Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

REFLEKTOR

Vozíčkář

v domě

Bydlíme s manželem v domě,

kde jsou byty speciálního určení

pro lidi na vozíku. Ve většině bytů

je i nějaký choďák, jako jsem já.

Jsem profesionál pracující v oboru

mnoho let a mám radost, že manžel

má k dispozici vše, co potřebuje,

a způsobem, jakým potřebuje. Velmi

nám to usnadňuje život – jemu, že

je plně nezávislý a soběstačný, mně,

že zatím – až na mimořádné situace

– nepotřebuje asistenci.

Od přátel, kteří bydlí v paneláku,

mám zajímavou zkušenost. Pokud

v domě bydlí vozíčkář – bez ohledu

na to, zda to je dospělý člověk nebo

rodina s dítětem na vozíku, velmi

často bývá pro ostatní spolubydlící

v domě a okolí obrovským

přínosem. Běžný smrtelník nemá

představu, co život na vozíku

obnáší. A díky svému sousedovi

udělá i toto poznání. Zjistí, že tam,

kde on překročí sněhovou bariéru,

vozíčkář se musí dostat tam, kde

je možné sjet. Uvědomí si, jak je

důležité nechat na parkovišti 1,5 m

mezeru na straně řidiče; vidí, že

nákupy nelze nosit v rukou, které

jsou potřeba na pohon vozíku.

Přesedání do automobilu, nakládání

vozíku… kolik takových situací je

možné vyjmenovat. Chodící člověk

si uvědomí, jakým darem je zdraví,

kolik situací musel a musí každo-

denně člověk s mobilitou na vozíku

překonávat. Je motivací, ukázkou

silné vůle, a také reality, že nikdo ne-

máme nic nastálo, protože, i když si

všichni myslíme, že nás se to netýká,

tak na tom vozíku můžeme zítra se-

dět také. A je-li vozíčkář komunika-

tivní a dokáže být i vlídný a přátel-

ský, nenásilnou formou vychovává

chodící populaci k respektu k těm,

kteří takové štěstí neměli, a obecně

k vzájemné úctě mezi lidmi.



Autorka je lékařka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

denní péčí,“ popisuje Jiří všestranně

výhodný model bydlení.

„Nemám zkušenost s domy zvlášt-

ního určení. Z vlastní zkušenosti však

vím, že ani postižení nejsou ochu-

zeni o všechny civilizační nectnos-

ti, například závist, namyšlenost či

aroganci, mohu si tedy jen domýšlet,

že v takovém místě se řeší stejně ba-

nální problémy jako u nás – štěkající

psi, hlasitá TV, kočárky zaparkované

uprostřed chodby. Bydlet v domě, kde

jsou jen vozíčkáři nebo lidé s handi-

capem, má podle mého názoru vý-

hody v tom, že tam většinou funguje

i sdružení poskytující asistenční služ-

by,“ uzavírá Jiří Holzmann.

Praha

Magistrát hl. města Prahy má

celkem  bytů zvláštního

určení, ztoho je  vdomech

zvláštního určení (Kunratice 

bytů, Praha  – Stodůlky  bytů,

Praha  – Černý Most  bytů).

Dalším bezbariérovým bytovým

fondem disponují některé

městské části –  bytů ve

speciálních domech,  vběžných

domech. Vúdajích městských

částí jsou zahrnuty idva velké

domy pro osoby spostižením

vPetýrkově ulici na Jižním Městě

( bytů) ave Vondroušově ulici

vŘepích ( bytů).

SVOBODNÁ VOZÍČKÁŘKA

Vozíčkářka Olga Vikturnová (28)

žije samostatně v garsoniéře v již

zmíněném domě zvláštního určení

v Kunraticích. „Pocházím od Pelhři-

mova a do Prahy jsem šla za školou

i budoucím uplatněním. Zažádala

jsem si o byt a byla jsem nadšená, že

se to povedlo. Vůbec jsem neřešila,

jestli jde o dům plný lidí s postiže-

ním. Koneckonců mnoho z nich je mi

velmi blízkých a dávají mi mnohem

víc než lidé bez postižení,“ usmívá

se Olga, která každodenně dojíždí

do práce, sportuje a vůbec celkově

naplňuje potenciál života ve velkém

městě. „Necítím, že by mě prostře-

dí plné vozíčkářů nějak pohlcovalo.

Vedu si svůj život. Můj byt je moje

království, do kterého si nemusím

pouštět to, co se mi nelíbí. Vždyť já se

domů chodím pomalu jen vyspat, tak

jaképak ghetto. Všichni mě tu navíc

berou normálně.“

Také zde existuje nabídka služeb.

„Sice je nevyužívám, ale ta možnost

se cení. Přiznávám, že vlastně ani

pořádně nevím, co všechno tu je,“

prozrazuje Olga. Přestože tyto infor-

mace zrovna nemá, oceňuje, že díky

kontaktu s handicapovanými souse-

dy se dozví praktické rady z oblasti

zákonů, zdravotnictví a podobně.

„Jestli to tu má nějakou nevýhodu,

tak po čistě praktické stránce – když

nečekaně potřebujete pomoc. V noci

praskne žárovka a vy musíte pře-

mýšlet, kde bydlí někdo, kdo by to

zvládl. Ale samozřejmě tu jsou i lidé,

třeba rodiče postižených dětí, kteří

jsou zdatní a velmi ochotní,“ uzavírá

mladá žena.



Pro Olgu

Vikturnovou

je komunita lidí

s postižením

přínosnější

a speciální dům

jí vyhovuje.