Strana 51
51
stála i za rozhodnutím přesunout se
do Prahy. „Delší dobu jsme přemýš-
leli, co bude dál, jaká budoucnost by
mě mohla v Havířově čekat. Bylo
mi jasné, že nechci, aby to zůsta-
lo takto,“ konstatuje. Janě se během
nemocničních peripetií a s bolestmi
podařilo dokončit bakalářské stu-
dium v Brně a chtěla dál studovat.
„Narazila jsem v té době na nabíd-
ku odpovídajícího oboru na Metro-
politní univerzitě Praha, která má
také už od svého založení speciální
program pro studenty s postižením,
včetně bezbariérově přístupných ko-
lejí. Nehledala jsem záměrně Prahu
ani jsem to tenkrát nechápala tak,
že by tam třeba člověk s postižením
měl nejlepší možnosti. Byl to pro mě
obrovský krok z komfortní zóny, ať
už by to byla Olomouc, Brno, Plzeň
nebo tedy Praha. Trasu do školy jsme
si s mamčou předem projely, abych
měla jistotu, že se bezbariérově do-
stanu, kam bude třeba. Ironií pak
byla píchnutá duše při první cestě na
přednášku,“ vzpomíná Jana.
STOVĚŽATÁ SAMOSTATNOST
Na kolejním pokoji začal Janě doslo-
va nový život. I když byly podle jejích
slov první týdny v novém městě a na
„vlastních nohou“ krušné, dnes jich
nelituje. A pomohla i náhoda. „Dlou-
ho jsem čekala na kolejní spolu-
bydlící. Nakonec vjela jednoho dne
do dveří vozíčkářka Hedvika, živel
první třídy. To bylo asi to nejlepší, co
se v daný okamžik mohlo stát,“ směje
se Jana a pokračuje: „Nevěděla jsem,
co všechno se z vozíku dá dělat, jak
se dá fungovat – a ona se vlastně sta-
la mojí průvodkyní. Se spoustou věcí
mi poradila, otevřela nové obzory
V Praze začala žít nový život
a sportovat. Dnes se Jana věnuje
hlavně basketbalu na vozíku.
Foto: autor
Každým slovem chválí
maminku za obrovskou
obětavost a sílu, která
byla zejména v prvních
měsících nesmírně
důležitá. Podpora rodiny
stála i za rozhodnutím
přesunout se do Prahy.