Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

TÉMA / SOCIÁLNÍ SLUŽBY PO COVIDU

Vnímáte nějakou změnu už teď?

Na úrovni vedení státu se zatím

v přístupu nic moc nezměnilo. Vět-

šina ředitelů na straně poskytova-

telů si ovšem nutnost holistického

přístupu uvědomila. Měli bychom

se soustředit ne na kvalitu péče,

ale na kvalitu života. Víc akceptovat

individuální přání jednotlivých

klientů i s přijetím určitých rizik.

Stále totiž převládá vnucování

představy o ideálním životě. Takže

například senior, který je bytostný

samotář, vedl tak celý svůj dosavadní

život, je v pobytovém zařízení nucen

ke kolektivním činnostem, protože

je zažitá představa, že to potřebuje.

I když on stojí o pravý opak. Vyšší

věk není nemoc, kterou musíme lé-

čit, ale etapa naší existence.

To se některým zaměstnancům

asi těžko vysvětluje…

Personál pobytových služeb klienty

často tlačí do pravidel instituce. To

je rozšířený nešvar. Často mluvíme

o deinstitucionalizaci a představuje-

me si ji jenom jako rušení institu-

cí nebo alespoň jejich atomizování

na menší komunity. Ten pojem by

měl ale zahrnovat i snižování insti-

tucionálního vlivu na pobyt v těch

větších. Musíme se naučit vnímat,

kdo péči přijímá, a akceptovat, že

někdy prostě chce něco, s čím per-

sonál nesouhlasí. Jakmile má někdo

určité kognitivní omezení, ocitá se

v defenzivní pozici. Není silný v ar-

gumentaci, personál jeho požadav-

ky snadno smete ze stolu mávnutím

ruky.

Změnit myšlení lidí není nic snad-

ného. Vím, že se teď dopustím

nepodloženého generalizování,

ale řekl bych, že to platí zejména

vodlehlejších regionech. Samo-

zřejmě nic neplatí všeobecně,

ale ze zkušenosti se mi zdá, že

bývá rozdíl vpřístupu personálu

ipodle místa.

Ve velkých městech je větší trh prá-

ce, takže do sociálních služeb jdou

převážně lidé, kteří to dělat chtějí,

nikoliv musejí. Existují však oblas-

ti, kde může být třeba domov pro

se niory významným zaměstnava-

telem, protože kolem nic moc jiné-

ho není. Paradoxní efekt může mít

i zvyšování platů, které se za uplynu-

lých pět let opravdu viditelně zlepši-

ly, takže už nepřicházejí jen nadšen-

ci. Je to otázka personální politiky

jednotlivých ředitelů a jejich práce se

zaměstnanci.

Takže personálu přibývá?

Celkově lidi stále chybějí. Zejména

to platí pro pečovatelské terénní

služby. V nich si totiž vyděláte

průměrně o pět tisíc korun měsíčně

méně oproti službám pobytovým.

Ale uvidíme, co bude dál. Je zjevné,

že období pandemie má vliv

i v této oblasti. Zvedla se prestiž

pomáhajících profesí. Zdravotní

školy hlásí nárůst zájmu o studium

až o dvaadvacet procent a platí to

i pro sociální oblast. Už není ostuda

v ní pracovat. Veřejnost vyjadřovala

podporu, konaly se koncerty, byly

udělovány zvláštní odměny. Prestiž

je samozřejmě jen jedna ze složek

rozhodování o vlastní profesi, ale

může mít vliv. Třeba to hned nevy-

šumí.

Co ještě by nemělo vyšumět?

Určité uvědomění si hodnot a ele-

mentární odpovědnosti. I já jsem

dřív chodil do práce s nachlazením,

teď už nad takovými věcmi přemýš-

lím. Zejména v období chřipek, kte-

Musíme se naučit vnímat, kdo péči

přijímá, a akceptovat, že někdy prostě

chce něco, s čím personál nesouhlasí.

Jakmile má někdo určité kognitivní

omezení, ocitá se v defenzivní pozici.