s dětmi se musely otevřít nové

  formy online komunikace s klienty

  a zvlášť důležité podpory dětí v domácí

  výuce. Velmi si vážíme také mimořád-

  ného nasazení našich dobrovolníků,

  kteří zajišťovali například pomoc při

  provozu některých domovů pro seniory

  s omezeným počtem zaměstnanců,

  podporovali náročnou službu zdravot-

  níků a nebáli se navštěvovat osamocené

  seniory a osoby se zdravotním posti-

  žením v domácnostech, případně jim

  věnovat svůj čas alespoň telefonickou

  cestou.

  Co je podle vás vpříštích letech pro

  sociální služby klíčové?

  Za klíčový pokládám růst kvality sociál-

  ních služeb s ohledem na profesionalitu,

  ale i lidskost pracovníků, bez níž ztrácí

  sociální služba svůj důležitý rozměr. Pro

  poskytovatele je současně velmi důle-

  žitá také stabilita a jasnost financování

  sociálních služeb, což zůstává stále jed-

  ním z velkých systémových nedostatků

  našeho prostředí sociálních služeb. Bez

  jasného a dostatečného financování

  se nebude dařit udržet v sociálních

  službách kvalitní pracovníky na všech

  úrovních. 

  Jak na

  QR kódy

  ?

  Vněkterých

  textech

  můžete

  narazit

  na QR kód.

  Zapněte

  fotoaparát

  na svém chytrém

  mobilu anamiřte

  jej na kód,

  ťukněte prstem

  na nabízený

  odkaz adozvíte

  se víc!

• Strana 14

  TÉMA / SOCIÁLNÍ SLUŽBY PO COVIDU

  Nepostradatelná

  pomoc

  Českobudějovické Centrum

  Bazalka ulehčuje už dvacet let

  rodinám, které se starají oděti

  spostižením. Ikdyž nejsou

  podobná zařízení obvykle na

  titulních stranách novin, pandemie

  koronaviru jasně ukázala, že se

  bez nich jen tak neobejdeme.

  Text: RADEK GÁLIS

  Foto: AUTOR AARCHIV

  CENTRA BAZALKA

  Centrum Bazalka je nestátní nezis-

  ková organizace, která poskytuje

  služby denního a týdenního sta-

  cionáře pro děti s kombinovaným

  postižením a poruchami autistic-

  kého spektra. „Fungujeme od roku

  2004, takže zanedlouho budeme

  slavit 20 let od založení. V součas-

  né době máme 47 klientů z celého

  kraje, službu týdenního stacionáře

  vy užívá osm klientů a dva fakultativ-

  ně. Ostatní jsou v denním stacionáři.

  Aby rodiče měli všechno pod jednou

  střechou, máme i základní a mateř-

  skou školu speciální, kde poskytuje-

  me individuální vzdělávání a také fy-

  zioterapii,“ představuje zařízení Petra

  Mahrová, předsedkyně dozorčí rady

  Bazalky a PR pracovnice.

  V Bazalce je sedmým rokem. „Při-

  šla jsem z komerčního sektoru a ta-

  hle práce mi dává velký smysl. Můžu

  použít dovednosti, které jsem získala

  během předchozího působení, apli-

  kovat je v neziskové organizaci a na-

  směrovat ji tak zase trochu jinam,“

  vysvětluje.

  Za dvě dekády fungování zde řada

  klientů dospěla a nutně potřebuje

  novou službu – domov s celoročním

  nepřetržitým fungováním. V roce

  2018 podali v Bazalce žádost o dota-

  ci a po dlouhých jednáních získali na

  nový projekt přes 27 milionů korun.

  „Nyní už máme hrubou stavbu a měli

  bychom otvírat na přelomu let 2023

  a 2024. Dům poslouží deseti klien-

  tům, dole budou žít lidé s kombino-

  vaným postižením a v prvním patře

  ti mobilní s poruchami autistického

  spektra,“ přibližuje Petra Mahrová.

  Dům bude otevřen 365 dní v roce,

  což přinese velkou úlevu pro rodiče

  i pro dospělé klienty, kteří zde bu-

  dou moci žít podle svého. Pozemek

  je obrovský, takže se sem vejde ješ-

  tě jeden domov pro dalších osm lidí,

  a zůstane pořád veliká zahrada. „Nyní

  hledáme vhodnou dotační výzvu. Ta-

  hle služba prakticky v Českých Bu-

  dějovicích neexistuje. Veřejnost si

  často neuvědomuje nebo zapomíná,

  že když se narodí dítě s postižením,

  ovlivní to chod celé rodiny i dalších

  zdravých sourozenců. Právě těmto

  rodinám chceme ulehčit, aby mohly

  Klienti ajejich

  rodiče nacházejí

  vlídné přijetí

  aodbornou pomoc

  vcentru Bazalka

  už takřka 20 let.

  Foto:

  Archiv centra Bazalka

• Strana 15

  1515

  žít co nejnormálnější život, a chceme

  poskytovat co nejlepší a nejkvalit-

  nější život i jejich dětem,“ vypočítává

  Petra Mahrová.

  RODINA JAKO ZÁKLAD

  V jedné vesele vybarvené místnosti

  rehabilituje Anna Janovská s tříle-

  tým chlapcem, v další zase sociální

  pracovnice Jana Taliánová vzbuzuje

  podněty u sedící dívenky. Podává jí

  míčky, které klientka střídavě mačká

  a pouští. Ve třídě speciální školy

  v druhé budově sedí u stolku několik

  dětí s třídní učitelkou Renátou Miku-

  lovou, jedno se houpe v zavěšené síti.

  „Mám celkem pět školáků od šesti

  do osmnácti let,“ prozrazuje učitelka

  s tím, že každé dítě má své indivi-

  duální potřeby. S dětmi ve speciální

  školce proto pomáhá i asistentka pe-

  dagoga.

  O klienty není v Bazalce nou-

  ze. Původně se centrum jmenovalo

• Strana 16

  TÉMA / SOCIÁLNÍ SLUŽBY PO COVIDU

  Světluška, název se ale pletl s nadač-

  ním fondem Českého rozhlasu pro

  zrakově postižené. Rozhodli se tedy

  změnit název na Bazalku, a to nikoliv

  náhodou. „Od začátku jsme pracova-

  li v konceptu bazální stimulace a sta-

  li se tak prvním certifikovaným pra-

  covištěm bazální stimulace v České

  republice,“ prozrazuje s hrdostí Petra

  Mahrová. „Bazální stimulace je pe-

  dagogicko-ošetřovatelský komplex,

  s nímž ke klientovi přistupujeme.

  Pomáháme celé rodině, a ta je přece

  bazálem čili základem společnosti.

  A bazalka je navíc zdravá bylinka,“

  usmívá se.

  SEDM TÝDNŮ STRESU

  Také zdejší zařízení zažilo v uplynu-

  lých dvou letech složitý život v době

  pandemie. „Pro nás byla těžká hlavní

  první vlna covidu hned zpočátku,“

  svěřuje se Petra Mahrová. Z naříze-

  ní vlády museli zařízení zavřít a šest

  nebo sedm týdnů bylo opravdu hod-

  ně drsných jak pro klienty, tak pro

  jejich rodiče. „Zvláště u dětských

  klientů s poruchami autistického

  spektra je důležitá rutina a pravidel-

  ný režim. Kvůli pandemii z něj ale

  najednou vypadli, navíc jejich pra-

  cující rodiče museli přestat chodit

  do zaměstnání, aby se mohli 24 ho-

  din denně a sedm dní v týdnu o své

  děti starat. Což bylo opravdu hodně

  náročné a vyčerpávající, protože ne-

  měli žádnou oporu, ani terénní, která

  byla vládou také zakázána.“

  Zatímco různé práce se daly vy-

  konávat na dálku nebo on-line, v so-

  ciálních zařízeních to možné není.

  Dobrovolnická organizace ADRA, se

  kterou Bazalka spolupracuje, připra-

  vila alespoň čtení pohádek na dál-

  ku. „Nic jiného jsme ale první týdny

  s klienty dělat nemohli, a veškerá

  naše činnost se tak zastavila. Deva-

  desát procent našich zaměstnanců

  pracuje v přímé péči, která se na

  dálku dělat zkrátka nedá. Naštěstí

  jsme po pár týdnech mohli otevřít

  a všechna omezení, jako byla nut-

  nost nosit roušky nebo se pravidelně

  testovat, jsme zvládli. Byli jsme rádi,

  že jsme zpátky v práci a můžeme

  se zase postarat o klienty,“ vypráví

  s úlevou Petra Mahrová.

  Dodává vděčně, že i v těžké době

  jim zůstali dárci věrní. „Pořídili jsme

  si také vlastního psa na canisterapii,

  Centrum Bazalka

  Od roku  pomáhá rodinám

  spéčí oděti stěžkým zdravotním

  postižením zcelých jižních Čech.

  Snaží se ulehčit životní situaci těchto

  rodin adát prostor pro jejich zdravý

  chod. Nabízí ucelenou rehabilitaci, tzn.

  propojení sociálních služeb, vzdělání

  afyzioterapie:

  Denní atýdenní stacionář –

  ambulantní apobytové sociální

  služby

  ZŠ speciální aMŠ speciální –

  poskytuje vzdělání podle

  individuálních potřeb amožností

  každého žáka

  Fyzioterapie – cílenou rehabilitací

  se snaží zlepšit kvalitu života či

  přinejmenším stabilizovat zdravotní

  stav

  Více na www.centrumbazalka.cz

  O klienty se

  starají zkušení

  zaměstnanci,

  kteří všemožně

  rozvíjejí jejich

  schopnosti.

  První atřetí fotografie:

  Archiv centra Bazalka

  Štěpánka Čížková

  (vlevo) a Petra

  Mahrová se starají

  o to, aby centrum

  mělo dostatek

  peněz na provoz.

• Strana 17

  17

  protože k nám v období pandemie

  nemohla docházet žádná externí

  služba. Navíc jsme se dovybavi-

  li a na zahradu pořídili malý bazén,

  abychom byli soběstační i v koupání.

  Jenže nám všem velmi chyběl kon-

  takt s vnějším světem. Klienti nikam

  nechodili a nikdo nechodil ani sem

  k nám. Pro zaměstnance nebyla žád-

  ná nová školení, a když, tak jenom

  přes internet. A na to jsme si docela

  zvykli. Všichni jsme ale jinak v té-

  hle době trpěli, a jakmile jsme mohli

  otevřít, byli jsme rádi.“

  STUDENÁ POMOC

  Bazalka na provoz využívá státní do-

  tace, bez kterých by s omezenými

  příjmy nemohla existovat. „Naštěstí

  máme také obrovskou základnu in-

  dividuálních dárců, kterou budujeme

  deset dvanáct let. Tihle dárci, kteří

  pravidelně měsíčně přispívají tře-

  ba jen po stovce nebo dvou, pro nás

  hodně znamenají, jsou naši jistotou

  a velkou pomocí. I když loni bylo tor-

  nádo na Moravě a letos je válka na

  Ukrajině, takže potřebných je hodně,

  zůstávají nám věrní. Chápou, že naše

  služby nemůžeme bez finančních

  prostředků poskytovat,“ děkuje Petra

  Mahrová.

  Organizace navázala také pravi-

  delnou spolupráci s různými firma-

  mi a pořádá benefiční akce. Potkat

  je můžete například na tradičním

  půlmaratonu (před pár lety při něm

  běhali pro centrum štafetu i moto-

  cykloví závodníci bratři Smržové)

  a na konci zimy tu pořádají akci

  s názvem Nebuďme chladní aneb

  Otužilci pro Bazalku, kdy se v břez-

  nu chodí lidé koupat do řeky Malše

  a zaplatí si startovné. Pořádají také

  benefiční turnaj v plážovém vo-

  lejbale smíšených trojic a benefič-

  ní běh Svatojánský kopeček ve sv.

  Jánu nad Malší.

  BYLINKY PROTI VYHOŘENÍ

  Protože financí na provoz potřebuje

  centrum skutečně moc, stala se po-

  čátkem roku posilou fundraisingo-

  vého týmu i Štěpánka Čížková, která

  vzpomíná na vznik centra. „Přátelím

  se s jednou ze zakladatelek, paní

  Martinou Koudelkovou, kvůli jejímuž

  synovi s postižením Bazalka vznikla.

  V prostorách, kde nyní sídlíme, pů-

  vodně fungovala státní školka, jejíž

  část byla uzpůsobena i pro postiže-

  né děti. Vedení města se ale kdysi

  z nějakého důvodu rozhodlo škol-

  ku zavřít. Paní Koudelková společ-

  ně s Vandou Polívkovou, současnou

  ředitelkou sociálních služeb, která

  měla také postiženou dceru, začaly

  o zařízení bojovat. Snažily se vybu-

  dovat jesle pro děti s kombinovaným

  postižením a postupně své snahy

  dále rozvíjely, aby pomohly nejen

  svým dvěma dětem, které už tady

  nejsou. Postupně se přidávali další

  klienti, až se centrum rozrostlo do

  současné podoby,“ vypráví.

  I Štěpánka Čížková dlouho pra-

  covala v soukromém sektoru, v ob-

  chodní sféře. Po 20 letech už měla

  podle svých slov pocit vyhoření. „Je-

  likož jsem celoživotně tíhla k sociál-

  ním službám a dlouhodobě podpo-

  ruji např. Lékaře bez hranic, vy užila

  jsem nabídky, když se zdejší tým

  fundraiserů rozšiřoval. Jsem tady

  moc ráda a velmi spokojená,“ dodává

  a obrací pohled na zeď ozdobenou

  fotografiemi z nejrůznějších aktivit

  centra. 

  Asistentka

  pedagoga Aneta

  Dvořáková se ve

  speciální školce

  věnuje několika

  dětem zároveň.

  Anna Janovská cvičí s dítětem.

  Zvláště u dětských

  klientů s poruchami

  autistického spektra

  je důležitá rutina

  a pravidelný režim.

• Strana 18

  REFLEKTOR

• Strana 19

  19

  Čestné

  vymáhání

  dluhů není

  ostuda

  Držitelem ceny Františka

  Kriegla udělované

  Nadací Charty 77 se

  vkvětnu stal Daniel

  Hůle zČlověka vtísni.

  Dlouhodobě se věnuje

  problematice zadlužování

  značné části občanů

  České republiky, zejména

  pak oblasti exekučního

  avymahačského byznysu.

  Se svým týmem dokázal

  zviditelnit neutěšenou

  situaci apřispěl ktomu,

  aby politická reprezentace

  učinila některá odpovědná

  opatření. Podle jeho slov

  je však stále na čem

  pracovat.

• Strana 20

  REFLEKTOR / PROBLEMATIKA ZADLUŽOVÁNÍ

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  JAKUB PLÍHAL (Aktuálně.cz)

  Co pro vás udělení ceny znamená?

  Ze všeho nejvíc mě to uvádí do roz-

  paků. Nejsem žádný hrdinný bo-

  jovník za lidská práva z první linie.

  Jsem spíš taková mluvící hlava týmu

  z Člověka v tísni. Ve svých vyjádře-

  ních se nebojím být neopatrný, což

  média ocení. Ale nechci být neuctivý!

  Té ceny si samozřejmě vážím a beru

  to tak, že patří všem mým kolegyním

  a kolegům.

  Není to pochmurné, když stále

  řešíte lidskou bídu? Jakých úspě-

  chů si nejvíc ve své práci ceníte?

  Osobně rozlišuji, jestli jde o notoric-

  kého dlužníka nebo o člověka zadlu-

  ženého nespravedlivě. U těch dru-

  hých mě nabíjí každý spor vyhraný

  v jejich prospěch. Jsme taková po-

  mocná ruka a naší motivací je, když

  opravdu pomůžeme.

  Také se mi líbí, že se Člověk v tísni

  pouští do dlouhodobých bitev, které

  na začátku vypadají úplně marně,

  ale nakonec se věc podaří. Například

  když jsme v roce 2014 dosáhli na

  ministerstvu spravedlnosti snížení

  nemravných odměn pro advoká-

  ty. To jsme šli fakt zapít. Nebo když

  o dva roky později došlo na regulace

  spotřebitelských úvěrů.

  Dvacet pět let pracujete vrůz-

  ných programech souvisejících

  sromskou komunitou. Platí vše-

  obecně zažitá představa, že dluhy

  aexekuce se týkají především

  této skupiny?

  Do jisté míry se to dalo tvrdit před

  rokem 2008, kdy Romové skutečně

  tvořili výraznou část. Ovšem po ná-

  sledné ekonomické krizi už to vůbec

  neplatí. Momentálně je v exekuci

  přibližně sedm set tisíc dospělých

  obyvatel České republiky. Romů zde

  žije odhadem nějakých dvě stě pa-

  desát tisíc, takže i kdyby se to týka-

  lo všech, tvořili by tak třetinu. Ale je

  pravda, že v rámci jejich komunity

  je to obrovský problém. Když hodně

  vystřelím od boku, troufnu si tvrdit,

  že výrazný problém s dluhy mají až

  tři čtvrtiny z nich.

  Čím to je?

  Vzdělání je určitě důležité a jeho níz-

  ká úroveň může být jedním z fakto-

  rů, v tomto případě však nikoliv tím

  nejpodstatnějším. Romové na rozdíl

  od zbytku populace stále udržují

  široké a pevné rodinné vazby. Vět-

  šinová chudoba tak vede k tomu,

  že úspěšní se stávají zdrojem pro

  Tým Člověka

  vtísni podává

  pomocnou ruku

  nejen dlužníkům.

  „Ocenění patří

  všem mým

  kolegyním

  akolegům,“ říká

  Daniel Hůle.

• Strana 21

  21

  ostatní, kteří si chtějí půjčovat peníze

  nebo si na dotyčného berou úvěry,

  protože má práci a dokáže prokázat

  příjmy. Pořád je atakován požadav-

  kem solidarity.

  Ne vlastní vinou se tak sám ocitne

  v pasti. Případně se musí od komu-

  nity odříznout, což není vůbec lehké.

  A to i z důvodu rasismu naší společ-

  nosti, protože s rodinou přeruší kon-

  takty, a pro ostatní bude pořád Rom.

  Vyžaduje obrovskou vnitřní sílu ta-

  kovou situaci vybalancovat – udržet

  si kontakt s rodinou, ale nenechat se

  vysávat.

  Pár takových kolegů v Člověku

  v tísni máme, co se dokázali emanci-

  povat a zároveň si s blízkými udrželi

  vztah, takže jsou jim teď mnohem

  užitečnější, než kdyby jim jen půjčo-

  vali. Jsou to výjimeční lidé s velkou

  vnitřní silou, ochotní, pracovití a so-

  lidární. Jistě je to stálo hodně energie,

  vážím si jich.

  Jak ale říkáte, zdaleka nejde jen

  oRomy. Koho aproč se dluhy

  iexekuce týkají dál?

  Je to průřezové napříč populací.

  Mezi naše klienty patří i lidé s po-

  měrně vysokými příjmy, kteří však

  nezvládli nějakou životní situaci.

  Příčiny bývají různé. Někdo pochází

  z chudých poměrů, nemá vzdělání

  ani práci. Jiný si naopak žije na příliš

  vysoké noze.

  Nebezpečně rizikové je společné

  jmění manželů. Žena se například

  v rozvráceném vztahu nechá man-

  želem zastrašovat skrze děti, takže

  místo rozvodu zůstává ve svazku.

  Muž se pak ale zachová bezohled-

  ně, nadělá dluhy, o kterých žena ani

  neví, ovšem finanční závazky jdou

  i za ní. Typickým příkladem jsou

  také starší rodiče, co chtěli finančně

  pomoci svým dětem. Samostatnou

  kategorií jsou i mladí lidé, kteří udě-

  lali nějakou chybu, například v po-

  době ježdění načerno a nezaplacení

  pokuty. Původně poměrně nízké

  penále se následně dokázalo vyšpl-

  hat ke stovce tisíc korun, což už se

  řeší daleko hůř.

  Někdo by mohl říci, že si za to ti

  lidé mohou sami...

  Takové výroky nemám rád. Někdo

  si skutečně zadělá na problém kvůli

  vlastní hlouposti, když si půjčí pení-

  ze na úplnou zbytečnost, jiný byl ale

  naivní ve snaze pomoci druhému

  nebo doplatil na špatně nastavený

  systém, kdy na lidech někdo vydělal.

  Vjakém smyslu je systém špatně

  nastavený?

  Nechali jsme si ukrást spravedlnost.

  Byl dán prostor k tomu, aby určití

  lidé zneužívali situace jiných lidí.

  Po revoluci tu zavládl jakýsi divo-

  ký východ. V důsledku komunismu

  zde společensky převládal odpor ke

  všem státním regulacím, čehož zne-

  užily některé skupiny, jež zabrnkaly

  na tuto strunu u politiků. Ti pak ne-

  chali v legislativě prostor k různým

  rejdům v podobě soukromých exe-

  kutorů nebo půjčování peněz neban-

  kovními subjekty za neomezených

  podmínek. Třeba v Německu vám

  může půjčit jedině banka. Nebo jak je

  možné, že u nás holka s depresemi

  může za měsíc provolat sto padesát

  tisíc na předražené telefonní lince

  u věštkyně? To je zneužívání situace

  a past na lidi.

  Pro mě je to chyba systému, který

  tohle dopustí. Ať už jde o ty placené

  linky či o operátora, který takové

  extrémně drahé hovory umožní. Po-

  slední studie ukazují, že koncepčně

  regulovaná nabídka má daleko pozi-

  tivnější preventivní efekt než plošná

  edukace v oblasti finanční gramot-

  nosti.

  Daniel Hůle (*1976)

  Narodil se vPraze. Už během studií střední elektrotechnické

  průmyslové školy začal jako dobrovolník pracovat mezi

  dětmi amládeží stělesným postižením, ato ive Velké

  Británii. Na vysoké škole se zaměřením na demografii

  asociologii se věnoval volnočasovým aktivitám romských

  dětí.

  Vletech  až  se podílel na řízení romského

  komunitního centra vPraze . Vroce  předčasně

  ukončil studia astal se terénním sociálním pracovníkem

  pro romskou mládež, věnoval se imladým matkám či

  drogově závislým ze sociálně slabých nebo vyloučených

  rodin.

  Několik let byl zaměstnán jako vychovatel vdiagnostickém

  ústavu, absolvoval rovněž misi vuprchlickém táboře

  vČerné Hoře.

  Do roku  vedl vČlověku vtísni program Pracovního

  poradenství, od roku  do současnosti vede program

  Dluhové poradenství.

  Je ženatý, má tři děti.

  Romové na rozdíl od

  zbytku populace stále

  udržují široké a pevné

  rodinné vazby. Většinová

  chudoba tak vede

  k tomu, že úspěšní se

  stávají zdrojem pro

  ostatní, kteří si chtějí

  půjčovat peníze nebo

  si na dotyčného berou

  úvěry, protože má práci

  a dokáže prokázat

  příjmy.

• Strana 22

  Myslíte si, že lidé spostižením

  jsou ohroženou skupinou?

  Klientů s fyzickým postižením

  máme minimum. Za poslední dva

  roky jich bylo tak deset z dvaceti tisíc

  lidí, s nimiž jsme pracovali. Většinou

  v důsledku úrazu přišli o schopnost

  vydělat na splátky úvěru. Horší je to

  u lidí s psychickými problémy. Ty

  nejsou vidět a někdy se projeví až

  v těžké situaci. Věřitel vůbec nemusí

  poznat, že půjčuje peníze někomu,

  kdo nebude schopen svým závaz-

  kům dostát.

  Stím mám osobní zkušenost.

  Kdysi jsem půjčil peníze člově-

  ku, uněhož se projevily těžké

  deprese, apotom osciloval mezi

  nekomunikací či citovým vydírá-

  ním. Připadal jsem si jako nelida,

  že po něm vůbec chci peníze

  zpátky.

  Všechny ty nešvary spojené s ne-

  mravnými půjčkami a exekucemi

  vyvolaly ve společnosti atmosfé-

  ru, že když se poctivý věřitel hlá-

  sí o svoje peníze, připadá si jako

  padouch. Na vymáhání dluhu není

  nic špatného, ale nesmí na tom být

  postaven byznys. Není ostuda chtít

  zpátky peníze, které jste půjčil člo-

  věku v nouzi, navíc třeba bezúročně.

  Nepřípustné je zastrašování a nefér

  metody. Existují i poctiví exekutoři.

  Máme v plánu vydat index jejich fé-

  rovosti. Chceme to už několik let, ale

  skočil nám do toho covid, teď válka

  na Ukrajině…

  Projevil se covid voblasti zadlu-

  žení?

  Naštěstí neměl takové dopady, jak

  jsme se báli, především proto, že vlá-

  da udělala dobré kroky. Splátky byly

  odloženy o půl roku, byly zastropo-

  vány úroky. Počty dlužníků v pro-

  blémech nijak výrazně nevzrostly.

  Azadlužování příchozích zUkra-

  jiny se nebojíte?

  Zatím se zdá, že je o ně ze strany

  státu dobře postaráno, takže v tuto

  chvíli ne. Ale to se pochopitelně

  může změnit. Největší riziko bych

  pak viděl v tom, že se půjčování pe-

  něz bude odehrávat mimo systém.

  Vložila by se do toho ukrajinská ma-

  fie, která bude vydírat, nutit k prosti-

  tuci a podobně.

  Nejen kvůli válce ale nastává

  ekonomicky těžké období pro

  většinu společnosti…

  Stojíme před bezprecedentní krizí

  a jak říkáte, není to jen kvůli válce.

  Už před ní začaly růst ceny bydlení

  a energií. Do toho se zvyšuje inflace.

  Určitě budou zasaženy nejen nízko-

  příjmové skupiny obyvatel, ale i nižší

  střední třída. Tohle je teď naše nová

  mise. Kritická bude letošní zima.

  Hodně záleží na tom, jak se zachová

  stát, ale i samotní lidé. Mnoho z nich

  se bude muset uskromnit.

  A poradil bych jim něco, co si mož-

  ná ani neumí představit, ale ze zku-

  šenosti vím, že je to lepší. Když nebu-

  dete mít na plyn, tak se nebraňte jeho

  odstřižení. Je to lepší než si na něj

  půjčovat. Protože na splátky taky mít

  nebudete. Lepší jednu zimu chodit

  i doma v bundě než mít potom v bytě

  exekutora. Chápu, že nejtěžší to bude

  pro seniory. Ti jsou neuvěřitelně

  skromní, ale třeba zrovna topení je

  pro ně důležité ze zdravotních důvo-

  dů. Pokud se někdo do dluhů dostane,

  doporučuji to řešit hned. Veškeré od-

  klady všechno jen zhoršují.

  Vúvodu jste mluvil oradosti,

  když se podaří vyhrát zdánlivě

  marnou bitvu. Co ještě chcete

  vybojovat?

  Změnit je toho potřeba stále dost.

  V této zemi probíhá proti přibližně

  sedmi stům tisíců lidí čtyři a půl mi-

  lionu exekucí, z nichž dva miliony

  jsou ještě podle starých pravidel. Ak-

  tuálně je pro nás velké téma změna

  pravidel oddlužení. 

  Studujete a potřebujete

   nanční podporu?

  Konto Bariéry vyhlašuje 24. ročník Stipendia

  Bariéry pro akademický rok 2022/2023.

  Stipendium je určeno pro středoškoláky a vysokoškoláky

  s handicapem. Konto Bariéry vyplácí až čtyři tisíce

  korun měsíčně jako sociální podporu nezávislou

  na výsledcích studenta. Projekt je  nancován

  z Aukčních salonů výtvarníků.

  Přihlášku ke stipendiu mohou podat studenti, kteří:

  • k datu podání žádosti nepřesáhli 30 let věku

  • podávají žádost na daný stupeň vzdělání (SŠ, Bc., Mgr.) poprvé

  • nejsou studenty doktorandského studia

  Žádosti zasílejte do 31. srpna 2022.

  Jede k vám Kinematograf

  bratří Čadíků

  Užijte si  lmy pod letní oblohou

  a pomozte s Kontem Bariéry

  handicapovaným.

  www.kinematograf.cz

  Jede k vám Kinematograf

  Cena Františka Kriegla

  Je udělována Nadací Charty  za mimořádné zásluhy v boji

  za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost,

  suverenitu a demokracii.

  Byla zřízena roku  na paměť československého

  komunistického politika Františka Kriegla, který patřil mezi

  přední osobnosti pražského jara  a jako jediný z členů

  československé delegace odmítl podepsat Moskevský

  protokol po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Byl také jedním

  z pouhých čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na

  podzim  hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném

  pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Za to byl

  následně pronásledován a stal se signatářem Charty .

  Změnit je toho

  potřeba stále dost.

  v ČR je vedeno

  proti sedmi stem

  tisícům lidí čtyři

  a půl milionu

  exekucí.

  Foto: Jakub Plíhal

  (Aktuálně.cz)

  REFLEKTOR / PROBLEMATIKA ZADLUŽOVÁNÍ

• Strana 23

  Studujete a potřebujete

   nanční podporu?

  Konto Bariéry vyhlašuje 24. ročník Stipendia

  Bariéry pro akademický rok 2022/2023.

  Stipendium je určeno pro středoškoláky a vysokoškoláky

  s handicapem. Konto Bariéry vyplácí až čtyři tisíce

  korun měsíčně jako sociální podporu nezávislou

  na výsledcích studenta. Projekt je  nancován

  z Aukčních salonů výtvarníků.

  Přihlášku ke stipendiu mohou podat studenti, kteří:

  • k datu podání žádosti nepřesáhli 30 let věku

  • podávají žádost na daný stupeň vzdělání (SŠ, Bc., Mgr.) poprvé

  • nejsou studenty doktorandského studia

  Žádosti zasílejte do 31. srpna 2022.

  Jede k vám Kinematograf

  bratří Čadíků

  Užijte si  lmy pod letní oblohou

  a pomozte s Kontem Bariéry

  handicapovaným.

  www.kinematograf.cz

  Jede k vám Kinematograf

• Strana 24

  REFLEKTOR / TRÉNINKOVÉ PRACOVIŠTĚ

  Na pár hodin

  kavárníkem

  Vposledních třech dekádách se na

  mnoha místech naší země staly

  oblíbeným nástrojem integrace

  auplatnění lidí spostižením kavárny.

  Jednu takovou jsme navštívili

  avyzkoušeli si její fungování doslova

  na vlastní kůži. Tréninková TA

  KAVÁRNA na pražském Vyšehradě

  funguje už bezmála patnáct let

  aúspěšně připravuje kavárníky

  shandicapem na budoucí pracovní

  uplatnění. Jak se mezi nimi dařilo

  našemu redaktorovi?

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: IRENA VANIŠOVÁ

  TA KAVÁRNA, již provozuje o. p. s.

  Borůvka Praha, sídlí v prostorách

  nejnovější z budov Jedličkova ústa-

  vu a škol. Najdete ji dvě stě metrů od

  Táborské brány na Vyšehrad v ulici

  Na Topolce. K její škodě poněkud

  stranou od obvyklého proudu turis-

  tů. Díky tomu si však kavárna ucho-

  vává poklidnou atmosféru, v níž jsou

  hlavními zákazníky žáci a zaměst-

  nanci Jedle, případně jejich známí

  a lidé z okolí. Nemalou část tvoří také

  maminky s dětmi, které si zde s ob-

  libou dávají dostaveníčko, zatímco

  ratolesti si hrají v dětském koutku.

  Že si budu smět vyzkoušet jednu

  směnu za okýnkem, nám umožni-

  la Andrea Šváchová (47), která TA

  KAVÁRNU rozjela a dodnes ji vede.

  „Když byla v roce 2006 otevřena

  nová rehabilitační budova Jedličkova

  ústavu a škol, vzešla od bývalého ře-

  ditele Jana Pičmana iniciativa, aby zde

  vzniklo komunitní místo k setkávání.

  Původní myšlenka byla, že zde bude

  pracovat několik lidí s postižením,

  praxe ale ukázala, že neobsáhnou

  vše potřebné. Napadlo mě, abychom

  to všechno proměnili v trénink, při

  kterém si osvojí pracovní i sociální

  dovednosti. Naučí se základním vě-

  cem – chodit včas, být odpovědný,

  nedělat věci polovičatě, spolupraco-

  vat s kolegy, komunikovat se zákaz-

  níky, zacházet s penězi a jako bonus

  také dělat dobrou kávu i jiné nealko-

  holické nápoje. Každopádně chceme

  produkovat kvalitu, i když třeba v po-

  malejším tempu,“ popisuje hlavní cíl

  zdejšího pracoviště Andrea, matka

  kavárny, jak o sobě sama říká.

  Důležitým faktorem pro lidi za-

  pojené do tréninku je sebepozná-

  ní a zkušenost s přiměřenou dáv-

  kou stresu. Každý si tu může udělat

  představu o svém tempu, limitech

  a co u něj například vyvolává urči-

  tý tlak. „Pracují u nás především lidé

  s tělesným postižením, ale bereme

  i lidi s jiným znevýhodněním, kromě

  duševních onemocnění. Pro někoho

  „Už si budu navždy

  pamatovat, kolik

  je za dobrou

  kávou práce,“

  říká po směně

  vtréninkové

  kavárně redaktor

  Můžeš Radek

  Musílek.

• Strana 25

  25

  jde o první pracovní zkušenost, ně-

  kdo se zase třeba snaží nastartovat

  po úrazu nebo jiné závažné životní

  události. Tady získá pracovní sebe-

  vědomí – pak může v nové práci říci,

  co opravdu umí. V tom pomáhají naši

  trenéři a pracovní terapeutka,“ líčí

  Andrea fungování TA KAVÁRNY. Ná-

  poje a pochutiny se tady neroznášejí,

  zákazníci si musí chodit k okénku.

  Realistický odhad vlastních schop-

  ností je prý u lidí zapojených do tré-

  ninku častým problémem. Někteří se

  silně podceňují a nevěří si, jiní mají

  naopak nekriticky přehnané míně-

  ní o svých schopnostech. Často je to

  dáno přístupem jejich okolí, ale po-

  chopitelně také jejich zkušenostmi

  a osobnostními rysy. Jsem zvědav, jak

  to půjde mně.

  ZKOUŠKA ZA OKÝNKEM

  Byl jsem přidělen na čtyřhodinovou

  směnu začínající před polednem. Ka-

  várna má otevřeno ve všední dny od

  osmi do osmnácti nebo dvaceti ho-

  din. Jsem jediný na vozíku, mými už

  zkušenými parťáky budou Dáša (32),

  Marek (34) a Filip (20), kteří jsou

  kavárníky už od října loňského roku

  a jde početně o tradiční zaběhlou se-

  stavu. Já představuji element navíc.

  Na všechny dohlíží a rukou i dobrou

  radou pomáhá trenér Jirka (38).

  Hned na úvod mám poněkud pro-

  blém dodržet dres obsluhy, protože

  se nemůžu vejít do erárního bílého

  trička. Šedivá zástěra mi ale naštěs-

  tí padne, byť chvíli zkouším, jak si ji

  vlastně uvázat, aby se mi nepletla do

  kol. Pak už jdu k okénku, kde chvíli

  pozoruji, jak se co dělá. Je zajímavé,

  jak se promění pohled na kavárnu,

  když nejste v roli zákazníka.

  Filip má dnes službu u použitého

  nádobí, které sbírá z druhého okén-

  ka, myje ho a předává zpět. Také

  uklízí prostor zázemí, něco ohřeje

  v mikrovlnce, podá a podobně. Dáša

  sedí u pokladny, přijímá objednávky

  a pracuje s penězi. V průběhu směny

  jsem zjistil, že tohle by mě asi bavilo

  nejvíc. Je tu prostor si popovídat se

  zákazníky, jste s nimi nejvíc v kon-

  taktu. Kasa napojená na tablet má

  předvolené položky, a i když jich

  není málo, stačí se v nich krátce zo-

  rientovat. A pokud vám to trvá déle,

  nic se neděje, zákazníci jsou trpěliví

  a mají pochopení. Vědí, v jakém pod-

  niku jsou. Chvíli jsem si to během

  směny také vyzkoušel, ale mojí hlav-

  ní náplní byla příprava nápojů, s čímž

  mi musel pomáhat Marek nebo Jirka.

  NESTAČIL BY TUREK?

  Když mi u sofistikovaného stroje

  vysvětlovali už několikátý postup

  výroby odlišných druhů kávy, sen-

  timentálně jsem vzpomínal na časy,

  kdy kafe znamenalo prostě turka

  zalitého horkou vodou. Toho si mi-

  mochodem nikdo za celou dobu ne-

  dal. Proč by také, když si můžete dát

  espresso, cappuccino, latte machiato

  flat white, frappé a já nevím co ješ-

  tě. K tomu ve variantách bez kofeinu

  nebo s běžným či sójovým mlékem.

  U mléka bych se zastavil podrob-

  něji, protože právě s ním bylo nejvíc

  „radosti“ – zejména v podobě pěny.

  Jednak si musíte pamatovat, jestli se

  do toho kterého nápoje lije jako prv-

  ní nebo naopak až nakonec. Dozvě-

  děl jsem se, že musí být plnotučné,

  Pracují u nás především lidé

  s tělesným postižením, ale bereme

  i lidi s jiným znevýhodněním,

  kromě duševních onemocnění.

• Strana 26

  REFLEKTOR / TRÉNINKOVÉ PRACOVIŠTĚ

  vychlazené a v lednici musí být i ne-

  rezové konvičky různých velikostí,

  v nichž se pěna dělá. Z vozíku jsem

  dosáhl na trysku s párou, ale neviděl

  jsem do konvičky, takže jsem musel

  odhadovat kvalitu podle zvuku. Jirka

  mi ukázal trik, jak to ve volné chvíli

  trénovat na vodě s kapkou jaru.

  Stejně bych ale po několika hodi-

  nách nejraději lidem říkal, ať si koupí

  lahvičku koly a vezmou si k tomu

  z chlazené vitrínky chlebíček nebo

  dortík. Koláč či nanuk s čajem je taky

  fajn, ne? Proč jsou všichni (včetně

  mě, když jsem zákazník) tak fixovaní

  na kávu?

  Směna naštěstí nepatřila k nej-

  rušnějším, takže fronta vyvoláva-

  jící mírnou paniku se objevila jen

  asi dvakrát. To, když skončila škola

  a lidé vyrazili po obědě na dezert

  nebo na oběd samotný. Dovážené

  polévky v nabídce kavárny se totiž

  těší velké popularitě. Přímo v ka-

  várně se nic nevyrábí, maximálně se

  pečou vafle, vaří párky nebo ohřívají

  kousky pizzy a dětská výživa.

  RŮZNÉ OSUDY, RŮZNÉ PLÁNY

  Měl jsem tak čas i na povídání se

  svými kolegy. Dáše se o jejím pří-

  běhu moc mluvit nechce, protože

  se svou situací a zdravotním stavem

  není úplně smířená. Zároveň dou-

  fá, že až bude všechno lepší, najde

  si novou práci. I když zatím přesně

  neví, jaká by to měla být. Je sice inže-

  nýrka a dříve pracovala v oblasti fi-

  nancí, jenže pak začala mít problémy

  s očima, jejichž příčinu zjistila až po

  vyšetření v zahraničí.

  Více než léčba pomáhá prevence,

  z čehož pramení, proč musela ode-

  jít od původní profese a nyní hledá,

  co by mohla dělat dál. Nemůže delší

  dobu sledovat monitor počítače, vadí

  jí ostré světlo, klimatizace a další

  věci. TA KAVÁRNU si našla při pro-

  cházení inzerátů s nabídkou práce

  pro osoby se zdravotním postižením.

  „Připadám si tu trochu nepatřičně.

  Moje potíže se těžko vysvětlují, pro-

  tože nejsou na první pohled patrné.

  Dost jsem se uzavřela a spoustu věcí

  nemůžu dělat. Pořád věřím, že se to

  zlepší a najdu si práci, kde se budu

  moci uplatnit,“ konstatuje kavárnice.

  Ještě méně toho namluvil Filip,

  který se vyučil cukrářem, ale první

  den v práci prý pokazil pudink, tak

  ho hned vyhodili. V kavárně se mu

  líbí, vyhovuje mu zdejší poklidnější

  tempo i fakt, že mu tu a tam trenér

  poradí. Ani on nemá na první pohled

  patrný handicap, jen působí trochu

  plachým dojmem.

  Nejvíc se toho dozvídám od ho-

  vorného Marka (34), který po dětské

  mozkové obrně hůř chodí, ale berle

  nepotřebuje. Pochází z Českého Tě-

  šína, vystudoval polské gymnázium

  v Karviné a bakalářský obor historie

  v Ostravě. V oblasti dějin však bylo

  podle něj těžké najít uplatnění, takže

  vystřídal několik manuálních pro-

  fesí, včetně práce ve stájích. Ta byla

  ale fyzicky příliš náročná, a navíc se

  vyměnilo tamní vedení, s nímž si ne-

  porozuměl.

  Využil tak nabídky svého bratra,

  aby se nastěhoval k němu do Prahy.

  Zde si záhy našel uplatnění v kavár-

  ně. „Zalíbilo se mi to, konečně jsem

  Sedmdesát pět

  procent lidí,

  kteří tu projdou

  tréninkem, si

  najde práci. Hledat

  příležitost bude

  i Dáša, která

  je kavárnicí od

  loňského října.

  Pro kávu či něco

  dobrého tady

  musíte k okénku.

• Strana 27

  27

  našel něco, co není pod úroveň člo-

  věka s vysokou školou a nemusím

  se za to stydět. Uvažuji dokonce, že

  bych si v Praze za několik let ote-

  vřel vlastní podnik. Třeba na Spoři-

  lově, kde bydlím a vím tam o jedi-

  né kavárně. Momentálně by to ale

  byla ekonomická sebevražda. Navíc

  se toho musím ještě hodně naučit.

  Tady sice bereme minimální mzdu,

  ale společně s důchodem docela fi-

  nančně vyjdu. Můj úvazek je dvacet

  hodin týdně rozprostřených do čtyř

  dní. K tomu ještě musíme jednou za

  týden navštěvovat provozní pora-

  dy a pracovní skupiny, kde řešíme

  různé problémy, dostáváme zpětnou

  vazbu a radí nám, jak si najít novou

  práci. Myslím ale, že já už mám opro-

  ti většině kolegů zkušeností dost. Na

  druhou stranu i díky nim vím, jak je

  těžké najít normální práci, nejsem

  hloupý a i fyzicky ledacos zvládnu,

  přesto mi všude nabízeli podřadnou

  nebo chráněnou práci. Teď už se to

  snad konečně změní,“ uzavírá ambi-

  ciózní Marek svoje úvahy.

  Podobných, ale i úplně jiných pří-

  běhů zná Andrea Šváchová za léta

  vedení TA KAVÁRNY stovky. Každý

  rok přijímá Borůvka Praha deset no-

  vých lidí do tréninku v kavárně a dva

  další do obchůdku s výrobky chrá-

  něných dílen přímo na Vyšehradě.

  Tým Andrey Šváchové zahrnuje kro-

  mě pracovní terapeutky a tří trenérů

  na částečné úvazky ještě čtyři samo-

  statné kavárníky, kteří už fungují na

  odpoledních směnách bez trenérů.

  VĚTŠÍ ŠANCE NAJÍT PRÁCI

  Andrea odhaduje, že přibližně sedm-

  desát pět procent lidí, kteří tu projdou

  TA KAVÁRNA

  Více informací oprojektu amožnosti pracovního tréninku

  najdete na www.takavarna.cz.

  tréninkem, si pak najde práci. Dvě

  třetiny z nich si ji udrží přes tři roky.

  „Část z nich se uplatní na otevřeném

  trhu, zhruba polovina odchází do so-

  ciálních firem,“ dodává a pokračuje:

  „Nejlépe to funguje u malých firem,

  co samy chtějí. Snažíme se je aktivně

  oslovovat. Pro konkrétního člověka

  s tím začínáme ve dvou třetinách

  jeho tréninku. Hledá a odpovídá na

  inzeráty, absolvuje pohovory. Zcela

  zásadní je odhadnutí možností. Hle-

  dáme průsečík mezi snem a realitou.

  Vždycky je příjemnější, když musíte

  někomu sebevědomí zvedat a říkat

  mu, že má na víc, než si myslí. Horší

  je ukazovat někomu jeho přehnané

  sebehodnocení.“

  Po skončení směny si trenér

  všechny účastníky sezve ke krátké-

  mu hodnotícímu povídání. Nejinak

  tomu bylo i v mém případě. Každý

  řekne o svých pocitech, co se dařilo,

  co třeba naopak ne. Vyjádřil jsem po-

  děkování za podporu a naději, že jsem

  to ostatním snad moc nekazil. Jirka

  mě pochválil, že ke konci už jsem tu

  mléčnou pěnu docela zvládal. Každo-

  pádně si už budu vždy u dobré kávy

  pamatovat, že je za ní kus práce. 

  Podnik je

  oblíbenou

  destinací

  zaměstnanců

  Jedličkova

  ústavu aškol

  irodin sdětmi.

  Pozvolnější tempo

  tréninkového

  pracoviště nikomu

  nevadí.

  Tým Andrey Šváchové

  zahrnuje kromě pracovní

  terapeutky a tří trenérů

  na částečné úvazky

  ještě čtyři samostatné

  kavárníky, kteří už

  fungují na odpoledních

  směnách bez trenérů.

• Strana 28

  REFLEKTOR / OVLÁDÁNÍ POČÍTAČE HLASEM

• Strana 29

  29

  Když zbývá jen hlas

  Dita Horochovská (34) má v důsledku nezhoubného

  nádoru na míše ochrnuté všechny končetiny.

  Ještě na střední škole se dostala k českému systému

  ovládání počítače hlasem, který se jako první naučila

  v praxi používat. Hned po studiích začala své znalosti

  předávat dalším lidem s postižením.

  Letos za svou práci obdržela Cenu Olgy Havlové.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: ARCHIV DITY HOROCHOVSKÉ

  Věnujete se teď po obdržení ceny

  více výuce, nebo rozdávání roz-

  hovorů?

  Máte pravdu, že teď zažívám moc

  milé, ale náročné období. Překvapilo

  mě, jaký měla ta zpráva dosah, kde

  všude se objevila a kolik lidí mi gra-

  tulovalo. Práci se pochopitelně vě-

  nuji dál a věřím, že ocenění našemu

  spolku Silou hlasu pomůže. Vlastně

  už pomáhá, protože o něm teď slyší

  další a další lidé.

  Tím určitě myslíte nejen poten-

  ciální uživatele, ale isponzory

  adárce, znichž projekt žije.

  Publicita je v tomto ohledu užitečná.

  Když jsme s Lukášem Srbou před

  lety Silou hlasu zakládali, rozhodli

  jsme se jít cestou nezávislého finan-

  cování, abychom mohli zdarma po-

  skytovat individuální kurzy na míru

  pro lidi, kterým skutečně pomůže-

  me.

  Na začátku mojí lektorské práce

  jsem pod jednou organizací zažila

  situace, kdy nás naplnění podmínek

  dotačního titulu z fondů Evropské

  unie tlačilo ke kvantitě. Tudíž jsme

  podle mého názoru investovali čas

  a energii, která ne vždy padala na

  úrodnou půdu. To se mi nelíbilo, tak-

  že i proto vzniklo Silou hlasu. Podíl

  na tom má také Konto Bariéry. Ne-

  jenže nám pomohlo s nákupem slu-

  žebního automobilu, ale především

  nás paní ředitelka Božena Jirků kdy-

  si inspirativně postrčila k založení

  vlastního spolku.

  Jak jste se kovládání počítače

  hlasem dostala?

  Studovala jsem střední podnikatel-

  skou školu – ekonomické lyceum

  v Náchodě, když mě náš rodinný

  přítel a podporovatel Milan Boehm

  přivedl ke kontaktu na Technic-

  kou univerzitu Liberec. Profesor Jan

  Nouza tam se svým týmem vyvíjel

  počítačový program MyVoice, kte-

  rý byl původně určen k hlasovému

  ovládání strojů, ale upravil ho tak,

  aby mohl sloužit lidem v mojí situaci

  k ovládání počítače.

  Stala jsem se první uživatelkou

  a na základě svých zkušeností jsem

  se pak podílela na dalším vývoji.

  Také jsem se seznámila s progra-

  mem MyDictate, který umožňuje

  zapisovat diktovanou češtinu po ce-

  lých slovech. Díky tomu jsem mohla

  samostatněji pracovat na svých ma-

  turitních otázkách.

  Studium mě dost vyčerpalo, tak

  jsem si chtěla dát rok pauzu a po-

  kračovat na vysoké škole v oboru

  psychologie. Jenže jsem záhy dostala

  nabídku, abych začala zmíněné pro-

  gramy ukazovat a učit další uživate-

  le, jak s nimi pracovat. Psychologie

  tak byla odsunuta na neurčito, zato

  lektorská činnost, jak je vidět, se

  stala mým hlavním zájmem. Ačkoliv

  součástí práce s klienty je i psycho-

  logie. Dojížděla jsem s asistentkou

  dvakrát týdně do Prahy a cestovala

  na další místa. Před osmi lety jsem

  se do hlavního města nakonec pře-

  stěhovala.

  Vdůsledku vaší diagnózy nemů-

  žete hýbat ani jednou končetinou,

  je to situace, na kterou jste zvyk-

  lá od dětství?

  Není, prošla jsem několika náhlými

  změnami svého zdravotního stavu.

  Narodila jsem se s nezhoubným ná-

  dorem v krční páteři, což se poprvé

  Kurzy ovládání

  počítače hlasem

  trvají několik

  měsíců. Každému

  zájemci se

  Dita věnuje

  individuálně.

• Strana 30

  projevilo v šesti měsících. Ze dne na

  den mi přestala fungovat pravá ruka.

  V roce jsem prodělala operaci, při níž

  se podařilo část nádoru odstranit.

  Zvládla jsem pak chodit s oporou,

  zlepšila se mi levá ruka. Ve čtyřech

  letech ale přišly další komplikace,

  hodně času jsem trávila po nemoc-

  nicích. Ještě na základní škole jsem

  ale zvládala psát, sama se najíst a po-

  dobně. V patnácti se mi najednou

  začal hůř ovládat elektrický vozík.

  Joystickem mi nešlo zatáčet doleva.

  Chvíli jsem to tajila, ovšem dlouho

  to nešlo. Následovala další operace

  a měsíc na ARO kvůli pooperačním

  komplikacím. Není úplně jasné, co

  a proč se stalo, každopádně jsem

  přišla bohužel i o hybnost levé ruky.

  Od té doby jsem zcela závislá na po-

  moci druhých lidí.

  Právě proto je pro mě Síla hlasu

  tak důležitá. V počítačovém světě za-

  žívám díky internetu a programům

  MyVoice a MyDictate největší svobo-

  du, kde mohu sama něco dělat. Mohu

  někomu koupit dárek jako překva-

  pení, vyřídit si soukromé záležitosti

  nebo úřady. Hodnotu takových mož-

  ností plně docení jen člověk, který

  ví, co je to být 24 hodin denně 7 dní

  v týdnu odkázaný na něčí asisten-

  ci. V tom vidím největší přínos svojí

  práce! Nehledě na to, že i těm pečují-

  cím přinášíme trochu ulehčení.

  Technika jde nezadržitelně dál.

  Připravujete něco do budoucna?

  Už tři roky spolupracujeme se dvě-

  ma odborníky z firmy inovura s.r.o.

  Rozvíjíme s nimi možnosti ovládá-

  ní domácnosti za pomoci MyVoice.

  V Praze připravujeme ukázkový byt,

  který máme v pronájmu od magist-

  rátu. Hlasem v něm dokážete ovládat

  světlo, rolety, dveře, okna, televizi,

  chytré zásuvky, topení a robotický

  vysavač. Plánujeme i polohovací po-

  stel. Inspirací jsou moje vlastní po-

  třeby. Přenesla jsem tam také techni-

  ku z mojí vlastní domácnosti. Časem

  se tam sama nastěhuji, můj stávající

  byt by byl jako ukázkový příliš malý.

  Tady bude dost místa a zájemci

  o trénink tam budou mít možnost po

  domluvě i přespat.

  Zkoušela jste iovládání počítače

  očima?

  Je to alternativa, kterou jsem vy-

  zkoušela, ale je to dost náročné na

  oči i koncentraci. Hlasové ovládání

  je rychlejší a méně namáhavé. Znám

  lidi, kteří to kombinují. Píší hlasem

  a myš ovládají očima. Každému vy-

  hovuje něco jiného. Pokud se ukáže,

  že naše metoda klientovi nevyhovu-

  je, snažíme se ho nasměrovat jinam,

  kde by mu mohli pomoci. Třeba na

  družstvo Spektra.

  Jak vypadá váš kurz?

  Klient se ozve, vyplní formulář

  a následuje setkání. Ideálně osob-

  ní. Předvedeme mu ukázku, on si

  to vyzkouší, a pokud má zájem, tak

  se dohodneme na pravidelné výuce

  podle možností nás i klienta. Pokud

  potřebuje, můžeme na dobu kurzu

  zapůjčit i notebook. Jedná se o indi-

  viduální lekce v domácím prostředí

  klienta, za kterým jezdíme jeden-

  krát týdně na hodinu a půl až dvě

  hodiny. Nemá smysl dotyčného za-

  hltit a unavit, protože potom už není

  práce efektivní.

  Něco děláme i on-line, máme kli-

  enty dokonce až na Slovensku. Sta-

  novili jsme si s kolegou Lukášem

  limit, že za týden podnikneme ma-

  ximálně dva výjezdy mimo Prahu,

  aby to nebylo nad naše síly. Musíme

  do toho ještě pracovat na administ-

  rativě, komunikaci s donátory a tak

  dále. Nejtěžší však je utnout vztahy

  s klienty po ukončení kurzu, který

  trvá dva až tři měsíce. Často pracu-

  jeme s lidmi v sociální izolaci, naše

  návštěvy jsou pro ně do jisté míry

  společenskou událostí. Někteří se

  kontakt s námi snaží různě nataho-

  vat. Je to pochopitelné, avšak pro nás

  neudržitelné.

  Programy jim pak zůstanou?

  Coby jediní distributoři pro Českou

  republiku jim je prodáme. Technická

  univerzita v Liberci původně uvažo-

  vala o tom, že by šlo o software zdar-

  ma, ale myslíme si, že platba funguje

  jako filtr, kterým projdou jen ti sku-

  tečně motivovaní. Po absolvování

  kurzu si mohou zažádat o příspěvek

  na pomůcku, pod který MyVoice

  a MyDictate spadají. Bohužel to za-

  tím ještě neplatí pro prvky k ovládá-

  ní domácnosti.

  Kdo jsou nejčastější klienti Silou

  hlasu?

  Hodně jsou to lidé po úrazu a s roz-

  troušenou sklerózou. Také s různý-

  mi dystrofiemi. Často jde bohužel

  i o progresivní diagnózy.

  Někteří klienti mohou mít problé-

  my smluvou, jak to řešíte?

  Umíme modifikovat povely, takže

  když nejde vyslovit nějaké tradič-

  ní slovo, naprogramujeme tam jiné,

  které klientovi jde. Když si bude pa-

  REFLEKTOR / OVLÁDÁNÍ POČÍTAČE HLASEM

  V počítačovém světě zažívám díky

  internetu a programům MyVoice

  a MyDictate největší svobodu, kde

  mohu sama něco dělat. Mohu někomu

  koupit dárek jako překvapení, vyřídit

  si soukromé záležitosti nebo úřady.

  S kolegou

  Lukášem Srbou

• Strana 31

  Díky

  za všechnu

  pomoc

  Všichni jsme radostně přivítali, že

  covid pomalu ustoupil a život se

  vrátil do normálních kolejí. Bohužel,

  jen než začal ruský útok na Ukrajinu.

  Běhal mi mráz po zádech a myšlen-

  ky se vracely k mé babičce, velmi

  rozhodné a pragmatické ženě. Brzy

  ráno 21. srpna 1968 nás budila se

  slovy: „Děti, vstávejte, je válka.“ Její

  zděšený výraz a tón slov si budu

  pamatovat stále. Tak nějak asi budily

  ukrajinské maminky a babičky svoje

  děti i na Ukrajině. U nich, na rozdíl

  od nás, začaly padat bomby, začalo

  zabíjení, obklíčení měst a válka se

  všemi hrůzami.

  Vzedmula se veliká vlna pomoci jak

  směrem na Ukrajinu, tak i ženám

  a dětem, které k nám uprchly z míst

  bojů. Šly do cizí země a nevěděly, jak

  zajistí péči o své děti. Nevěděly, co je

  s jejich manžely, kteří bojovali, a se-

  niory, kteří odmítli opustit svůj domov.

  Začala být organizována i státní

  pomoc – příspěvky jednotlivým rodi-

  nám, snaha o zajištění výuky jazyka,

  integraci dětí do školek i škol.

  Nebude to na úkor našich českých

  dětí? A oni dostávají peníze od

  státu, a nepotřebovali žádná složitá

  šetření. A dostávají víc než my. Nic

  nedělají a dostávají peníze. Kvůli

  Ukrajině je dražší benzin a všechny

  ceny jdou nahoru. Kolik takových

  řečí jsem slyšela…

  Lidé, kteří utekli před válkou, za to

  nemohou. Oni válku nevyvolali,

  chtějí žít v míru, pracovat, studovat,

  vychovávat děti – jako kdokoliv

  z nás. Historie nás učí a pomáhat

  je třeba. Ne závidět, pomlouvat, být

  agresivní, ale pomoci, aby tito lidé

  složitou situaci zvládli, mohli se

  zapojit do práce (byť třeba dočasně)

  a potom se vrátit domů..

  

  Autorka je lékařka,

  členka Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  31

  matovat, že místo „otevřít“ má říct

  třeba „pes“, počítači je to jedno, bude

  tomu po naší úpravě rozumět.

  Musíte zájemce okurz aktivně

  hledat aoslovovat?

  První rok tomu tak bylo. Našli jsme

  tehdy prvních šest zájemců, hlavně

  přes různé pacientské organizace

  a neziskovky. Hodně nám pomohlo

  Centrum Paraple, to nám otevřelo

  dveře u klientů i sponzorů. Poslední

  tři roky už se naše jméno šíří samo,

  natož teď po tomto mediálním zá-

  jmu.

  Uživí vás tato práce?

  Kolegu Lukáše Srbu ano, za což jsem

  ráda. Zajišťuje technickou strán-

  ku a spoustu dalších věcí, pomáhá

  i mně samotné. Když jsme se v roce

  2014 setkali, hned jsme si lidsky

  i pracovně velmi sedli a těší mě, že

  spolu Silou hlasu děláme. Já přede-

  vším učím. Mě projekt sám o sobě

  úplně neuživí, takže mám ještě jed-

  nu práci.

  Tím se dostáváme zpět kdonáto-

  rům. Je těžké je hledat?

  To rozhodně je, ale jde nám to. Po ab-

  solvování kurzu prosíme klienty o to,

  aby pak sami napsali svůj příběh, se

  kterým můžeme oslovovat dárce

  a sponzory. Adresná pomoc s příbě-

  hem má větší šanci na úspěch.

  Utkvěl vám výrazně nějaký?

  Těch silných příběhů je spousta.

  Ale takhle hned se mi vybavují dvě

  vzpomínky, každá z jiného pólu. Za-

  čnu tím negativním – když nám po

  vcelku náročném kurzu na závěr kli-

  entka ve dveřích sdělila, že to stejně

  používat nebude. Ale pochopitelně

  raději si vybavuji pozitivní zážitky.

  Jako byla třeba spolupráce s hercem

  Alfredem Strejčkem, který ochrnul

  v důsledku vzácného onemocnění.

  Je to úžasný člověk, skromný a po-

  korný. Hned se ptal, co je dlužen. Na-

  prosto vzorový klient, borec, který

  se strašně snažil, dělal obrovské po-

  kroky, a to prý do té doby vůbec ne-

  uměl s počítačem! Nakonec hlasem

  napsal knihu, jezdí za ním televize,

  dělají s ním dabing. Dostal se zpět do

  života. Takoví lidé nám dělají radost

  a nabíjejí nás energií. 

  Často pracujeme s lidmi v sociální

  izolaci, naše návštěvy jsou pro ně

  do jisté míry společenskou událostí.

  Někteří se kontakt s námi snaží různě

  natahovat. Je to pochopitelné, avšak

  pro nás neudržitelné.

  Ovládat počítač

  nebo i domácnost

  hlasem je pro lidi

  zejména s těžším

  postižením jedna

  z mála šancí na

  samostatnost.

• Strana 32

  REFLEKTOR / PEER MENTORING

  S peerem vzádech

  Úraz páteře je životní zvrat, snímž není

  snadné se vyrovnat. Pomocnou ruku

  vtakové situaci podávají peer mentoři

  zČeské asociace paraplegiků (CZEPA) –

  lidé, kteří prožili totéž anyní předávají své

  zkušenosti. Patří mezi ně iJitka Burianová,

  jež donedávna provázela Kamilu Špikovou.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: FILIP HLADÍK A SPORTOVNÍ

  KLUB VOZÍČKÁŘŮ PRAHA

  Projekt peer mentoringu začal

  v CZEPA fungovat roku 2018 a vy-

  chází z myšlenky, že dobrá rada zku-

  šeného vozíčkáře může být v začát-

  cích života po úrazu nad zlato. Navíc

  jsou praktické rady podpořeny au-

  tentickou zkušeností vlastního pro-

  žitku. Inspirace přišla ze zahraničí,

  především pak z Německa, kde také

  v začátku absolvovali vybraní men-

  toři praktickou stáž.

  Podle koordinátora peer mento-

  ringu Marka Jonczy se v CZEPA po-

  dařilo projekt hezky rozjet, a od října

  loňského roku byl dokonce registro-

  ván jako sociální služba poskytovaná

  Kandidáti na peer mentory procházejí odborným výcvikem.

• Strana 33

  33

  klientům zdarma. Zatím programem

  prošlo přibližně čtyři sta lidí, průměr-

  ně tedy asi stovka osob ročně. Ak-

  tuálně působí jedenáct vyškolených

  mentorů po celé ČR, brzy ale přiby-

  dou další, tentokrát zaměření hlavně

  na kvadruplegiky, tedy ty, kteří mají

  po poranění míchy zasaženu i hyb-

  nost horních končetin. Poptávka po

  jejich službách stále převyšuje nabíd-

  ku. Z podstaty věci jde o skupinu lidí,

  která obvykle řeší více problémů než

  paraplegici, kteří mají ruce v pořád-

  ku. Genderově je zastoupení přibližně

  vyrovnané. Ačkoliv obvykle ženám

  pomáhají ženy a mužům muži, není

  to nepřekročitelné pravidlo. Existují

  i „smíšené dvojice“.

  ČAS HRAJE ROLI

  Výběr a příprava mentorů je zodpo-

  vědný proces. Kandidáti musí pro-

  jít odborným výcvikem, ne každý

  uchazeč uspěje. Podmínkou je mimo

  jiné psychická zdatnost, prokazatel-

  ná adaptace a minimálně tři roky ži-

  vota na vozíku.

  Vším výše zmíněným prošla i Jitka

  (40), která se přihlásila na inzerát.

  Peerkou je od září 2020. „Dostali

  jsme od specialistů přehled o zdra-

  votní a sociální problematice. Také

  nás čekal psychologický výcvik

  a praktický trénink. Ale řekla bych,

  že šlo hlavně o to, aby vyzkoušeli

  nás samotné, jak jsme na tom. Z je-

  denácti nás vybrali pět. Neustále se

  dál učíme a získáváme informace,

  zároveň si coby peeři předáváme

  zkušenosti navzájem, máme také

  supervize,“ popisuje Jitka, která je od

  svých jednadvaceti let paraplegičkou

  po pádu ze stráně.

  Kamila (48) byla její první klient-

  kou, kterou dostala plnohodnotně

  na starost. „Před necelými třemi lety

  jsem si při autonehodě částečně po-

  škodila míchu v oblasti krční páteře,

  takže na rozdíl od Jitky mám zasaže-

  né i ruce,“ říká Kamila, která žije se

  svými dvěma dospívajícími dětmi, je

  inženýrkou ekonomie a donedávna

  pracovala v oblasti lidských zdrojů.

  Je zřejmé, že vedla aktivní život,

  a hodlá v tom pokračovat i po úrazu.

  „O peer mentoringu jsem zaslech-

  la už během rehabilitačního pobytu

  v Kladrubech, odkud jsem se mimo-

  chodem dostala domů až pět měsíců

  po nehodě, protože byl zrovna covid

  a my nemohli mít ani návštěvy... Na-

  bídku zapojit se do programu jsem

  ale dostala až během adaptačního

  pobytu v Parapleti o několik měsíců

  později. Tam jsme se s Jitkou vloni

  v únoru také poprvé setkaly,“ vzpo-

  míná Kamila a Jitka dodává: „Kvůli

  proticovidovým opatřením jsme tady

  v zimě kroužily venku a povídaly si.“

  CZEPA se snaží, aby se nabídka

  spolupráce dostala k lidem v podob-

  né situaci právě už během rehabili-

  tačních pobytů, ať už v Kladrubech,

  Luži-Košumberku, Hrabyni nebo jin-

  de. „Tam, případně po návratu domů,

  poznává člověk, co už s handicapem

  nikdy nezvládne. Pomoc od peera je

  v takové chvíli velmi potřebná,“ kon-

  statuje Kamila.

  PARTNER, KTERÝ UKÁŽE CESTU

  Ona sama si prý chtěla hlavně po-

  vídat s někým, kdo má podobnou

  zkušenost a dokáže poradit: „Nešlo

  mi o věci, jako je žádost o nějaký pří-

  spěvek, to mi řekli už během mých

  pobytů, ale chtěla jsem kontakt s ně-

  kým inspirativním, kdo mi nastíní, jak

  fungovat aktivně a sociálně se začle-

  nit. Někoho, kdo nevzdychá a ukáže

  cestu. Zajímaly mě možnosti koníč-

  ků, sebeobslužnosti, výletů a podob-

  ně. Ovšem hodí se i ryze praktické

  věci, jako třeba kontakty na vhodné

  lékaře, aby si člověk ušetřil hledá-

  ní urologa, který je zvyklý pracovat

  s vozíčkářem a působí poblíž. Já

  uspěla až na čtvrtý pokus. Důležitý

  je pocit, že na to nejsem sama. Moje

  děti mi sice báječně pomáhají, ale to

  je něco jiného.“

  Jitka si spolupráci s Kamilou velmi

  pochvaluje: „Kamča byla moje první

  intenzivní zkušenost s mentoringem

  a musím říct, že nasadila laťku hod-

  ně vysoko. Je velmi schopná a s kaž-

  dým to tak snadné není. Zpočátku

  jsme se vídaly tak jednou za tři až

  čtyři týdny, hodně jsme si telefono-

  valy. Je pravda, že na některé věci

  jsem si musela přizvat kolegyně

  kvadruplegičky, protože k tomu mají

  více co říct.“ Kamila hned pochvalně

  doplňuje: „Nejlepší bylo, když Jitka

  domluvila oblékací seminář po Sky-

  pu, kde mi dvě kolegyně ukázaly, co

  a jak oblékat jednou rukou i kde to

  sehnat. Koupit běžnou věc je určitě

  levnější než speciální. Jedna mi líčila,

  Výběr a příprava mentorů je

  zodpovědný proces. Kandidáti musí

  projít odborným výcvikem, ne každý

  uchazeč uspěje. Podmínkou je mimo

  jiné psychická zdatnost, prokazatelná

  adaptace a minimálně tři roky života

  na vozíku.

  Součástí přípravy

  je psychologický

  ipraktický trénink.

  Pomoc by se měla

  ke klientům dostat

  co nejdříve po

  úrazu.

  Vývoj technologií je

  úžasný, osobně se těším

  na autonomní auta,

  až nebudu závislá na

  odvozu někým druhým.

  Člověk pořád objevuje

  něco nového.

• Strana 34

  REFLEKTOR / PEER MENTORING

  jak se šest let učila udělat culík, dru-

  há mi zase ukázala svoje lodičky se

  zipem.“

  OD PSYCHOLOGA PO TECHNIKA

  Dnes už Kamila spoustu věcí umí

  a zná. Hlasovými povely ovládá po-

  čítač, televizi i žaluzie, na žárovky

  má dálkový ovladač. „To mi náhodou

  poradila prodavačka, netušila jsem,

  že to existuje. Vývoj technologií je

  úžasný, osobně se těším na auto-

  nomní auta, až nebudu závislá na od-

  vozu někým druhým. Člověk pořád

  objevuje něco nového. Myslím, že to

  je velký prostor pro peery. Ti vlastně

  navazují na všechny odbornosti, se

  kterými se během rekonvalescence

  setkáte. Snad kromě fyzioterapie.

  Jinak jsou tak trochu ergoterapeuti,

  sociální pracovníci, psychologové

  i technici. Ale musím se pochlubit,

  že dnes už nakonec občas poradím

  i něco já Jitce, třeba nedávno tip na

  řemeslníka.“

  Na Jitce je vidět, že má z Kamily

  radost a mají přátelský vztah. Stá-

  le jsou v kontaktu, byť už od Vánoc

  nejde o oficiální mentoring. Ten nyní

  Jitka poskytuje na jiných frontách.

  „Zabere mi to tak dvacet hodin mě-

  síčně, což je při druhém zaměstnání

  tak akorát. Placeni jsme od hodiny.

  Naštěstí nikoliv od klientů, mnozí

  z nich by si to finančně nemohli do-

  volit,“ konstatuje Jitka.

  Přiznává, že někdy to peeři nema-

  jí s klienty úplně snadné. „Některé

  věci jsou otázkou vývoje a chtě-

  jí čas. Něco je člověk připravený

  vyzkoušet až později. Základním

  pravidlem je nebagatelizovat něčí

  problémy, ale je pravda, že někteří

  lidé dovedou být neskutečně nega-

  tivní... A v krajním případě lze kli-

  enta i odmítnout, nejde o nárokovou

  službu. Reakce lidí jsou různé a vše

  je potřeba řešit individuálně, nic ne-

  platí univerzálně,“ říká Jitka. Kamila

  připojuje vzpomínku, jak se i ona

  občas rozčilovala po telefonátu, kdy

  ji mentorka postrkovala k něčemu,

  o čem si myslela, že to nezvládne:

  „Děti se mi pak smály a říkaly, to vo-

  lala Jitka, viď? Je faktem, že mentoři

  musí být odolní, protože na ně kaž-

  dý valí své starosti.“

  Svoje vyprávění o zkušenos-

  tech Kamila uzavírá konstatováním:

  „Jsem ráda za poznání, že když chci,

  tak to jde, ačkoliv třeba hůř a obtíž-

  něji. Jitce za to patří dík!“ 

  Peer mentoring

  Více informací oprogramu

  najdete na peermentor.cz

  Jitka je na

  vozíku od svých

  jedenadvaceti.

  „Některé věci jsou

  otázkou vývoje

  a chtějí čas. Vše

  je potřeba řešit

  individuálně,“

  říká o svých

  zkušenostech

  mentorky.

  Kamila se dostala

  na vozík před třemi

  lety. „Chtěla jsem

  kontakt s někým

  inspirativním, kdo

  mi nastíní, jak

  fungovat aktivně

  a sociálně se

  začlenit,“ říká.

• Strana 35

  Partner projektu Sponzor projektu

  www.kinobezbarier.cz

  1. 7.

  –

  9. 7. 2022

  kino

  bez

  bariér

  na 56. Mezinárodním fi lmovém

  festivalu Karlovy Vary

  •

  asistenční servis

  •

  bezplatná doprava po Karlových Varech

  •

  volné vstupenky a jejich rezervace

  •

  informační servis

  Centrála projektu v akreditačním

  centru hotelu Thermal.

  Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s. / T: 221 411 028 / E: kbb@kviff.com

  kbb_2022_all_n01.indd 1kbb_2022_all_n01.indd 1 31.05.2022 9:49:2631.05.2022 9:49:26

• Strana 36

  REFLEKTOR / FOTOSTORY

  Už osmý ročník Run and Help

  pomáhá lidem s postižením

  „Ke startu, připravit,

  pozor, teď!“ Na

  hřišti Základní školy

  Kuncova na pražských

  Stodůlkách se to

  hemží žáky. Škola

  jich má celkem osm

  set a všichni si tam

  přišli užít dětský

  den. Od prvňáků po

  deváťáky, jedna třída

  za druhou, se žáci

  střídají na běžeckém

  oválu a ředitel školy

  Pavel Petrnoušek jim

  startuje symbolické

  kolečko pro klientku

  Konta Bariéry Dášu.

  „Je to už tradice. Jsem

  rád, že jsme se opět do

  projektu Run and Help

  Konta Bariéry zapojili

  a můžeme přispět

  tentokrát na protézu

  Dáše,“ říká.

  Foto: ARCHIV KONTA BARIÉRY

• Strana 37

  37

• Strana 38

  Charitativní běh

  RunandHelp pořádaly

  ve spolupráci sKontem

  Bariéry také FK Teplice

  aNadační fond FK Teplice.

  Na podporu malého

  Jáchyma zProboštova,

  kterého čekají po

  operaci nožiček náročné

  rehabilitace, naběhalo šest

  stovek běžcůdohromady

  3 645 koleček a1 300 km.

  Nechyběliředitel

  fotbalového klubu

  Rudolf Řepka, primátor

  města Teplice Hynek

  Hanza, fotbalisté FK

  Teplice,hokejisté Vervy

  Litvínov,házenkářky DHK

  Baník Most, ale ani děti

  zmístních základníchškol

  izdětských domovů

  či klienti Arkadie.

  Foto: MARTIN KOVAŘÍK

  REFLEKTOR / FOTOSTORY

• Strana 39

  39

• Strana 40

  ŽIVOT

  Víš, že nemáš ruku?

  Terezka Hojdekrová (18) se sice narodila bez pravé ruky,

  ale rozhodně se tím nehodlá nechat omezovat. Studuje

  sportovní gymnázium azávodí na koni vparkuru.

  Ačkoliv protézu vždy odmítala, protože svůj handicap

  nepovažovala nikdy za problém, na prahu dospělosti

  svůj postoj přehodnotila. Umělá ruka jí totiž pomůže dál

  rozvíjet sportovní talent. Proto se společně smaminkou

  obrátila na Konto Bariéry.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

• Strana 41

  41

• Strana 42

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Maminka Eva Šebestová je na svou

  dceru právem hrdá a vzpomíná na

  moment, kdy se dozvěděla, že její

  první potomek přijde na svět s ur-

  čitým omezením. „Na ultrazvucích

  pan doktor nic neviděl. A tak jsme se

  novinu, že se nám narodila holčič-

  ka s nevyvinutou pravou rukou, kde

  nemá dlaň ani zápěstí s prsty, dozvě-

  děli až na sále. Následoval převoz

  na JIP, protože se báli, zda jí nechybí

  i nějaký orgán. Genetické testy byly

  naštěstí v pořádku. Jen měla smůlu

  a při vývoji se jí ručička zamotala do

  vazů v děloze, takže se přestala vy-

  víjet.“

  BEZ RUKY, ALE BEZ PROBLÉMU

  Začali cvičit Vojtovu metodu a učili

  se ze dne na den, co jde a co ne. Paní

  Šebestová přečetla spousty knih

  a materiálů, mluvila s doktory a ne-

  spala z toho, jak Terezka poleze, jak

  bude jíst… „Pak mi jedna chytrá paní

  doktorka řekla, že Terezka neví, že

  jí něco chybí, a poradí si. Že ta chy-

  bějící ruka je problém spíš jen v mojí

  hlavě. Tak jsme se zastavili a jen

  zírali, jak se místo lezení postavila

  a šla, oloupala si mandarinku, vystří-

  hala obrázek nebo zavázala jednomu

  ze dvou mladších bratrů tkaničku…“

  vzpomíná.

  O tom, jak Terezka odmalička bra-

  la vše jako normální věc, vypovídá

  historka z dětství. Jednou jí na ná-

  vštěvě jeden chlapeček při prvním

  setkání řekl: „Víš, že nemáš ruku?“

  Terezka se jen ušklíbla a odvětila,

  jestli je to opravdu to jediné, co ho

  na ní zajímá. Je nesporné, že totéž

  by mohla odpovědět i dnes, kdy už je

  z ní bystrá mladá žena s ujasněným

  pohledem na život, za kterou se jistě

  otočí nejeden mladík. Přesto je vidět,

  že chybějící část ruky spíš nenápad-

  ně zakrývá a při představování podá

  raději levou.

  SPORTOVKYNĚ BEZ DŮCHODU

  Své postižení vnímá spíš jen jako

  kosmetickou vadu. Nestojí o žádné

  úlevy a už vůbec nesnese lítost. Do-

  konce ji při dosažení plnoletosti ani

  nenapadlo, že by si mohla zažádat

  o invalidní důchod. Studuje sportov-

  ní gymnázium, sportuje i mimo něj,

  a především miluje koně, konkrétně

  parkur. Tomu věnuje většinu svého

  volného času a přivedla ji k němu

  maminka, která se této disciplíně

  sama věnovala.

  Ačkoliv protézu nikdy nechtěla,

  právě parkur ji přiměl tento postoj

  Nová ruka pomůže

  Terezce při jízdě

  na koni, což je její

  největší záliba

  avášeň, kterou

  tráví většinu

  volného času.

  Ačkoliv protézu nikdy nechtěla,

  právě parkur ji přiměl tento postoj

  přehodnotit. Je v něm totiž opravdu

  dobrá, pravidelně závodí a zjistila,

  že bez ruky pravděpodobně dosáhla

  možného výkonnostního stropu.

• Strana 43

  43

  přehodnotit. Je v něm totiž opravdu

  dobrá, pravidelně závodí a zjistila,

  že bez ruky pravděpodobně dosáh-

  la možného výkonnostního stropu.

  Nová umělá ruka by jí umožnila po-

  sunout se dál. Kromě toho se začaly

  objevovat zdravotní problémy spo-

  jené s přetěžováním jedné polovi-

  ny těla. Právě proto se s maminkou

  rozhodla oslovit Konto Bariéry, aby

  mohla získat nákladnou a pro sport

  speciálně upravenou bionickou po-

  můcku. „Koně jsou moje vášeň. Při-

  znávám, že se na ně soustředím víc

  než na studium, i když se školou se

  mi to docela daří skloubit, přestože

  trénuji šestkrát týdně dvě až tři ho-

  diny. K tomu ještě chodím pravidel-

  ně do fitka s trenérem a o víkendech

  jezdívám během sezony na závody.

  Dělala jsem i sportovní gymnastiku,

  ale té jsem před nástupem na střední

  nechala,“ popisuje Tereza svůj čino-

  rodý život.

  Jejím snem je mít jednou vlast-

  ní statek, na kterém by se mohla

  své lásce věnovat. Zároveň by ráda

  vystudovala psychologii na vysoké

  škole. Zajímalo by ji především od-

  větví sportovní psychologie. Jednou

  by se tak mohla živit jako mentální

  kouč.

  KONĚ POD SEDLEM IKAPOTOU

  Vlastního koně momentálně nemá,

  i když v minulosti tomu tak bylo.

  Dojíždí proto do stáje nedaleko Vim-

  perka, kde žije. „Mám tam skvělé

  podmínky. Všichni jsou na mě moc

  hodní, což platí i ve škole. Když se

  spolužáci dozvěděli, že budu mít no-

  vou ruku, zajímají se o to možná víc

  než já,“ směje se sympatická Tereza,

  která nedávno udělala řidičák, tak-

  že už umí krotit i koně pod kapotou.

  Největší obavy prý měla z toho, aby jí

  nepřikázali mít auto nějak upravené.

  To se nestalo a zkoušku složila s po-

  chvalou.

  Nechce, aby měla úlevy nebo aby

  byly její výkony hodnoceny shoví-

  vavou optikou. „Je mi nepříjemné,

  když například po soutěži dostanu

  zvláštní cenu. Chci si všechno pocti-

  vě odpracovat a zasloužit jako všich-

  ni ostatní. Proto se také snažím dělat

  a zvládat všechno jako ostatní. Včet-

  ně péče o koně, sedlání a podobně,“

  říká Tereza odhodlaně.

  NEZASTAVITELNÁ

  I přes svůj přístup k životu přizná-

  vá, že když byla poprvé u protetiků

  z firmy Otto Bock, kde se aktuálně

  pracuje na její speciální bionické

  protéze upravené pro jezdectví, roz-

  plakala se. „Kluci, co tam dělají, jsou

  moc fajn, ale při prvním sezení to na

  mě bylo trochu moc hrrr. Přece jen je

  pro mě ta ruka citlivé téma,“ přiznává

  Tereza upřímně.

  Novou pomůcku už viděla, teď má

  provizorně půjčenou jednu na vy-

  zkoušení. Finální produkt by měl být

  odolný a přizpůsobený svému účelu.

  Nebude tedy úplně stejný jako tra-

  diční bionické ruce. Například bude

  svírat pouze tři prsty, což na uzdu

  stačí.

  „Jsme moc vděční Kontu Bariéry

  a všem lidem, kteří jeho prostřednic-

  tvím ruku pro Terezku podpoří,“ říká

  maminka Eva a na závěr dodává:

  „Vyrostla z ní k mé velké radosti se-

  bevědomá, nezastavitelná a krásná

  holka se zdravým přístupem k živo-

  tu. Ruka jí pomůže v rozletu a překo-

  nat v budoucnu jakoukoliv překážku

  v životě i v parkuru. 

  Mít jednou vlastní statek se zvířaty, to je Terezčin sen.

• Strana 44

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  V roce a půl se u něho projevily pro-

  blémy s chůzí, ale jinak Josef Švajgl

  (52) vyrůstal jako ostatní. Měl prý

  štěstí na učitelky i spolužáky. Ač-

  koliv pochází z Mariánských Lázní,

  svá vysokoškolská studia a první

  pracovní léta prožil na Moravě, kde

  se také seznámil se svou manželkou.

  Původní profesí dřevařský inže-

  nýr se zaměřením na nábytek vedle

  toho absolvoval ještě Podnikatelskou

  fakultu Vysokého učení technické-

  ho v Brně. A aby toho nebylo málo,

  tak si navíc později dálkově udělal

  první trenérskou třídu v kulturistice

  na fakultě tělesné výchovy a sportu.

  Vcelku pestrý výčet od muže, který

  na první dojem působí nesmělým

  dojmem a podle jeho vlastních slov

  ho mají občas někteří lidé tendenci

  podceňovat.

  PRVNÍ DOJEM KLAME

  „Můj handicap mě v práci nijak neli-

  mituje, snad až na to, že nevydržím

  dlouho na nohou. Ale protože taky

  trochu hůř mluvím, nejsem pro ně-

  koho možná úplně čitelný. Nemálo

  lidí si myslí, že jsem blbej nebo měk-

  kej, takže předpokládají, že když na

  mě trochu zatlačí, snadno povolím.

  Pokud nevyhovím a jedná se o ně-

  jakou jednodušší osobnost, pak ob-

  čas pronese nějakou poznámku, ale

  nic dramatického,“ říká otevřeně

  Zdánlivě plachý

  starosta

  Josef Švajgl je starostou

  vobci Drmoul nedaleko Mariánských

  Lázní. Když sedí za svým pracovním

  stolem, nikdo by nepoznal, že má dětskou

  mozkovou obrnu, kvůli které špatně chodí

  ataké trochu hůř mluví. Vpéči oblaho

  více než tisícovky obyvatel mu to

  ale nikterak nebrání. Kromě starostování

  však momentálně řeší také otázku,

  na jakou střední školu pošle svoje

  dvě děti spodobnou diagnózou.

  o svých zkušenostech Josef Švajgl,

  který starostuje třetím rokem.

  Tvrdí, že handicap mu posunul

  hranice, co snese. „Nejvíc obvyk-

  le kritizují ti, kdo sami nic neumě-

  jí a nedělají. Tak už to bývá. U nás

  v obci takových ale naštěstí moc

  není. Uvědomuji si, že roste složi-

  tost života, a nemůžu se divit, když

  to víc a víc lidí nezvládá. Takže na

  jedné straně řeším investiční pro-

  jekty v řádu milionů, na druhé straně

  zdánlivé banality, jež ovšem kon-

  krétní občany v každodenním fun-

  gování trápí,“ líčí svoji agendu muž,

  který má i osmileté zkušenosti s po-

  zicí místostarosty.

  STAROSTI IRADOSTI

  Letmým pohledem vypadá Drmoul

  jako sympatická a upravená obec.

  Můj handicap mě v práci nijak

  nelimituje, snad až na to, že nevydržím

  dlouho na nohou. Ale protože taky

  trochu hůř mluvím, nejsem pro

  někoho možná úplně čitelný.

• Strana 45

  45

  přímého vlakového spojení s Pra-

  hou. „Autobusy od nás využívá pra-

  videlně tak pět lidí. Někdy si říkám,

  jestli by nebylo levnější jim platit taxi,

  než dávat 180 tisíc ročně z rozpočtu

  jako příspěvek na provoz hromadné

  dopravy. Jenže kdybychom to platit

  přestali, autobus tu už neuvidíme…“

  odhaluje něco z toho, jak musí ve ve-

  dení obce uvažovat.

  Podobné aspekty rozvažuje také

  v kontextu dostupnosti sociálních

  služeb. „Mariánskolázeňský domov

  pro seniory provozuje město, nikoliv

  kraj, takže je občas problém s umís-

  těním klienta odjinud. Očekává se,

  že okolní obce budou přispívat na

  provoz, protože někteří jejich oby-

  vatelé služeb využívají. Ovšem pak

  bych očekával, že budou mít přístup

  ke službám zcela stejný, což podle

  mého názoru nemají,“ konstatuje Jo-

  sef Švajgl.

  JAKOU ŠKOLU PRO DĚTI?

  V Mariánských Lázních chodí s asi-

  stentem na základní školu také děti

  Josefa Švajgla, dvojčata Radka a Josef

  (15). Ačkoliv jsou teprve v 8. třídě, už

  teď rodiče uvažují, na jakou střední

  školu je dát. Oba chodí, ale potřebují

  pomoc, především syn. „Jsou stu-

  dijně nadaní, ale potřebují víc klidu

  a soustředění na práci. Bohužel však

  nemají takové štěstí na kolektiv, jaké

  jsem měl kdysi já. Na prvním stup-

  ni v Drmouli to bylo dobré, ale jejich

  nynější spolužáci jsou většinou mír-

  ně řečeno neukáznění. Proto sedí

  raději spolu v lavici, přičemž dce-

  ra, která má lepší vyřídilku, bráchu

  chrání,“ říká o školní realitě svých

  dětí, které jsou podle pana Švajgla

  nejraději doma.

  Problém vidí v sociálních vazbách.

  „Bohužel mají minimum kamarádů.

  Handicap v tom určitě nějakou roli

  hraje, ale důvodem je i to, že ne-

  mají s vrstevníky společné zájmy,“

  uvažuje jejich otec a dodává, že je

  vcelku zoufalý z nabídky středních

  škol v kraji. „Nenašli jsme vyhovu-

  jící školu, která by zároveň nabízela

  pro ně zajímavý obor. Dokonce ani

  v Karlových Varech. Uvažujeme pro-

  to o školách pražského Jedličkova

  ústavu. Byl jsem se tam už podívat

  a za mě to vypadá nadějně. Teď ještě

  s manželkou uvidíme, jak se to bude

  líbit dětem, včetně ubytování od

  pondělí do pátku. Spojení na Prahu

  máme sice dobré, ale na každodenní

  dojíždění to opravdu není. Myslím,

  že alespoň v prvním roce studia by

  si někdo z rodiny musel v Praze na-

  jít bydlení, aby se děti aklimatizovaly

  s vědomím blízké opory,“ uzavírá Jo-

  sef Švajgl. 

  Fungují zde hasiči, sokolové, rybá-

  ři a klub žen. Starosta říká, že počet

  obyvatel lehce roste díky příchodu

  mladých rodin, za což je rád. „S ve-

  řejnými aktivitami bohužel dost za-

  mával covid. Lidé se docela uzavřeli

  a jen postupně se zase osmělují zapo-

  jit. Účast je zatím oproti dřívějšku tak

  dvoutřetinová. Sotva ale zmizel jeden

  stres, tak se pro změnu objevila vál-

  ka. Aktuálně jsme v krizovém obec-

  ním bytě ubytovali jednu maminku se

  třemi dětmi z Ukrajiny. V nedalekých

  Mariánských Lázních je to zatím asi

  750 lidí,“ hodnotí současnou situaci.

  Mariánky jsou z Drmoule doslova

  za humny. Autobusové spojení však

  bohužel není bezbariérové. Když se

  ale do kilometr vzdáleného lázeň-

  ského města dopravíte po vlastní ose,

  dočkáte se díky pendolínu rychlého

  Děti jsou studijně

  nadané, potřebují

  ale víc soustředění.

  Bohužel nemají takové

  štěstí na kolektiv,

  jaké jsem měl já.

  Někteří lidé mají

  tendenci ho kvůli

  obrně podceňovat.

• Strana 46

  ŽIVOT/TECHNIKA – ŠVÝCARSKÝ VOZÍK SCEWO BRO

  Parťák pro život

  Švýcarský vynález Scewo předjímá,

  jak by mohla vypadat budoucnost

  elektrického vozíku. Svého uživatele

  umí vyvézt do schodů, vlehkém terénu

  ikvysoké poličce vobchodě.

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: SCEWO

  Společnost sídlící ve švýcarském

  Wintherturu rozvíjí své moderní

  pojetí elektrického vozíku už řadu

  let. Co začalo jako projekt na tech-

  nologickém institutu ETH pod ná-

  zvem Scalewo, se dnes proměnilo

  do hypermoderní formy představu-

  jící pro člověka s postižením jaké-

  hosi univerzálního „parťáka“. Odtud

  také název samotného stroje – BRO

  (z anglického slangového výrazu pro

  kamaráda, parťáka – pozn. redakce).

  KOLA IPÁSY

  Na první pohled nelze než přirovnat

  Scewo BRO ke známému vozítku

  Genny – velmi zjednodušeně řečeno

  segwayi pro sedící, který si mnozí

  uživatelé vozíků oblíbili pro terén-

  ní prostupnost a manévrovatelnost.

  Oba stroje balancují pomocí sofisti-

  kované elektroniky na dvou kolech

  s připojenou sedačkou nad nimi. Zde

  ale podobnost končí.

  Zatímco Genny a jí podobné stro-

  je jsou o něco málo kompaktnější

  a vyžadují stabilitu v trupu (což jejich

  použití pro uživatele s postižením li-

  mituje), Scewo BRO je poněkud ro-

  bustnější konstrukce se sedačkou,

  stupačkami na nohy a područkami

  připomínající klasický elektrický vo-

  zík. Ovládá se joystickem a nevyža-

  duje žádnou trupovou stabilitu, o tu

  se postará pouhým dvěma kolům na-

  vzdory sofistikovaná elektronika.

  Navíc má BRO pásovou konstruk-

  ci, která je uložena elegantně v šasi

  a svou délkou nepřesahuje nožní

  stupačky. I když to může působit mo-

  hutně, skutečná délka Scewo BRO je

  v základním pohybovém módu pou-

  hých 105 cm, šířka pak 69 centi-

  metrů. Ovládá se, jak už bylo řečeno,

  joystickem, k ovládacímu panelu se

  připojuje i chytrý telefon v držáku,

  přičemž obsluha některých funkcí

  probíhá pomocí ovladačů ve speciál-

  ní aplikaci v telefonu (dostupná pro

  operační systémy iOS a Android).

  VŽDY VROVINĚ

  Při běžném pohybu po rovině může

  Scewo BRO využívat výhod sa-

  mobalančního systému – otočí se

  na místě a díky absenci malých

  předních koleček nemá problém ani

  s drobnějším terénem. Procházku po

  lesní cestě zvládne bez problémů,

  ve městě si poradí s obrubníkem do

  pěti centimetrů výšky a díky vel-

  kým kolům nejsou problémem dla-

  žební kostky v historických částech

  měst ani menší mezery v podkladu.

  Elektronika vyvažuje nerovnosti, při

  sjezdu z kopce či výjezdu vzhůru se

  stroj s uživatelem nakloní tak, aby

  zůstal ve vodorovné a pohodlné po-

  loze. Korigovat lze takto až šestistup-

  ňový sklon. Cestovní rychlost závisí

  na místní legislativě, v brožuře uvá-

  dí výrobce 10 km/h s dojezdem až

  35 kilometrů.

  Největší konstrukční přednost vo-

  zítka se dostavuje na úpatí schodů,

  tam, kde ostatní vozíky svou cestu

  obvykle končí. Uživatel otočí stroj

  zády ke schodům, zadá pokyn na

  ovládacím panelu a ten se pomalu

  pouští do výstupu. Pásová konstruk-

  ce se sklápí podle úhlu schodů (stroj

  zvládá až 36stupňový náklon) a se-

  dačka s uživatelem zůstává v bez-

  pečné vodorovné poloze, zatímco

  pásy pomalu a jistě míří s vozítkem

  nahoru rychlostí 30 schodů za mi-

  nutu. Kamera v zadní části poskytuje

  řidiči přehled a kontrolu, na vrcholku

  pak dopomohou hladkému přecho-

  du i vyrovnávací kolečka sklopná

  proti pásové konstrukci.

  Jakkoli působí zdolání schodů futu-

  risticky, malá omezení zde jsou. Výš-

  V obchodě k vysokému regálu, v bistru pod nízký stolek.

  Scewo BRO funguje obdobně

  jako segway se sedačkou.

  Nepotřebujete na něj ale mít

  trupovou stabilitu.

• Strana 47

  47

  ka jednotlivých schodů by neměla

  být větší než 20 cm, nahoře musí být

  dostatek místa pro „přistání“ a stroj

  si pochopitelně neporadí s točitými

  schody, pouze s přímou cestou.

  ZOČÍ DO OČÍ

  Ani tady však možnosti švýcarské

  vize budoucnosti nekončí. K životu

  patří i možnost vytáhnout se v ob-

  chodě ke zboží ve vrchní části regálu,

  posedět u vysokého barového stolku

  či se zkrátka jen při konverzaci ne-

  dívat nahoru, ale z očí do očí. Díky

  kombinaci pásového pohonu a vy-

  rovnávacích koleček v zadní části

  stroje je tohle vše možné – obojí se

  zkrátka sklopí dolů proti sobě, vytvoří

  jakýsi trojúhelník a uživatele zvedne

  do výše. V nejvyšším bodě jde o 90

  centimetrů – měřeno jako výška se-

  dačky od podlahy. Vše jde i opačným

  směrem – vozík se umí plazit po

  svých pásech, a tak se uživatel bez

  problému dostane i pod nízký sto-

  lek, kdykoli potřebuje. Tady je naopak

  nejnižším možným bodem výška se-

  dačky 44 centimetrů od podlahy.

  Použít můžete stroj i k domácímu

  odpočinku – umí se položit na pásy

  a zaklonit uživatele do prakticky vo-

  dorovné polohy, ten se tak nemusí

  složitě přesouvat. K sezení je možné

  využít vlastní antidekubitní sedačku,

  podle individuální potřeby.

  Vozík lze převážet vozidlem, i když

  je samozřejmě potřeba odpovídají-

  cí prostor. V transportním modu se

  složenou zádovou opěrkou má stroj

  120 centimetrů na délku, 73,5 na

  výšku a již změněných 69 na šířku.

  Mírně změnit ji lze i demontováním

  zádové opěrky při převážení. Do vo-

  zidla se umí vozítko vyšplhat po plo-

  šině, pomocí pásového módu, uvnitř

  se upevňuje v připraveném trans-

  portním nastavení pomocí popruhů.

  Samotný Scewo BRO váží 162 ki-

  logramů a unese uživatele od 40 do

  120 kilogramů. Se spodní hranicí lze

  hýbat ještě níže, to už však vyžaduje

  individuální nastavení elektroniky.

  Baterie s kapacitou 30 Ah se na-

  bíjí šest hodin a garantuje více než

  1 000 nabíjecích cyklů.

  Součástí výbavy je batoh na zádo-

  vé opěrce a menší kapsa na cennosti

  v přední části pod sedačkou – obojí

  je součástí stroje a nelze to demonto-

  vat. Další příslušenství lze dokoupit:

  zvýšenou a polohovatelnou hlavovou

  opěrku, opěrky pod ruce, výklopnou

  konzoli na ovládání (udělá místo pro

  přesuny) či speciální rampu pro na-

  kládání Scewo BRO do vozidla.

  V neposlední řadě zmiňme i de-

  signové provedení, které svému uži-

  vateli rozhodně nedělá ostudu. K dis-

  pozici je ve zlatavé, stříbrné i šedé

  barvě, zezadu zdobí stroj pruh vy-

  tvořený z LED osvětlení, stejný sys-

  tém svítí uživateli na cestu i z obou

  stran vepředu. Design stroje je oce-

  něn několika cenami, například Red

  Dot Design Award a iF Design Award

  v roce 2019, nejnověji pak zlatým

  oceněním German Design Award

  roce 2021. 

  Podívejte se, jak SCEWO BRO funguje

  www.youtube.com/c/Scewobro

  Největší kouzlo

  vynálezu spočívá

  ve schopnosti

  vyšplhat schody.

  Scewo BRO se dá převážet autem,

  zapotřebí je ale větší prostor.

  Největší konstrukční přednost vozítka

  se dostavuje na úpatí schodů, tam, kde

  ostatní vozíky svou cestu obvykle končí.

  Uživatel otočí stroj zády ke schodům,

  zadá pokyn na ovládacím panelu

  a ten se pomalu pouští do výstupu.

• Strana 48

  TECHNIKA / ANTIDEKUBITNÍ SEDÁK LIBELLA

  Zdravé

  sezení

  Český

  antidekubitní

  sedák z 3D

  tiskárny získal

  designového

  Oscara - Red

  Dot Award.

  TEXT AFOTO: TISKOVÁ ZPRÁVA

  Vyšší kvalita života vozíčkářů,

  ochrana jejich zdraví a unikátní

  technologie. I proto získal antideku-

  bitní sedák Libella Seat Varia prestiž-

  ní ocenění Red Dot Award: Product

  Design 2022. Jeho autorka Věra

  Kunhartová se zařadila po bok čes-

  kých držitelů tohoto ocenění, jaký-

  mi jsou třeba designérka intimních

  pomůcek Anna Marešová, designér

  zdravotní techniky Ivan Dlabač nebo

  průmyslový designér Petr Novague.

  Designérka Věra Kunhartová se

  dlouhodobě zaměřuje na vývoj zdra-

  votní techniky i kompenzačních

  pomůcek (v časopise Můžeš – letní

  dvojčíslo 2014 dostupné v našem

  online archivu – jsme představili její

  koncept klekacího mechanického

  vozíku Seiza; pozn. redakce) a pro

  Libella Seat Varia zvolila inovativní

  aplikaci technologie FDM 3D tis-

  ku. Tím mění zažitý způsob výroby

  kompenzačních pomůcek pro vo-

  zíčkáře, umožňuje finančně i eko-

  logicky přívětivou produkci a činí

  individuální pomůcky dostupnějšími

  širšímu počtu uživatelů.

  První plně nastavitelný antideku-

  bitní sedák na trhu funguje jako

  stavebnice. Každý uživatel získá na

  základě odborného vyšetření indi-

  viduální nastavení podle své vlastní

  anatomie i možnost přenastavení

  vzhledem k aktuální zdravotní si-

  tuaci. V případě potřeby lze vyměnit

  pouze jednotlivé části a prodloužit

  životnost celého produktu. Kombi-

  nace čtyř vrstev z odlišných mate-

  riálů zajišťuje antidekubitní ochranu

  MgA. Věra Kunhartová

  Produktová designérka se specializací na zdravotní

  akompenzační pomůcky.

  Absolventka FUD Jana Evangelisty Purkyně vÚstí nad

  Labem, kde nyní dokončuje doktorandské studium.

  Držitelka Národní ceny za studentský design  –

  Excelentní design aocenění South Estonia Product Of

  The Year . Vroce  založila vlastní studio Zdravý

  design, kde se svým týmem navrhuje produkty pro české

  izahraniční výrobce zdravotní techniky avyvíjí pomůcky

  nejen pro vozíčkáře.

  Více informací na: www.libelladesign.cz

  Technologie 3D tisku

  a individualizované provedení

  přináší mezi antidekubitní

  sedáky čerstvý vítr.

• Strana 49

  49

  i řešení velmi komplikovaných pří-

  padů posturálních deformit.

  Libella Seat Varia by uveden na

  trh v roce 2021 a využívá jej už té-

  měř 100 klientů. Po prvních měsí-

  cích používání se u některých z nich

  podařilo eliminovat užívání léků na

  bolest, prodloužit denní dobu sedu

  v řádu hodin, zmírnit zdravotní ob-

  tíže nebo doléčit počínající dekubit.

  Přispívá ke snazšímu životu uživate-

  lů i jejich lepšímu pracovnímu uplat-

  nění, a tak pomáhá snižovat náklady

  sociálního systému.

  Věra Kunhartová, autorka desig-

  nu, říká: „Důvodem, proč jsem zvo-

  lila specializaci na design kompen-

  začních pomůcek, byla především

  snaha o pozvednutí úrovně tohoto

  oboru. Ten dlouhodobě stagnuje,

  protože malý trh nenutí velké pro-

  ducenty k pravidelným inovacím,

  a ti malí si je často nemohou dovolit.

  Ne vždy je práce výrobců a zdravot-

  ních specialistů provázaná, a proto

  není pravidlem, že by jejich poznat-

  ky z praxe byly při vývoji nových

  produktů správně vyhodnoceny

  a aplikovány. Studentský grant, kte-

  rý mi během mého doktorandského

  studia poskytla FUD UJEP, mi umož-

  nil věnovat se více než dvouletému

  vývoji a volbě vhodných výrobních

  technologií i materiálů. Díky spolu-

  práci se Zdeňkou Faltýnkovou, vý-

  znamnou českou specialistkou na

  zdravé sezení na vozíku, odbornou

  veřejností i uživateli vznikl produkt,

  který přináší na trh čerstvý vítr a vo-

  zíčkářům umožňuje nalézt v životě

  rovnováhu. Těší mě, že ocenění Red

  Dot potvrzuje, že jdeme správným

  směrem, a zároveň cítím velkou

  zodpovědnost za udržení kvality

  produktů značky Libella.“ 

  Red Dot Award

  Na Red Dot Award: Product Design  byly letos

  přihlášeny produkty ztéměř  zemí. Jejich kvality

  posuzovala nezávislá mezinárodní porota  odborníků

  z zemí, kteří mají dlouholeté profesní zkušenosti

  voblasti designu ať už jako designéři, novináři,

  vysokoškolští profesoři nebo konzultanti.

  Odbornou veřejností respektovaná cena za design Red

  Dot Award je jednou znejvětších designových soutěží

  na světě aje udělována od . let minulého století.

  Uděluje se ve třech základních kategoriích, kterými jsou

  designový koncept, komunikační aproduktový design.

  Ocenění Red Dot je mezinárodně uznávanou pečetí

  vynikajícího designu

• Strana 50

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Cítím,

  že žiji

  naplněný

  život

  „Jedno ráno jsem se

  probudila sobrovskou

  bolestí vzádech anoze,“

  začíná slíčením

  okamžiků, které jí

  změnily život, mladá

  žena na vozíku Jana

  Hanová. Do té doby

  aktivní, průměrně

  sportující člověk

  astudentka práva

  vpodnikání na vysoké

  škole vBrně byla na

  nějaký ten namožený

  sval zvyklá. Tentokrát se

  však nedokázala postavit

  na nohy.

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: AUTOR AZARCHIVU JANY HANOVÉ

  V nemocnici vyslechla po dlouhých

  peripetiích diagnózu akutního vý-

  hřezu ploténky. Lékaři nabídli Janě

  (37) rutinní operační řešení, které

  mělo problém snadno vyřešit. „Dělali

  si ještě legraci, že každá babička po

  ní vyskočí jako kamzík. Neměla jsem

  důvod myslet si, že se to nespraví,“

  říká. Proces byl však nakonec vším,

  jen ne rutinou. Za tři týdny následo-

  vala další operace a pak ještě třetí,

  zakončená pětiměsíčním pobytem

  v rehabilitačním ústavu v Hrabyni.

  Ani tady se ale žádný velký úspěch

  neslavil. „Pořád nemohli přijít na to,

  co se to děje a proč. Začala jsem si

  z jejich jednání připadat, jako bych

  si vymýšlela,“ vzpomíná na nelehké

  měsíce.

  Kruh nedůvěry eskaloval při další

  hospitalizaci v nemocnici v Ostravě,

  na kterou Jana nevzpomíná vůbec

  ráda. „Neustále na mě tlačili, že se

  musím postavit, chodit, dělali další

  a další zobrazovací vyšetření. Tvrdili

  mi, že je všechno v naprostém po-

  řádku. Bylo to zoufalé. Později mi po-

  mohla kamarádka, díky které jsem

  měla možnost absolvovat vyšetření

  u specialistů v pražském Motole.

  V Ostravě jsem nakonec podepsala

  reverz.“

  V motolské nemocnici měli léka-

  ři jiný názor a rentgenové snímky

  rychle interpretovali jako rozpad

  instrumentaria v oblasti páteře. Ná-

  sledný pokus vše ještě napravit ope-

  račně bohužel potvrdil obavy, že se

  situace po mnoha měsících špatné

  diagnózy nedá zcela zachránit. Jana

  se tak znovu vrátila na rehabilitace

  do Hrabyně, tentokrát na více než

  půl roku. Vozík už jí však zůstal.

  KROK ZKOMFORTNÍ ZÓNY

  Utekly téměř dva roky, než se Jana

  po osudném ránu vrátila už natrvalo

  domů, do rodného Havířova. Byt, ve

  kterém s ní v té době bydlela ma-

  minka, byl ovšem ve třetím patře

  a bez výtahu. Uvnitř už byl na novou

  situaci částečně připraven – v podo-

  bě upravené koupelny, se schody ale

  tak snadno něco udělat nešlo. „Než

  byla vyřízena schodišťová sedačka,

  lezla jsem dolů i nahoru doslova po

  zadku a čekala vždy na maminku,

  rodinu či kamarády, aby mi pomohli

  s vozíkem. Co zbývalo? Ani se se-

  dačkou to nebylo o mnoho lepší. Po-

  řád někdo musel snést vozík, a tak

  jsem si mohla o svobodném rozhod-

  nutí, kdy půjdu ven, nechat jen zdát,“

  vypráví Jana.

  Každým slovem chválí maminku

  za obrovskou obětavost a sílu, kte-

  rá byla zejména v prvních měsících

  nesmírně důležitá. Podpora rodiny

  S maminkou, která je jí dodnes vždy oporou.

• Strana 51

  51

  stála i za rozhodnutím přesunout se

  do Prahy. „Delší dobu jsme přemýš-

  leli, co bude dál, jaká budoucnost by

  mě mohla v Havířově čekat. Bylo

  mi jasné, že nechci, aby to zůsta-

  lo takto,“ konstatuje. Janě se během

  nemocničních peripetií a s bolestmi

  podařilo dokončit bakalářské stu-

  dium v Brně a chtěla dál studovat.

  „Narazila jsem v té době na nabíd-

  ku odpovídajícího oboru na Metro-

  politní univerzitě Praha, která má

  také už od svého založení speciální

  program pro studenty s postižením,

  včetně bezbariérově přístupných ko-

  lejí. Nehledala jsem záměrně Prahu

  ani jsem to tenkrát nechápala tak,

  že by tam třeba člověk s postižením

  měl nejlepší možnosti. Byl to pro mě

  obrovský krok z komfortní zóny, ať

  už by to byla Olomouc, Brno, Plzeň

  nebo tedy Praha. Trasu do školy jsme

  si s mamčou předem projely, abych

  měla jistotu, že se bezbariérově do-

  stanu, kam bude třeba. Ironií pak

  byla píchnutá duše při první cestě na

  přednášku,“ vzpomíná Jana.

  STOVĚŽATÁ SAMOSTATNOST

  Na kolejním pokoji začal Janě doslo-

  va nový život. I když byly podle jejích

  slov první týdny v novém městě a na

  „vlastních nohou“ krušné, dnes jich

  nelituje. A pomohla i náhoda. „Dlou-

  ho jsem čekala na kolejní spolu-

  bydlící. Nakonec vjela jednoho dne

  do dveří vozíčkářka Hedvika, živel

  první třídy. To bylo asi to nejlepší, co

  se v daný okamžik mohlo stát,“ směje

  se Jana a pokračuje: „Nevěděla jsem,

  co všechno se z vozíku dá dělat, jak

  se dá fungovat – a ona se vlastně sta-

  la mojí průvodkyní. Se spoustou věcí

  mi poradila, otevřela nové obzory

  V Praze začala žít nový život

  a sportovat. Dnes se Jana věnuje

  hlavně basketbalu na vozíku.

  Foto: autor

  Každým slovem chválí

  maminku za obrovskou

  obětavost a sílu, která

  byla zejména v prvních

  měsících nesmírně

  důležitá. Podpora rodiny

  stála i za rozhodnutím

  přesunout se do Prahy.

• Strana 52

  a také přivedla ke sportu handicapo-

  vaných. Začala jsem plavat a taky se

  potápět. Zrovna potápění bylo věcí,

  kterou jsem chtěla vyzkoušet celá

  léta ještě před usednutím na vozík,

  ale nenašla jsem na ni nikdy odvahu.“

  Sportovní tréninky a život v Praze si

  brzy vyžádaly několik dalších kroků

  k větší samostatnosti – Jana potřebo-

  vala především nový vozík, který by

  nahradil provizorní nevhodný, a také

  upravené auto, aby se mohla samo-

  statně dopravovat. Po podání žádosti

  se však vrátila nemilá vzpomínka na

  nemocniční dny. Její postižení se totiž,

  optikou úřadu, nevešlo do standard-

  ních škatulek pro posuzování, a tak

  stát žádný příspěvek neposkytl.

  Se situací se nakonec vypořádali

  Janini přátelé. Založili pro ni občanské

  sdružení a na charitativním koncertu

  vybrali peníze nejen na vozík, ale i na

  menší uzpůsobené auto. „Pomohlo

  mi tenkrát také Konto Bariéry. A ještě

  několikrát později. Nejen nezbytnými

  pomůckami, ale třeba i pracovní stá-

  ží, kde jsem mohla nabrat zkušenos-

  ti. Nevím, kde bych dnes byla, nebýt

  takové podpory – od rodiny, přátel

  i této organizace. Mám štěstí, že se

  mám o koho opřít,“ říká s neskrýva-

  nou vděčností mladá žena.

  VIDĚT TO POZITIVNÍ

  Dnes si s námi absolventka dvou

  magisterských oborů a zaměst-

  nankyně společnosti Eltodo povídá

  v příjemně zařízeném bezbariéro-

  vém bytě v Praze. Už je tady doma

  a zmíní i sporty, které si za posled-

  ní léta z vozíku vyzkoušela, ať už to

  byl tandemový seskok s padákem,

  hand bike, tenis, badminton, box

  nebo čerstvě běžky.

  Největší sportovní záliba – potá-

  pění – jí vydržela dodnes a Jana k ní

  přidala ještě další. Za oddíl Pražských

  jezdců hraje basketbal na vozíku. „Na

  základní škole mi míčové hry vůbec

  nešly, nesnášela jsem je. Kamarádi

  a rodina se nad tou ironií smějí. Má-

  vám nad tím rukou, basket je úžas-

  ný a každého člověka s postižením

  i bez, který hledá nějaký pohyb, zvu,

  aby si to s námi vyzkoušel. Brány

  klubu jsou otevřené,“ láká s energií

  sobě vlastní případné zájemce.

  „Život by se zřejmě odvíjel docela

  jinak, kdyby se to tenkrát nestalo,“

  zamyslí se nakonec. Rychle se jí však

  v obličeji rozlije úsměv: „Cítím ale, že

  žiji naplněný život. Snažím se i díky

  tomu všemu na věcech vidět hlavně

  to pozitivní.“

  

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Dlouho jsem čekala na kolejní

  spolubydlící. Nakonec vjela jednoho

  dne do dveří vozíčkářka Hedvika, živel

  první třídy. To bylo asi to nejlepší, co se

  v daný okamžik mohlo stát.

  Je jen málo sportů,

  které si Jana

  nevyzkoušela.

  Ty vodní patří mezi

  nejoblíbenější.

• Strana 53

  53

  ŽIVOT / VÝLET BEZ BARIÉR

  Český

  Krumlov

  malebný

  ináročný

  Český Krumlov

  patří kturisticky

  nejvyhledávanějším

  místům vČeské

  republice. Malebná

  historická scenérie

  zasazená do kopců

  askal kolem záhybů

  řeky Vltavy právem

  náleží na Seznam

  světového kulturního

  dědictví UNESCO.

  Návštěvníky na vozíku

  tu sice nějaké

  komplikace čekají,

  město na ně však

  rozhodně nezapomíná.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Nemálo lidí v období vodácké se-

  zony připluje do Českého Krumlova

  po řece, pro nechodícího návštěv-

  níka však lze doporučit jako jediný

  smysluplný dopravní prostředek

  automobil. Rozloha je sice malá, ale

  kvůli všudypřítomnému převýše-

  ní a historické dlažbě přijde každý

  ušetřený metr pěších přesunů vhod.

  Ty jsou na mnoha místech prakticky

  nemyslitelné bez pomoci zdatného

  doprovodu. Pokud disponujete pří-

  davným kolečkem typu freewheel

  nebo terénním obutím vozíku, roz-

  hodně takové vybavení nenechte za-

  hálet doma.

  Putování za krásami Českého

  Krumlova doporučujeme začít na

  náměstí Svornosti, kde se nachází

  infocentrum. Přímo u něj je vyhra-

  zené parkovací místo. Vyzvedněte si

  zde hezky zpracovanou mapu bez-

  bariérovosti, která obsahuje seznam

  doporučených tras a přístupnosti ob-

  jektů, včetně semaforového rozlišení

  obtížnosti.

  Z náměstí, které je samo o sobě

  poutavé, se můžete vydat na zámek

  s hradem, jenž je dominantou města

  a tvoří společný areál více než čtyř

  desítek budov soustředěných kolem

  pěti nádvoří. Naleznete zde stav-

  Historická dlažba dá vozíčkářům zabrat.

• Strana 54

  ŽIVOT / VÝLET BEZ BARIÉR

  by v rozmezí šesti století počínaje

  čtrnáctým. Ikonická zámecká věž

  vznikla v renesančním stylu za vlády

  věhlasných Rožmberků.

  VZHŮRU NA ZÁMEK

  Přibližně tři sta metrů cesty od info-

  centra můžete urazit autem až k vo-

  zíčkářskému parkování přímo pod

  vstupem do zámku, vydat se tam mů-

  žete i pěšky. Dostane se vám nejedno-

  ho pěkného výhledu, včetně překro-

  čení mostu, ovšem zároveň počítejte

  s drncáním a stoupáním či klesáním

  (které je možná ještě horší) po dlaž-

  bě. Zastavení a pokochání se scenérií

  tak bude vítanou pauzou k odpočinku.

  Stejně jako krátká odbočka ke klášte-

  rům, které jsou přístupné.

  Ani v případě motorizovaného pře-

  sunu na zámek nelze očekávat zcela

  hladký průběh, spíš jen ušetřené síly.

  Areál se rozkládá na kopci, takže vý-

  šlap na jednotlivá nádvoří představuje

  výzvu pro asistující doprovod. U po-

  kladen se dozvíte, které části jsou

  bezbariérově přístupné. Lze si zde

  dojít i na toaletu stejně jako na dalších

  místech vyznačených v mapě.

  Zelenou mají z hlediska přístupnosti

  zámecké divadlo, kovárna, mincov-

  na a zahrada. Konírna vyžaduje do-

  pomoc. Zatímco kovárna se nachází

  v dolní části, mincovna je přibližně

  uprostřed, což představuje prohlídku

  více nádvoří, ovšem také další metry

  převýšení navíc. S dopomocí se sice

  lze přes efektní zastřešený Plášťový

  most dostat až ke vstupu do konírny

  a divadla, ale lepší je uvažovat o návra-

  tu k automobilu. Tím se přepravíte ke

  vstupu do divadla a následně to oce-

  níte u překonání stoupání do zahrady.

  Před infocentrem

  jsou vyhrazená

  parkovací

  místa, uvnitř

  dostanete dobře

  zpracovanou mapu

  bezbariérovosti

  města.

  K místním

  pamětihodnostem

  je pro člověka

  spostižením lepší

  přesunovat se

  autem.

• Strana 55

  55

  Zvolíte-li tuto variantu, vyjeďte

  z centra a vraťte se na silnici Chval-

  šinskou, jeďte po ní ve směru do

  Černé v Pošumaví a po necelém půl

  kilometru odbočte vlevo do ulice Na

  Dlouhé zdi. Do ní je sice zákaz vjez-

  du, ovšem s dodatkovou tabulkou

  o výjimkách. Pokračujte až k most-

  ku mezi zámkem a zahradou. Zde se

  nachází vyhrazené parkovací místo

  a nedaleký vstup do zámeckého di-

  vadla.

  NENÍ DIVADLO JAKO DIVADLO

  Barokní divadlo vybudované rodem

  Schwarzenbergů zachovává původní

  stav i vybavení a řadí se k předním

  památkám svého druhu v celosvěto-

  vém měřítku. Jeho návštěvu rozhod-

  ně nevynechte, chcete-li se vžít do

  originální atmosféry představení dru-

  hé poloviny 18. století. Inventář zahr-

  nuje stovky dekorací, kulis, kostýmů,

  rekvizit a dobové jevištní techniky.

  Občas se stává, že při zmínce o di-

  vadle lidé zaměňují tento historický

  skvost s další krumlovskou diva-

  delní atrakcí, kterou je otáčivé hle-

  diště v zámeckém parku. To je sice

  rovněž vcelku unikátní záležitost,

  ovšem veskrze moderní. Dokonce

  natolik, že se uvažovalo o jeho od-

  stranění, protože bylo trnem v oku

  památkářům z UNESCO. Nachází

  se uprostřed horní části zámecké

  zahrady, k níž opět oceníte moto-

  rizovaný přesun na přilehlé parko-

  viště. Máte-li čas, kupte si lístky na

  některé z večerních představení.

  Vozík lze zaparkovat vedle přední

  řady sedadel. Užijete si tak neotřelý

  zážitek, kdy se představení odehrává

  v živých přírodních kulisách kolem

  vás a hlediště přitom sleduje děj při

  občasném otáčení až o 360 stupňů

  kolem vlastní osy.

  

  Plánujte předem

  Lístky si určitě předem

  rezervujte. Aiudalších památek

  či institucí se raději předem

  informujte, zda bude vpříslušný

  den vprovozu. Potulovat se

  totiž Českým Krumlovem jen

  tak na náhodu může být sice

  romantické, ale pro návštěvníka

  somezenou pohyblivostí také

  velmi vyčerpávající. Ještě více

  pak pro jeho doprovod. Bohužel

  již několik let nepokračuje tradice

  Dne pro handicapované, kdy byla

  za pomoci dobrovolníků atechniky

  zpřístupněna ijinak nedostupná

  místa. Sledujte informační portál

  města, zda nebude tradice opět

  obnovena.

  Průvodce Českým Krumlovem

  ipro handicapované, mapa města

  Český Krumlov (ckrumlov.cz)

  Otáčivé hlediště v zámeckém parku patří k neznámějším atrakcím města.

  Znovu vydáváme

  oblíbený

  časopis Můžeš

  Najdete vněm informace arady

  zoblasti sociálních azdravotních

  služeb, informace onových

  pomůckách, onovinkách ve

  zdravotnictví avobčanské

  společnosti. Hodně se dozvíte

  iopráci Konta Bariéry,

  ozajímavých osudech klientů.

  Bezplatně můžete časopis dostávat

  až do své schránky, jednoduše si oněj

  napište do redakce na info@muzes.cz.

  Pokud se vám obsah bude líbit

  arozhodnete se naši práci podpořit, můžete

  přispět formou jednorázové DMS ve tvaru

  DMS KONTOBARIERY 30,

  DMS KONTOBARIERY 60 nebo

  DMS KONTOBARIERY 90 na telefonní číslo

  877 77 nebo přispět jakoukoliv finanční

  částkou přímo na účet Konta Bariéry

  č. ú. 17 111 444/5500 svariabilním

  symbolem 62933. Děkujeme!

  Nové číslo vyjde každého čtvrt roku.

• Strana 56

  ŽIVOT / AUTO-MOTO

  Autonovinky:

  užitek i design

  Text: PETR BUČEK

  Foto: AUTOMOBILKY

  Kombík Škoda Fabia představoval

  pro řadu lidí s postižením výbornou

  volbu – velký kufr pojme vozík a ce-

  nově patřil k tomu nejlevnějšímu na

  trhu. Žádaný model už se bude na-

  příště prodávat pouze v krátké ver-

  zi, kombík pomalu, ale jistě končí.

  „U varianty Fabia Combi byl ukončen

  příjem nových objednávek, v tuto

  chvíli probíhá prodej skladových

  vozů. Zákazník najde podobnou

  funkcionalitu a užitnou hodnotu vozu

  u modelu Škoda Scala. Oba modely

  vynikají prostorným interiérem i za-

  vazadlovým prostorem a mají také

  příznivý poměr ceny a užitné hod-

  noty,“ říká mluvčí mladoboleslavské

  Škody Auto Pavel Jína.

  Zatímco Fabia Combi stála od 360 ti-

  síc korun (uváděné částky jsou

  včetně DPH), Škoda Scala přijde

  v současnosti nejméně na 418 tisíc.

  K nejzajímavějším variantám pro vo-

  zíčkáře patří i nadále Škoda Octavia

  Combi. Její základní cena činí 560 ti-

  síc korun.

  Škodovce v nabídce chybí oprav-

  du velkoprostorové auto. Oblíbenou

  Škodu Roomster je možné koupit jen

  v autobazarech. To platí už i také pro

  Dacii Dokker, která zmizela z nabíd-

  ky rumunsko-francouzské značky.

  V prodeji jsou i nadále tradiční zá-

  stupci kategorie aut se zvýšenou

  střechou a s tím souvisejícím velkým

  prostorem. Letošní novinkou Fordu

  je nová generace modelu Tourneo

  Connect, který konkuruje vozům,

  jako jsou Volkswagen Caddy nebo

  Citroën Berlingo.

  POSTUPNÁ ELEKTRIZACE

  „Tourneo Connect v nové genera-

  ci budeme nabízet ještě v průběhu

  tohoto roku, dostupné bude s nafto-

  vým motorem 2,0 l a benzinovým

  motorem 1,5 l, volit lze automatic-

  kou i manuální převodovku stejně

  tak jako pohon všech kol,“ uvádí Petr

  Burián z českého zastoupení Fordu.

  A také tento model čeká postupná

  elektrizace. „Řadu Tourneo Custom

  doplní v nové generaci v roce 2024

  plně elektrická varianta, nadále se

  však budou nabízet také spalovací

  motory. Pro oba modely nabízíme

  v současné době speciální podpo-

  NABÍDKA AUTOMOBILEK SE MĚNÍ. NĚKTERÉ

  MODELY OBLÍBENÉ MEZI VOZÍČKÁŘI ALIDMI SJINÝM

  POSTIŽENÍM ZNABÍDKY MIZÍ ÚPLNĚ, PŘÍKLADEM

  MŮŽE BÝT ŠKODA FABIA COMBI NEBO DACIA DOKKER.

  TRENDEM JE ELEKTRIZACE AUT, OBJEVUJÍ SE

  IZAJÍMAVÉ NOVINKY SATRAKTIVNÍMI TVARY.

  Společně vyráběné

  velkoprostorové

  auto od Citroënu,

  Peugeotu, Fiatu,

  Opelu aToyoty

  se také vydává

  elektrickou cestou.

  Ford chystá do

  prodeje novou

  generaci modelu

  Tourneo Connect.

• Strana 57

  57

  ru pro ZTP a ZTP/P. Podpory bývají

  zpravidla individuální, záleží také,

  jestli klient požaduje přestavbu vozu

  tak, aby splňoval všechny jeho po-

  třeby,“ doplňuje Petr Burián.

  Postupný nástup elektromobility

  se projevuje také u ostatních vozů,

  které se hodí lidem s postižením.

  Některé značky už přestávají velko-

  prostorová auta nabízet se spalovací-

  mi motory. Příkladem může být Peu-

  geot a jeho modely Rifter a Traveller.

  „Tyto modely nabízíme výhradně

  jako elektromobily. E-Rifter dodá-

  váme s baterií o kapacitě 50 kWh

  a max. dojezdem 279 km, e-Travel-

  ler buď s větší baterií 75 kWh a do-

  jezdem 329 km, nebo s menší ba-

  terií 50 kWh a dojezdem 231 km,“

  popisuje vlastnosti elektroaut Radka

  Matthey, mluvčí značky Peugeot.

  Prodej klientům s postižením řídí

  u Peugeotu, Citroënu i Opelu pro-

  gram Handycars. Základní cena

  e-Rifteru, který je dvojčetem Cit-

  roënu Berlingo, činí rovný milion

  korun. Handicapovaní ale dostávají

  cenu výhodnější. „Poskytujeme kli-

  entům kromě výhodnější ceny vozu

  i výhodnější financování, pojištění

  a servis. Zajišťujeme také bezplatné

  poradenství a další služby,“ slibuje

  Radka Matthey.

  VÝRAZNÝ DESIGN

  Ve třídě aut zaměřených na velký

  prostor většinou převažují praktic-

  ké tvary nad krásou. Existují však

  výjimky. Poté, co Volkswagen uvedl

  novou generaci Multivanu, dokon-

  čil také přípravy své další novinky,

  modelu ID Buzz. Ta se právě chystá

  do prodeje a na rozdíl od Multivanu

  je čistě elektrická. Kromě toho na-

  bídne atraktivní kabát vycházející

  z modelů VW Bus z 60. let minulé-

  ho století.

  Volkswagen tak ve třídě minibusů

  nabízí hned tři modely – vedle Mul-

  tivanu a ID Buzzu pokračuje původní

  řada T6.1 s modely Caravelle nebo

  Transporter. Nechybí ani zmiňovaný

  model Caddy, takže u Volkswagenu

  je ve třídě velkoprostorových aut

  z čeho vybírat.

  Druhým designovým hitem sou-

  časnosti ve třídě aut zaměřených na

  vnitřní prostor je Hyundai Staria. Až

  devítimístné auto se základní cenov-

  kou 900 tisíc korun chce vnést svěží

  vítr do své kategorie, které dlouhá

  léta kraloval Volkswagen s Multi-

  vanem následován značkou Ford či

  technickými spřízněnci od Citroë-

  nu s Peugeotem (stejný minibus se

  prodává rovněž u dealerů Toyoty,

  Opelu a Fiatu). Staria bude o přízeň

  zákazníků bojovat nejen cenovkou,

  ale také pěkným a prostorným vnitř-

  kem. Nabízí 5,25 metru dlouhou ka-

  roserii, klasický turbodieselový mo-

  tor a za příplatek pohon všech kol.

  

  Volkswagen

  ID Buzz svým

  designem dává

  vzpomenout na

  slavné minibusy

  staré 60 let.

  Jeho elektrická

  technologie je však

  naopak pohledem

  do budoucnosti.

  Další designérskou

  hvězdou je Hyundai

  Staria. Ta na rozdíl

  od VW ID Buzz

  sází na tradiční

  turbodieselový

  pohon.

  U varianty Fabia Combi byl ukončen

  příjem nových objednávek, v tuto

  chvíli probíhá prodej skladových

  vozů. Zákazník najde podobnou

  funkcionalitu a užitnou hodnotu vozu

  u modelu Škoda Scala.

• Strana 58

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: RENATA MUCHOVÁ

  Autorka knihy Simona Bagarová je

  vystudovaná sociální pracovnice,

  věnuje se poradenství při navazo-

  vání spolupráce mezi firmami a ne-

  ziskovým sektorem. Pravidelně na-

  vštěvuje zařízení pro seniory, kde

  se setkává s klienty i zaměstnanci,

  hledá neúnavně cesty ke zkvalitně-

  ní ústavní péče. Sama velice záhy

  objevila terén, který ji láká dodnes

  – už dvacet let se pohybuje v ma-

  nagementu sociálních služeb a ne-

  ziskových organizací. Založila spolek

  MILA (spojení management a laska-

  vost) s orientací pořádat vzdělávací

  kurzy pro nevládní organizace. Ak-

  tuálně se cele věnuje svému pro-

  gramu D.O.M.A., což znamená dů-

  stojnost, otevřenost, management

  a atmosféru.

  „Hořet“ v její knize znamená být

  zapálen pro svou práci, i když může

  ten, komu je určena, pomalu dohoří-

  vat. Kdo chce zapalovat, musí hořet,

  tvrdí autorka. V celé její knize slo-

  vesa hořím a jiskřím „kralují“, jejich

  expresivnost je důležitá pro sebevy-

  jádření probíraných témat, která se

  v delších poučených rozhovorech

  probírají. Na vzniku autorské prvoti-

  ny Simony Bagarové nese význam-

  ný redakční podíl publicista Michael

  Třeštík, nápad na knihu k němu totiž

  dorazil spontánně a potřeboval do-

  zrát.

  O PÉČI A PEČOVATELSTVÍ

  Na výsledku zaujme právě zvolená

  koncepce. Jednotlivé příběhy jsou

  sice psány v dialozích, ale zpravidla

  chybí to žánrově nejtypičtější – kla-

  dené otázky. Jedná se spíše o úvahy,

  témata jsou nahlížena ze dvou stran.

  Autorka se ptá náznakově a na své

  podněty místo jednoznačných odpo-

  vědí dostává úvahy založené na čet-

  ných příkladech z praxe. Rozhovory

  se prokládají zkušenostmi z oboru,

  navazují také smysluplně na společ-

  né zážitky s respondenty. Každý roz-

  hovor, byť na stejné téma, má odlišný

  spád. Kapitoly tím získávají unikátní

  vlastnost – nesplývají dohromady,

  každá pečovatelská osobnost vyzní-

  vá nezaměnitelně.

  Hrdinové knihy mimo jiné do-

  kazují, že rozhodnutí svěřit svého

  blízkého do pečovatelského zařízení

  není rodinným selháním a že práce

  v pečovatelském ústavu není rutin-

  ní záležitost. Je o odvaze hledání do

  samého konce a zachování osobní-

  ho přístupu bez ohledu na věk nebo

  stadium nemoci. Naprosto rozdílné

  příběhy spojuje odhodlanost dělat

  věci jinak. I když ke své profesi do-

  šli odlišnými cestami, nikoho z nich

  už nenapadne pochybovat, vybrat si

  něco jiného. Témata smrti a bezmoci

  dokážou vyvážit osobitým přístu-

  pem plným empatie a respektu.

  Energická Dana, klidný Saša, Jana,

  která během péče o vlastní rodi-

  nu získala v oboru bakalářský titul

  a stala se profesionální pečovatelkou.

  František – vyučený automechanik –

  to „dotáhl“ na Pečovatele roku a Do-

  minik, který za sebou nechal svůj sta-

  rý život a žije teď smysluplnou prací.

  Všichni vyprávějí o tom, jak se pro ně

  jejich profese stala posláním, zcela

  otevřeně a upřímně popisují všechny

  výzvy, radosti i překážky, které s se-

  bou přináší. Před profesionální prestiž

  i finanční ohodnocení staví kvalitní

  péči, tedy aby bylo dobře seniorům

  i těm, kteří se o ně starají.

  NEJEN PRESTIŽ A OHODNOCENÍ

  Simona Bagarová stále „hoří“,

  i když sama po patnácti letech prá-

  ce ve zdejší sociální sféře propadla

  Poselství

  o důstojném stárnutí

  Několik osudů svýjimečným přístupem k práci

  v domovech seniorů, léčebnách dlouhodobě nemocných

  i hospicích. To je téma velmi otevřené knihy rozhovorů

  Hořím, která mapuje autentické příběhy pečovatelů.

  Simona Bagarová:

  Hořím

  Vydalo

  nakladatelství

  Pavel Jungmann

  Archa ve Zlíně,

  2022.

  Podle autorčiných slov je nutné

  připomínat si motto: Až bude nejhůř,

  vzpomeňte si, proč jste začali.

  KULTURA

• Strana 59

  59

  frustraci a vyhoření. Myslela si, že

  nemá smysl se o něco snažit, chtěla

  skončit. Tehdy využila nabídky přátel

  a odjela na dvoutýdenní stáž v USA.

  Na Floridě zjistila, že podmínky tady

  a tam se nedají moc srovnávat nejen

  proto, že vycházejí ze zcela odlišné

  historické zkušenosti: poznala mís-

  ta, která vypadala spíš jako luxusní

  pětihvězdičkový hotel, ale i taková,

  která byla jako vystřižená z Přeletu

  nad kukaččím hnízdem.

  Inspiraci Simoně přinesla samo-

  zřejmost, s jakou v Americe funguje

  dobrovolnictví. Odnesla si odtud ne-

  jen větu: „Klienti nežijí u nás v práci,

  my pracujeme u nich doma.“ Aby ono

  nadšení a hoření trvalo co nejdéle,

  dokázala oslovit také další. Podle au-

  torčiných slov je nutné připomínat si

  motto: Až bude nejhůř, vzpomeňte si,

  proč jste začali. Znovu vstoupila do

  stejné řeky, i když s nadsázkou při-

  podobňuje svou práci k tomu „nabí-

  rat moře cedníkem“…

  Knížka Hořím není lehké čtení, ale

  otevřené, nic není nalakované na-

  růžovo! Bolavé téma, kolem které-

  ho jsme našlapovali, stárnutí i smrt.

  Kromě několika jmen (Helena Haš-

  kovcová, Jiří Mrkvička, Jiřina Šiklo-

  vá) se autoři naučné literatury rubu

  života dlouho vyhýbali. A najednou

  ve své prvotině zvedá Simona Baga-

  rová téma pečovatelské péče a nutí

  nás se na možnosti důstojného stár-

  nutí podívat zpříma. Včetně dozná-

  ní, že všude to zatím není na takové

  úrovni, jak si většina lidí myslí…

  

  Simona Bagarová

  (*1981)

  Manažerka vsociálních službách,

  kterou negativní dobrovolnická

  zkušenost zdomova seniorů přivedla

  krozhodnutí pokusit se ozměnu

  voblasti péče oseniory.

  Pod hlavičkou organizace MILA,

  kterou vroce  založila, se snaží

  ozvyšování prestiže pečovatelské

  profese azlepšování podmínek.

  Hořím vychází včervnu  také

  jako audiokniha azisk zní podpoří

  práci organizace MILA.

  Více informací na www.mila.je.

• Strana 60

  KULTURA / KNIŽNÍ RECENZE

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: ARCHÍV EVY SVĚRÁKOVÉ

  Jak jste se vlast-

  ně dostala ke svým

  rýmovaným úvahám?

  Jsou nejen veselé, ale

  dotýkají se také osob

  sduševními problémy,

  onkologicky nemocných

  nebo sporuchou přijímání

  potravy – anorexie. Přes-

  tože je vám teprve třicet

  apohybujete se na vozíku,

  toho stíháte skutečně hodně.

  Nic vám není cizí! Řekněte

  nám víc osobě…

  Jsem po dětské mozkové obrně,

  žiji na Jihlavsku. Mezi mé koníčky

  patří procházky do přírody s mým

  psem, někdy i s dětmi z naší vsi, čet-

  ba naučné literatury i beletrie, tanec,

  muzika a také malování. Samozřej-

  mě i psaní...

  Jsem optimistická holka, neustále

  zvažující a hledající ve svém živo-

  tě rovnováhu. Ovšem pokud se pro

  něco rozhodnu, jdu si za tím. Mám

  vystudovanou sociální práci na VOŠ,

  kde jsem se také seznámila s růz-

  nými možnostmi – k malování mě

  však s jistotou přivedl následný kurz

  arteterapie. Působila jsem a stále

  působím v různých oblastech tý-

  kajících se pomoci lidem. Ak tuálně

  pracuji a pomáhám jako asistent-

  ka průvodce Montessori školy, a to

  pro děti ve školce. Zde pro ně

  připravuji program zaměřený

  na nácvik sebeobsluhy, procvi-

  čení motoriky či kognitivních

  funkcí. Jistý čas jsem pomá-

  hala i duševně nemocným.

  Později mi vzpomínka na

  jedno onkologické od-

  dělení dodala motivaci

  pro Báseň Amelie – je

  věnovaná dívce bez

  vlasů, která svírá ve

  slunečném dni v dla-

  ních barevný tulipán.

  Verše jsem psala už na

  ZŠ, ale trvalo patnáct let,

  než jsem se rozhodla publikovat je

  knižně.

  Verše nejsou právě dnes mezi

  žánry vydávaných knih zvlášť

  populární. Ale podařilo se…

  Když jsem ukončila studia sociální

  práce, celkově jsem hledala samu

  sebe i to, jak se uplatnit v životě.

  Snažila jsem se propojit možnosti

  vlastní pomoci a mediální svět. Asi

  před třemi lety jsem začala uvažo-

  vat o tom, že knížka by byla vhod-

  nou platformou, jak komunikovat se

  světem a sdělit mu vlastní myšlenky.

  Nešlo mi od počátku pouze o moje

  písemné „sólo“, píšu především pro

  radost ostatních.

  Vprvním kontaktu snakladate-

  lem vám zřejmě napomohl in-

  ternet. Jak dlouho tahle cesta za

  ochotným nakladatelem trvala?

  Náhodou jsem navázala kontakt

  s nakladatelstvím Pointa, které při-

  chází se zcela novou strategií ve vy-

  hledávání a vydávání nových knih.

  Snaží se do celého dění autora zapo-

  jit, konkrétně se jedná o formu před-

  prodeje knížky, která existuje zatím

  jen v rukopise. Jde o formu „předku-

  pu“ a zároveň je to také dobrá analý-

  za zájmu čtenářů.

  Všechno další kolem mé prvoti-

  ny se skutečně dělo přes internet,

  přes webové stránky Pointy. Mým

  úkolem v celé kampani bylo dá-

  vat o sobě co nejvíce vědět, upoutat

  své budoucí čtenáře. Podařila se mi

  krásná věc, ze které mám velkou ra-

  dost. Oslovení velkého množství lidí,

  kteří přispěli na tisk drobnými část-

  kami a kteří napomohli k tomu, že se

  moje kniha koncem loňského roku

  skutečně vydala.

  Kromě pozitivních ibolavých

  témat ve vašich verších knim

  přidáváte dokonce vlastní kresby.

  Měsíce kurzu arteterapie přispěly

  k tomu, že jsem si uvědomila, jak moc

  mě baví kreslit. Kreslím především

  kruhové obrazce, tužkou, přitahují

  mě mandaly. Ráda s nadsázkou tvr-

  dím, že jsem si kruh zvolila, protože

  mám vlastně o „čtyři kolečka navíc“.

  Je vaše knížka, vydaná Pointou

  (anásledně vAlbatrosmedia)

  kmání?

  Mám informace, že je stále běžně

  dostupná ve všech velkých knižních

  řetězcích napříč republikou.

  O Verších jedné duše

  Tulipán je pro ni symbolika jara, a také

  naděje. Eva Svěráková, autorka prvotiny

  Verše jedné duše, právě téhle květině jednu

  báseň ze sbírky věnovala. Přes vlastní

  diagnózu pracuje s lidmi zdravými

  i s postižením a dodává jim sílu – také verši.

  Eva Svěráková:

  Verše jedné duše

  Vydaly

  Albatrosmedia

  a Pointa, 2021

  (sbírka je stále

  v prodeji)

  Kreslím především

  kruhové obrazce, tužkou,

  přitahují mě mandaly.

  Ráda s nadsázkou

  tvrdím, že jsem si kruh

  zvolila, protože mám

  vlastně o „čtyři kolečka

  navíc“.

• Strana 61

  61

  Verše jedné duše - co stojí za

  názvem sbírky?

  Jedná se sice o jednu konkrétní duši,

  ale ta je navázaná na další. Jeden

  z hlavních smyslů mé knihy je, aby

  měla transcendentální rozměr a po-

  máhala dalším vylepšit jejich mož-

  nosti, dala jim šanci.

  Aktuálně jezdím na besedy a au-

  togramiády, jejich součástí se stává

  také prodej knížky. Přes nakladatel-

  ství Pointa mě oslovil projekt Kniho-

  molové. Díky tomu jsem se stala

  součástí akce KnihoTrhy, které dá-

  vají šanci knížkám tzv. z druhé ruky.

  A také regionálním autorům. Výtěžek

  z KnihoTrhů vždy podporuje někoho

  z regionu. Tentokrát se orientoval na

  desetiletou Leontýnu, která je kvů-

  li vzácné genetické vadě na vozíku.

  Ona si sama koupila moji knížku, a já

  jsem jí přímo na akci předala vybra-

  nou částku – podpořily jsme se zá-

  roveň. Mám za sebou také autorské

  čtení v Základní škole Montessori

  Polná pro místní průvodce. Hodně in-

  spirativní byla diskuse, která se mezi

  mnou a účastníky rozjela.

  Zatím jsme se nedostali kvaší

  rodině, jste Svěráková – jedná se

  jen onáhodu příjmení?

  Ano, ale shodou okolností se můj

  táta jmenuje také Zdeněk Svěrák.

  (směje se) Žiju se svou rodinou – ta

  mě velmi podporuje a nebýt jich, ne-

  jsem jistě tam, kde dnes. Odmalička

  se mnou máma i táta cvičili dlouhé

  roky velmi náročnou Vojtovu me-

  todu. A moje sestra si také zaslouží

  poděkování, zasadila se o výslednou

  formu mé knihy.

  Máte po první zkušenosti ještě

  chuť pokračovat?

  Mám už něco rozepsaného v šuplí-

  ku. Soubor veršů už má název, který

  souvisí s mojí prvotinou, Verše jedi-

  nečné duše. Chci určitě psát dál…

  

  Eva se rozhodla

  komunikovat se

  světem pomocí

  poezie.

  Více na www.facebook.com/versejedne.duse/

  averse-jedne-duse0.webnode.cz

• Strana 62

  KULTURA / POVÍDKA

  N

  a terasu doléhaly

  zvuky nočního centra

  velkoměsta plného

  prázdninových turistů.

  Filip se s aristokratickou

  povýšeností posadil do

  křesla a v ruce si pohrával

  se sklenicí vína. „Je to

  pořád bláznivá bludička,

  ale styl jí tedy rozhodně nemohu upřít. Ostatně

  s prachama jejího tatínka se není čemu divit,“ pronesl

  po ledabyle usrknutém doušku.

  „Nechápu, jak o ní můžeš takhle mluvit,“ ohradil se

  Jonáš pozorující u zábradlí ruch ulice pod nimi. „Jsme

  jejími hosty a zjevně to má naléhavý důvod,“ dodal

  a otočil se k Filipovi.

  „Ty pro ni máš i po těch letech slabost, viď?“ odvětil

  Filip s nepřítomným pohledem před sebe. „Bipolární

  kráska zavolá a ty hned přiletíš jako ochočená

  poštolka. Holt, ornitolog se nezapře...“

  Jonáše ta slova zjevně popudila. „A proč jsi teda

  přiletěl ty? Jaký měl důvod věhlasný pracovník NASA

  žijící v Americe?“

  „Říkal jsem si, že by nemuselo být špatné

  zavzpomínat doma po letech na staré časy a spojit

  příjemné s užitečným. Zjevně má zase svoji manickou

  fázi, mohla by být zábava,“ mrknul Filip provokativně

  na rozrušeného a nejistého Jonáše.

  „Koukám, že jsi i po dvaceti letech pořád stejně

  nevkusnej,“ konstatoval Jonáš.

  „Ale prosím tě, přece mi ještě teď nebudeš

  předhazovat jednu noc po mejdanu, když jsem

  udělal něco, na co ty jsi za celá studia nesebral

  odvahu. Šest let jsi na ní na koleji koukal jak na svatej

  obrázek, ovšem bez výsledku. Tak mi teď netvrď,

  že jsi přijel jen kvůli tomu jejímu

  šílenému pseudovědeckému provolání.

  Psycholingvistka! Proboha, jak mohli

  nejšílenější holku, co jsem kdy poznal,

  nechat vystudovat a dělat tenhle obor!

  Na druhou stranu, ono to k ní vlastně

  úplně sedí,“ vychrlil ze sebe Filip.

  „Když mi napsala, že tu budeš

  taky, dost jsem váhal, jestli dorazím.

  Dělám teď v Karpatech na jednom

  dlouhodobém výzkumu, mám

  důležitější věci na práci než potkávat

  arogantní playboye na sklonku kariéry.

  Ale ten její pacient by mohl být objev

  nepředstavitelných rozměrů,“ přešel

  Jonáš z rozčilení do vědeckého vzrušení.

  „Vůbec bych se nedivil, kdyby to

  byl jen výplod její choré mysli. Copak

  tomu někdo normální může věřit?

  Mladík, kterému místo hlasivek narostl

  ptačí syrinx a ještě k tomu má cystu

  na mozku, takže si myslí, že rozumí

  komunikaci ptáků... Doufám, že brzy

  přijde s tou druhou flaškou, protože

  střízlivej o tom odmítám byť jen

  uvažovat.“ Filip si dolil poslední zbytek

  vína.

  Jonáš se na něj zamyšleně zadíval:

  „Prý vyrůstal jako dříví v lese,

  v hrozných poměrech. Nemohl mluvit

  a kvůli tomu novotvaru v hlavě se

  choval divně. Rodina ho prakticky

  ignorovala, měla pocit, že nemá ponětí

  o světě. Společnost mu dělali ptáci

  v nedaleké chovné stanici, kde byl

  jeho otec údržbářem. Určitou logiku

  to má. Když jim ho nakonec odebrala

  sociálka, dostal se k Agátě na kliniku.

  Ta s ním začala pracovat a našla

  způsob, jak s ním komunikovat. Zjistila,

  že má neuvěřitelně vysoké IQ a pak

  ještě něco… To ale neřekla. Kvůli tomu

  tady asi budeš ty.“

  Filip do sebe znuděně vyklopil

  poslední hlt. „Tváří se jak tajemnej

  hrad v těch tvých Karpatech. Z toho,

  co říkáš, by dávalo smysl, proč jsi tu

  ty. Hlavně tedy proto, že jí ty bláboly

  o ptačím muži baštíš. Ale proč ne,

  podívat se na něj zítra můžu, když jí to

  udělá rado...“ Jeho slova přerušil Agátin

  příchod s dalším vínem. Pátravě se na

  ni podíval, jestli ho slyšela.

  „Nepotřebuju, abys mi dělal

  radost. Jsi tady proto, že se vyznáš

  v počítačích, kódech a vesmíru. Nic víc,

  nic míň,“ řekla Agáta, aniž by Filipovi

  věnovala jediný pohled. Místo toho se

  usmála na Jonáše a posadila se.

  „Ten ptačí muž, jak mu říkáš, totiž

  na něco kápnul. Původně jsem si

  myslela, že to bude taková obdoba

  vlčího dítěte. Jenže postupně jsem

  odkrývala, že jeho mozek sice pracuje

  úplně jinak, ale na velmi vysoké úrovni.

  To mi potvrdila i všechna elektronická

  vyšetření. Synapse jeho neuronů,

  především řečového a sluchového

  centra, ale i celých hemisfér, vykazují

  totální abnormality. Umí cíleně

  spát jen jednou půlkou mozku, tak

  jako ptáci. Má zároveň obrovskou

  odolnost vůči spánkové deprivaci,

  jako stěhovavé druhy. To všechno si

  vysvětluju kombinací vlivu prostředí

  a morfologických abnormalit jeho těla,

  tedy tou cystou a deformací hlasivek.

  Skutečně díky tomu umí komunikovat

  s ptáky, není to jen dokonalá nápodoba

  zvuků. To je strhující samo o sobě, ale

  to bych pozvala jen Jonáše.“ Agáta se

  odmlčela, nalila si víno a upřeně se

  zadívala na Filipa, který se snažil tvářit

  tak, aby zakryl svou skepsi.

  Radek Musílek:

  Ptačí

  muž

• Strana 63

  V tu chvíli Agátě zazvonil mobil.

  „Volají z kliniky, vydrž!“

  Po pár vteřinách telefonátu se v její

  tváři objevilo zděšení. Rychle zavěsila

  a vyrazila kolem překvapeného Filipa

  ke dveřím. „Musíme na kliniku, pojďte

  se mnou, rychle! Ptačí muž zapálil svůj

  pokoj a utekl!“

  Jonáš i Filip rychle vyběhli za ní. Sotva

  jí stačili. U jejího auta nestihli ani zavřít

  dveře a už se s pískáním gum rozjela.

  Když vběhli do jeho pokoje, oheň

  už nehořel, ale dílo své zkázy stihl

  dokonat. Agáta se nešťastně rozplakala

  a vyběhla mezi hasiči pryč. Po zemi se

  válely zbytky ohořelých sešitů, které

  chtěl někdo evidentně spálit společně

  s notebookem, jehož seškvařené zbytky

  ležely na místě, kde kdysi býval stůl.

  Zatímco Jonáš se vylekaně rozhlížel

  po zničené místnosti, Filip ledabyle

  botou posouval zbytky na podlaze

  a díval se na ně. „Místo důkazů o životě

  mimo Zemi se tu na ní akorát válí

  důkazy o tom, jak to dopadá, když dáte

  jednoho šílence do péče druhého...“

  Náhle ho ale něco u podrážky

  zaujalo, prudce se ohnul a vyhrknul

  na Jonáše: „Není dneska náhodou

  patnáctého srpna?“

  Jonáš přikývl, ale to už Filip vyběhl

  na chodbu. Na ohořelém zbytku

  papírku, který v rozrušení upustil, byl

  fixou několikrát červeně podtržený

  nápis 6EQUJ5.

  „Co to je?“ vykřikl za utíkajícím

  Filipem. Ten v běhu přes rameno

  zakřičel. „Najdi si to na netu, musím

  chytit letadlo. A toho týpka koukejte

  najít!“

  

  Co je 6EQUJ5?

  „Když jsem ho naučila písemné

  komunikaci, začal si čím dál tím

  víc zapisovat různé číselné řady.

  Poslední týdny tím tráví celé dny

  i noci. Nahrává si různé vlastní zpěvy

  a vyhledává na internetu záznamy

  ptačích pěvců všech druhů, a pak zase

  pořád píše a píše. Obsedantně se také

  začal zajímat o dinosaury, vesmír

  a mimozemské civilizace. Jak jsme

  na začátku dělali obrovské pokroky,

  tak teď se ode mě úplně odstřihnul

  a ponořil se zpátky do vlastního světa,

  jenže obohaceného o naše znalosti

  a technologie. Nedovolí mi se k jeho

  poznámkám ani přiblížit. Když jsem

  tajně alespoň kousek těch číselných

  řad získala, vypadalo to jako nějaký

  kód či souřadnice. Určitě by to chtělo

  prohnat počítačem, ale to já právě

  neumím. Začala jsem trochu studovat

  stejné věci jako on a napadlo mě něco

  šíleného!“

  Zatímco Jonáš se zaujetím hltal

  každé Agátino slovo, Filip vypadl

  z role. „Šílená jsi tady jedině ty! Naučila

  jsi chytrého zanedbávaného autistu,

  co umí cvrlikat, pracovat s internetem

  a hned z toho děláš objev.“ Filip vstal

  a natáhl se pro sako, jako by se chystal

  k odchodu.

  „Vím, co si myslíš, ale vyslechni mě, ano?“ Zarazila

  ho Agáta. Jonáš mi určitě potvrdí, že některé druhy

  umějí dokonale napodobovat zvuky a slyší a pamatují

  si zvukové nuance, které my nemáme šanci

  postřehnout.“ Jonáš přikývl. „Syrinx u řady pěvců navíc

  dovede ve svých zpěvech produkovat dva různé zvuky

  o rozdílných frekvencích, což savčí hlasivky z principu

  nedovedou, proto zvuky i náš mozek analyzuje odlišně.

  A to ani nemluvím o tom, že vnímají magnetické pole,

  které používají při migracích k navigaci!“

  Najednou se rozzářil jako člověk, který právě na

  něco přišel.

  „Já vím, co tě napadlo! Ptáci jsou žijící potomci

  dinosaurů. A ty si myslíš, že za jejich časů se Země

  dostala do kontaktu s nějakou mimozemskou

  technologií, jejíž zvuky nebo vysílání se přes miliony

  let uchovaly v hlasové podobě!“

  „Přesně!“ Agáta nadšeně vyskočila z křesla. „Odkryl

  tajemství kolektivní neuvědomělé paměti celého

  zvířecího druhu. My jsme vývojově výrazně mladší,

  a i kdyby nás něco podobného potkalo, nanesli jsme

  na paměť lidstva příliš vrstev kulturního balastu.

  Ovšem v tomhle případě by to přece bylo možné!“

  Filip se zastavil v pohybu. „Takže jste právě

  odpověděli na Fermiho paradox ,Kde všichni jsou‘?

  Takhle jednoduché to podle vás je? Přeji hodně štěstí

  při dalším pátrání po E.T.! Filip gou houm,“ prohlásil

  a vydal se k odchodu.

  63

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

• Strana 64

  SERVIS

  … a jak je to

  stěmi vozíky?

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  Ilustrační foto: ALEŠ ČERNOHOUS

  Pokud má „vozejk“ sloužit dobře a uži-

  vatel na něm denně tráví většinu své-

  ho času, musí být dobře zaměřen, do-

  plněn o nezbytné příslušenství a další

  pomůcky tak, aby byl pro uživatele

  bezpečný a komfortní při přesunech

  a pohybu v interiéru a (či) exteriéru

  podle svého konkrétního účelu.

  Vozík je pomůcka hrazená zdra-

  votní pojišťovnou, tzv. číselník udává

  max. částku, kterou zdravotní pojiš-

  ťovna uhradí, a také uvádí, kdo může

  pomůcky předepsat, zda je schvaluje

  revizní lékař a jakou mají tzv. užitnou

  dobu, případně za jakých podmínek

  jsou hrazeny opravy pomůcky.

  V článku se zaměřím spíše na vo-

  zíky a další pomůcky pro aktivní kli-

  enty, ze zkušenosti je výběr prvního

  vozíku důležitým startem pro nový

  život po úraze. Špatně zvolený vozík,

  případně pomůcky s ním související

  mohou zvyšovat riziko úrazu a bo-

  hužel způsobovat také další zdravot-

  ní komplikace (např. dekubity).

  PROCES ZÍSKÁNÍ VOZÍKU

  Po úrazu páteře a míchy je zraně-

  ný hospitalizován na oddělení, které

  se zabývá operativou páteře, kde se

  rozhoduje o případné operaci. Po sta-

  bilizaci stavu je pacient přeložen na

  spinální jednotku, kde začíná reha-

  bilitace a nácvik ovládání fyziologic-

  kých procesů, jsou řešeny případné

  komplikace zdravotního stavu apod.

  Po několika měsících pacient nastu-

  puje do rehabilitačního ústavu (dále

  „RÚ“), kde pokračuje v intenzivní

  rehabilitaci s cílem získat co nejvyš-

  ší stupeň soběstačnosti s ohledem

  na konkrétní poranění páteře. V této

  fázi je třeba vyzkoušet si ve spolu-

  práci s odborníky (především z obo-

  ru ergoterapie a fyzioterapie) různé

  možnosti a typy vozíků, příslušenství

  a dalších pomůcek, jako jsou např.

  nezbytné antidekubitní sedáky.

  Ideálním stavem je situace, kdy

  klient odchází domů z RÚ a má již

  vlastní vozík na míru a je také vyba-

  ven antidekubitním sedákem. Bohu-

  žel v praxi se stává, že vozík je ještě

  ve výrobě a klient musí shánět vozík

  k zapůjčení, případně se poohléd-

  nout po vozíku repasovaném, který

  pak v domácím prostředí používá

  jako vozík náhradní.

  JAKÉ TYPY VOZÍKŮ EXISTUJÍ

  AKDO JEJ PŘEDEPÍŠE

  Pokud jste milovníci legislativy, pod-

  mínky pro získání zdravotnických

  prostředků a pomůcek (dále „ZP“) lze

  nalézt v zákoně o zdravotním pojiš-

  tění č. 48/1997 Sb. a zákoně o zdra-

  votnických prostředcích č. 89/2021

  Sb. Podmínky úhrad ZP ze zdravot-

  ního pojištění jsou dány Metodikou

  Všeobecné zdravotní pojišťovny

  a Svazu zdravotních pojišťoven ČR.

  Pro účely tohoto článku si dovolím

  blíže popsat ty nejčastější typy vozí-

  ků pro aktivní klienty:

  Mechanické vozíky základní

  Mechanické vozíky základní, va-

  riabilní

  Mechanické vozíky základní, od-

  lehčené

  Mechanické vozíky odlehčené,

  částečně variabilní či variabilní

  Mechanické vozíky aktivní

  Mechanický vozík odlehčený, čás-

  tečně variabilní má min. nosnost

  DOBŘE ZAMĚŘENÝ A VYTUNĚNÝ VOZÍK JE

  NEODDISKUTOVATELNĚ JEDNA ZNEJDŮLEŽITĚJŠÍCH

  POMŮCEK OSOB PO PORANĚNÍ ČI ÚRAZU MÍCHY ČI

  OSOB, KTERÉ JSOU NA TUTO POMŮCKU ODKÁZÁNY

  NAPŘ. PO NEMOCI NEBO SE NARODILY S NĚJAKÝM

  ZÁVAŽNÝM ZDRAVOTNÍM OMEZENÍM.

  Špatně zvolený vozík, případně

  pomůcky s ním související mohou

  zvyšovat riziko úrazu a bohužel

  způsobovat také další zdravotní

  komplikace (např. dekubity).

  Vozík je pro

  každého uživatele

  potřeba vhodně

  nastavit.

• Strana 65

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  65

  100 kg, je vyroben z lehkých slitin.

  Variabilita spočívá v možnosti nasta-

  vení těžiště, sklonu sedadla a výšky

  sedu. Hmotnost vozíku by měla být

  do 16 kg. Jedná se o vozík cirku-

  lovatelný, opravy jsou hrazeny do

  90 % ceny. Zdravotní pojišťovna hra-

  dí 14 000 korun včetně DPH. Medi-

  cínsky odůvodněné příslušenství je

  pak hrazeno do 90 % ceny. Tento vo-

  zík může předepsat internista, neu-

  rolog, ortoped, pediatr či rehabilitač-

  ní lékař a schvaluje jej revizní lékař.

  Mechanický vozík odlehčený, va-

  riabilní je konstruován z lehkých

  slitin, jeho nosnost je min. 120 kg,

  má variabilní područky, nastavitel-

  né těžiště, lze zvolit zadní i přední

  kola, hloubku sedu a výšku zádové

  opěrky, je možno nastavit sedačku

  vozíku. Zdravotní pojišťovna hradí

  20 000 Kč včetně DPH, medicínsky

  odůvodněné příslušenství do 90 %

  ceny, je cirkulovatelný. Může jej pře-

  depsat internista, neurolog, ortoped

  či rehabilitační lékař a schvaluje jej

  revizní lékař.

  Mechanický vozík aktivní má

  v základním provedení hmotnost

  do 12 kg. Lze zvolit rám, podnož-

  ky a bočnice. Zdravotní pojišťovna

  hradí 45 000 korun s DPH a dále

  pak příslušenství přísně medicínsky

  zdůvodněné do 90 % ceny. Je necir-

  kulovatelný. Opravy jsou hrazeny ve

  výši 10 000 za pět let. Předepsat jej

  může rehabilitační lékař, neurolog

  či ortoped, schvaluje revizní lékař.

  Důležitým indikačním omezením

  je prokazatelně zachovaná funkce

  horních končetin, je určen pro vy-

  soce aktivního uživatele. Za vysoce

  aktivního dospělého uživatele je po-

  važován pacient s poruchou mobility

  se zachovanou funkcí obou horních

  končetin dostatečnou pro ovládání

  mechanického vozíku v interiéru

  i exteriéru po celý den (zaměstnání,

  vzdělávání, péče o rodinu a zdraví,

  volnočasové aktivity).

  Bohužel ceny aktivních vozíků

  s příslušenstvím se často pohybují až

  kolem 150 000 korun i výše. Klien-

  tům tak často nezbývá jiná možnost

  než dofinancovat vozík ze svého či

  požádat o pomoc např. některou

  z nadací. Po dlouhém vyjednávání se

  zdravotními pojišťovnami se podařilo

  v těchto případech zajistit pro klien-

  ty osobní vlastnictví pomůcky (nikoli

  „zapůjčení“ zdravotní pojišťovnou).

  Od 1. 10. 2020 je také možný

  souběh mechanického a elektrické-

  ho vozíku od zdravotní pojišťovny,

  a to do ceny 20 000 korun za elek-

  trický vozík. Tuto variantu často vy-

  užívají lidé pro pohyb na elektrickém

  vozíku v exteriéru.

  K výše uvedenému datu se také

  váže nově možnost získat úhradu

  elektropohonu k mechanickému vo-

  zíku do výše až 90 % ceny.

  PŘÍDAVNÉ ELEKTROPOHONY

  KMECHANICKÝM VOZÍKŮM

  Lze je použít ke každému vozíku ze

  skupiny částečně variabilních, varia-

  bilních či aktivních, slouží podle vý-

  kladu k „zajištění samostatné mobi-

  lity; v kombinaci s těžkou poruchou

  funkce horních končetin a případně

  trupu nebo s chronickým onemoc-

  něním, které neumožňuje zvýšit

  zátěž a plné využití mechanického

  vozíku, možnost předepsat součas-

  ně s mechanickým invalidním vozí-

  kem při indikaci udržení zbytkového

  svalového potenciálu a mobilizaci

  funkčních rezerv nebo s chronic-

  kým onemocněním…“

  Předepsat jej může opět odborný

  lékař a schvaluje jej revizní lékař.

  Úhrady oprav jsou do 90 % po-

  dle vlastnictví pomůcky. K žádosti

  o úhradu elektropohonů je nezbyt-

  né předkládat žádanku o schválení

  s uvedením podrobné epikrízy one-

  mocnění pojištěnce a jako přílohu

  předepisující lékař předloží:

  u pohonů, které nejsou v plně au-

  tomatickém režimu (pohon snižu-

  je/ulehčuje vynaloženou svalovou

  námahu) svalový test,

  u pohonů, které umožňují plně au-

  tomatický režim (v tomto režimu

  ovládání srovnatelné s elektric-

  kým vozíkem) vyplněný formulář

  k přidělení elektrického vozíku.

  ANTIDEKUBITNÍ SEDÁKY

  Jsou vyrobeny tak, že efektivně sni-

  žují tlak na pokožku, mají hygienický

  potah, výška je min. 6 cm (v přípa-

  dě nafukovací podložky minimálně

  5 cm), existují v různých rozměrech,

  nosnost min. 100 kg. Užitná doba

  sedáku je tři roky. Pro jejich optimál-

  ní zaměření se využívá přístrojový

  pressure mapping.

  Indikací je „ekvivalent klasifikace

  rizika dekubitů dle Nortonové méně

  než 14 (modifikovaná škála) nebo

  těžká až úplná ztráta (porucha) čití

  v sedací oblasti – hýždě, zadní strana

  stehen; hráz nebo strukturální změ-

  ny vedoucí k asymetrii pánve + těžká

  porucha hybnosti dolních končetin,

  mobilita na vozíku“. 

  Článek vznikl na základě laskavého

  svolení zpodkladů spinální specialistky

  CZEPA Zdeňky Faltýnkové.

  Kde získáte další důležité informace

  Publikace CO JE DOBRÉ VĚDĚT… KDYŽ CHCEŠ DOBŘE SEDĚT

  – ke stažení na https://czepa.cz/publikace/ či např. na

  pravidelných bezplatných webinářích CZEPA (sledujte web

  www.czepa.cz či komunitní portál www.vozejkov.cz).

• Strana 66

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor:

  Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 723 026 881

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 4x ročně.

  Toto číslo vychází včervnu 2022.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMagistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Post Optimal s.r.o.

  Toužimská 720, Praha 9 – Letňany

  Foto natitulní straně:

  Milan Jaroš

  Partneři redakce:

  Když jsem se s vámi po mnoha letech vydá-

  vání časopisu Můžeš v prosinci 2020 loučila,

  opravdu jsem věřila, že se nad tématy, kterými

  se Konto Bariéry zabývá, opět sejdeme. Nebyl

  to falešný optimismus, když jsem psala: Roz-

  loučení? Ale ne.

  Osmnáct měsíců od vydání posledního čísla

  uteklo jako voda. Nebylo a není to lehké obdo-

  bí. Potkaly nás události, které jsem si já osobně

  neuměla představit, a už vůbec ne, že je bude-

  me prožívat. Pandemie, jakou jsme ještě neza-

  žili. Opravdová a krutá válka tak blízko nás, že

  se to zdá až nemožné. Kladla jsem si otázky, co

  bude s nadací, co bude s našimi podporovateli

  a příznivci, co bude s našimi klienty? Dnes už

  je jasné, že se situace uklidnila, alespoň co se

  pandemie týká. Nůžky se ale rozevírají a zdá

  se, že pomoc bude potřebná více než před ro-

  kem či dvěma. Nadace s tím počítá. Nechceme

  zklamat ani jednoho našeho klienta, žadatele.

  Sponzoři, dárci, naši příznivci nás podpořili ve

  všem, na co jsme sáhli. Moc si toho vážím.

  Díky této ohromné podpoře jsme dosáhli

  úžasných výsledků a projevilo se to na cel-

  kovém „obratu“ nadace. Zvýšil se nevídaným

  způsobem. Nemám ráda v charitě závody

  a soutěže, my jsme ale doslova trhali rekordy.

  Celoroční příjem ve všech projektech se napří-

  klad za minulý rok přiblížil částce sto milionů

  korun.

  Pořád pracujeme s výjimečným nasazením

  a jde nám to skvěle. Naučili jsme se všichni

  nové věci. Znovu musím opakovat, že pracuji

  v nadaci se skvělými lidmi. Kolektiv, o kterém

  vždycky říkám, že je to rodinné stříbro, se pře-

  tavil ve zlato. Díky!

  Objevila jsem i jiné věci u našich sponzo-

  rů a partnerů – ne jenom peníze, ale upřím-

  nou chuť pomáhat, jejich dobrá srdce. Dě-

  láme v nadaci krásnou práci a v téhle divné

  době mě posilují obrovské vlny solidarity.

  Ze všech stran přicházejí nabídky pomoci.

  Na žádnou z těchto aktivit nebylo třeba zaklá-

  dat ministerstvo. Jednoduše fungujeme v rámci

  skvělé a užitečné sítě někdy tak pomlouvaných

  neziskových organizací. Občanská společnost

  žije. Jsem ráda, že jsem s nadací součástí téhle

  krásné aktivity.

  Co se nám nejvíc povedlo? Hippokratova

  armáda, původně písnička herce Igora Orozo-

  viče u klavíru. Podpořili jsme malou částkou

  vznik klipu a dali prostor velkému množství

  umělců, kteří v něm účinkovali bez nároku

  na honorář. Objevili se v různých rolích. Tře-

  ba pošťačka Iva Janžurová, Zdeněk Svěrák,

  Jiří Lábus, Petr Čtvrtníček a další. Vznikl klip

  k poctě zdravotníků, který jsme zveřejnili na

  našem webu a dali našim příznivcům možnost

  podpořit české zdravotníky. Písničku si lidé

  okamžitě zamilovali. Během jednoho měsíce ji

  vidělo více než 600 tisíc lidí a ti poslali na Kon-

  to Bariéry více než jeden milion korun. Peníze

  jsme použili na zlepšení pracovních podmínek

  zdravotníků.

  Naše tradiční aukce v jiném kabátě. Popat-

  nácté, ale bez velkých setkání. Dražba na dál-

  ku, vše on-line. Bohužel. Bohužel? I tak s mi-

  mořádným výnosem 6 948 100 korun.

  Tornádo na Moravě. Už by ho nikdo zažít

  nechtěl, ale sbírka Konta Bariéry se povedla

  a kaž dý handicapovaný, který se na nás z této

  oblasti obrátil, dostal podporu v tíživé situa-

  ci pro své osobní potřeby. Seznámili jsme se

  se starosty obcí v postižené oblasti, kteří byli

  garanty žadatelů v případě, že přišli o vše,

  i o osobní dokumenty. Všechno fungovalo jako

  na drátku.

  Trošku jsem se dnes chlubila. Ale ono je

  opravdu za tu dlouhou dobu čím. 

  Tak příště se na vás zase těším na této stránce.

  Vaše Božena Jirků

  Dobrých zpráv

  není nikdy dost

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

• Strana 67

• Strana 68

  www.ottobock.cz

  Jonáš a Jakub už mají nové moderní protézy. Žijí teď mnohem aktivnější

  a zdravější život. Jsou hrdí na to, že mají ruce „jako ze sci-fi “.

  A to díky vám, čtenářům, přispěvatelům a propagátorům ojedinělé

  práce Konta Bariéry. Díky vám žije po amputaci nebo vrozené vadě lépe

  dalších 18 mladých lidí, kterým jste pomohli k protéze.

  Děkujeme za to a přejeme vám, ať jste v novém roce plni pozitivní

  energie, zdraví a chuti i nadále pomáhat druhým.

  Tým Ottobock

  2020-12 Ottobock inzerce Muzes_Jonas a Jakub.indd 12020-12 Ottobock inzerce Muzes_Jonas a Jakub.indd 1 10.11.2020 11:31:0110.11.2020 11:31:01