Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

Tak to

zorganizujte!

Často přednáším v městských

knihovnách a občas v nadsázce

říkám, že náš národ přežije jedině

díky vedoucím těchto knihoven.

Není to příliš dobře placené zaměst-

nání, a tak tam převládají ženy.

Občas si na těchto setkáních lidé

stěžují na to, že u nich nefunguje tře-

ba rozvoz obědů handicapovaným

lidem nebo jejich doprava k lékaři či

postižených dětí do školy. Já mám

na tyto stesky univerzální odpověď:

Tak to zorganizujte!

Dejte dohromady lidi, kteří o to

mají zájem, a teprve potom žádejte

pomoc od městského úřadu či

jiného zastupitele státu na místní

úrovni. Stát nemůže být iniciátorem

zajištění služeb, které se týkají

jen určité skupiny lidí. Pokud stát

něco zařídí, musí určitou službu

nabídnout všem. To je drahé, často

nefunkční, a navíc to bere iniciativu

lidem zdola. Neomlouvám tím

stát, jen opakuji, že aktivní musí

být občané, kteří přímo ten který

problém vidí, prožívají a nejlépe

ho dovedou řešit sami. Teprve pak

může stát přidat nějaké peníze nebo

určitou službu zavést ve velkém,

případně i celostátním rozsahu.

Když v minulých stoletích vznikaly

české školy nebo hospice či tzv.

špitály pro nemocné, také to

organizovali přímo místní lidé.

Vznikaly spolky pro postavení školy,

opravu kostela, hřbitova, tělocvičny,

pro pomoc lidem s postižením

z té které obce, tedy místním…

A teprve po mnoha desítiletích se

připojil stát, zahrnul tyto služby do

svého programu a začal je i platit.

Kdyby stát tohle všechno chtěl

a mohl zařizovat, vlastně by tím

vzal lidem z rukou možnost jejich

angažovanosti a chuti „dělat si to po

svém“. Třeba i nedokonale.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

9

Kdo je PhDr. Jaroslav Šturma

Dětský psycholog, ředitel Centra Paprsek.

Věnuje se zejména dětem s postižením a za tuto práci byl

několikrát významně oceněn doma i v zahraničí.

Dlouholetý člen Rady Konta Bariéry.

on mi zkazil dětství. Druhý je velmi pozitivní – zdravý

sourozenec s pomocí celé rodiny pochopil situaci jako

unikátní šanci. Naučil se, že zdraví a celková spokojenost

nejsou samozřejmé, naučil se empatii k lidem nedokona-

lým, k různosti lidských osudů. Taková výbava je pro život

nedocenitelná a představuje pak obrovskou výhodu.

Včem je specifická situace, kdy zdravý sourozenec

musí převzít ičást rodičovské role, protože jeden

zrodičů chybí?

Takových situací není málo. Jen někdy je příchod dítě-

te s postižením tmelicím faktorem vztahu mezi rodiči.

Leckdy jde o začátek jisté disharmonie. Nejčastěji proto,

že naruší jednotu mezi rodiči včetně intimního života;

žena se cítí přetížená péčí a muž odstrčený. Když krize

vyvrcholí rozchodem, proměna zdravého sourozence

v asistenta je jakoby přirozená. Ale i tak se musí na-

jít čas a síla, aby tento asistent také mohl žít svůj život,

pěstovat své záliby, necítit se jenom pracovní silou. Ide-

álním řešením může být třeba po-

moc prarodičů.

Jak se díváte na situaci, kdy se

rodiče postiženého dítěte rozhod-

nou pro další dítě?

Když je z medicínského hlediska

jasné, že pravděpodobnost narození

zdravého jedince je vysoká, není to

problém. Ale ani v nejasných přípa-

dech nemůžeme přece bránit lidem

v rodičovství. Řeknu ovšem zvláštní

zkušenost. Rodiče postiženého dítě-

te se v některých případech ucházejí

o pěstounství nebo adopci zdravého.

Při podrobnějším zkoumání zjistíte,

že tak chtějí získat a vychovat opa-

trovatele pro své první dítě. Vypadá

to dokonce ušlechtile, ale je to ne-

přijatelné: dítě chceme pro ně samé!

Takže jak už jsem říkal, každý malý

člověk má právo na své plnohodnot-

né dětství, na svůj rozvoj, na plnou

pozornost rodičů. Třeba i za cenu, že

si občas pomohou předáním posti-

ženého do respitní péče nebo profe-

sionální asistencí. Takový víkend,

kdy má zdravý sourozenec rodiče

jen pro sebe, je nedocenitelný a ne-

měl by být nijak mimořádný. Všech-

ny mé děti mají nárok na můj čas,

lásku, pozornost. Všechny! A to také

znamená, že i rodič musí někdy na-

brat sílu, oddechnout si, dbát o sebe.

Ne z lenosti, ale z nutnosti být připra-

ven na další péči a pomoc.

Hrají vtěchto situacích zvláštní

roli prarodiče?

Někdy, a třeba i nevědomky, ne-

blahou. Upnou se na postižené dítě

a začnou rozhodovat o péči o ně,

programu a celém životě rodiny.

Velká chyba! Prarodiče mají hrát roli

obětavých pomocníků, vždy připra-

vených, ale s určitým rozumným

odstupem. Včera u mě byla mamin-

ka-samoživitelka, vyčerpaná, úplně

vyhořelá. Rodiče ji doslova terorizují.

Nikam nesmíš chodit, máš postiže-

né dítě, my hlídat nebudeme, to nám

ho radši dej natrvalo! Neustále v ní

pěstují pocit viny, vyčítají, že pro dítě

dělá málo. Prarodiče nemají poučo-

vat, mají se jen pečlivě dívat a citlivě

nabízet pomoc. A nic za ni nechtít,

nevázat ji na nějaké podmínky.

