Strana 62
KULTURA / POVÍDKA
N
a terasu doléhaly
zvuky nočního centra
velkoměsta plného
prázdninových turistů.
Filip se s aristokratickou
povýšeností posadil do
křesla a v ruce si pohrával
se sklenicí vína. „Je to
pořád bláznivá bludička,
ale styl jí tedy rozhodně nemohu upřít. Ostatně
s prachama jejího tatínka se není čemu divit,“ pronesl
po ledabyle usrknutém doušku.
„Nechápu, jak o ní můžeš takhle mluvit,“ ohradil se
Jonáš pozorující u zábradlí ruch ulice pod nimi. „Jsme
jejími hosty a zjevně to má naléhavý důvod,“ dodal
a otočil se k Filipovi.
„Ty pro ni máš i po těch letech slabost, viď?“ odvětil
Filip s nepřítomným pohledem před sebe. „Bipolární
kráska zavolá a ty hned přiletíš jako ochočená
poštolka. Holt, ornitolog se nezapře...“
Jonáše ta slova zjevně popudila. „A proč jsi teda
přiletěl ty? Jaký měl důvod věhlasný pracovník NASA
žijící v Americe?“
„Říkal jsem si, že by nemuselo být špatné
zavzpomínat doma po letech na staré časy a spojit
příjemné s užitečným. Zjevně má zase svoji manickou
fázi, mohla by být zábava,“ mrknul Filip provokativně
na rozrušeného a nejistého Jonáše.
„Koukám, že jsi i po dvaceti letech pořád stejně
nevkusnej,“ konstatoval Jonáš.
„Ale prosím tě, přece mi ještě teď nebudeš
předhazovat jednu noc po mejdanu, když jsem
udělal něco, na co ty jsi za celá studia nesebral
odvahu. Šest let jsi na ní na koleji koukal jak na svatej
obrázek, ovšem bez výsledku. Tak mi teď netvrď,
že jsi přijel jen kvůli tomu jejímu
šílenému pseudovědeckému provolání.
Psycholingvistka! Proboha, jak mohli
nejšílenější holku, co jsem kdy poznal,
nechat vystudovat a dělat tenhle obor!
Na druhou stranu, ono to k ní vlastně
úplně sedí,“ vychrlil ze sebe Filip.
„Když mi napsala, že tu budeš
taky, dost jsem váhal, jestli dorazím.
Dělám teď v Karpatech na jednom
dlouhodobém výzkumu, mám
důležitější věci na práci než potkávat
arogantní playboye na sklonku kariéry.
Ale ten její pacient by mohl být objev
nepředstavitelných rozměrů,“ přešel
Jonáš z rozčilení do vědeckého vzrušení.
„Vůbec bych se nedivil, kdyby to
byl jen výplod její choré mysli. Copak
tomu někdo normální může věřit?
Mladík, kterému místo hlasivek narostl
ptačí syrinx a ještě k tomu má cystu
na mozku, takže si myslí, že rozumí
komunikaci ptáků... Doufám, že brzy
přijde s tou druhou flaškou, protože
střízlivej o tom odmítám byť jen
uvažovat.“ Filip si dolil poslední zbytek
vína.
Jonáš se na něj zamyšleně zadíval:
„Prý vyrůstal jako dříví v lese,
v hrozných poměrech. Nemohl mluvit
a kvůli tomu novotvaru v hlavě se
choval divně. Rodina ho prakticky
ignorovala, měla pocit, že nemá ponětí
o světě. Společnost mu dělali ptáci
v nedaleké chovné stanici, kde byl
jeho otec údržbářem. Určitou logiku
to má. Když jim ho nakonec odebrala
sociálka, dostal se k Agátě na kliniku.
Ta s ním začala pracovat a našla
způsob, jak s ním komunikovat. Zjistila,
že má neuvěřitelně vysoké IQ a pak
ještě něco… To ale neřekla. Kvůli tomu
tady asi budeš ty.“
Filip do sebe znuděně vyklopil
poslední hlt. „Tváří se jak tajemnej
hrad v těch tvých Karpatech. Z toho,
co říkáš, by dávalo smysl, proč jsi tu
ty. Hlavně tedy proto, že jí ty bláboly
o ptačím muži baštíš. Ale proč ne,
podívat se na něj zítra můžu, když jí to
udělá rado...“ Jeho slova přerušil Agátin
příchod s dalším vínem. Pátravě se na
ni podíval, jestli ho slyšela.
„Nepotřebuju, abys mi dělal
radost. Jsi tady proto, že se vyznáš
v počítačích, kódech a vesmíru. Nic víc,
nic míň,“ řekla Agáta, aniž by Filipovi
věnovala jediný pohled. Místo toho se
usmála na Jonáše a posadila se.
„Ten ptačí muž, jak mu říkáš, totiž
na něco kápnul. Původně jsem si
myslela, že to bude taková obdoba
vlčího dítěte. Jenže postupně jsem
odkrývala, že jeho mozek sice pracuje
úplně jinak, ale na velmi vysoké úrovni.
To mi potvrdila i všechna elektronická
vyšetření. Synapse jeho neuronů,
především řečového a sluchového
centra, ale i celých hemisfér, vykazují
totální abnormality. Umí cíleně
spát jen jednou půlkou mozku, tak
jako ptáci. Má zároveň obrovskou
odolnost vůči spánkové deprivaci,
jako stěhovavé druhy. To všechno si
vysvětluju kombinací vlivu prostředí
a morfologických abnormalit jeho těla,
tedy tou cystou a deformací hlasivek.
Skutečně díky tomu umí komunikovat
s ptáky, není to jen dokonalá nápodoba
zvuků. To je strhující samo o sobě, ale
to bych pozvala jen Jonáše.“ Agáta se
odmlčela, nalila si víno a upřeně se
zadívala na Filipa, který se snažil tvářit
tak, aby zakryl svou skepsi.
Radek Musílek:
Ptačí
muž