Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 50

ŽIVOT / PŘÍBĚH

Cítím,

že žiji

naplněný

život

„Jedno ráno jsem se

probudila sobrovskou

bolestí vzádech anoze,“

začíná slíčením

okamžiků, které jí

změnily život, mladá

žena na vozíku Jana

Hanová. Do té doby

aktivní, průměrně

sportující člověk

astudentka práva

vpodnikání na vysoké

škole vBrně byla na

nějaký ten namožený

sval zvyklá. Tentokrát se

však nedokázala postavit

na nohy.

Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

Foto: AUTOR AZARCHIVU JANY HANOVÉ

V nemocnici vyslechla po dlouhých

peripetiích diagnózu akutního vý-

hřezu ploténky. Lékaři nabídli Janě

(37) rutinní operační řešení, které

mělo problém snadno vyřešit. „Dělali

si ještě legraci, že každá babička po

ní vyskočí jako kamzík. Neměla jsem

důvod myslet si, že se to nespraví,“

říká. Proces byl však nakonec vším,

jen ne rutinou. Za tři týdny následo-

vala další operace a pak ještě třetí,

zakončená pětiměsíčním pobytem

v rehabilitačním ústavu v Hrabyni.

Ani tady se ale žádný velký úspěch

neslavil. „Pořád nemohli přijít na to,

co se to děje a proč. Začala jsem si

z jejich jednání připadat, jako bych

si vymýšlela,“ vzpomíná na nelehké

měsíce.

Kruh nedůvěry eskaloval při další

hospitalizaci v nemocnici v Ostravě,

na kterou Jana nevzpomíná vůbec

ráda. „Neustále na mě tlačili, že se

musím postavit, chodit, dělali další

a další zobrazovací vyšetření. Tvrdili

mi, že je všechno v naprostém po-

řádku. Bylo to zoufalé. Později mi po-

mohla kamarádka, díky které jsem

měla možnost absolvovat vyšetření

u specialistů v pražském Motole.

V Ostravě jsem nakonec podepsala

reverz.“

V motolské nemocnici měli léka-

ři jiný názor a rentgenové snímky

rychle interpretovali jako rozpad

instrumentaria v oblasti páteře. Ná-

sledný pokus vše ještě napravit ope-

račně bohužel potvrdil obavy, že se

situace po mnoha měsících špatné

diagnózy nedá zcela zachránit. Jana

se tak znovu vrátila na rehabilitace

do Hrabyně, tentokrát na více než

půl roku. Vozík už jí však zůstal.

KROK ZKOMFORTNÍ ZÓNY

Utekly téměř dva roky, než se Jana

po osudném ránu vrátila už natrvalo

domů, do rodného Havířova. Byt, ve

kterém s ní v té době bydlela ma-

minka, byl ovšem ve třetím patře

a bez výtahu. Uvnitř už byl na novou

situaci částečně připraven – v podo-

bě upravené koupelny, se schody ale

tak snadno něco udělat nešlo. „Než

byla vyřízena schodišťová sedačka,

lezla jsem dolů i nahoru doslova po

zadku a čekala vždy na maminku,

rodinu či kamarády, aby mi pomohli

s vozíkem. Co zbývalo? Ani se se-

dačkou to nebylo o mnoho lepší. Po-

řád někdo musel snést vozík, a tak

jsem si mohla o svobodném rozhod-

nutí, kdy půjdu ven, nechat jen zdát,“

vypráví Jana.

Každým slovem chválí maminku

za obrovskou obětavost a sílu, kte-

rá byla zejména v prvních měsících

nesmírně důležitá. Podpora rodiny

S maminkou, která je jí dodnes vždy oporou.