Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

TÉMA / SOCIÁLNÍ SLUŽBY PO COVIDU
vnímat význam této profese a nevytvá-
řet rozdíly mezi pracovníky v nezisko-
vém a příspěvkovém sektoru, k čemuž
v letošním roce probíhala i celorepubli-
ková kampaň Stejná odměna.
Petr Prinz
ředitel Charity Olomouc
Co vám ukázala ajaké zkušenosti
přinesla pandemie koronaviru?
Z negativních věcí můžeme vždy získat
alespoň poznání. A jaké je to covidové?
Předně jsme si sáhli hlouběji do duší.
Silné i méně hodnotné lidské vlastnosti
se zvýraznily. Myslím, že sociální služby
v zásadě tuto náročnou situaci ustály
(někde pochopitelně lépe, někde hůře).
Myslím, že jsme poznali, jak lehce vzni-
kají rozepře mezi lidmi a jak snadno
se ze soudržnosti stane nenávist. Kéž
bychom si tuto periodicky se opakující
lidskou zkušenost zapsali někam hlu-
boko.
Co je podle vás vpříštích letech pro
sociální služby klíčové?
Flexibilita a zdravý rozum.
Dana Svobodová
Centrum sociálních služeb
pro seniory Pohoda, p. o.
Co vám ukázala ajaké zkušenosti
přinesla pandemie koronaviru?
Zkušenost, že je potřeba od začátku do
konce dodržovat nastavená pravidla.
Jak je důležitá týmová práce a že vý-
hrou je dobrý a soudržný tým, který si
umí pomoci. Jak křehké je zdraví a jak
rychle se dá onemocnět. Jak je důležité,
aby vám někdo ukázal cestu a řekl,
co máte dělat. Jak důležitá je správná
komunikace (rodina, nešířit poplašné
zprávy).
Co je podle vás vpříštích letech pro
sociální služby klíčové?
Koncept, jak pracovat v covidu či při
jiné infekci (co budu dělat, když...).
Bc. Andrea Hrebinková
vedoucí Domova důchodců Libochovice
Co vám ukázala ajaké zkušenosti
přinesla pandemie koronaviru?
Pandemie – toto slovo v zařízeních
sociálních služeb není oblíbené a už
vůbec chtěné.
Senioři byli v prvních dnech uzavření
domova vyděšení, většina z nich se
bála o své blízké. To, že se domov
uzavřel a oni mohli komunikovat pouze
pomocí telefonu, jim celou situaci moc
neulehčilo. Nechápali, proč jsou zavření
(nejsou přece ve vězení), velice jim
chyběl fyzický kontakt s jejich nej-
bližšími. Postupem času pochopili, jak
zákeřný virus to je, a někteří se začali
obávat nejen o své blízké, ale i o svůj
život.
Mnoho schopných seniorů a seniorek
se vrhlo do práce. Pomáhali s šitím
roušek, vyhledávali činnosti, kde by
byli prospěšní. Stříhali látky na roušky,
trička na šnůry do roušek, ručníky na
žínky, chodili loupat cibuli a česnek,
louskat ořechy, prostě činnosti, které
valy smysl. Hodně debatovali o tom,
kdy tomu bude konec.
Nošení roušek v domově bylo pro
seniory obtížné. Jedni to odmítali, jiní se
s tím smířili. Pravdou je, že to bylo pro
ně velmi vysilující. Klienti domova byli
více unavení a jejich zájem být ve spo-
lečnosti ostatních seniorů opadal. Když
vláda umožnila návštěvy v domo
podle daných pravidel, většina se upnu-
la na půlhodinové návštěvy v místnosti
k tomu určené. Očekávání návštěvy
rodiny bylo na klientech znát. Jedni byli
veselí a těšili se, jiní zase nervózní. Když
byl domov uzavřen, téměř 90 % klientů
sedávalo ve vestibulu a čekalo na své
děti u vchodu, aby neztratili ani minutu
z návštěvy. Personál se snažil, aby vše
proběhlo podle nařízení a hlavně ke
spokojenosti klientů. Přesto se našly
vynalézavé rodiny, které se snažily naří-
zení obcházet, stály pod okny a balkony
a podávaly si tašky a balíčky na prováz-
ku. Personál přitom byl u hlavních dveří
a každou maličkost přebíral a dezinfiko-
val a odnášel na pokoj, aby byli senioři
chráněni.
Když virus pronikl i do domova,
život v něm se naprosto změnil. Bylo
nutné přijmout veškerá možná opatře-
ní, aby se virus co nejméně šířil. Klien-
ti byli ve svých pokojích, společné jídlo
se stalo minulostí. Personál dovážel
jídlo na pokoje a staral se o seniory
jen tam. Taková izolace seniorům moc
neprospívala. Pravda, některým se to
zalíbilo, nikam nemuseli, jen zazvonili
a personál přiběhl. Jiní stále jen sle-
dovali televizi a rozhlas a utápěli se
v beznaději, kdy už to skončí. Scházel
i kontakt s personálem, jak byli zvyklí
– cvičení, aktivity, společné povídání
si v kavárně apod. Jejich jediným
spojením s rodinou byl telefon a s per-
sonálem jen nutný kontakt na vyřízení
běžných úkonů či poskytnutí zdravotní
péče. Covid zasáhl velkou měrou i do
řad personálu.
Rozvolňování přineslo částečnou
euforii, po víc než roce se mohli senioři
opět těšit ze společnosti ostatních.
Euforii z rozvolnění střídal smutek, když
postupně zjišťovali, koho z té naší velké
rodiny v domově kvůli pandemii ztratili.
Nyní jsou senioři spokojení a domov je
otevřen všem.
Pandemie a opatření s tím sou-
visející seniorům neprospěla, trpěli
psychicky (strach, stesk, bezmoc,
vztek i bolest). Pandemie dokázala
lidi v domově sjednotit, v počátcích
je poháněla naděje, že virus svým
úsilím a snahou porazí, to po pár
Můžeš