Strana 31
Díky
za všechnu
pomoc
Všichni jsme radostně přivítali, že
covid pomalu ustoupil a život se
vrátil do normálních kolejí. Bohužel,
jen než začal ruský útok na Ukrajinu.
Běhal mi mráz po zádech a myšlen-
ky se vracely k mé babičce, velmi
rozhodné a pragmatické ženě. Brzy
ráno 21. srpna 1968 nás budila se
slovy: „Děti, vstávejte, je válka.“ Její
zděšený výraz a tón slov si budu
pamatovat stále. Tak nějak asi budily
ukrajinské maminky a babičky svoje
děti i na Ukrajině. U nich, na rozdíl
od nás, začaly padat bomby, začalo
zabíjení, obklíčení měst a válka se
všemi hrůzami.
Vzedmula se veliká vlna pomoci jak
směrem na Ukrajinu, tak i ženám
a dětem, které k nám uprchly z míst
bojů. Šly do cizí země a nevěděly, jak
zajistí péči o své děti. Nevěděly, co je
s jejich manžely, kteří bojovali, a se-
niory, kteří odmítli opustit svůj domov.
Začala být organizována i státní
pomoc – příspěvky jednotlivým rodi-
nám, snaha o zajištění výuky jazyka,
integraci dětí do školek i škol.
Nebude to na úkor našich českých
dětí? A oni dostávají peníze od
státu, a nepotřebovali žádná složitá
šetření. A dostávají víc než my. Nic
nedělají a dostávají peníze. Kvůli
Ukrajině je dražší benzin a všechny
ceny jdou nahoru. Kolik takových
řečí jsem slyšela…
Lidé, kteří utekli před válkou, za to
nemohou. Oni válku nevyvolali,
chtějí žít v míru, pracovat, studovat,
vychovávat děti – jako kdokoliv
z nás. Historie nás učí a pomáhat
je třeba. Ne závidět, pomlouvat, být
agresivní, ale pomoci, aby tito lidé
složitou situaci zvládli, mohli se
zapojit do práce (byť třeba dočasně)
a potom se vrátit domů..
Autorka je lékařka,
členka Rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
31
matovat, že místo „otevřít“ má říct
třeba „pes“, počítači je to jedno, bude
tomu po naší úpravě rozumět.
Musíte zájemce okurz aktivně
hledat aoslovovat?
První rok tomu tak bylo. Našli jsme
tehdy prvních šest zájemců, hlavně
přes různé pacientské organizace
a neziskovky. Hodně nám pomohlo
Centrum Paraple, to nám otevřelo
dveře u klientů i sponzorů. Poslední
tři roky už se naše jméno šíří samo,
natož teď po tomto mediálním zá-
jmu.
Uživí vás tato práce?
Kolegu Lukáše Srbu ano, za což jsem
ráda. Zajišťuje technickou strán-
ku a spoustu dalších věcí, pomáhá
i mně samotné. Když jsme se v roce
2014 setkali, hned jsme si lidsky
i pracovně velmi sedli a těší mě, že
spolu Silou hlasu děláme. Já přede-
vším učím. Mě projekt sám o sobě
úplně neuživí, takže mám ještě jed-
nu práci.
Tím se dostáváme zpět kdonáto-
rům. Je těžké je hledat?
To rozhodně je, ale jde nám to. Po ab-
solvování kurzu prosíme klienty o to,
aby pak sami napsali svůj příběh, se
kterým můžeme oslovovat dárce
a sponzory. Adresná pomoc s příbě-
hem má větší šanci na úspěch.
Utkvěl vám výrazně nějaký?
Těch silných příběhů je spousta.
Ale takhle hned se mi vybavují dvě
vzpomínky, každá z jiného pólu. Za-
čnu tím negativním – když nám po
vcelku náročném kurzu na závěr kli-
entka ve dveřích sdělila, že to stejně
používat nebude. Ale pochopitelně
raději si vybavuji pozitivní zážitky.
Jako byla třeba spolupráce s hercem
Alfredem Strejčkem, který ochrnul
v důsledku vzácného onemocnění.
Je to úžasný člověk, skromný a po-
korný. Hned se ptal, co je dlužen. Na-
prosto vzorový klient, borec, který
se strašně snažil, dělal obrovské po-
kroky, a to prý do té doby vůbec ne-
uměl s počítačem! Nakonec hlasem
napsal knihu, jezdí za ním televize,
dělají s ním dabing. Dostal se zpět do
života. Takoví lidé nám dělají radost
a nabíjejí nás energií.
Často pracujeme s lidmi v sociální
izolaci, naše návštěvy jsou pro ně
do jisté míry společenskou událostí.
Někteří se kontakt s námi snaží různě
natahovat. Je to pochopitelné, avšak
pro nás neudržitelné.
Ovládat počítač
nebo i domácnost
hlasem je pro lidi
zejména s těžším
postižením jedna
z mála šancí na
samostatnost.