Strana 18
ŽIVOT
Monolog
pro dva hlasy
Mluví pomalu, námaha
za každým slovem, které mu
vychází z úst, je znát. Bystré oči
Jirky Holuba (42 let) za brýlemi
se někdy malinko zalesknou –
snad slza. Nebo se mi to zdá?
Nejdřív na místo našeho srazu
vůbec nedorazil, až když jsem mu
připomenula termín. Pomalu mi
jeho diagnóza začala dávat smysl.
Někdy mu prostě vypadne reálie
jako ze skládanky dílek puzzle.
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: JAN ŠILPOCH
Když konečně přichází do přeplněné
Té kavárny na pražském Vyšehradě,
kde i pracuje, omlouvá se a celou
situaci převede v žert: „Dřív, když
jsem nepřišel na domluvené místo,
zlobil jsem se na toho, kdo se hně-
val! Protože neakceptoval, že tře-
ba bloudím. Myslel jsem si – mám
na to přece právo.“ Ztrátou paměti
a orientace v čase i v prostoru trpí
Jirka od okamžiku, kdy jedné noci
bez varování utrpěl cévní mozkovou
příhodu. Zažil a ještě zažívá časovou
dezorientaci. Ne ovšem jako v kině,
kde se filmová diva probudí bez pa-
měti – a celý snímek hledá, jak žila.
Ortodoxní Libeňák nikdy nezačal
pracovat v oboru, který vystudoval,
pracoval v potravinářství: „Žádný hy-
permarket, chtěl jsem vždycky pro-
dávat potraviny – a vlastně se mi to
vždycky podařilo,“ konstatuje. Prostě
ho tahle specializace zaujala, později
Jemu vypadly jen dva roky. Některé
záležitosti zůstanou Jirkovi navždy
vygumované, a proto jsem požádala
o komentář také Helenu, jeho ženu.
VÝLET VBABÍM LÉTĚ
Pohledný čtyřicátník se jmenuje Jiří
Holub, narodil se v roce 1973, vy-
růstal s bratrem v prima rodině, byl
pohybově zdatný. Ještě před absol-
vováním střední průmyslové školy
elektronické se seznámil se svou
láskou, vzali se a brzy se jim narodila
dcera Tereza. Až o deset let později
se Holubovi znovu rozrostli – o dnes
jedenáctiletou Lucii.
Byl jsem vržený do úplně jiného
světa! Zůstala mi dlouhodobá paměť,
pamatuju si všechno, co bylo dřív.
Poznával jsem příbuzné, kamarády.
Ale co bylo před hodinou, to někdy
pořád nevím.