03/2016

• Strana 1

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  03 / 2016

  Auto

  pro vozíčkáře:

  NESNADNÁ VOLBA

  (s. 22)

  Bydlení

  bez bariér

  KOMUNITA,

  NEBO GHETTO?

  (s. 10)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Když jsem před lety kupoval auto,

  nabízeli mi prodejci hlavně vozy

  typu kombi. Většina dealerů neměla

  o specifikách různých postižení vel-

  kou představu, praktičnost velkého

  prostoru v osobním autě ale byla lo-

  gická volba. Dnes už umí řada pro-

  dejců s postiženým zákazníkem pra-

  covat o poznání lépe, obě strany jsou

  však ochuzeny o celou jednu kate-

  gorii. Klasický kombík, běžné auto

  s velkým nákladovým prostorem,

  rovnou podlahou kufru bez hrany

  a sedačkami sklopnými do jedné

  dlouhé roviny, jednoduše zmizel.

  Při vzpomínce na náš rodinný

  Opel Astra kombi, osobní vůz, který

  bez mrknutí blinkru spolkl dva elek-

  trické vozíky a přestěhoval je bez

  trápení na druhý konec republiky,

  mne zkrátka přepadá nostalgie. Jak

  jsme se i při našem malém průzku-

  mu stačili s kolegou Petrem Bučkem

  přesvědčit, vybrat si vhodný prostor-

  ný vůz dnes není snadný úkol, ani

  když máte k handicapu ještě mládí

  a sílu.

  S využitím prostoru, který by jinak

  dozajista zanikl v běhu času, naopak

  nemají problém v Neratově, odkud

  přivezl reportáž Zdeněk Jirků. Pří-

  běh zdejší komunity je inspirativní

  po mnoha stránkách: nejenže se tu

  daří lidem pomáhat, ale díky porci

  důvěry ve schopnosti každého jedin-

  ce i schopně podnikat.

  Jak se bydlí lidem s handicapem

  a zda je to lepší mezi „svými“ nebo

  naopak mezi lidmi bez postižení, se

  vydal prozkoumat Radek Musílek.

  Objevil zajímavé, někdy i překvapu-

  jící úhly pohledu. A energií nabitý je

  příběh Jiřího Holuba. Vážná nemoc

  mu obrátila doslova ze dne na den

  život naruby. Přes všechny objek-

  tivní překážky se mu však postupně

  daří doplňovat, co už jednou ztratil.

  Ať se vám první jarní vydání Mů-

  žeš líbí!

  

  Prostory,

  které (ne)schází…

  Jaroslav Šturma:

  Dítě s postižením?

  A co sourozenci?

  Monolog pro dva hlasy:

  Jiří Holub o životě po cévní

  mozkové příhodě

  Neratov:

  Nový život pohraniční osady

  strana 8–9

  strana 18–20

  strana 4–7

  Nesnadná volba:

  Vybíráme auto pro vozíčkáře

  strana 22–25

  Šárka Radová:

  Léta s keramikou

  Genny XRoad:

  Souboj se sněhem

  na chytré dvoukolce

  strana 29–30

  strana 26–27

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  ReflektoR

  Víra. Zázrak?

  Lidé…

  Cesta k chrámu ještě není pohodlná.

  Stejně jako práce zdejších...

• Strana 5

  5

  Víra. Zázrak?

  Lidé…

  Inženýr Nekvinda

  je manažer, který vždy

  vpoledne vystoupá

  strmou cestou ke kostelu

  Nanebevzetí Panny

  Marie, aby se sostatními

  pomodlil. Nic zvláštního…

  kdyby právě tento chrám

  alidé vNeratově nebyli

  obdivuhodným symbolem

  znovuzrození pohraniční

  osady, nalezení nového

  života pro lidi srůzným

  postižením apříkladem

  solidarity. Navíc umějí

  ipodnikat…

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  PÁTER JOSEF

  Až do 17. století sahá tradice poutí v této kdysi živé,

  ale pak dlouhá léta opuštěné vsi, nad níž smutně trče-

  ly zdi pobořeného kostela. Typické pohraničí – opuště-

  né a často už jen tušené domy, bujně rostoucí náletové

  keře a stromy, pár chalupářů, práce snad jen na statku

  a v lese, každý den stejný a stejně nekonečný. Obchod?

  Hospoda? Pošta? Kultura? Turisté? Mladí? Domov? Nic

  z toho tu pár desítek metrů od polské hranice vlastně ne-

  bylo. Orlické hory pomalu, ale neúprosně svíraly Neratov

  do náruče zapomnění.

  Před rokem 1989 tajně vysvěcený a po Listopadu už

  k oficiální službě povolaný kněz Josef Suchár přišel s po-

  někud šílenou myšlenkou – kostel i tradici poutí obnovit

  a vrátit život celému místu. Na biskupství ale padla na-

  prosto logická otázka: Chceš kostel – a kde máš farníky?

  Už měl. Dvě mladé rodiny s dětmi, původně chalupáři, se

  natrvalo přestěhovaly do Neratova a k vlastním si přibra-

  ly další děti do pěstounské péče. A zároveň vznikalo spo-

• Strana 6

  REFLEKTOR

  lečenství, odhodlané pomáhat lidem

  bez domova a dalším potřebným.

  Ruina chrámu se prací dobrovolníků

  i profesionálů probouzela do nové

  krásy. Dnes je svědectvím unikátní-

  ho spojení historické budovy s no-

  vým originálním řešením. Pohled na

  konstrukci střechy ze dřeva a skla

  donutí návštěvníka k úžasu.

  Tak, kolem kostela a potřeby po-

  máhat, vzniklo Sdružení Neratov.

  S ústřední myšlenkou – ne pro po-

  stižené, ale s nimi budeme pracovat

  a žít. Takže dnes má obec padesát

  trvalých obyvatel, obchod s poš-

  tovnou, velkou hospodu, rekreační

  chatu, jídelnu i pro turisty, prádelnu…

  A samo sdružení zaměstnává na de-

  vadesát lidí s postižením a různým

  sociálním znevýhodněním. Mají pro

  ně i chráněné bydlení. Práci tu našli

  i další lidé z okolí. Ale nejdůležitější

  je asi atmosféra – tady se najde nejen

  pěkná práce a dobré jídlo, ale přede-

  vším jistota a dobré slovo. Nenajde

  se však pochopení pro lajdáctví, ne-

  dodržené slovo nebo nepořádek.

  Páteru Josefovi se podařilo obnovit

  duši Neratova a přivítat na každoroč-

  ní pouti tisíce návštěvníků. Celkem

  za rok přijede téměř třicet tisíc turis-

  tů – mají kde přespat, najíst se, lec-

  cos koupit. Mají vzácnou příležitost

  vidět práci lidí s postižením ne jako

  kuriozitu, ale jako běžný, normální

  stav. Tak si nevědomky odvážejí nej-

  cennější suvenýr – poznání, že lid-

  ský osud se může obrátit k lepšímu,

  když se najdou ochotné ruce a hla-

  vy. Však už tu vyrostlo v pěstounské

  péči osmnáct dětí.

  MARKETING? ZISK? PLÁN?

  Antonín Nekvinda sám říká, že on

  vlastně neumí sociální služby, ale

  umí podnikat. V prostředí nejrůz-

  nějších neziskových organizací to

  zní jako protimluv, ne-li podezřele.

  Ale když dodá: „Nikdy bych neorga-

  nizoval práci pro práci, nesmyslné

  ubíjení času postižených nějakým

  patláním s materiálem, vytvářením

  předmětů pro nahodilé benefiční

  trhy. Vůbec nepřipouštím, že by ně-

  kdo z našich lidí neuměl vůbec nic.

  Naopak! Když se jim věnujete, do-

  mluvíte se na přesných pravidlech

  a umíte je ocenit – vzhledem ke

  mzdovým možnostem v neziskové

  organizaci i jinak – můžete se klidně

  pustit na tvrdé hřiště trhu.“

  Takže zdejší rukodělné dílny Ko-

  peček pracují doslova na zakázku,

  a objednávky mají dokonce i ze za-

  hraničí. Jejich keramiku by ocenil

  leckterý designér. Produkci tkal-

  covské nebo šicí dílny by si zákaz-

  níci také nekupovali jen ze soucitu.

  Všechno si můžete pořídit v krásné

  prodejně nebo objednat na dálku.

  Pro neratovské nekončí byznys na

  nejbližším kopci, hledají a nalézají

  příležitosti po celé republice. Když

  pak největší e-shop s elektronikou

  objedná právě tady textilní hračky

  jako vánoční dárky pro své zákazní-

  ky, je jasné, že nevyhrála jen dobrá

  cena, ale také perfektní kvalita. Ve-

  doucí Kopečku Romana Bukáčková

  je se svými zaměstnanci spokojená:

  „Když se nemusíte bát, že zakázka

  nebude včas a v pořádku, je to krás-

  ný důkaz, že naši postižení kolegové

  v sobě mají mnohem víc schopnos-

  tí, než se zdá. Přála bych takové za-

  městnance všem podnikatelům.“

  Podle stejných pravidel žijí a pod-

  nikají i další články sdružení. Farma

  Orlice chová krávy, ovce a prasata,

  udržuje krajinu, nabízí palivové dře-

  vo i další technické služby. Naděje se

  stará o úklid vnitřních prostor, ale

  i úpravu poutního místa, údržbu ze-

  leně a ovocného sadu Smíření, pěs-

  tování zeleniny a třeba i úklid sněhu.

  Pradlenka – název říká vše. Neratov-

  Krásně upravený

  prostor

  nepotřebuje

  cingrlátka.

  Nejdůležitější je asi atmosféra –

  tady se najde nejen pěkná práce

  a dobré jídlo, ale především jistota

  a dobré slovo. Nenajde se však

  pochopení pro lajdáctví, nedodržené

  slovo nebo nepořádek.

• Strana 7

  7

  ský obchod důvěřuje prodavačkám

  s postižením a funguje dobře. A nej-

  starší chráněnou dílnou je kuchyně.

  Vyzkoušeli jsme a jídlo bylo skvělé!

  Všechny aktivity mají společný cíl

  – co nejvíce přispět sdružení k finan-

  cování sociálních služeb. Zisk, nebo

  alespoň účetní nula, jsou zkrátka

  hlavním parametrem posouzení, zda

  má cenu konkrétní činnost rozvíjet

  nebo ji opustit. Protože sedět a spo-

  léhat na dotace, dary a dobrovolné

  příspěvky je podle zdejších zkuše-

  ností docela nebezpečné. Podle in-

  ženýra Nekvindy má neziskovka stát

  alespoň na jedné vlastní noze. „Dnes

  už umí skoro každý napsat projekt

  pro evropské fondy. A čekat. Nejsem

  proti projektům, ale proti čekání,“

  říká hlavní podnikatel neratovského

  sdružení. Všude jinde by si vydělal asi

  mnohem více, má však i své vlastní

  aktivity, ale tady se snaží používat své

  dovednosti hlavně ve prospěch dru-

  hých. Má i další velkou výhodu – ve-

  doucí středisek i asistenti přemýšlejí

  podobně a umějí si poradit.

  NEMÁTE STAROSTI?

  POŘIĎTE SI ŠKOLU!

  Přes všechny současné diskuse

  o možnosti a nutnosti integrace a in-

  kluze dětí s postižením je zřejmé,

  že běžná škola pro všechny vhodná

  není. Však pedagogové i psychologo-

  vé, natož pak rodiče vědí své. V Bar-

  tošovicích, nedaleko Neratova, byla

  rekonstruována škola a v ní zůstalo

  volné první patro. A protože sdruže-

  ní pracuje podle zásady: žádná pří-

  ležitost není malá, dali dohromady

  finance, sehnali pedagogy s přísluš-

  nou kvalifikací, zajistili si akreditaci

  a dnes se tu ve dvou třídách starají

  o dvanáct žáků od pěti až do třia-

  dvaceti let. Obrovská úleva a naděje

  pro rodiče, kteří by jinak museli být

  doma, a stejně by nemohli nebo neu-

  měli dát svým dětem s těžkým osu-

  dem alespoň základy vzdělání.

  Ředitelka školy Bronislava Havlí-

  ková říká: „Máme tu děti se středně

  těžkým a těžkým mentálním po-

  stižením, kombinovanými vadami,

  poruchami autistického spektra,

  a teď i holčičku s těžkým zrakovým

  postižením. Jsme tři učitelé, dvě vy-

  chovatelky, dvě asistentky pedagoga

  a máme i velkou výhodu – pět osob-

  ních asistentů, které platí úřad práce.

  Jsme vlastně taková rodinná škola

  a děti se sem opravdu těší. A rodiče?

  Zatím slyším jen chválu, a to člověka

  vede dál.“

  Dobrý nápad a pečlivá organizace.

  V každém případě unikát – zdejší

  žáci nechtějí prázdniny, a dokon-

  ce ani víkendy. Dokonce jsou méně

  nemocní a snížila se i jejich spotře-

  ba antidepresiv. Jejich klid a skvělé

  prostředí Orlických hor mají ovšem

  také rub – komplikovanou cestu do

  školy i zpět. Dnes musí sdružení svá-

  žet děti mikrobusem, za který rodiče

  platí stejně jako za veřejnou dopra-

  vu. Ale ještě jedno auto by pomohlo.

  Možná i dvě, až se podaří sehnat je-

  den a půl milionu na přestavbu pod-

  kroví, protože na dveře klepou další

  rodiče postižených dětí. Neratovští

  by mohli říci – nemáme tolik peněz,

  ať se postarají jiní. Ale neřeknou.

  Prostě to neumějí.

  Šestadvacetiletá Pavla prožila léta

  v dětském domově a její lehké men-

  tální postižení ji spíš předurčovalo

  k doživotnímu pobytu v nějakém

  ústavě nebo stacionáři. Měla štěstí,

  ocitla se v Neratově.

  Je tak pečlivá a obratná, že dnes

  zvládá celou finalizaci keramické

  produkce, je vlastně jakousi šéfovou

  a všichni mají jistotu, že nepovedený

  talíř, hrnek nebo mísu ven nepustí.

  Podle toho si také vydělá. Je spoko-

  jená, chválí si i celou partu v dílně.

  Překvapivě odpovídá na otázku – co

  tomu říkají doma? „U nás, v chrá-

  něném bydlení? Asistenti? Mají ra-

  dost…“ Ptám se konkrétněji – vaši

  rodiče? „S nimi se nestýkám. Ne-

  chci…“ Raději mluví o svých snech –

  mít vlastní byt, udržet si práci a najít

  partnera na celý život. I o nějaké zví-

  řátko by se ráda starala. A nakonec

  velké překvapení – nejraději hraje

  divadlo, takže třeba přijde i hvězdná

  příležitost.

  Jedna z původních zakladatelek,

  dnes předsedkyně Rady Sdružení

  Neratov Jana Němcová, se Pavliným

  slovům jen usmívá: „Tak vidíte, že

  jsme to vymysleli a udělali docela

  dobře. Tenkrát jsme si ani neumě-

  li představit, jak se rozrosteme a co

  dokážeme. Vyplatila se ta původní

  úvaha – nedělejme to pro postižené,

  ale s nimi. Protože největší energie je

  v nich; stačí si jí všimnout…“

  

  Škola

  na konci světa?

  Ne, naopak...

  Pavla se těší

  na život.

  Zázrak?

• Strana 8

  REFLEKTOR

  Dítě s postižením?

  A co sourozenci?

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Často mluvíme ovztazích dětí

  spostižením arodičů. Vtakových

  debatách ale někdo chybí – sou-

  rozenec. Včem je jeho postavení

  zvláštní?

  Nejprve si řekněme obecněji – jaká je

  výchozí situace každého sourozence?

  Člověk je společenský tvor. Základní

  školení v sociálních vztazích získává

  také skrze své sourozence. Tak po-

  prvé prožívá situace, které ho jednou

  potkají ve škole, v práci, v životě. Po-

  prvé zakouší, že někdo je starší, větší,

  mocnější, silnější, má vedoucí roli, ně-

  kdo je na stejné úrovni jako já, je to pří-

  tel, kolega, soupeř – a někdo je mladší,

  slabší… Každá tato pozice přináší něco

  cenného a zároveň je spojená s určitý-

  mi úskalími. Třeba ten starší – přícho-

  dem mladšího se může cítit sesazen

  z trůnu, z výlučné pozornosti, ale zís-

  kává úplně novou zkušenost, která se

  mu jednou bude velice hodit.

  Platí tedy, že jedináček ocosi

  přichází?

  JAROSLAV ŠTURMA:

  Ano. Má jistou exkluzivitu, nemusí

  se o nic dělit, pravděpodobně se mu

  dostane plné intenzivní péče ze stra-

  ny rodičů, ale – málo se možná naučí

  respektovat jiného. V životě už je to

  tak, že společnost je namíchána z lidí

  s různou přípravou z dětství a mlá-

  dí a musí spolu vyjít. Někdy takové

  vztahy nefungují dobře, a pak je na-

  místě odborná pomoc.

  Opravdu tedy dětství formuje

  člověka celoživotně?

  Ano, zcela jistě. Chybí-li tedy zkuše-

  nost z fungujících vztahů v rodině,

  buďto je člověk v dospělosti schopen

  sebereflexe a pochopí, že jeho pozice

  není správná, nebo se dívá kolem jen

  svýma očima a pak se ocitá v neu-

  stálém konfliktu s okolím a všichni

  trpí. Známá psycholožka doktor-

  ka Prekopová vyprávěla na oslavě

  svých šedesátých narozenin, jak te-

  prve nyní pochopila, že to nejen ona

  měla těžké se starší sestrou, ale bylo

  to i obráceně. Častěji, např. v man-

  želstvích, kde se sejdou dva jedi-

  náčci, vypuknou krize a není úplně

  jasná jejich příčina. Až podrobnější

  zkoumání objeví, že nedostatek dět-

  ské zkušenosti s chápáním druhého

  je v dospělosti hlavní problém.

  Jak toto všechno komplikuje situ-

  ace, kdy je dítě postižené?

  Za normálních okolností platí, že ten

  starší má více práv, ale i více povin-

  ností. Když ale má nějaké postižení,

  najednou chceme od toho mladšího

  více pomoci a smíření s mnohem

  menší pozorností, kterou mu mů-

  žeme věnovat. Toto převrácení rolí

  – existuje i odborný termín: paren-

  tifikované dítě, tedy jaksi formálně

  jmenovaný asistent rodičů – přináší

  určité riziko, že budeme mladšího

  přetěžovat, budeme přehlížet jeho

  oprávněné potřeby, jaksi ho zatlačí-

  me do šedé zóny. Dnes máme řadu

  výzkumů, které ukazují, že v dospě-

  losti u takových lidí najdeme více ex-

  trémů. Jeden se dá shrnout do věty:

  V rozhovoru spsychologem

  Jaroslavem Šturmou, žákem

  apokračovatelem legendárního

  prof. Matějčka, se zamýšlíme

  nad nutností správného pochopení

  rolí vrodinách spostiženými

  dětmi. Není to okrajový problém.

• Strana 9

  Tak to

  zorganizujte!

  Často přednáším v městských

  knihovnách a občas v nadsázce

  říkám, že náš národ přežije jedině

  díky vedoucím těchto knihoven.

  Není to příliš dobře placené zaměst-

  nání, a tak tam převládají ženy.

  Občas si na těchto setkáních lidé

  stěžují na to, že u nich nefunguje tře-

  ba rozvoz obědů handicapovaným

  lidem nebo jejich doprava k lékaři či

  postižených dětí do školy. Já mám

  na tyto stesky univerzální odpověď:

  Tak to zorganizujte!

  Dejte dohromady lidi, kteří o to

  mají zájem, a teprve potom žádejte

  pomoc od městského úřadu či

  jiného zastupitele státu na místní

  úrovni. Stát nemůže být iniciátorem

  zajištění služeb, které se týkají

  jen určité skupiny lidí. Pokud stát

  něco zařídí, musí určitou službu

  nabídnout všem. To je drahé, často

  nefunkční, a navíc to bere iniciativu

  lidem zdola. Neomlouvám tím

  stát, jen opakuji, že aktivní musí

  být občané, kteří přímo ten který

  problém vidí, prožívají a nejlépe

  ho dovedou řešit sami. Teprve pak

  může stát přidat nějaké peníze nebo

  určitou službu zavést ve velkém,

  případně i celostátním rozsahu.

  Když v minulých stoletích vznikaly

  české školy nebo hospice či tzv.

  špitály pro nemocné, také to

  organizovali přímo místní lidé.

  Vznikaly spolky pro postavení školy,

  opravu kostela, hřbitova, tělocvičny,

  pro pomoc lidem s postižením

  z té které obce, tedy místním…

  A teprve po mnoha desítiletích se

  připojil stát, zahrnul tyto služby do

  svého programu a začal je i platit.

  Kdyby stát tohle všechno chtěl

  a mohl zařizovat, vlastně by tím

  vzal lidem z rukou možnost jejich

  angažovanosti a chuti „dělat si to po

  svém“. Třeba i nedokonale.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  9

  Kdo je PhDr. Jaroslav Šturma

  Dětský psycholog, ředitel Centra Paprsek.

  Věnuje se zejména dětem s postižením a za tuto práci byl

  několikrát významně oceněn doma i v zahraničí.

  Dlouholetý člen Rady Konta Bariéry.

  on mi zkazil dětství. Druhý je velmi pozitivní – zdravý

  sourozenec s pomocí celé rodiny pochopil situaci jako

  unikátní šanci. Naučil se, že zdraví a celková spokojenost

  nejsou samozřejmé, naučil se empatii k lidem nedokona-

  lým, k různosti lidských osudů. Taková výbava je pro život

  nedocenitelná a představuje pak obrovskou výhodu.

  Včem je specifická situace, kdy zdravý sourozenec

  musí převzít ičást rodičovské role, protože jeden

  zrodičů chybí?

  Takových situací není málo. Jen někdy je příchod dítě-

  te s postižením tmelicím faktorem vztahu mezi rodiči.

  Leckdy jde o začátek jisté disharmonie. Nejčastěji proto,

  že naruší jednotu mezi rodiči včetně intimního života;

  žena se cítí přetížená péčí a muž odstrčený. Když krize

  vyvrcholí rozchodem, proměna zdravého sourozence

  v asistenta je jakoby přirozená. Ale i tak se musí na-

  jít čas a síla, aby tento asistent také mohl žít svůj život,

  pěstovat své záliby, necítit se jenom pracovní silou. Ide-

  álním řešením může být třeba po-

  moc prarodičů.

  Jak se díváte na situaci, kdy se

  rodiče postiženého dítěte rozhod-

  nou pro další dítě?

  Když je z medicínského hlediska

  jasné, že pravděpodobnost narození

  zdravého jedince je vysoká, není to

  problém. Ale ani v nejasných přípa-

  dech nemůžeme přece bránit lidem

  v rodičovství. Řeknu ovšem zvláštní

  zkušenost. Rodiče postiženého dítě-

  te se v některých případech ucházejí

  o pěstounství nebo adopci zdravého.

  Při podrobnějším zkoumání zjistíte,

  že tak chtějí získat a vychovat opa-

  trovatele pro své první dítě. Vypadá

  to dokonce ušlechtile, ale je to ne-

  přijatelné: dítě chceme pro ně samé!

  Takže jak už jsem říkal, každý malý

  člověk má právo na své plnohodnot-

  né dětství, na svůj rozvoj, na plnou

  pozornost rodičů. Třeba i za cenu, že

  si občas pomohou předáním posti-

  ženého do respitní péče nebo profe-

  sionální asistencí. Takový víkend,

  kdy má zdravý sourozenec rodiče

  jen pro sebe, je nedocenitelný a ne-

  měl by být nijak mimořádný. Všech-

  ny mé děti mají nárok na můj čas,

  lásku, pozornost. Všechny! A to také

  znamená, že i rodič musí někdy na-

  brat sílu, oddechnout si, dbát o sebe.

  Ne z lenosti, ale z nutnosti být připra-

  ven na další péči a pomoc.

  Hrají vtěchto situacích zvláštní

  roli prarodiče?

  Někdy, a třeba i nevědomky, ne-

  blahou. Upnou se na postižené dítě

  a začnou rozhodovat o péči o ně,

  programu a celém životě rodiny.

  Velká chyba! Prarodiče mají hrát roli

  obětavých pomocníků, vždy připra-

  vených, ale s určitým rozumným

  odstupem. Včera u mě byla mamin-

  ka-samoživitelka, vyčerpaná, úplně

  vyhořelá. Rodiče ji doslova terorizují.

  Nikam nesmíš chodit, máš postiže-

  né dítě, my hlídat nebudeme, to nám

  ho radši dej natrvalo! Neustále v ní

  pěstují pocit viny, vyčítají, že pro dítě

  dělá málo. Prarodiče nemají poučo-

  vat, mají se jen pečlivě dívat a citlivě

  nabízet pomoc. A nic za ni nechtít,

  nevázat ji na nějaké podmínky.

  

• Strana 10

  REFLEKTOR

  Komunita, nebo ghetto?

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jistě, na první pohled je to jasné: Hromadná koncentrace

  lidí s určitým znevýhodněním je zastaralý koncept. Chce-

  me-li, aby byli lidé s postižením bráni jako přirozená sou-

  část tohoto světa, měli by také mezi běžnou populací byd-

  let. Uzavřená komunita se zacyklí ve svých problémech,

  a ony se tím ještě prohlubují. Na druhé misce vah ale leží

  i objektivní přednosti. Tou nejzákladnější je, že byt, dům

  VELKÁ MĚSTA ČESKÉ REPUBLIKY DISPONUJÍ

  VSOUČTU STOVKAMI BEZBARIÉROVÝCH BYTŮ.

  NĚKDY JDE O JEDNOTLIVÉ BYTY VBĚŽNÝCH DOMECH,

  JINDE SE KUMULUJÍ V OBJEKTECH ZVLÁŠTNÍHO

  URČENÍ, TEDY V DOMECH, KTERÉ OBÝVAJÍ PŘEVÁŽNĚ

  HANDICAPOVANÍ ČI SENIOŘI. JAKÉ PŘEDNOSTI A JAKÁ

  NEGATIVA MAJÍ OBĚ VARIANTY?

• Strana 11

  11

  MANŽELSKÝ PÁR

  Klára a Roman Folvarští bydlí už 22 let

  na Černém Mostě v paneláku plném

  bezbariérových bytů. Klára chodí pře-

  vážně o berlích, Roman se pohybu-

  je hlavně na vozíku. „Řekla bych, že

  pozitiva tady převažují, přece jen ale

  jde o sociální bydlení, a tudíž je zde

  trochu větší koncentrace problémů

  na jednom místě. Po prvním vstupu

  do domu na mě padla úzkost, ale byt

  se nám líbil a nakonec jsme tu spoko-

  jeni. Máme hezký výhled a blízko do

  přírody,“ hodnotí situaci Klára, Roman

  dodává: „Koncentraci lidí s postižením

  jsme neřešili. Po předchozích anabá-

  zích jsme byli rádi, že máme vyhovují-

  cí společné bydlení, i když tu zpočátku

  v okolí nebyla občanská vybavenost

  a za ta léta jsme také museli do bytu

  dost investovat. Já se sem nejvíc těšil

  na dostupnost služeb, které jsou přímo

  v domě, takže nemusím třeba kvůli lé-

  kaři nikam cestovat.“

  Folvarští si z bytu 2 + k. k. udělali

  útulné místo, kam atmosféra nevlíd-

  ných panelákových chodeb nedoléhá.

  „Upravili jsme si to tu podle svých

  představ a počítáme s tím, že tu bude-

  me navždy, přestože dispozičně tento

  byt není pro dva vozíčkáře ideální. Je

  to velký dům, takže dost anonymní,

  a pochopitelně ne každý nájemník

  vám sedne. Setkali jsme se tu i s po-

  mluvami a závistí. To existuje asi všu-

  de. Když za sebou ale zavřete dveře,

  nemusíte tyhle lidi řešit,“ říká Roman.

  „Někteří lidé se tu mezi sebou hodně

  kamarádí. My jsme tady takové vazby

  až na pár výjimek nenašli. Paradox-

  ně jsme některé sousedy poznali víc

  až při náhodném společném pobytu

  v lázních. Komunitní život tu celkově

  nefunguje,“ popisuje Klára. A Roman

  ještě dodává: „V posledních letech se

  tu bohužel také zhoršila čistota. Pro

  řadu lidí je hlavním společníkem pes.

  Nic proti tomu, ale mnozí majitelé

  po něm neumějí uklidit. Také se tu

  vytvořila skupinka nájemníků, kteří

  pokuřují a popíjejí venku, což celko-

  vému dojmu moc nepřidá.“

  VGARSONCE SPŘÍTELEM

  Iva Zemková (32) se pohybuje na

  elektrickém vozíku a žije se svým

  přítelem bez postižení v 1 + k. k.

  ve Stodůlkách. Jejich bezbariérový

  byt se nachází v přízemí a je jediný

  v dvoupatrovém družstevním domě.

  Přistěhovala se sem před devíti lety

  z nedalekého domu, který byl plný

  lidí s postižením.

  „Bydlela jsem tam v podnájmu

  a jsem ráda, že jsem teď tady. Už tu

  nemusím potkávat lidi, kteří nemají

  nic lepšího na práci než před domem

  drbat o sousedech, sociálních dáv-

  kách nebo asistentech. Tam jsem si

  připadala jako na internátě speciální

  školy. Je pravda, že po přestěhování

  jsem chvíli cítila absenci asistenčních

  služeb, brzy jsem se ale naučila za-

  jistit si potřebné služby sama a dnes

  jsem naprosto spokojená. Je to i díky

  mému příteli, který zastane část prá-

  ce asistentů,“ vypráví Iva, která vět-

  šinu času tráví doma, protože odtud

  také pracuje.

  Nestěžuje si ani na dostupnost slu-

  žeb nebo městské hromadné dopravy.

  Díky elektrickému vozíku to nemá

  nikam daleko. Obyvatele s postižením

  z ostatních domů prý zná jen od vidě-

  ní. „Chci žít i v rámci většinové společ-

  nosti. Přátele mám tak zhruba vyváže-

  ně v obou skupinách,“ popisuje Iva.

  a zpravidla i jeho okolí počítá s potře-

  bami handicapovaných lidí – včetně

  hromadné dopravy a obchodů. Vět-

  ší počet potenciálních klientů také

  umožňuje přímo v domě provozovat

  specializované služby, například asi-

  stenci nebo rehabilitaci. Ani představa

  ponurého ghetta, jak může nejeden

  pozorovatel domy zvláštního určení

  vnímat, nemusí být vždy pravdivá.

  Názory i zkušenosti obyvatel s po-

  stižením, ať už bydlí v bezbariérovém

  bytě v běžné zástavbě nebo v domě

  zvláštního určení, se různí – a ukazu-

  jí, jak už to bývá, že pravda je někde

  uprostřed.

  Převažují byty vběžné zástavbě

  Jihlava

   bezbariérových bytů zvláštního určení,

  ( vběžných domech, zbytek domy zvláštního určení)

  Karlovy Vary

   bezbariérových bytů ( vběžných domech,

   vdomě spečovatelskou službou)

  Plzeň

   bezbariérových bytů ( vběžných domech,

  zbytek vdomě zvláštního určení)

  Ústí nad Labem

   bezbariérových bytů vjednom běžném obytném

  komplexu scelkem  byty.

  Po prvním vstupu do domu na mě

  padla úzkost, ale byt se nám líbil

  a nakonec jsme tu spokojeni. Máme

  hezký výhled a blízko do přírody.

  Podle manželů Folvarských

  pozitiva speciálního domu převažují,

  i když vnímají i nevýhody.

• Strana 12

  REFLEKTOR

  U společného bydlení většího

  počtu lidí s postižením vidí riziko

  uzavřenosti. Preferovala by, kdyby

  převažoval integrovaný model byd-

  lení. „Nedávno jsem byla na návštěvě

  u kamarádky, která bydlí ve speciál-

  ním domě. Jen cestou k ní jsem po-

  tkala asi 15 známých na vozíku. To

  přece není normální! Já jsem se při-

  stěhovala do velkého města, abych

  nebyla všem na očích. Vždyť já se

  necítím dobře, už když jsme v jed-

  né samoobsluze dva vozíčkáři. Mám

  pocit, že si lidé kolem myslí, že jsme

  nějaký organizovaný zájezd,“ shrnuje

  Iva Zemková.

  zkušenosti s přístupem správcovské

  firmy, která vždy všechno opraví.“

  Vedle otázek praktického živo-

  ta shledává řadu pozitiv i v existenci

  komunity lidí s postižením. „Když žije

  v běžném domě jeden vozíčkář, nahlí-

  ží se na něj jako na chudáka, i když si

  okolí časem zvykne. Když máte dítě na

  vozíku, lidé vás litují a staví vás téměř

  do role světice. Když se ukázalo, že Ro-

  zárka nebude chodit, zažila jsem šok,

  ze kterého jsem se delší čas probírala.

  A přístup zdravého okolí ke mně mi to

  jen ztěžoval. Tady je ale v podobné si-

  tuaci řada matek, nikdo se tu nad mým

  MAMINKA SDCEROU

  Ester Balcarová má třináctiletou

  dceru na vozíku. Společně obýva-

  jí bezbariérový byt v Kunraticích.

  Adresu v Hornomlýnské ulici sdílejí

  s desítkami dalších lidí s postižením.

  „Přistěhovaly jsme se z domu bez

  výtahu a Kunratice jsem si cíleně vy-

  hlídla kvůli blízkosti lesa, čerstvému

  vzduchu a i samo okolní sídliště je

  hezké,“ začíná Ester výčtem kladů.

  A rovnou pokračuje: „Vše v okolí je

  bezbariérové – od chodníků přes

  MHD až po obchody a hospody.

  Dalším plus je fungující svoz dětí do

  Jedličkova ústavu. Navíc mám skvělé

  Převažují byty

  ve speciálních

  domech

  Brno

   bezbariérových bytů,

   vdomech zvláštního určení,

   vdomech spečovatelskou

  službou a vběžných domech

  České Budějovice

   bezbariérových bytů, ztoho

   vdomě pro osoby spostižením,

   vdomech spečovatelskou

  službou a vběžných domech

  Hradec Králové

   bezbariérových bytů, ztoho

   vdomech zvláštního určení,

   vběžných domech.

  Liberec

   bezbariérových bytů

  ( vdomech zvláštního určení,

   vběžných domech)

  Ostrava

   bezbariérových bytů

  ( vdomě spečovatelskou

  službou,  vdomě zvláštního

  určení a vběžných domech)

  Pardubice

   bezbariérových bytů

  ( vdomech zvláštního určení,

   vběžných domech)

  Zlín

   bezbariérových bytů,

  ( vdomech pro seniory

  aosoby spostižením,  vběžných

  domech)

  Olomouc

   bezbariérových bytů, ztoho

   pohromadě vněkolika

  vchodech jinak běžného domu,

   vdomech spečovatelskou

  službou a vběžné bytové

  zástavbě.

  Iva Zemková

  je s bydlením

  mimo komunitu lidí

  s postižením

  velmi spokojená.

• Strana 13

  13

  osudem nepozastavuje. Díky tomu si

  tu paradoxně připadám mnohem nor-

  málněji. Žijí tu lidé, kteří o životě něco

  vědí, a přestože to někteří třeba tro-

  chu nezvládají nebo jsou podivní, mají

  v sobě určitou zralost, o níž ostatní ne-

  mají tušení,“ vyznává se Ester.

  Do místní komunity se podle svých

  slov moc nezapojuje. „Neznám pří-

  běhy ostatních lidí a už vůbec ne ně-

  jaké drby. Je to tím, že mám co dělat

  a nečinně tu nesedím. Je však pravda,

  že moji starší dceru bez postižení to

  tu deprimovalo, a jakmile mohla, od-

  stěhovala se. Určitý mikrosvět si ale

  vytvoří třeba i zapadlá vesnice, nejen

  dům plný postižených lidí. Třeba se

  dějí špatné věci, jsou tam ale i úžasní

  lidé. Já vlastně vždycky chtěla bydlet

  na vesnici, ale teď jsem kvůli Rozár-

  ce ráda, že jsem zakotvila na asfaltu,“

  uzavírá smířeně Ester.

  SKAMARÁDEM AASISTENTEM

  Vozíčkář Jiří Holzmann (28) je zcela

  odkázaný na pomoc druhých. Přesto

  však žije aktivním životem a samo-

  statné bydlení je pro něj hodně dů-

  ležité. V Praze-Uhříněvsi již pátým

  rokem obývá bezbariérový městský

  byt, který je součástí běžné menší

  bytovky. Tu z jedné strany obklopu-

  je velmi frekventovaná silnice, ale

  z druhé strany lesopark s oborou.

  Pro samostatné bydlení se rozhodl

  proto, že ho instituční péče svazova-

  la pravidly. „V roce 2007 jsem podal

  na magistrátu žádost o byt speciální-

  ho určení a v roce 2011 jsem se stě-

  hoval do vlastního. Řešil jsem samo-

  zřejmě problém, jak pokrýt náklady

  za bydlení a celodenní péči. Společně

  s kamarádem Petrem Burdou, který

  má stejné potřeby, jsme tedy začali

  spolubydlet v bytě 3 + 1 se studen-

  tem, který nám za malé kapesné

  a bydlení zdarma pomáhal s běžnou

  Maminka

  s dcerou na vozíku,

  Ester Balcarová,

  si ve speciálním

  domě připadá

  normálnější.

  Jiří Holzmann

  odhaduje, že běžné

  sousedské vztahy

  jsou si podobné

  ať tam či onde.

  Neznám příběhy ostatních lidí

  a už vůbec ne nějaké drby. Je to tím,

  že mám co dělat a nečinně tu nesedím.

  Je však pravda, že moji starší dceru

  bez postižení to tu deprimovalo,

  a jakmile mohla, odstěhovala se.

• Strana 14

  REFLEKTOR

  Vozíčkář

  v domě

  Bydlíme s manželem v domě,

  kde jsou byty speciálního určení

  pro lidi na vozíku. Ve většině bytů

  je i nějaký choďák, jako jsem já.

  Jsem profesionál pracující v oboru

  mnoho let a mám radost, že manžel

  má k dispozici vše, co potřebuje,

  a způsobem, jakým potřebuje. Velmi

  nám to usnadňuje život – jemu, že

  je plně nezávislý a soběstačný, mně,

  že zatím – až na mimořádné situace

  – nepotřebuje asistenci.

  Od přátel, kteří bydlí v paneláku,

  mám zajímavou zkušenost. Pokud

  v domě bydlí vozíčkář – bez ohledu

  na to, zda to je dospělý člověk nebo

  rodina s dítětem na vozíku, velmi

  často bývá pro ostatní spolubydlící

  v domě a okolí obrovským

  přínosem. Běžný smrtelník nemá

  představu, co život na vozíku

  obnáší. A díky svému sousedovi

  udělá i toto poznání. Zjistí, že tam,

  kde on překročí sněhovou bariéru,

  vozíčkář se musí dostat tam, kde

  je možné sjet. Uvědomí si, jak je

  důležité nechat na parkovišti 1,5 m

  mezeru na straně řidiče; vidí, že

  nákupy nelze nosit v rukou, které

  jsou potřeba na pohon vozíku.

  Přesedání do automobilu, nakládání

  vozíku… kolik takových situací je

  možné vyjmenovat. Chodící člověk

  si uvědomí, jakým darem je zdraví,

  kolik situací musel a musí každo-

  denně člověk s mobilitou na vozíku

  překonávat. Je motivací, ukázkou

  silné vůle, a také reality, že nikdo ne-

  máme nic nastálo, protože, i když si

  všichni myslíme, že nás se to netýká,

  tak na tom vozíku můžeme zítra se-

  dět také. A je-li vozíčkář komunika-

  tivní a dokáže být i vlídný a přátel-

  ský, nenásilnou formou vychovává

  chodící populaci k respektu k těm,

  kteří takové štěstí neměli, a obecně

  k vzájemné úctě mezi lidmi.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  denní péčí,“ popisuje Jiří všestranně

  výhodný model bydlení.

  „Nemám zkušenost s domy zvlášt-

  ního určení. Z vlastní zkušenosti však

  vím, že ani postižení nejsou ochu-

  zeni o všechny civilizační nectnos-

  ti, například závist, namyšlenost či

  aroganci, mohu si tedy jen domýšlet,

  že v takovém místě se řeší stejně ba-

  nální problémy jako u nás – štěkající

  psi, hlasitá TV, kočárky zaparkované

  uprostřed chodby. Bydlet v domě, kde

  jsou jen vozíčkáři nebo lidé s handi-

  capem, má podle mého názoru vý-

  hody v tom, že tam většinou funguje

  i sdružení poskytující asistenční služ-

  by,“ uzavírá Jiří Holzmann.

  Praha

  Magistrát hl. města Prahy má

  celkem  bytů zvláštního

  určení, ztoho je  vdomech

  zvláštního určení (Kunratice 

  bytů, Praha  – Stodůlky  bytů,

  Praha  – Černý Most  bytů).

  Dalším bezbariérovým bytovým

  fondem disponují některé

  městské části –  bytů ve

  speciálních domech,  vběžných

  domech. Vúdajích městských

  částí jsou zahrnuty idva velké

  domy pro osoby spostižením

  vPetýrkově ulici na Jižním Městě

  ( bytů) ave Vondroušově ulici

  vŘepích ( bytů).

  SVOBODNÁ VOZÍČKÁŘKA

  Vozíčkářka Olga Vikturnová (28)

  žije samostatně v garsoniéře v již

  zmíněném domě zvláštního určení

  v Kunraticích. „Pocházím od Pelhři-

  mova a do Prahy jsem šla za školou

  i budoucím uplatněním. Zažádala

  jsem si o byt a byla jsem nadšená, že

  se to povedlo. Vůbec jsem neřešila,

  jestli jde o dům plný lidí s postiže-

  ním. Koneckonců mnoho z nich je mi

  velmi blízkých a dávají mi mnohem

  víc než lidé bez postižení,“ usmívá

  se Olga, která každodenně dojíždí

  do práce, sportuje a vůbec celkově

  naplňuje potenciál života ve velkém

  městě. „Necítím, že by mě prostře-

  dí plné vozíčkářů nějak pohlcovalo.

  Vedu si svůj život. Můj byt je moje

  království, do kterého si nemusím

  pouštět to, co se mi nelíbí. Vždyť já se

  domů chodím pomalu jen vyspat, tak

  jaképak ghetto. Všichni mě tu navíc

  berou normálně.“

  Také zde existuje nabídka služeb.

  „Sice je nevyužívám, ale ta možnost

  se cení. Přiznávám, že vlastně ani

  pořádně nevím, co všechno tu je,“

  prozrazuje Olga. Přestože tyto infor-

  mace zrovna nemá, oceňuje, že díky

  kontaktu s handicapovanými souse-

  dy se dozví praktické rady z oblasti

  zákonů, zdravotnictví a podobně.

  „Jestli to tu má nějakou nevýhodu,

  tak po čistě praktické stránce – když

  nečekaně potřebujete pomoc. V noci

  praskne žárovka a vy musíte pře-

  mýšlet, kde bydlí někdo, kdo by to

  zvládl. Ale samozřejmě tu jsou i lidé,

  třeba rodiče postižených dětí, kteří

  jsou zdatní a velmi ochotní,“ uzavírá

  mladá žena.

  

  Pro Olgu

  Vikturnovou

  je komunita lidí

  s postižením

  přínosnější

  a speciální dům

  jí vyhovuje.

• Strana 15

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Jak se žije lidem s postižením, kteří potře-

  bují pomoc ve většině věcí, jež se rozhod-

  nou dělat? Něco o tom vím, protože jsem

  už delší dobu profesně zakotven u jednoho

  z největších poskytovatelů osobní asistence,

  v obecně prospěšné společnosti Asistence.

  Začnu krátkým představením dvou lidí

  s rozsáhlejším tělesným postižením. Jejich

  dlouhodobě nepříznivá finanční situace

  spojená s dostupností nezbytných sociál-

  ních služeb byla pro Asistenci impulsem,

  abychom se problému více věnovali a na-

  přeli do něj své síly i zkušenosti.

  KUBA ALINDA SOFIE

  Kuba je náš kolega v Asistenci, zacvičuje

  všechny asistenty a dobrovolníky. Velice si

  ho ceníme profesně i lidsky. Jeho nezamě-

  nitelný přístup k životu zachytil film Můj

  život s asistencí, najdete ho na YouTube.

  Uvidíte, jak bylo rodičům doporučováno,

  aby Kubu po narození odevzdali do ústavní

  péče. Uvidíte, jak jej přijali v běžné základní

  škole. Uvidíte, jak on sám působí na změny,

  které se dotýkají životů mnoha lidí. Uvidíte

  jeho ženu, domov, vztahy. Uvidíte všechno

  úsilí nutné k udržení možnosti svobodně

  žít. A uvidíte, jak ho jinak běžný způsob

  života staví do role dlužníka a prosebníka.

  Bez reálné možnosti dlouhodobě uspět

  a nejít finančně do minusu.

  Podobně Linda Sofie. Má za sebou zku-

  šenost ze speciální školy, a od té doby se

  tomuto prostředí usilovně vyhýbá. Žije si po

  svém. Během příprav na zkoušky ve škole

  se ale stalo něco, co její život proměnilo.

  Vyzkoušela služby asistentů na doučování,

  a jelikož se osvědčili, začala využívat i osob-

  ní asistenci. Do té doby byla zvyklá na péči

  rodičů, vychovatelů a učitelů, kteří na ni pů-

  sobili hodně z pozice autority. Až s osobními

  asistenty poznala, že svět může vidět jinýma

  očima, že může být svobodná. A že člověk,

  který pomáhá, může být partnerem. Mezi

  asistenty našla spoustu kamarádů, hlavně

  Katku. Ta nakonec Lindě Sofii pomohla

  sehnat i vlastní byt a začít v něm žít.

  Nejčernějším scénářem je pro oba tyto lidi

  život v ústavním pobytovém zařízení. Obdob-

  ně se k tomu staví všichni lidé s postižením,

  se kterými jsem se setkal. A přece se ústavní

  hladina nad mnoha z nich uzavírá a oni

  z běžné společnosti mizí. Žít mezi dalšími

  desítkami lidí s postižením má výrazná spe-

  cifika, o kterých se nebudu rozepisovat. Se

  svobodným životem a odpovědností za něj se

  ale můžete rozloučit – a toto loučení bolí.

  MOSTY

  Příspěvky na péči mi ze všeho nejvíc

  připomínají mosty vystavěné k překonání

  proudu postižení, které komplikuje prak-

  tické žití. O stavění mostů se široce hovoří

  i v Úmluvě OSN o právech lidí s postižením,

  kterou ratifikovala i Česká republika.

  Důležitý je zejména článek 19 s názvem

  Nezávislý způsob života a zapojení do

  společnosti. Mimo jiné se v něm říká, že

  státy, které tuto úmluvu ratifikovaly, zajistí,

  aby „osoby se zdravotním postižením

  měly přístup ke službám poskytovaným

  v domácím prostředí, rezidenčním službám

  a dalším podpůrným komunitním službám,

  včetně osobní asistence, která je nezbytná

  pro nezávislý způsob života a začlenění do

  společnosti a zabraňuje izolaci a segregaci“.

  U současného nastavení příspěvků na péči

  vidím jeden zásadní problém. Postrádá ambici

  vytvořit skutečně funkční podmínky, které by

  udržely v běžné společnosti i lidi s rozsáhlou

  potřebou pomoci druhých osob. Podle mého

  názoru by právě toto měl být první a základní

  cíl. Aktuální systém nereflektuje individuální

  potřeby těch nejpotřebnějších. Nabízí roz-

  dělení do čtyř základních skupin, přičemž

  nejvyšší příspěvek na péči je 12 000 Kč. To

  dostačuje na zajištění služby osobní asistence

  maximálně na tři až čtyři hodiny denně. Dá se

  plnohodnotně žít jen čtyři hodiny denně? Dá

  se dostat na druhý břeh po mostě, který končí

  uprostřed vody?

  V posledních letech se v sociální politice

  odehrála nepřehlédnutelná změna. Z úrovně

  státu přestala zaznívat slova o zneužívání

  sociálních dávek, o parazitech na systému.

  Začalo se více přemýšlet o adresnosti

  pomoci a skutečné možnosti samostatného

  žití i pro lidi se ztíženými podmínkami. Bylo

  pro mne velkým překvapením, že se právě

  za dnešní konstelace stalo hlavním požadav-

  kem prosazení 10% valorizace příspěvků na

  péči. Rozumím touze po maximální možné

  spravedlnosti a nezmenšující se dávce v po-

  rovnání s rostoucími cenami služeb a inflací.

  Menší porozumění mám ale pro reálné

  dopady tohoto opatření. O 10 % budou valo-

  rizovány výdaje s celkovou výší 20 miliard

  korun ročně. Hovoříme tedy o navýšení

  v řádu dvou miliard. Tato částka by přitom

  s největší pravděpodobností mohla vyřešit

  situaci lidí s nejvyšší potřebou pomoci,

  tedy lidí ve III. a IV. stupni. Kdyby se peníze

  individuálně rozdělily podle reálných potřeb

  jednotlivců, celková suma by do značné

  míry, ne-li zcela, pokryla jejich skutečné ná-

  klady spojené s podporou od druhých osob.

  Mosty by vedly až na druhý břeh. Místo toho

  budou reálné dopady plošné 10% valorizace

  například znamenat nic neřešící přilepšení

  ve výši 80 Kč měsíčně pro 112 000 osob

  v I. stupni.

  Každý most bude o nepatrný kousek

  prodloužen, pro lidi s rozsáhlejší potřebou

  pomoci druhých však zůstane druhý

  břeh stále v nedohlednu. Na solidárnost

  uvnitř systému zapomeňme, teď je třeba

  přidat všem. Neznám politické důvody

  tohoto opatření a nedává mi smysl. Pevně

  však doufám, že valorizace vybojovaná

  pohrůžkami demonstrací lidí s postižením

  pod okny MPSV nebude znamenat odklad

  nutných systémových změn.

  Naději dávají aktivity MPSV spojené

  s novelizací zákona o sociálních službách,

  jejichž součástí bude i návrh na individuální

  zhodnocení potřeb pomoci u konkrétních

  lidí s postižením a možnost jejich naplnění.

  Mosty by konečně mohly vést až na druhé

  břehy, což by byl jasný důkaz skutečnosti, že

  na tom v České republice nejsme tak špatně

  a že rozumíme a umíme naplňovat základní

  sociální práva a potřeby lidí, kteří se bez

  pomoci druhých osob neobejdou.

  Konečným cílem služby osobní asistence

  má být její dostupnost v takové míře, jakou

  konkrétní člověk s postižením skutečně

  potřebuje. Naplnění tohoto cíle přinese

  lidem s postižením možnost žít svobodně,

  aktivně a samostatně. Jsem si jist, že se

  to odrazí i na celkovém stavu naší země.

  Potřebují to nejenom lidé s postižením, ale

  i my všichni pro zjemňování našeho vnímá-

  ní potřeb druhých. A to má smysl.

  

  Cena za samostatný život

  ERIK ČIPERA

  ředitel o. p. s. Asistence

  se zamýšlí nad nastavením

  příspěvku na péči.

  15

• Strana 16

  FOTOEDITORIAL

• Strana 17

  17

  Boj o Rio

  XXI. mistrovství republiky v plavání otevřeného pro všechny

  typy postižení se v brněnském bazénu Za Lužánkami

  zúčastnilo 121 plavců ze šesti zemí. Limity pro paralympijské

  hry 2016 v Riu splnily i dva největší talenty spolupořádající

  Plavecké akademie bez bariér KONTAKTU bB, karlovarská

  Vendy Dušková (vlevo, 17 let) a pražská Anežka Floriánková

  (13 let). Obě plavkyně si v polohovém závodě na 200 m navíc

  o sekundu vylepšily svůj osobní rekord.

  

  Foto: Jan Šilpoch

• Strana 18

  ŽIVOT

  Monolog

  pro dva hlasy

  Mluví pomalu, námaha

  za každým slovem, které mu

  vychází z úst, je znát. Bystré oči

  Jirky Holuba (42 let) za brýlemi

  se někdy malinko zalesknou –

  snad slza. Nebo se mi to zdá?

  Nejdřív na místo našeho srazu

  vůbec nedorazil, až když jsem mu

  připomenula termín. Pomalu mi

  jeho diagnóza začala dávat smysl.

  Někdy mu prostě vypadne reálie

  jako ze skládanky dílek puzzle.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Když konečně přichází do přeplněné

  Té kavárny na pražském Vyšehradě,

  kde i pracuje, omlouvá se a celou

  situaci převede v žert: „Dřív, když

  jsem nepřišel na domluvené místo,

  zlobil jsem se na toho, kdo se hně-

  val! Protože neakceptoval, že tře-

  ba bloudím. Myslel jsem si – mám

  na to přece právo.“ Ztrátou paměti

  a orientace v čase i v prostoru trpí

  Jirka od okamžiku, kdy jedné noci

  bez varování utrpěl cévní mozkovou

  příhodu. Zažil a ještě zažívá časovou

  dezorientaci. Ne ovšem jako v kině,

  kde se filmová diva probudí bez pa-

  měti – a celý snímek hledá, jak žila.

  Ortodoxní Libeňák nikdy nezačal

  pracovat v oboru, který vystudoval,

  pracoval v potravinářství: „Žádný hy-

  permarket, chtěl jsem vždycky pro-

  dávat potraviny – a vlastně se mi to

  vždycky podařilo,“ konstatuje. Prostě

  ho tahle specializace zaujala, později

  Jemu vypadly jen dva roky. Některé

  záležitosti zůstanou Jirkovi navždy

  vygumované, a proto jsem požádala

  o komentář také Helenu, jeho ženu.

  VÝLET VBABÍM LÉTĚ

  Pohledný čtyřicátník se jmenuje Jiří

  Holub, narodil se v roce 1973, vy-

  růstal s bratrem v prima rodině, byl

  pohybově zdatný. Ještě před absol-

  vováním střední průmyslové školy

  elektronické se seznámil se svou

  láskou, vzali se a brzy se jim narodila

  dcera Tereza. Až o deset let později

  se Holubovi znovu rozrostli – o dnes

  jedenáctiletou Lucii.

  Byl jsem vržený do úplně jiného

  světa! Zůstala mi dlouhodobá paměť,

  pamatuju si všechno, co bylo dřív.

  Poznával jsem příbuzné, kamarády.

  Ale co bylo před hodinou, to někdy

  pořád nevím.

• Strana 19

  19

  Jak bylo Jirkovi po tom, co se pro-

  budil? Dnes už dokáže odpovídat

  s úsměvem: „Nemohl jsem se zba-

  vit dojmu, že jde o jakousi formu

  špatného vtipu. Byl jsem zpočátku

  hodně vzdorující, dost obtížný pa-

  cient. Za chvilku to přeci skončí!

  Moc jsem se těšil na první setkání

  se svou paní, ale pořád jsem chtěl

  zpátky do našeho běžného života.

  Nešlo to.“ Manželka dodává: „On

  si opravdu celý rok, možná i déle

  myslel, že jsme pro něj vymysleli

  nějaké hloupé překvapení!“ Helena

  vzala celou věc pragmaticky, stála

  při svém muži ve velké zkoušce,

  rodinné zázemí mu dodávalo tolik

  potřebný klid.

  Jirka si nakonec přece jen musel

  definovat, jaký je jeho momentální

  stav – byl špatně pohyblivý, měl limi-

  tovaný pohyb nohou a horší stabilitu.

  To vše i kvůli špatnému zraku. Zpo-

  čátku měl velké problémy s viděním,

  obraz mezi očima se nespojoval –

  takzvané trubicové vidění. Špatně

  vyslovoval. Když vyšel ze svého po-

  koje, nedokázal se bez pomoci vrátit.

  Pořád bloudil. „Byl jsem vržený do

  úplně jiného světa! Zůstala mi dlou-

  hodobá paměť, pamatuju si všechno,

  co bylo dřív. Poznával jsem příbuzné,

  kamarády. Ale co bylo před hodinou,

  to někdy pořád nevím,“ vzpomíná.

  Na rehabilitaci mimo Prahu pobyl

  pouze tři týdny, chtěl domů. Jirka

  Žádné deprese,

  žádná stýskání.

  Svou další

  šanci bere Jirka

  sportovně

  a s nadhledem.

  Co je CMP

  Cévní mozková příhoda (CMP,

  též iktus, mozková mrtvice nebo

  mozkový infarkt) je náhle se

  rozvíjející postižení určitého okrsku

  mozkové tkáně vzniklé poruchou

  jejího prokrvení. Cévní mozková

  příhoda je akutní stav, který vyžaduje

  neodkladnou lékařskou pomoc.

  Co je Ta kavárna

  Bezbariérová nekuřácká kavárna

  klubového typu Jedličkova ústavu

  vPraze aBorůvky Praha o. p. s.

  Projekt byl podpořený před několika

  lety evropským sociálním fondem.

  Vtýmu pracuje na pozici obsluhy

  také Jiří Holub.

  pracoval pro společnost Tchibo nebo

  Coca-Cola. Pomáhala mu nejen ob-

  chodní zdatnost, ale v komunikaci

  s partnery také znalost angličtiny.

  Ovšem v rozletu a profesním růstu

  ho zastavila nemoc.

  Co se vůbec stalo? Na podzim

  2013 vyrazili Holubovi na víkend

  na chatu. Helena si na poslední večer

  dobře pamatuje: „Jirka mi připadal

  trochu unavený – to jsem ale přiklá-

  dala jeho pracovnímu vytížení. On

  sám nic nepozoroval; tehdy asi za-

  čínal jeho pozdější výpadek paměti.“

  A Jirka přitaká: „Až po mnoha tý-

  dnech, v rehabilitačním ústavu, jsem

  se začal víc zajímat, co se mnou

  vlastně děje.“ Ráno se manželka

  vzbudila, Jirka ještě spal, sešla tedy

  dolů uvařit snídani. Po chvíli ale vo-

  lala malá Lucinka, ať Helena rychle

  běží nahoru.

  Tam se Jirka snažil vstát z postele,

  ale nešlo to; říká: „Ihned jsme volali

  záchranku. Jirka pobyl chvíli v ne-

  mocnici, nic si z pobytu nepamatoval.

  Proběhly asi dva měsíce. Diagnózu

  mi lékaři sdělili – cévní mozková

  mrtvice a zasažený celý zadní mozek

  – paměť a oči. Bylo to pro mne velmi

  šokující, prognóza nezněla vůbec po-

  vzbudivě, spíše pesimisticky.“

• Strana 20

  ŽIVOT

  dlouho nechával stranou otázku,

  co bude dál… „Byl jsem hlavně ko-

  nečně doma! Denně jsem docházel

  na Albertov, kde jsem cvičil hyb-

  nost, a také jsem chodil na logo-

  pedii a ergoterapii. A cvičil paměť.

  Kvůli mé neorientaci mě musela

  doprovázet především manželka

  nebo starší dcera, někdy i kolego-

  vé z práce. Můj zaměstnavatel se

  ke mně zachoval na dnešní dobu

  velmi osvíceně: dohodli jsme se

  na rozvázání pracovního pomě-

  ru dohodou a firma Mondelez In-

  ternational mi věnovala finanční

  prostředky, které mě zabezpečily.“

  Ekonomicky se tak naštěstí vše ko-

  lem rodiny udržovalo v normálním

  chodu.

  NAVIGACE PRO PŘÍPAD NOUZE

  Jirkova rehabilitace byla velmi

  dlouhá trasa, hodně intenzivní dny

  a hodiny; kromě Albertova dochá-

  zel ještě do ErgoAktivu. Dneska už

  cestuje sám, ale někdy se stává, že

  potřebuje pomoc. Pak pomáhají lidé

  i aparát s GPS. Jirka pořád pociťu-

  je těžkopádnost v řeči a zhoršenou

  orientaci. Po čase se chtěl zapojit do

  „procesu“, proto pracuje v kavárně.

  ANO!

  SPORTUJEME

  SPOLUPRACUJEME

  CESTUJEME

  CVIČÍME

  BAVÍME SE

  PRACUJEME

  STŘEDNÍ ŠKOLA?

  Myslíme si, že některé věci je prostě lepší zažít se spolužáky

  než s rodiči nebo s asistentem!

  ANO!

  KDYŽ STUDIUM BEZ BARIÉR,

  TAK V JEDLI!

  WWW.JUS.CZ

  Plakat_skoly.indd 1 9/18/13 9:21 AM

  Od přípravy nápojů, přes obslu-

  hu na pokladně. Ale především má

  možnost komunikace. Sám vypočí-

  tává: „Osobně mi každá směna při-

  náší plusové posuny v toku mé řeči.

  Nepohybuju se jen mezi domovem

  a svou směnou. Fyzicky jsem na

  tom slušně, chodívám s přáteli cvi-

  čit a běhat. Momentálně mě nejvíc

  limituje orientace, a to v prostoru

  i v čase. Ale naučil jsem se už svou

  situaci respektovat…“

  Jirka Holub skutečně nepůsobí

  jako pasivní stěžovatel, hovoří ote-

  vřeně, bez jakékoliv nostalgie, do-

  konce s humorem a nadhledem.

  Rozloučíme se, a pak jen koutkem

  oka zahlédnu, jak se rychle zapojil

  do práce, do obsluhy, ve velké mod-

  ré zástěře. Jeho story má přece jen

  happy end. Dostal se z obtížné si-

  tuace a míří zhruba do míst, kde už

  jednou byl.

  

  Práci vlastně

  Jirka mixuje

  s rehabilitací.

  Při obsluze musí

  být nejen příjemný,

  ale každé slovo se

  snaží vyslovovat

  na jedničku.

• Strana 21

  Předplaťte si

  časopis můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  http://www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  www.apicz.com

• Strana 22

  ŽIVOT / AUTO MOTO

  handicapovaným obvykle nabídnou.

  Cena se sníží někdy o pět, jindy až

  o 15 či 21 procent.

  ŠKODA FABIA COMBI

  Začínáme u nejprodávanější značky

  v Česku, kterou je s náskokem Ško-

  da. Její nejmenší kombík Fabia stojí

  od 267 900 korun. Ukazuje se, že

  malý kombík nabízí více zavazadlo-

  vého prostoru, než by leckdo očeká-

  val. Tvar pátých dveří je však hodně

  zkosený a fabii kombi ubírá na prak-

  tičnosti.

  Výhodou je nabídka automatic-

  kých převodovek. Ty jsou k mání

  k benzinovým motorům 1,2 TSI (ve

  vyšší výkonové verzi 81 kW, tako-

  vá Škoda Fabia Combi stojí nejmé-

  ně 347 900 korun) i k dieselové-

  mu agregátu 1,4 TDI. Nastupování

  do nízkého auta není pro vozíčkáře

  komplikované.

  ŠKODA OCTAVIA COMBI

  Octavia je nejprodávanější auto na

  tuzemském trhu. Před slevou a před

  Vybíráme auto

  pro vozíčkáře

  Do kterého auta vozíčkář snadno

  nasedne, naloží vozík irodinu?

  Redakce Můžeš vyrazila do

  prodejen vozů deseti různých

  značek, aby hledala vhodná auta

  pro lidi shandicapem.

  Text: PETR BUČEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Postupně jsme navštívili showroo-

  my Škoda, Volkswagen, Seat, Honda,

  Audi, Kia, Nissan, Citroën, Fiat a Ford.

  Všechny spolupracují s Kontem Ba-

  riéry v rámci projektu Auta bez bari-

  ér. Specializují se na prodej aut lidem

  s handicapem, umí poradit s výbě-

  rem vozu, jeho úpravou, s vyřízením

  státního příspěvku i s vrácením DPH.

  Nemůže jít samozřejmě o vyčer-

  pávající test – každé postižení je

  jiné, potřeby se liší. Auta prohlédl

  a vyzkoušel Štěpán Beneš, sám řidič

  s postižením. „Já jsem takový polovo-

  zíčkář; vozík si u svého auta naložím

  do kufru, na nohy se postavím a opře-

  ný o karoserii opatrně přeručkuji na

  místo řidiče. V rodině a mezi přáteli

  však vnímám rozdílná postižení, nut-

  nost vozit mechanické i elektrické

  vozíky, a také jsem už vyzkoušel řadu

  různých úprav. Snažil jsem se tedy na

  vozy pohlížet co nejotevřeněji,“ říká

  úvodem. Ceny všech vozů uvádíme

  včetně DPH, kterou si handicapova-

  ný, jenž získá státní příspěvek, může

  odečíst. A také bez slev, které prodejci

• Strana 23

  23

  odečtením DPH začíná na 384 900 Kč. Kufr i kabina jsou

  o kus větší než u modelu Fabia. Po stránce objemu patří

  škodovky k tomu nejlepšímu, co lze pořídit.

  Ani u Škody Octavia se designéři nevyhnuli módnímu

  zkosenému tvaru zádě, prostor je však i přes „schod“ do

  kufru dostačující. Přesedání z vozíku do octavie je srov-

  natelné se Škodou Fabia.

  VOLKSWAGEN TOURAN

  Když nestačí kombík, nezbývá než se poohlédnout po au-

  tech s vyšší karoserií. Řešením mohou být velkoprostoro-

  vá auta, jejichž zástupcem je například Volkswagen Tou-

  ran. Toto rodinné auto má základní cenu 555 900 korun.

  Volkswagen patří k dražším vozům ve své kategorii,

  zároveň ovšem také k nejlepším. Nákladová hrana kufru

  je nízko a navazuje na ni rovná podlaha. Lze ji prodloužit

  sklopením tří samostatných sedaček druhé řady.

  Sedadla Volkswagenu Touran jsou však o něco výše

  než v nižších kombících. Pro někoho tak může být pře-

  sedání komplikované.

  VOLKSWAGEN CADDY

  U prodejce volkswagenů si prohlížíme také novou gene-

  raci modelu Caddy. Jeho osobní verze může být vhodná

  volba pro ty, kteří chtějí do auta najíždět přes páté dveře

  po rampě na vozíku až do druhé řady sedadel. Nebo pro

  rodinu, jejíž dítě se pohybuje s pomocí elektrického vo-

  zíku. Stojí od 463 000 Kč.

  K vozům této kategorie na pomezí užitkového a osob-

  ního auta patří zadní posuvné dveře, obrovský prostor

  pro zavazadla, jehož výšku neomezuje směrem dozadu

  klesající střecha. I když caddy vychází z užitkového vozu,

  nabízí komfort i doplňky obvyklé pro osobní auta. Vo-

  lit lze mezi dvěma délkami karoserie. Sedadla jsou však

  Většina kombíků

  sází na krásu,

  která však ubírá

  na praktičnosti.

  Páté dveře bývají

  hodně zkosené

  a kufr nízký.

  Ford Focus kombi

  nabízí tradiční

  pojetí velkého

  kufru s nízkou

  nakládací hranou

  a vysokým

  stropem.

• Strana 24

  ŽIVOT / AUTO MOTO

  podobně jakou u Volkswagenu Tou-

  ran výše než u kombíků.

  SEAT ALHAMBRA

  Seat Alhambra patří mezi nejpro-

  stornější vyloženě osobní auta – vět-

  ší modely, než je tento seat, vychá-

  zejí z užitkových předloh a zaostávají

  v komfortu a výbavě. Seat Alhamb-

  ra nabízí také posuvné boční dveře,

  které lze za příplatek získat s elek-

  trickým pohonem. K alhambře pa-

  tří obrovský zavazadlový prostor,

  k mání je také s pohonem všech kol.

  Základní cena Seatu Alhambra není

  nízká – 669 000 korun. Sedadla

  jsou opět výše nad silnicí.

  HONDA CIVIC KOMBI

  Honda Civic na to na první pohled

  nevypadá, ale uvnitř nabízí hodně

  místa. Druhá řada sedadel má navíc

  jednu výjimečnost – sedačky lze

  sklápět jako v divadle nebo v kině,

  a díky tomu vzniká za předními

  sedadly neobvykle velký prostor.

  Rozložený vozík sice tento prostor

  nepojme, složený i s dalšími zava-

  zadly ano. Páté dveře nejsou moc

  zkosené a spolu s rovnou podlahou

  nákladového prostoru nabízejí sluš-

  Proti nižšímu modelu cee’d se do

  vyššího carensu nastupuje vozíčkáři

  o něco hůře.

  CITROËN BERLINGO

  Jedno z velmi oblíbených aut mezi

  handicapovanými. Citroën Berlingo

  není drahý, v osobním provedení

  stojí od 339 900 korun. Je přitom

  velmi prostorný, nabízí velký kufr,

  zadní posuvné dveře a po úpravě

  také možnost najetí přes rampu do-

  vnitř přes páté dveře. Jak už to však

  u vozů této kategorie bývá, páté dve-

  ře jsou tak velké, že se z vozíku špat-

  ně obsluhují. Spíše jde o auto, kde

  handicapovaný neřídí, ale veze se.

  CITROËN C4 GRAND PICASSO

  Opět vůz s velmi výrazným

  designem. Když se otevřou páté

  dveře a sklopí se všechna tři samo-

  statná sedadla druhé řady, nabízí na

  první pohled ještě více místa než

  Volkswagen Touran nebo Kia Ca-

  rens, které jsme si také prohlédli.

  Hrana kufru je navíc docela nízko.

  V kombinaci s naftovým motorem

  stojí Citroën C4 Grand Picasso od

  530 000 korun. Nechybí ani růz-

  né moderní doplňky, jako například

  bezdotykové otevírání dveří. Cesta

  z vozíku na výše položené seda-

  dlo řidiče nebo spolujezdce je však

  komplikovanější.

  FIAT DOBLO

  Mezi velkými auty na pomezí osob-

  ních a užitkových vozů nabízí Fiat

  Doblo jednu specialitu – příplat-

  kovou, o 27 centimetrů zvýšenou

  střechu. Vnitřní prostor už tak vel-

  kého vozu lze tímto způsobem ješ-

  tě navýšit. Na výběr jsou také dvě

  délky karoserie. Fiat Doblo stojí od

  320 000 korun.

  Fiat Doblo

  podobně jako

  Citroën Berlingo

  nebo Volkswagen

  Caddy nabízí ještě

  více prostoru než

  kombíky.

  ný prostor pro vozík i vzadu. Základ-

  ní cena nevšední Hondy Civic kombi

  činí 430 900 korun. Přesedání z vo-

  zíku je díky nízkým sedadlům jed-

  noduché.

  KIA CEE´D KOMBI

  Korejská značka udělala v posled-

  ních letech velký skok kupředu a už

  se může rovnat evropské a japonské

  konkurenci. Důkazem je Kia cee’d

  kombi. Kufr je prostorný, nabízí rov-

  nou podlahu, v nabídce nechybí ani

  automatická převodovka k benzino-

  vému i naftovému motoru. To vše je

  zabaleno v atraktivním kabátě se zá-

  kladní cenou 344 980 korun. A po-

  zor: Kia láká na sedmiletou záruku!

  Handicapovaní získávají státní pří-

  spěvek na auto jednou za deset let,

  takže v takovém případě je Kia cee’d

  kombi bez záruky jen tři roky.

  KIA CARENS

  Jedno auto stejné kategorie už jsme

  vyzkoušeli a doporučili: Volkswagen

  Touran. Kia Carens nabízí podobné

  vlastnosti, ale za nižší cenu – začíná

  na 415 000. Rodinná Kia Carens má

  vysokou karoserii s velkým vnitřním

  prostorem i místem pro zavazadla.

  V rodině a mezi přáteli vnímám

  rozdílná postižení, nutnost vozit

  mechanické i elektrické vozíky,

  a také jsem už vyzkoušel řadu různých

  úprav. Snažil jsem se tedy na vozy

  pohlížet co nejotevřeněji.

• Strana 25

  Krásné kombíky

  k ničemu

  Zvláště v Česku a u osob znevý-

  hodněných je téma velikosti auta

  a jeho úložného prostoru domi-

  nantní. Tedy s výjimkou kolegy-

  -vozíčkáře, který, když vyměnil

  Nissan Micra za Opel Corsa,

  pravil: „A k čemu je to tak zbytečně

  velký?“

  Rozhoduje poměr cena a výkon,

  tedy po česku: množství odveze-

  ných obkladaček na jednu fabii.

  Poprvé mě ohromil v 90. letech

  kufr Seatu Toledo, který byl v době

  Škody Forman nedostižným

  liftbackem a předchůdcem řešení

  kufru u novodobé octavie. Jezdil

  jsem s ním bez problémů a k se-

  hnání bylo u sousedů v Rakousku

  jako neprémiové škaredé auto ze

  Španělska. A to za pakatel!

  Pak ovšem vyjely kombíky různých

  značek, které byly ke všemu hezčí

  než jejich matky sedany. Vajíčko od

  Audi bylo průkopníkem a Audi 80

  kombi první dlouhé auto, které stálo

  za pohled. Už to nebyl jen prodlou-

  žený sedan.

  A tak začalo období kombíků. Nej-

  větší vůbec byl asi mercedes éčko.

  Tato éra skončila až s nástupem

  módních kategorií SUV a MPV. Pro

  našince, který hledá dlouhé a nízké

  auto, aby dobře nasedl, začala

  těžká volba.

  Podivných vysokých a terénních

  velkoaut je v nabídce automobilek

  dost, ale racionálních kombíků

  ubývá, a navíc: jsou sice pěkné,

  designované, ale malé a vzadu

  nepohodlné.

  Co s tím? Podívejte se na venkov,

  který nepodléhá módním vlivům –

  nikde na světě není tolik vozíků za-

  přažených za škodovkami jako na

  našem venkově. Převézt se v tom

  dá pod plachtou všechno možné,

  a není to vidět.

  

  Autor je bývalý automobilový

  závodník, člen rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Martina KOVÁŘE

  FORD FOCUS

  Milé překvapení téměř na závěr na-

  šeho hledání ideálního auta pro ty,

  kteří hledají klasického kombíka.

  Ford Focus nabízí vysoký zavaza-

  dlový prostor bez módně zkosené

  zádě. Hrana kufru je nízko nad silnicí

  a otvor je velmi široký. Bude se hodit

  například těm, kteří chtějí nakládat

  elektrický vozík s pomocí jeřábku.

  Základní cena Fordu Focus kombi

  činí 366 900 Kč. Není třeba se bát

  ani litrového benzinového motoru se

  třemi válci – získal několik ocenění

  pro nejlepší benzinový motor pro

  vozy této velikosti.

  FORD B-MAX

  Toto auto jsme do tipů zařadili kvůli

  jeho netradiční karoserii. Délkou jde

  spíše o malé auto, na výšku o vůz

  s velkým prostorem a z boku padne

  do oka chybějící prostřední sloupek

  karoserie a za ním posuvné zadní

  dveře. Kdo nakládá vozík z místa ři-

  diče za sebe za přední nebo na zad-

  ní sedadlo, může se mu Ford B-Max

  hodit. Nepřekáží totiž boční sloupek,

  cesta je volnější. B-Max přijde v zá-

  kladní verzi na 300 000 korun.

  

  25

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki,

  Subaru, Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail:

  vojtech.parizek@autobond.cz

  PLZEŇ (Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:  –

  E-mail: tomas.klesa@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská 

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail: tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská –

  Ostrava-Hrabová

  Tel.:  –

  E-mail:

  petra.dybalova@autobond.cz

  OPAVA (Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail: toyotaopava@autobond.cz

  HAVÍŘOV (Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:

  toyotahavirov@autobond.cz

  AUTO INZAT

  Renault, Dacia

  www.autoinzat.cz

  DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM

  Preslova , tel.: 

  E-mail: martin.bartos.inzat@

  dealer.renault.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTOCENTRUM ROS

  Škoda, VW, Audi

  www.rosauto.cz

  BRNO

  Poříčí c

  Tel.   

  E-mail: jan.smid@rosauto.cz

  Přehled partnerů Auta Bez Bariér

  (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí

  handicapovaným svýběrem vozu isjeho úpravou,

  ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  VÝZVA PRO DEALERY AUT:

  Zapojte se do projektu Auta bez bariér,

  pošlete zprávu e-mailem na adresu

  petr.bucek@bariery.cz.

  Děkujeme!

  Více na: www.autabezbarier.cz

  Do velkoprostorových aut či do SUV

  se handicapovaným často nastupuje

  hůře než do nižších kombíků.

• Strana 26

  ŽIVOT / TECHNIKA

  Nebojácná Italka Genny

  Text: MARTIN KOPEČEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Mnohokrát jsem přemýšlel, jak se

  dostat tiše za rybařením k vodě, jak

  s rodinou vyrazit na houby do lesa

  nebo se projet po zasněžené cestě při

  „procházce“ na čerstvém vzduchu.

  Proti své starší sestřičce má Genny

  XRoad širší blatníky, pořádný vzorek

  na nízkotlakých pneumatikách, tak-

  že celkově působí jako něco, čemu

  trocha hrubšího zacházení v terénu

  neuškodí. Dostávám krátkou in-

  struktáž a už mi vysouvací stabili-

  zační nožičky zalézají do útrob pod-

  vozku. Vypínám režim želvička, jedeme přece testovat,

  ne na nákup do supermarketu. Sedím na dvou kolech.

  Zvláštní pocit. Pomalu přenáším váhu. Vozítko se rozjíždí

  a já pouze pohybem trupu reguluji jeho rychlost. Naklá-

  ním středová řídítka. Zkouším první zatáčku. Povrch na

  silnici není zrovna optimální, všude led a umrzlý sníh.

  Genny ale bez zaváhání drží stopu, kterou jsem vytyčil,

  a pomalu se rozjíždíme pod místní sjezdovku pořádně

  prověřit místní sněhové cesty a pláně.

  Má první nedůvěra při jízdě na zledovatělém povrchu

  rychle opadá, ale je nutno dát pozor na trakci, aby se kola

  nedostala do prokluzu – pak by gyroskopy pro vyrovnání

  stability měly mnohem víc práce. Pomalu vjíždíme na za-

  SEDÍM VBEDŘICHOVĚ

  SPARTOU NADŠENCŮ

  PRO VÝLETY AVEDLE

  MĚ ZASTAVUJE GENNY

  XROAD. JEDNÁ SE

  OROZŠIŘUJÍCÍ

  OFF-ROAD KIT

  DNEŠNÍHO MĚSTSKÉHO

  VOZÍTKA GENNY

  URBAN. JAK SE JEZDILO

  NAŠEMU REDAKTOROVI

  NA MĚSTSKÉ VERZI

  OKOLO VYŠEHRADU,

  SI MŮŽETE PŘEČÍST

  VMŮŽEŠ 11/2012.

  JÁ JSEM DOSTAL

  MOŽNOST VYZKOUŠET

  OPRAVDOVOU

  LAHŮDKU, KTERÁ

  ROZŠIŘUJE MOŽNOSTI

  TÉTO DVOUKOLKY

  IVHORŠÍM TERÉNU.

  Pro jízdu

  na sněhu to chce

  trochu cviku

  a hlavně

  citu, prostě

  nezapadnout.

• Strana 27

  27

  dokoupit LED osvětlení jak dopředu,

  tak dozadu. Ve městě se zase může

  hodit jiný typ alu kol pro jízdu po sil-

  nici. V nabídce barev je nejoblíbeněj-

  ší bílá, ale můžete si vybrat i stříbr-

  nou nebo matnou černou, které jsou

  v základu. Za příplatek pak můžete

  mít libovolné barvy a kombinace.

  VKOLEKTIVU OBLÍBENÁ

  Krátce si ozkoušet tento nový kit

  měli možnost i klienti Centra Para-

  ple, v té době na lyžařském kurzu,

  a tak jsem je trochu vyzpovídal. Po-

  sez pohodlný, ovládání jednoduché,

  velikost ideální, průchodnost teré-

  nem perfektní, vesměs samá poziti-

  va. Shrnuto – každý z dotázaných by

  měl doma rád svou Genny, bohužel

  pojišťovny na tuto pomůcku nepři-

  spívají, a tak celá finanční částka jde

  na vrub zákazníka. Tím se rozhodo-

  vání dost obrací ve prospěch koupě

  auta nebo čtyřkolky. Cena Genny

  XRoad není moc příznivá a je potře-

  ba sáhnout velmi hluboko do peně-

  ženky – ceny se podle výbavy pohy-

  bují až k částce půl milionu korun.

  Každopádně se domnívám, že místo

  na trhu si pro některé uživatele jistě

  najde. Kdybych se měl rozhodovat

  mezi městskou Urban verzí a XRoad,

  určitě bych i nějakou kačku přihodil

  a bral terénní variantu. Přece jen si

  s ní člověk užije více zábavy a obje-

  vování nového.

  

  Váha okolo 95 kg není proti tře-

  ba čtyřkolkám nijak závratná, ve

  dvou lidech je možné Genny naložit

  do kufru. Ale existují i individuální

  řešení v podobě navijáku a jeřábku

  v kufru, a to pohodlně odmaká veš-

  kerou práci za nás.

  Dojezd je velmi slušný. V mém

  případě mi byla zima dřív, než do-

  šla baterie. Nicméně výrobce udává

  cca 25 km jízdy terénem, v nená-

  ročných podmínkách, jako je město

  a chodníky, klidně i více. Stav nabití

  je viditelný na displeji, kde je možné

  sledovat i aktuální rychlost, ujetou

  vzdálenost atd. V případě, že dojde

  baterie, Genny vyšle zvukový signál

  a automaticky se přepne do bezpeč-

  ného režimu. V tu chvíli už s tím nic

  ne uděláte a někdo musí vozítko do-

  pravit k zásuvce elektrického prou-

  du. Pro dobití na 70 % stačí Genny

  dvě až tři hodiny, takže je možné

  naplánovat i delší výlety, vzít s sebou

  do batohu malou nabíječku a někde

  se zastavit na oběd.

  Pro pořádnou výpravu je také dob-

  ré být vidět. Za příplatek je možné

  sněženou cestu. Po chvilce se pouštím

  do odvážnějších kousků a vybírám si

  trochu obtížnější místa na ježdění.

  Sněhu není moc, je mokrý a těžký.

  Ideální extrémní podmínky pro testo-

  vání – říkám si – a pouštím se v jed-

  nom místě do vyhrnuté muldy. Po

  několika minutách se ukazuje, že po-

  časí a kvalita sněhu opravdu hazardu

  nepřejí, takže bohužel zapadám až po

  vanu. Je nutné slézt a za pomoci asi-

  stenta vytáhnout mašinu ven. Přece

  jen celková hmotnost stroje s mou

  maličkostí byla pro takový povrch až

  příliš. Pokračujeme dále a u hlubo-

  kých louží mě překvapuje, že Gen-

  ny XRoad má schopnosti obstojného

  obojživelníka. Voda až do půlky lýtek

  prý nevadí. Baterie na podvozku jsou

  dokonale odizolované.

  S Genny jsme všude středem po-

  zornosti. Snažím se dostat ze stroje

  maximální výkon, náklonem vzad

  nemám ani ve strmém kopci problém

  zastavit. Výjezdy i do 20% stoupání

  nedělají Genny XRoad problém. Při

  průjezdu ostrými zatáčkami vynaklá-

  dám náklonem větší úsilí a i ve velké

  rychlosti se cítím bezpečně. Z kopce

  dolů motory rekuperují energii, čímž

  podporují brzdění a o něco málo zvy-

  šují dojezd. Samozřejmě může přijít

  krizová situace, kdy začneme třeba

  ve větší rychlosti bruslit na ledě; pro

  ten případ má Genny bezpečnostní

  prvek v područce, která při vytáhnutí

  vystřelí nožičky a stroj mechanicky

  zastabilizuje.

  NASTAVENÍ NA MÍRU

  Nastavení Genny je poměrně indi-

  viduální. Zádová opěrka i těžiště se

  dají posunout a přizpůsobit uživateli

  podle jeho pohodlí. Pro někoho, kdo

  nemá příliš pohyblivý trup a potře-

  buje dělat pouze drobné náklony či

  být více ukurtován v opěradle, je to

  určitě výhodné. Hmotnost uživatele

  by podle výrobce neměla překročit

  120 kg, což mi připadá na tak malý

  stroj více než dobré. Nicméně každé

  zařízení má své limity. Pokud si ne-

  jste jisti, zda je pro vás mašina ovla-

  datelná, neváhejte se domluvit v pro-

  dejně českého zastoupení v Praze,

  kde vám dobře poradí a můžete si

  vše vyzkoušet i sami.

  Má první nedůvěra při jízdě

  na zledovatělém povrchu rychle

  opadá, ale je nutno dát pozor na trakci,

  aby se kola nedostala do prokluzu.

  Testování

  probíhalo za

  plného provozu.

• Strana 28

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – CURLING

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Většině lidí se vybaví především to,

  že se při něm zametá led košťaty.

  Při curlingu vozíčkářů se nezame-

  tá. Těžko lze zároveň pohánět vozík

  a ovládat koště. Jinak ale mohou ne-

  chodící curleři hrát plnohodnotně

  bez úlev i proti zdravým týmům, což

  rozhodně v každém sportu nelze.

  I proto se curling zalíbil Martinu Tlu-

  kovi z Podkrkonoší.

  Martin Tluk (44) se s curlingem

  poprvé potkal před třinácti lety

  v Trutnově přes Sportovní klub Nové

  Město nad Metují. Už tehdy se řadu

  let potýkal se záhadnou chorobou,

  která napadla tkáně jeho dolních

  končetin. Nikdo z řady lékařů nedo-

  kázal přesně diagnostikovat původ

  nemoci a přes deset let nepomohl

  žádný z řady léčebných pokusů.

  Paradoxně i to byl jeden z faktorů,

  který ho k šachům na ledě při vedl.

  „Věnoval jsem se i atletice, jenže

  horko nedělalo mým nohám dobře.

  Zima, na kterou si někteří lidé u cur-

  lingu stěžují, mi naopak vyhovovala.

  Ale abych předem někoho neodra-

  dil – v curlingové hale je sice jen pár

  stupňů nad nulou, ovšem když se

  dobře obléknete, nejde o nic extrém-

  ního. Naopak velkou výhodou je, že

  se tomuhle sportu můžete vrcholově

  věnovat i v poměrně vysokém věku.“

  Šachy na ledě se curlingu říká pro-

  to, že velmi důležitou složkou hry je

  i taktika. „Možná to na první pohled

  není tak akční a strhující sport, jako

  třeba sledge hokej, ale věřte mi, že

  někdy je to napínavé tak, až se v tom

  chladu začnu potit,“ usmívá se tenhle

  týmový šprýmař. To, že jde o sport

  kolektivní, a navíc genderově smí-

  šený, byl další důvod, proč se pro

  něj Martin Tluk rozhodl. „Mám rád

  tu přátelskou atmosféru. Poznávám

  nové lidi i místa. Díky curlingu už

  jsem zcestoval kus světa, dokonce

  jsem se na stará kolena začal učit

  anglicky,“ vypočítává klady.

  Hned od vzniku reprezentačního

  týmu České republiky je Martin Tluk

  jeho stálým členem. Pouze v roce

  2013 si musel dát půlroční přestávku,

  když dospěl k nelehkému rozhodnutí,

  že podstoupí amputaci obou dolních

  končetin pod koleny. To, co by jiného

  člověka zdeptalo, přineslo Martino-

  vi obrovskou úlevu. Nejenže se brzy

  vrátil na led, ale podle slov spoluhráčů

  doslova rozkvetl. Bolesti zmizely, tělu

  zatíženému bojem o přežití se ulevilo.

  Pracuje, rybaří a s protézami už

  dokáže jezdit i na motorce. Curlin-

  gu však zůstává věrný a věnuje mu

  nemálo času, energie i peněz. Vždyť

  skoro každý týden dojíždí na tréninky

  150 kilometrů do Prahy a zpět. „Mým

  velkým snem je zimní paralympiáda,

  která nám bohužel pořád uniká. Za-

  tím největším zážitkem bylo první

  místo na turnaji pod otevřeným ne-

  bem ve Švýcarsku roku 2014 a start

  na domácím mistrovství světa v roce

  2011. I když jsme tehdy v Praze

  skončili poslední, byl to velký zážitek,

  který si doufám ještě zopakuji, nebo

  dokonce překonám!“

  

  Šachy na ledě

  jménem curling

  Dobré rady

  Kecurlingu na vozíku potřebujete především dostatečnou

  sílu vhorní končetině, kterou budete posílat kámen

  vážící  kilogramů po ledě na vzdálenost  metrů. Se

  speciálním náčiním to ale dokážou iněkteří zdatnější

  kvadruplegici.

  Je potřeba se opravdu teple obléknout. Zejména

  začátečníci tento aspekt podcení, anechají se tak

  zbytečně odradit od zajímavého sportu. Někdo používá

  ifusak nebo elektrický ohřev do bot.

  Jak začít

  Curlingu vozíčkářů se momentálně vČR

  věnují tři sportovní kluby:

  HSC Velké Meziříčí – www.hscvm.cz

  SK Nové Město nad Metují – www.sportklub.cz

  SC JÚ Praha – www.scjupraha.eu

  Kontaktujte některý ztěchto klubů a přijďte si curling

  vyzkoušet. Hraje se buď ve speciální hale na pražských

  Roztylech, nebo na upraveném ledě zimních stadionů.

  Jediným nutným speciálním vybavením je tzv. extender

  – teleskopická tyč sloužící kodhodu kamene. Tu vám pro

  začátek vklubu půjčí.

  Přestože se curling pomalu dostává

  do povědomí široké veřejnosti,

  jde vnaší zemi stále ještě spíš

  o exotický zimní týmový sport.

  Při curlingu je potřebná nejen šikovnost,

  ale rovněž taktika, koncentrace a psychická odolnost.

  To vše se hodí i v běžném životě.

• Strana 29

  2929

  KULTURA

  Zrání Šárky Radové

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  KERAMIKA BEZ KRUHU

  Kdo vlastně založil radovskou umě-

  leckou tradici? Šárčin pradědeček,

  učitel výtvarné výchovy Petr Rada,

  sám maloval. A za dědečkem Vlas-

  timilem chodila jako malá na AVU,

  kde učil. Prosadil se především jako

  krajinář, ilustroval Jiráskovy, Gogo-

  lovy i Žákovy knížky. Její talentovaní

  rodiče, Jindřiška a Pravoslav Radovi,

  zanechali čitelné stopy v naší vý-

  tvarné kultuře od 60. let. Dlouholetí

  partneři byli silné osobnosti, každý si

  ve výrazu držel vlastní kurs. „U mat-

  ky převažovaly krajinné a přírodní

  náměty, u otce, rozeného figuralisty,

  dominuje zase humorný nadhled.

  Každý si u nás dělal to své,“ komen-

  tuje už čtvrtá pokračovatelka rodu

  vzájemnou atmosféru.

  Brzy inklinovala k umělecké drá-

  ze, a nejen kvůli denním návštěvám

  v ateliéru rodičů. Ještě na gymnáziu

  existovala i jiná dost vysoká kar-

  ta: stát se scenáristkou, režisérkou.

  Jako by už chtěla definovat svou

  touhu vyjádřit různorodé mezilidské

  vztahy. Po maturitě se rozhodla pro

  VŠUP, sochařinu. „Modelovala jsem

  si, kreslila, napoprvé bych se ale na

  tenhle obor jistě nedostala. Nemě-

  la jsem šanci rychle dohnat léta na

  střední výtvarné škole.“ A rodiče?

  „Nadšení by projevili, kdybych šla

  studovat něco jiného. Ale zrodila

  jsem se pro stejnou věc jako oni, za-

  sáhlo mě to. Oba mi zdůrazňovali, jak

  jsou sochařství i keramika fyzicky

  namáhavé, náročné na čas. V tom hle

  ohledu jsem věděla, do čeho jdu. Být

  sochařkou je krásná práce, ale člo-

  věk musí mít křídla múzy, na rukou

  mozoly a železný zadek.“

  Šárka Radová absolvovala obor

  keramika na Vysoké škole umělec-

  ko-průmyslové pod vedením prof.

  BRZY PO ZAČÁTKU ROKU ZAHÁJILA

  SVÉ MAMINCE, KERAMIČCE JINDŘIŠCE

  RADOVÉ, DALŠÍ VÝSTAVU K JEJÍMU

  JUBILEU – DEVADESÁTINÁM. MÁ

  PŘÍZNAČNÝ NÁZEV: ŽIVOT S KERAMIKOU.

  TOTÉŽ BY SE DALO ŘÍCI I O CESTĚ, KTEROU

  SI VYBRALA ŠÁRKA RADOVÁ.

• Strana 30

  Eckerta. Původní název keramické-

  ho řemesla patříval hrnčířům, těžké

  profesi, kterou se málokdo dokáže

  dobře naučit. Mávne jen rukou: „To-

  čení na kruhu mi nikdy nešlo. Snad

  jsem neměla dost síly…“ Už jako stu-

  dentka se vzdalovala tradiční kera-

  mické tvorbě. Připomíná: „Profesor

  Eckert přivedl k samostatnému ne-

  závislému startu mnoho zajímavých

  absolventů. Byl tolerantní, nebránil

  těm, kteří hledali a objevovali nové

  cesty.“

  Brzy se vydala figurální cestou;

  její z dnešního pohledu nejstarší

  věci byly drobnější plastiky, často

  kolorované s humornou nadsázkou

  nebo se surrealistickým podtextem.

  Snažila se realizovat množství nápa-

  dů, vytvářela malé věci – „kresbičky

  z porcelánu nebo z kameniny“, jak je

  nazývá. Jakási přípravná fáze na ke-

  ramickou sochařinu…

  OD NÁPADU AŽ KREALIZACI

  Vždycky se jako výtvarnice chtě-

  la posunovat dál, někam, kde ještě

  nebyla. Dozrávala, mířila k odliš-

  né úrovni vyjádření. Bez ohlédnutí

  opustila už objevené – populární

  porcelánové dózy, jablka a domky.

  Jejím pracovním materiálem se stal

  technický porcelán, tvrdý materiál,

  schopný zrealizovat i sochy větších

  forem. V 90. letech začala vytvářet

  porcelánové figury v životní velikos-

  ti. Její plastiky se dnes často podobají

  scénografii moderního baletu. Vel-

  kým tématem se jí tehdy staly Gene-

  race. Seskupení postav, vyčleňující

  se z uzavřených osudů svých před-

  ků, se dere za uplatněním a touhou.

  V plastikách, představujících směřo-

  vání životů lidí předurčených a ne-

  změnitelných, se uplatňují davové

  scenérie. I když se Šárka stále věnuje

  i užitkové a drobné plastice, evident-

  ně inklinuje k volné sochařské tvor-

  bě v rozměrnějších formátech.

  A jak probíhá proces od nápadu po

  realizaci? „Kreslím si různé varian-

  ty a podle vybrané si udělám skicu

  v hlíně a věc zrealizuji. Malé plastiky

  jsou v tomto ohledu jednodušší. Jin-

  dy se ovšem jedná o abstraktní zále-

  žitosti, k nimž se vracím v průběhu

  let a mění se i můj úhel pohledu. Čím

  jsem starší, tím je tento myšlenkový

  proces delší. Potřebuji čas, všechno

  dělám důkladněji, poctivěji,“ říká so-

  chařka. „Vytvořit dobrou keramic-

  kou sochu je samozřejmě po všech

  stránkách náročné. Podstatná je

  myšlenka, nápad, ale neméně důle-

  žité je zvládnout dílo technologicky.

  Po týdnech práce a sušení dojde na

  vypálení v peci. Plastiky tak získají

  pevnost kamene a porcelán až mra-

  morovou bělost.“

  Výtvarnice už lehce překračuje

  materiálová omezení, kromě kera-

  miky a porcelánu využívá pro ně-

  která vyjádření i papírovou hmotu.

  „Je hrubá a proměnlivá a spolu s bí-

  lým porcelánem vytváří překvapivý

  kontrast. Často papír rámuje i do-

  tváří vyznění celého díla,“ vysvětluje

  Šárka a pokračuje: „Papírovinu jsem

  zvolila jako praktické řešení pro vy-

  tváření reliéfů, které kromě měkké

  plastičnosti a přijímání porceláno-

  vých prvků umožňují využít neome-

  zenou škálu barev.“

  Umělec je dnes člověk devíti ře-

  mesel. Šárka se prezentuje na webo-

  vé stránce a sama si inzeruje svou

  práci i výstavy – velká média výtvar-

  né umění zpravidla míjejí. Manipula-

  ce s těžkými porcelánovými socha-

  mi je namáhavá, je nutné si objednat,

  dovézt a složit hlínu, před výstavou

  všechno změřit, sepsat, zabalit a ně-

  kdy i odvézt. Sleduje samozřejmě

  průběžně, kudy se její profese ubírá,

  k čemu se vyjadřuje. Vždyť výtvar-

  né umění je unikátní způsob, jak se

  vyjádřit v diskusi, sdělit svůj názor.

  Také ona si mnohých dějů v životě

  všímá a zaznamenává je, ale spíše

  vlídně než kriticky. Její díla, realistic-

  ká i fantaskní, reflektují člověka na

  proměnném jevišti světa.

  V současnosti jsou jí nejbližší prá-

  vě plastiky založené na komunikaci

  a vztazích mezi lidmi. Nemá ambice

  zachraňovat. Ukazuje, zpodobuje,

  staví zrcadlo. Její práce někdy vy-

  znívají jako karikatura beze slov, ale

  s detailní groteskní pointou. Už podle

  názvů se jedná o jemně ironický ko-

  mentář lidského jednání a konání

  (Koloběh života, Poslední ze třídy,

  Úspěšný, Chaos, Proměna). Vysílá

  k nám monumentální i ztišené tóny

  plastik, bezeslovné, originální a plné

  symboliky.

  

  KULTURA

  Kdo je Šárka Radová

  Známá výtvarnice se pravidelně zúčastňuje mezinárodních keramických

  ikamenosochařských sympozií, která ji přivedla do mnoha světových destinací.

  Samostatně vystavuje od roku . Vroce  získala stříbrnou medaili na

  Mezinárodní výstavě keramiky ve Vallauris (Francie). Své plastiky průběžně

  prezentuje na významných domácích izahraničních výstavách.

  Její tvorba je součástí četných sbírek, galerií amuzeí. Rozměrná díla realizovala

  vhotelech aškolních zařízeních (vposlední době pracuje na plastice pro

  soukromou školu vŘíčanech).

  Šárka Radová má dvě dospělé děti – Agátu aVojtu. Pravidelně obdarovává výtvarné

  aukce Nadace Konta Bariéry, více oní na www.sarkaradova.cz

  Koupání, 2010,

  kamenina,

  porcelán, voda,

  v. 10 cm

  Kulatý rozhovor, 2002, papírová hmota, porcelán, v. 25 cm

• Strana 31

  31

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  I když jejich styl nepotřebuje dobo-

  vou expresi Karla Kryla, je tu dost

  podobností: Velmi zralý projev au-

  tora hudby a textaře v jedné osobě,

  frontmana Marka Kuty. Písničky re-

  flektují společnost – emoce i situa-

  ce v ní. Kluci zkoušejí u sebe doma

  v rodinné vilce nejmíň dvakrát týd-

  ně. A dohromady jim to senzačně

  šlape…

  Jak kapela Zhecu vznikla?

  Marek Kuta: Všechno vzniklo

  z hecu, název nám připadal zcela na

  místě – před třemi lety. Z hecu, tj.

  pro potěšení, pro srandu. Úplné za-

  čátky souvisejí s mými texty, které

  jsem asi v patnácti ukázal svému

  učiteli z divadelního kroužku a pís-

  ničkáři Aleši Povolnému. Na jednom

  jeho koncertě v Praze jsme některé

  mé písničky zahráli a měly veliký

  ohlas. Vystupoval jsem s ním tedy

  dál. Náhoda mě přivedla ke kytaře –

  s kamarádem jsme natočili úspěšný

  soutěžní videoklip a dostali za něj

  peníze. Koupil jsem si kytaru. Poz-

  ději jsem se seznámil s kytaristou

  Martinem Homolou a další rok jsme

  fungovali s mým bratrem Ondřejem

  jako trio.

  Folk s kapkou bigbítu

  NEVÍM, CO JIM PO

  POSLECHU JEJICH

  PRVNÍHO CÉDÉČKA ŘEKL

  MICHAL HORÁČEK, TO TAJÍ.

  SDĚLENÍ PROFESIONÁLA

  JE ZCELA PRIVÁTNÍ,

  ŘÍKAJÍ. ČTYŘI MLADÍ

  MUŽI HRAJÍ TŘI ROKY

  FOLK SKAPKOU BIGBÍTU

  – APOSLEDNÍ LÉTA SE

  ZAČÍNÁ OJEJICH KAPELE

  ZHECU VÍC VĚDĚT.

  Ondřej Kuta: Já se k hraní dostal asi

  ve dvanácti – na jednom rockovém

  koncertu jsem slyšel bravurně hrát

  konzervatoristu Tomáše Stloukala.

  Prvotní spouštěcí moment… Pak jsem

  za Tomášem zašel s prosbou, aby mě

  naučil hrát. On ještě nikdy neučil ni-

  koho s tělesným postižením (pozn.

  autorky – dvojčata Marek a Ondřej

  Kutovi mají jednu z lehčích forem

  postižení dolních končetin). Neměl

  už místo v rozvrhu, a tak jsem se do-

  stal k Janu Podzimkovi a už po roce

  jsem vystupoval s jednou kapelou. Se

  svým omezením jsem sice počítal, ale

  byl jsem (a jsem) pevně odhodlaný se

  dál profilovat a rozvíjet jako bubeník.

  Marek Kuta: V jistém bodě jsem si

  pomyslel: co tak mít vlastní skupinu

  muzikantů? Člověk si jede na vlastní

  pěst a je naprosto nezávislý. Bicí jsem

  měl doma, na dosah. Písničky s jed-

  nou kytarou zaváněly suchým fol-

  kem, ale postupně se přidávaly další

  nástroje. Před natáčením cédéčka Na

  gumičku nos jsme do písniček na-

  aranžovali ještě elektrickou kytaru

  a baskytaru. Vloni přišel do kapely

  František Kudláček, nový baskyta-

  rista. Na první zkoušce všechny pís-

  ničky uměl. Prostě profesionál.

  Na webu jsem se dočetla, že jste

  vloni pokřtili své autorské cédéčko.

  Cesta kněmu byla ale dlouhá, ne?

  Marek Kuta: V roce 2014 jsme se přihlásili na praž-

  skou Portu – ještě jako trio. V pražském kole jsme

  získali Cenu diváků. Porty jsme se zúčastnili také

  v březnu 2015. V pražském finále nás členové po-

  roty poslali rovnou do celostátní soutěže. V Praze

  jsme získali čtyři hlavní ceny: Cenu interpretační,

  diváků a dvě ceny za nejlepší autorský počin. Pře-

  devším získané autorské ceny jsou důkazem toho,

  že to, co děláme, má smysl. Zásadní práce, která nás

  nejvíc posunula, bylo samo natáčení prvního cédéč-

  ka. Autorem všech písní jsem já. Cédéčko vyšlo

  koncem roku 2015 a mělo senzační křest ve vy-

  prodané Malostranské besedě…

  Kudy dál?

  Marek Kuta: Chceme se prosadit, ale to chtějí všech-

  ny kapely startující na české populární scéně. Nám

  čtyřem je teprve kolem dvaceti, a tudíž máme ješ-

  tě všechno před sebou. A jakékoliv handicapy jdou

  stranou. Ve zkušebně se scházíme jako kamarádi,

  kteří se sem chodí vyblbnout a pobavit. Za tím je

  ale i odpovědná tvůrčí práce. Dál hrajeme jen tak

  z hecu, pro potěšení své i publika.

  

  Obsazení kapely Z hecu

  Marek Kuta: texty písní, hudba, doprovodná kytara, zpěv

  (student, Vyšší odborná škola herecká, Praha)

  Martin Homola: sólová kytara, zpěv (student, Pražská

  konzervatoř, Praha)

  František Kudláček: baskytara (student, Pražská

  konzervatoř, Praha)

  Ondřej Kuta: bicí nástroje, cajon (středoškolský student,

  obor Sociální činnost, Jedličkův ústav a školy, Praha)

  Čtveřice Z hecu.

  Za frontmanem

  Markem Kutou

  zleva jeho

  bratr Ondřej,

  Martin Homola

  a František

  Kudláček

• Strana 32

  SERVIS

  Text: Bc. MARTINA HOSMANOVÁ

  Ilustrace: MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Pro člověka upoutaného na mecha-

  nický vozík jsou základním pohonem

  ruce. Proto je nutné se vyvarovat je-

  jich přetížení. A i když se mu v někte-

  rých případech nedá zcela vyhnout,

  vhodnou péčí o horní končetiny lze

  předejít vážným komplikacím.

  DOBRÉ NASTAVENÍ

  Základem všeho je výběr vhodné-

  ho vozíku a jeho správné nastavení.

  Klíčovou roli hraje správný sed. Ten

  má velký vliv nejen na páteř, ale i na

  horní končetiny. Při nastavení sedu

  je nutné udržovat rovnováhu mezi

  svaly mezilopatkovými a prsními.

  Pokud dojde k narušení rovnováhy,

  mezilopatkové svaly ochabují, prsní

  svaly se zkracují a dochází k přetí-

  žení svalů trapézových. To vše může

  vést ke špatnému sedu, zvýšené

  kyfotizaci hrudní páteře a předsu-

  nutému držení hlavy. Tyto svalové

  dysbalance způsobují zároveň řadu

  bolestivých problémů v oblasti krční

  a hrudní páteře, ale právě také u hor-

  ních končetin.

  Důležitý je rovněž správný způsob

  pohánění vozíku. Záběr za ovládací

  obruč kola by měl být veden od zad-

  ní části obruče. Poté, co horní konče-

  tiny zaberou a dostanou se dopředu,

  je vhodné ruce uvolněně spustit zpět

  na zadní část ovládací obruče vozí-

  ku. Důležité je, aby při pohánění vo-

  zíku nedocházelo ke zvedání ramen,

  což přetěžuje trapézové svaly.

  Bolest v oblasti ramene může

  vzniknout z přetížení svalů upína-

  jících se na struktury ramenního

  kloubu. Přetížením mohou vznik-

  nout tzv. triggerpointy – spoušťové

  Poradna pro zdraví:

  Přetěžování horních končetin

  u vozíčkářů

  body, které vznikají v průběhu sva-

  lových vláken a jsou velmi bolestivé.

  Často vznikají v deltovém, trapézo-

  vém, ale i v dvouhlavém či tříhlavém

  pažním svalu.

  Možnou příčinou bolesti z přetí-

  žení v oblasti loketního kloubu jsou

  tzv. entezopatie, bolestivé syndromy,

  které vznikají na podkladě zánětli-

  vých a degenerativních změn v ob-

  lasti úponů svalů, šlach a kloubních

  pouzder. V souvislosti s přetížením

  v této oblasti vzniká tzv. tenisový lo-

  ket. Jedná se o zánětlivé a degenera-

  tivní změny extenzorů zápěstí, které

  se upínají na vnější konec pažní kosti.

  Jako prevence jsou vhodná relaxační

  cvičení a protahování problematic-

  kých svalových skupin. Při vzniklých

  potížích může kromě rehabilitace

  pomoci epikondylární páska (k od-

  lehčení přetížených partií) nebo ultra-

  zvuková kúra. V závažnějších přípa-

  dech přicházejí na řadu injekce, nebo

  dokonce operační zákrok.

  DBEJTE NA REHABILITACI

  Přetížením v oblasti zápěstí může

  vzniknout syndrom karpálního tu-

  nelu. Jedná se o úžinový syndrom,

  kdy dochází k útlaku n. medianus

  v prostoru mezi karpálními kostmi,

  kudy tento nerv prochází. Nejčastěj-

  ším příznakem je brnění, mravenče-

  ní či pálení prstů. Léčba syndromu

  karpálního tunelu by se neměla od-

  kládat, protože dlouhodobým utla-

  čením n. medianus může dojít k tr-

  valým změnám ve funkci a struktuře

  ruky a zápěstí.

  Prevencí proti celkovému přetěžo-

  vání horních končetin u vozíčkářů je

  pravidelné cvičení, které by se mělo

  skládat jak z posilování, tak z prota-

  hování a relaxace namáhaných sva-

  lových skupin. K posilování lze použít

  různé pomůcky i cviky, a to jak vsedě

  na vozíku, tak vleže na podložce.

  Důležité pravidlo zní: „Všeho s mí-

  rou!“ Jakákoliv enormní zátěž beztak

  namáhaných partií těla představuje

  zdravotní rizika. Platí to například

  pro vrcholový sport lidí s handica-

  pem. Ten může v extrémní podobě

  bez vhodné fyzioterapie vést k nepří-

  jemným následkům. Vždy je vhodná

  konzultace s odborníkem, který zvolí

  vhodnou a vyváženou skladbu cviků

  pro konkrétního člověka. Nepodce-

  ňujme péči o horní končetiny, které

  jsou pro nechodícího člověka velmi

  důležité a jejich poškození mu vý-

  razně narušuje kvalitu života.

  

  Autorka je fyzioterapeutka,

  Jedličkův ústav a školy

  Základem všeho je výběr vhodného

  vozíku a jeho správné nastavení.

  Klíčovou roli hraje správný sed. Ten

  má velký vliv nejen na páteř, ale i na

  horní končetiny. Při nastavení sedu je

  nutné udržovat rovnováhu mezi svaly

  mezilopatkovými a prsními.

• Strana 33

  PORADNA Lucie MARKOVÉ

  33

  V Senátu nyní leží novela zákona

  o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb.,

  která mimo jiné navrhuje zvýšení

  příspěvků na zaměstnávání osob se

  zdravotním postižením u zaměst-

  navatele, který zaměstnává více než

  50 % osob se zdravotním postižením.

  Dosud činí výše příspěvku na

  mzdu maximálně 8000 Kč na jed-

  noho zaměstnance a tzv. zvýšení pří-

  spěvku o zvýšené provozní náklady

  částku 2000 Kč. Pokud novela pro-

  jde celým procesem, příspěvek na

  mzdu by se měl zvýšit na 8800 Kč

  a příspěvek na provozní náklady na

  2700 Kč. Výše příspěvků na osoby

  se zdravotním znevýhodněním ale

  zůstane zřejmě stejná jako doposud.

  Změna výše příspěvku se tedy bude

  týkat jen zaměstnanců s invalidním

  důchodem I., II. či III. stupně. Posla-

  necká sněmovna tuto novelu schvá-

  lila v lednu.

  STAV SCHVALOVACÍHO

  PROCESU NOVELY

  OZVÝŠENÍ PŘÍSPĚVKU NA PÉČI

  Prvním čtením v Poslanecké sně-

  movně úspěšně prošla novela záko-

  na, která má zvýšit příspěvek na péči

  ve všech stupních o 10 %. Navrho-

  vané nové výše jednotlivých stupňů

  příspěvku tedy jsou:

  Výše příspěvku pro osoby do 18

  let věku činí za kalendářní měsíc

  a) 3300 Kč, jde-li o stupeň I (lehká

  závislost),

  b) 6600 Kč, jde-li o stupeň II (střed-

  ně těžká závislost),

  c) 9900 Kč, jde-li o stupeň III (těžká

  závislost),

  d) 13 200 Kč, jde-li o stupeň IV (úpl-

  ná závislost).

  Aktuálně zlegislativy

  Zvýšení příspěvků

  na zaměstnávání osob

  se zdravotním postižením

  Výše příspěvku pro osoby starší 18

  let činí za kalendářní měsíc

  a) 880 Kč, jde-li o stupeň I (lehká zá-

  vislost),

  b) 4400 Kč, jde-li o stupeň II (střed-

  ně těžká závislost),

  c) 8800 Kč, jde-li o stupeň III (těžká

  závislost),

  d) 13 200 Kč, jde-li o stupeň IV (úpl-

  ná závislost).

  Pokud novela projde celým le-

  gislativním procesem, měly by se

  osoby se zdravotním postižením

  dočkat zvýšení příspěvku na péči již

  od srpna 2016. O změně výše by je

  měla písemně informovat příslušná

  pobočka úřadu práce.

  KONEC SOUHLASU SOUDU

  SE ZAKOUPENÍM ZVLÁŠTNÍ

  POMŮCKY PRO DÍTĚ

  V Poslanecké sněmovně je nyní

  také novela zákona o dávkách pro

  osoby se zdravotním postižením,

  která by měla napravit nesmyslný

  souběh několika právních před-

  pisů, které komplikovaly přede-

  vším v uplynulém roce život rodi-

  čům s handicapovaným dítětem.

  Ve schvalované novele se uvádí,

  že pokud je příjemcem příspěvku

  nezletilé dítě, nevyžaduje se sou-

  hlas soudu podle zvláštního zákona

  a taktéž se tento souhlas nevyža-

  duje při nákupu zvláštní pomůcky

  – vozidla pro dítě.

  Naštěstí jsou ještě před účinností

  novely úřady a soudy v praxi pruž-

  nější a od nesmyslného požadavku,

  aby soud posvětil svým rozhodnutím

  koupi a registraci vozu na dítě, již ve

  většině případů ustoupily i bez no-

  vely. Rodiče tedy nyní nemusí zby-

  Poradna pro zdraví:

  Přetěžování horních končetin

  u vozíčkářů

  tečně čekat na rozhodnutí soudu,

  aby mohli vozidlo koupit a následně

  registrovat na dítě – jak to vyžadují

  podmínky příspěvku podle zákona

  o dávkách pro osoby se zdravotním

  postižením v kontextu občanského

  zákoníku.

  SKONČIL DRUHÝ PILÍŘ

  PENZIJNÍ REFORMY

  Na začátku roku 2016 skončil dru-

  hý pilíř důchodového spoření. Lidé,

  kteří v něm spořili, o své peníze

  nepřijdou, dostanou je do konce

  roku zpět. Proces ukončení se týká

  podle informací od MPSV necelých

  84 000 účastníků důchodového

  spoření, kteří mají ve fondech na-

  spořené přibližně tři miliardy Kč.

  Podle slov ministryně by měli lidé do

  konce března dostat od penzijních

  společností dopis s podrobnými in-

  strukcemi, do konce září by pak měli

  sdělit, jakým způsobem si přejí pení-

  ze vyplatit. Penzijní společnosti pak

  začnou prostředky vyplácet od polo-

  viny října. Výplata bude osvobozena

  od daně z příjmů.

  

  Lucie Marková,

  ředitelka z.ú. DEBRA ČR

  V Poslanecké sněmovně je nyní

  také novela zákona o dávkách

  pro osoby se zdravotním postižením,

  která by měla napravit nesmyslný

  souběh několika právních předpisů,

  které komplikovaly především

  v uplynulém roce život rodičům

  s handicapovaným dítětem.

• Strana 34

  SLOVO MÁ...

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Slogan naší nové imageové kampaně, která

  opět po pár letech připomíná naši práci a oslo-

  vuje nové dárce, mě přiměl k zamyšlení.

  V čem nejvíce pomáhá Konto Bariéry?

  Myslím, že se nám za třiadvacet let naší prá-

  ce podařilo změnit atmosféru ve společnosti.

  Přijmout lidi se zdravotním postižením jako

  běžnou součást našeho života. Alespoň si do-

  cela pyšně myslím, že Konto Bariéry má na

  tom, že snad už nikdo z našich spoluobčanů

  nepochybuje, že handicapovaní patří mezi nás,

  velkou zásluhu.

  V čem jsme nepřekonatelní? Asi v pomoci

  s pořizováním všech typů pomůcek, které na-

  šim klientům ulehčují život. Malá rekapitulace

  loňského roku. Jenom Konto Bariéry rozdělilo

  deset milionů korun. Přispěli jsme na pořízení

  stovek rehabilitačních a kompenzačních po-

  můcek, na bezbariérové úpravy škol, bytů i ve-

  řejných prostor, které našim klientům ulehčují

  život, na úpravy automobilů a na další potřeby.

  Tam, kde bariéru odstraní peníze, je to vlastně

  velmi lehké.

  Jsou ale bariéry, které není tak snadné zdo-

  lat. Z dlouhých let naší práce víme, jak důležité

  je vzdělání pro lidi s postižením. Nejenže jim

  často umožní najít práci a stát se alespoň čás-

  tečně nezávislými na důchodech a dávkách,

  ale stejně důležité je překonání bariér osamění.

  Kvalifikovaný člověk má mnohem větší šanci

  najít si přátele i životního partnera – už proto,

  že se zkrátka ocitne v mnoha pracovních nebo

  kulturních prostředích. Proto mě vždycky pře-

  kvapí, když narazíme u rodičů postižených dětí

  na podceňování jejich vzdělání. Nevěřili byste,

  že opravdu často brání svým dětem využít

  našeho propracovaného vzdělávacího systé-

  mu. Smutným příkladem je unikátní Jedličkův

  ústav a školy. Ani po století uznávaná tradice

  nepřesvědčí některé matky a otce, že právě

  tady, v místě s letitými zkušenostmi pedago-

  gů i moderními metodami výuky, najdou je-

  jich potomci často jedinečnou šanci k novému

  životu. V některých případech je to proto, že

  raději drží příspěvky na péči v rodinném roz-

  počtu, jiní se bojí, že jejich autorita klesne, když

  dítě pozná jiný svět. Taková krátkozrakost je

  víc než škodlivá. Jednou tu rodiče přirozeně

  nebudou, a jak pak se jejich děti prokousají ži-

  votem?

  Otázka k zamyšlení i pro vás. Napište mi, co

  si o tom myslíte.

  

  Vaše

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 722966510. Telefon: 224242973

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází vbřeznu 2016.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMinisterstva pro místní rozvoj ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Ilustrace natitulní straně:

  Miroslava Kolářová Šulcová

  Partneři redakce:

  Konto Bariéry pomáhá.

  Vždy. Všem.

  Myslím, že se nám za

  třiadvacet let naší práce

  podařilo změnit atmosféru

  ve společnosti. Přijmout lidi

  se zdravotním postižením

  jako běžnou součást

  našeho života. Alespoň si

  docela pyšně myslím, že

  Konto Bariéry má na tom,

  že snad už nikdo z našich

  spoluobčanů nepochybuje,

  že handicapovaní patří mezi

  nás, velkou zásluhu.

• Strana 35

• Strana 36

  Informace pro zkvalitnění

  životavozíčkářů

  Rady, návody, události, videa

  a kompletní nabídka mechanických

  aelektrických vozíků na novém webu

  Volejte: Prozkoumejte:

  +420 377 825 044 www.mujvozik.cz

  Pojeďte s námi!

  Partnerem pro

  hendikepované

  jsme od roku 1919.

  Rádi vám na vyzkoušení přivezeme kamkoliv po ČR například oblíbené elektrické vozíky:

   B600 se sedačkou Recaro

  Spolehlivost prověřená stovkami uživatelů

   C1000 DS

  Ovladatelnost vám přiroste rychle k srdci

   B600 se sedačkou Recaro, bradovým

  ovládáním a elektrickým polohováním

  NÁŠ TIP

  2016-02 Ottobock inzerce Muzes.indd 1 2/12/2016 8:08:10 AM