Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 42

ŽIVOT / PŘÍBĚH

Maminka Eva Šebestová je na svou

dceru právem hrdá a vzpomíná na

moment, kdy se dozvěděla, že její

první potomek přijde na svět s ur-

čitým omezením. „Na ultrazvucích

pan doktor nic neviděl. A tak jsme se

novinu, že se nám narodila holčič-

ka s nevyvinutou pravou rukou, kde

nemá dlaň ani zápěstí s prsty, dozvě-

děli až na sále. Následoval převoz

na JIP, protože se báli, zda jí nechybí

i nějaký orgán. Genetické testy byly

naštěstí v pořádku. Jen měla smůlu

a při vývoji se jí ručička zamotala do

vazů v děloze, takže se přestala vy-

víjet.“

BEZ RUKY, ALE BEZ PROBLÉMU

Začali cvičit Vojtovu metodu a učili

se ze dne na den, co jde a co ne. Paní

Šebestová přečetla spousty knih

a materiálů, mluvila s doktory a ne-

spala z toho, jak Terezka poleze, jak

bude jíst… „Pak mi jedna chytrá paní

doktorka řekla, že Terezka neví, že

jí něco chybí, a poradí si. Že ta chy-

bějící ruka je problém spíš jen v mojí

hlavě. Tak jsme se zastavili a jen

zírali, jak se místo lezení postavila

a šla, oloupala si mandarinku, vystří-

hala obrázek nebo zavázala jednomu

ze dvou mladších bratrů tkaničku…“

vzpomíná.

O tom, jak Terezka odmalička bra-

la vše jako normální věc, vypovídá

historka z dětství. Jednou jí na ná-

vštěvě jeden chlapeček při prvním

setkání řekl: „Víš, že nemáš ruku?“

Terezka se jen ušklíbla a odvětila,

jestli je to opravdu to jediné, co ho

na ní zajímá. Je nesporné, že totéž

by mohla odpovědět i dnes, kdy už je

z ní bystrá mladá žena s ujasněným

pohledem na život, za kterou se jistě

otočí nejeden mladík. Přesto je vidět,

že chybějící část ruky spíš nenápad-

ně zakrývá a při představování podá

raději levou.

SPORTOVKYNĚ BEZ DŮCHODU

Své postižení vnímá spíš jen jako

kosmetickou vadu. Nestojí o žádné

úlevy a už vůbec nesnese lítost. Do-

konce ji při dosažení plnoletosti ani

nenapadlo, že by si mohla zažádat

o invalidní důchod. Studuje sportov-

ní gymnázium, sportuje i mimo něj,

a především miluje koně, konkrétně

parkur. Tomu věnuje většinu svého

volného času a přivedla ji k němu

maminka, která se této disciplíně

sama věnovala.

Ačkoliv protézu nikdy nechtěla,

právě parkur ji přiměl tento postoj

Nová ruka pomůže

Terezce při jízdě

na koni, což je její

největší záliba

avášeň, kterou

tráví většinu

volného času.

Ačkoliv protézu nikdy nechtěla,

právě parkur ji přiměl tento postoj

přehodnotit. Je v něm totiž opravdu

dobrá, pravidelně závodí a zjistila,

že bez ruky pravděpodobně dosáhla

možného výkonnostního stropu.