Strana 52
a také přivedla ke sportu handicapo-
vaných. Začala jsem plavat a taky se
potápět. Zrovna potápění bylo věcí,
kterou jsem chtěla vyzkoušet celá
léta ještě před usednutím na vozík,
ale nenašla jsem na ni nikdy odvahu.“
Sportovní tréninky a život v Praze si
brzy vyžádaly několik dalších kroků
k větší samostatnosti – Jana potřebo-
vala především nový vozík, který by
nahradil provizorní nevhodný, a také
upravené auto, aby se mohla samo-
statně dopravovat. Po podání žádosti
se však vrátila nemilá vzpomínka na
nemocniční dny. Její postižení se totiž,
optikou úřadu, nevešlo do standard-
ních škatulek pro posuzování, a tak
stát žádný příspěvek neposkytl.
Se situací se nakonec vypořádali
Janini přátelé. Založili pro ni občanské
sdružení a na charitativním koncertu
vybrali peníze nejen na vozík, ale i na
menší uzpůsobené auto. „Pomohlo
mi tenkrát také Konto Bariéry. A ještě
několikrát později. Nejen nezbytnými
pomůckami, ale třeba i pracovní stá-
ží, kde jsem mohla nabrat zkušenos-
ti. Nevím, kde bych dnes byla, nebýt
takové podpory – od rodiny, přátel
i této organizace. Mám štěstí, že se
mám o koho opřít,“ říká s neskrýva-
nou vděčností mladá žena.
VIDĚT TO POZITIVNÍ
Dnes si s námi absolventka dvou
magisterských oborů a zaměst-
nankyně společnosti Eltodo povídá
v příjemně zařízeném bezbariéro-
vém bytě v Praze. Už je tady doma
a zmíní i sporty, které si za posled-
ní léta z vozíku vyzkoušela, ať už to
byl tandemový seskok s padákem,
hand bike, tenis, badminton, box
nebo čerstvě běžky.
Největší sportovní záliba – potá-
pění – jí vydržela dodnes a Jana k ní
přidala ještě další. Za oddíl Pražských
jezdců hraje basketbal na vozíku. „Na
základní škole mi míčové hry vůbec
nešly, nesnášela jsem je. Kamarádi
a rodina se nad tou ironií smějí. Má-
vám nad tím rukou, basket je úžas-
ný a každého člověka s postižením
i bez, který hledá nějaký pohyb, zvu,
aby si to s námi vyzkoušel. Brány
klubu jsou otevřené,“ láká s energií
sobě vlastní případné zájemce.
„Život by se zřejmě odvíjel docela
jinak, kdyby se to tenkrát nestalo,“
zamyslí se nakonec. Rychle se jí však
v obličeji rozlije úsměv: „Cítím ale, že
žiji naplněný život. Snažím se i díky
tomu všemu na věcech vidět hlavně
to pozitivní.“
ŽIVOT / PŘÍBĚH
Dlouho jsem čekala na kolejní
spolubydlící. Nakonec vjela jednoho
dne do dveří vozíčkářka Hedvika, živel
první třídy. To bylo asi to nejlepší, co se
v daný okamžik mohlo stát.
Je jen málo sportů,
které si Jana
nevyzkoušela.
Ty vodní patří mezi
nejoblíbenější.