Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 7

7

ský obchod důvěřuje prodavačkám

s postižením a funguje dobře. A nej-

starší chráněnou dílnou je kuchyně.

Vyzkoušeli jsme a jídlo bylo skvělé!

Všechny aktivity mají společný cíl

– co nejvíce přispět sdružení k finan-

cování sociálních služeb. Zisk, nebo

alespoň účetní nula, jsou zkrátka

hlavním parametrem posouzení, zda

má cenu konkrétní činnost rozvíjet

nebo ji opustit. Protože sedět a spo-

léhat na dotace, dary a dobrovolné

příspěvky je podle zdejších zkuše-

ností docela nebezpečné. Podle in-

ženýra Nekvindy má neziskovka stát

alespoň na jedné vlastní noze. „Dnes

už umí skoro každý napsat projekt

pro evropské fondy. A čekat. Nejsem

proti projektům, ale proti čekání,“

říká hlavní podnikatel neratovského

sdružení. Všude jinde by si vydělal asi

mnohem více, má však i své vlastní

aktivity, ale tady se snaží používat své

dovednosti hlavně ve prospěch dru-

hých. Má i další velkou výhodu – ve-

doucí středisek i asistenti přemýšlejí

podobně a umějí si poradit.

NEMÁTE STAROSTI?

POŘIĎTE SI ŠKOLU!

Přes všechny současné diskuse

o možnosti a nutnosti integrace a in-

kluze dětí s postižením je zřejmé,

že běžná škola pro všechny vhodná

není. Však pedagogové i psychologo-

vé, natož pak rodiče vědí své. V Bar-

tošovicích, nedaleko Neratova, byla

rekonstruována škola a v ní zůstalo

volné první patro. A protože sdruže-

ní pracuje podle zásady: žádná pří-

ležitost není malá, dali dohromady

finance, sehnali pedagogy s přísluš-

nou kvalifikací, zajistili si akreditaci

a dnes se tu ve dvou třídách starají

o dvanáct žáků od pěti až do třia-

dvaceti let. Obrovská úleva a naděje

pro rodiče, kteří by jinak museli být

doma, a stejně by nemohli nebo neu-

měli dát svým dětem s těžkým osu-

dem alespoň základy vzdělání.

Ředitelka školy Bronislava Havlí-

ková říká: „Máme tu děti se středně

těžkým a těžkým mentálním po-

stižením, kombinovanými vadami,

poruchami autistického spektra,

a teď i holčičku s těžkým zrakovým

postižením. Jsme tři učitelé, dvě vy-

chovatelky, dvě asistentky pedagoga

a máme i velkou výhodu – pět osob-

ních asistentů, které platí úřad práce.

Jsme vlastně taková rodinná škola

a děti se sem opravdu těší. A rodiče?

Zatím slyším jen chválu, a to člověka

vede dál.“

Dobrý nápad a pečlivá organizace.

V každém případě unikát – zdejší

žáci nechtějí prázdniny, a dokon-

ce ani víkendy. Dokonce jsou méně

nemocní a snížila se i jejich spotře-

ba antidepresiv. Jejich klid a skvělé

prostředí Orlických hor mají ovšem

také rub – komplikovanou cestu do

školy i zpět. Dnes musí sdružení svá-

žet děti mikrobusem, za který rodiče

platí stejně jako za veřejnou dopra-

vu. Ale ještě jedno auto by pomohlo.

Možná i dvě, až se podaří sehnat je-

den a půl milionu na přestavbu pod-

kroví, protože na dveře klepou další

rodiče postižených dětí. Neratovští

by mohli říci – nemáme tolik peněz,

ať se postarají jiní. Ale neřeknou.

Prostě to neumějí.

Šestadvacetiletá Pavla prožila léta

v dětském domově a její lehké men-

tální postižení ji spíš předurčovalo

k doživotnímu pobytu v nějakém

ústavě nebo stacionáři. Měla štěstí,

ocitla se v Neratově.

Je tak pečlivá a obratná, že dnes

zvládá celou finalizaci keramické

produkce, je vlastně jakousi šéfovou

a všichni mají jistotu, že nepovedený

talíř, hrnek nebo mísu ven nepustí.

Podle toho si také vydělá. Je spoko-

jená, chválí si i celou partu v dílně.

Překvapivě odpovídá na otázku – co

tomu říkají doma? „U nás, v chrá-

něném bydlení? Asistenti? Mají ra-

dost…“ Ptám se konkrétněji – vaši

rodiče? „S nimi se nestýkám. Ne-

chci…“ Raději mluví o svých snech –

mít vlastní byt, udržet si práci a najít

partnera na celý život. I o nějaké zví-

řátko by se ráda starala. A nakonec

velké překvapení – nejraději hraje

divadlo, takže třeba přijde i hvězdná

příležitost.

Jedna z původních zakladatelek,

dnes předsedkyně Rady Sdružení

Neratov Jana Němcová, se Pavliným

slovům jen usmívá: „Tak vidíte, že

jsme to vymysleli a udělali docela

dobře. Tenkrát jsme si ani neumě-

li představit, jak se rozrosteme a co

dokážeme. Vyplatila se ta původní

úvaha – nedělejme to pro postižené,

ale s nimi. Protože největší energie je

v nich; stačí si jí všimnout…“



Škola

na konci světa?

Ne, naopak...

Pavla se těší

na život.

Zázrak?