Strana 15
REFLEKTOR / TRIBUNA
Jak se žije lidem s postižením, kteří potře-
bují pomoc ve většině věcí, jež se rozhod-
nou dělat? Něco o tom vím, protože jsem
už delší dobu profesně zakotven u jednoho
z největších poskytovatelů osobní asistence,
v obecně prospěšné společnosti Asistence.
Začnu krátkým představením dvou lidí
s rozsáhlejším tělesným postižením. Jejich
dlouhodobě nepříznivá finanční situace
spojená s dostupností nezbytných sociál-
ních služeb byla pro Asistenci impulsem,
abychom se problému více věnovali a na-
přeli do něj své síly i zkušenosti.
KUBA ALINDA SOFIE
Kuba je náš kolega v Asistenci, zacvičuje
všechny asistenty a dobrovolníky. Velice si
ho ceníme profesně i lidsky. Jeho nezamě-
nitelný přístup k životu zachytil film Můj
život s asistencí, najdete ho na YouTube.
Uvidíte, jak bylo rodičům doporučováno,
aby Kubu po narození odevzdali do ústavní
péče. Uvidíte, jak jej přijali v běžné základní
škole. Uvidíte, jak on sám působí na změny,
které se dotýkají životů mnoha lidí. Uvidíte
jeho ženu, domov, vztahy. Uvidíte všechno
úsilí nutné k udržení možnosti svobodně
žít. A uvidíte, jak ho jinak běžný způsob
života staví do role dlužníka a prosebníka.
Bez reálné možnosti dlouhodobě uspět
a nejít finančně do minusu.
Podobně Linda Sofie. Má za sebou zku-
šenost ze speciální školy, a od té doby se
tomuto prostředí usilovně vyhýbá. Žije si po
svém. Během příprav na zkoušky ve škole
se ale stalo něco, co její život proměnilo.
Vyzkoušela služby asistentů na doučování,
a jelikož se osvědčili, začala využívat i osob-
ní asistenci. Do té doby byla zvyklá na péči
rodičů, vychovatelů a učitelů, kteří na ni pů-
sobili hodně z pozice autority. Až s osobními
asistenty poznala, že svět může vidět jinýma
očima, že může být svobodná. A že člověk,
který pomáhá, může být partnerem. Mezi
asistenty našla spoustu kamarádů, hlavně
Katku. Ta nakonec Lindě Sofii pomohla
sehnat i vlastní byt a začít v něm žít.
Nejčernějším scénářem je pro oba tyto lidi
život v ústavním pobytovém zařízení. Obdob-
ně se k tomu staví všichni lidé s postižením,
se kterými jsem se setkal. A přece se ústavní
hladina nad mnoha z nich uzavírá a oni
z běžné společnosti mizí. Žít mezi dalšími
desítkami lidí s postižením má výrazná spe-
cifika, o kterých se nebudu rozepisovat. Se
svobodným životem a odpovědností za něj se
ale můžete rozloučit – a toto loučení bolí.
MOSTY
Příspěvky na péči mi ze všeho nejvíc
připomínají mosty vystavěné k překonání
proudu postižení, které komplikuje prak-
tické žití. O stavění mostů se široce hovoří
i v Úmluvě OSN o právech lidí s postižením,
kterou ratifikovala i Česká republika.
Důležitý je zejména článek 19 s názvem
Nezávislý způsob života a zapojení do
společnosti. Mimo jiné se v něm říká, že
státy, které tuto úmluvu ratifikovaly, zajistí,
aby „osoby se zdravotním postižením
měly přístup ke službám poskytovaným
v domácím prostředí, rezidenčním službám
a dalším podpůrným komunitním službám,
včetně osobní asistence, která je nezbytná
pro nezávislý způsob života a začlenění do
společnosti a zabraňuje izolaci a segregaci“.
U současného nastavení příspěvků na péči
vidím jeden zásadní problém. Postrádá ambici
vytvořit skutečně funkční podmínky, které by
udržely v běžné společnosti i lidi s rozsáhlou
potřebou pomoci druhých osob. Podle mého
názoru by právě toto měl být první a základní
cíl. Aktuální systém nereflektuje individuální
potřeby těch nejpotřebnějších. Nabízí roz-
dělení do čtyř základních skupin, přičemž
nejvyšší příspěvek na péči je 12 000 Kč. To
dostačuje na zajištění služby osobní asistence
maximálně na tři až čtyři hodiny denně. Dá se
plnohodnotně žít jen čtyři hodiny denně? Dá
se dostat na druhý břeh po mostě, který končí
uprostřed vody?
V posledních letech se v sociální politice
odehrála nepřehlédnutelná změna. Z úrovně
státu přestala zaznívat slova o zneužívání
sociálních dávek, o parazitech na systému.
Začalo se více přemýšlet o adresnosti
pomoci a skutečné možnosti samostatného
žití i pro lidi se ztíženými podmínkami. Bylo
pro mne velkým překvapením, že se právě
za dnešní konstelace stalo hlavním požadav-
kem prosazení 10% valorizace příspěvků na
péči. Rozumím touze po maximální možné
spravedlnosti a nezmenšující se dávce v po-
rovnání s rostoucími cenami služeb a inflací.
Menší porozumění mám ale pro reálné
dopady tohoto opatření. O 10 % budou valo-
rizovány výdaje s celkovou výší 20 miliard
korun ročně. Hovoříme tedy o navýšení
v řádu dvou miliard. Tato částka by přitom
s největší pravděpodobností mohla vyřešit
situaci lidí s nejvyšší potřebou pomoci,
tedy lidí ve III. a IV. stupni. Kdyby se peníze
individuálně rozdělily podle reálných potřeb
jednotlivců, celková suma by do značné
míry, ne-li zcela, pokryla jejich skutečné ná-
klady spojené s podporou od druhých osob.
Mosty by vedly až na druhý břeh. Místo toho
budou reálné dopady plošné 10% valorizace
například znamenat nic neřešící přilepšení
ve výši 80 Kč měsíčně pro 112 000 osob
v I. stupni.
Každý most bude o nepatrný kousek
prodloužen, pro lidi s rozsáhlejší potřebou
pomoci druhých však zůstane druhý
břeh stále v nedohlednu. Na solidárnost
uvnitř systému zapomeňme, teď je třeba
přidat všem. Neznám politické důvody
tohoto opatření a nedává mi smysl. Pevně
však doufám, že valorizace vybojovaná
pohrůžkami demonstrací lidí s postižením
pod okny MPSV nebude znamenat odklad
nutných systémových změn.
Naději dávají aktivity MPSV spojené
s novelizací zákona o sociálních službách,
jejichž součástí bude i návrh na individuální
zhodnocení potřeb pomoci u konkrétních
lidí s postižením a možnost jejich naplnění.
Mosty by konečně mohly vést až na druhé
břehy, což by byl jasný důkaz skutečnosti, že
na tom v České republice nejsme tak špatně
a že rozumíme a umíme naplňovat základní
sociální práva a potřeby lidí, kteří se bez
pomoci druhých osob neobejdou.
Konečným cílem služby osobní asistence
má být její dostupnost v takové míře, jakou
konkrétní člověk s postižením skutečně
potřebuje. Naplnění tohoto cíle přinese
lidem s postižením možnost žít svobodně,
aktivně a samostatně. Jsem si jist, že se
to odrazí i na celkovém stavu naší země.
Potřebují to nejenom lidé s postižením, ale
i my všichni pro zjemňování našeho vnímá-
ní potřeb druhých. A to má smysl.
Cena za samostatný život
ERIK ČIPERA
ředitel o. p. s. Asistence
se zamýšlí nad nastavením
příspěvku na péči.
15