Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR

Dítě s postižením?

A co sourozenci?

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Často mluvíme ovztazích dětí

spostižením arodičů. Vtakových

debatách ale někdo chybí – sou-

rozenec. Včem je jeho postavení

zvláštní?

Nejprve si řekněme obecněji – jaká je

výchozí situace každého sourozence?

Člověk je společenský tvor. Základní

školení v sociálních vztazích získává

také skrze své sourozence. Tak po-

prvé prožívá situace, které ho jednou

potkají ve škole, v práci, v životě. Po-

prvé zakouší, že někdo je starší, větší,

mocnější, silnější, má vedoucí roli, ně-

kdo je na stejné úrovni jako já, je to pří-

tel, kolega, soupeř – a někdo je mladší,

slabší… Každá tato pozice přináší něco

cenného a zároveň je spojená s určitý-

mi úskalími. Třeba ten starší – přícho-

dem mladšího se může cítit sesazen

z trůnu, z výlučné pozornosti, ale zís-

kává úplně novou zkušenost, která se

mu jednou bude velice hodit.

Platí tedy, že jedináček ocosi

přichází?

JAROSLAV ŠTURMA:

Ano. Má jistou exkluzivitu, nemusí

se o nic dělit, pravděpodobně se mu

dostane plné intenzivní péče ze stra-

ny rodičů, ale – málo se možná naučí

respektovat jiného. V životě už je to

tak, že společnost je namíchána z lidí

s různou přípravou z dětství a mlá-

dí a musí spolu vyjít. Někdy takové

vztahy nefungují dobře, a pak je na-

místě odborná pomoc.

Opravdu tedy dětství formuje

člověka celoživotně?

Ano, zcela jistě. Chybí-li tedy zkuše-

nost z fungujících vztahů v rodině,

buďto je člověk v dospělosti schopen

sebereflexe a pochopí, že jeho pozice

není správná, nebo se dívá kolem jen

svýma očima a pak se ocitá v neu-

stálém konfliktu s okolím a všichni

trpí. Známá psycholožka doktor-

ka Prekopová vyprávěla na oslavě

svých šedesátých narozenin, jak te-

prve nyní pochopila, že to nejen ona

měla těžké se starší sestrou, ale bylo

to i obráceně. Častěji, např. v man-

želstvích, kde se sejdou dva jedi-

náčci, vypuknou krize a není úplně

jasná jejich příčina. Až podrobnější

zkoumání objeví, že nedostatek dět-

ské zkušenosti s chápáním druhého

je v dospělosti hlavní problém.

Jak toto všechno komplikuje situ-

ace, kdy je dítě postižené?

Za normálních okolností platí, že ten

starší má více práv, ale i více povin-

ností. Když ale má nějaké postižení,

najednou chceme od toho mladšího

více pomoci a smíření s mnohem

menší pozorností, kterou mu mů-

žeme věnovat. Toto převrácení rolí

– existuje i odborný termín: paren-

tifikované dítě, tedy jaksi formálně

jmenovaný asistent rodičů – přináší

určité riziko, že budeme mladšího

přetěžovat, budeme přehlížet jeho

oprávněné potřeby, jaksi ho zatlačí-

me do šedé zóny. Dnes máme řadu

výzkumů, které ukazují, že v dospě-

losti u takových lidí najdeme více ex-

trémů. Jeden se dá shrnout do věty:

V rozhovoru spsychologem

Jaroslavem Šturmou, žákem

apokračovatelem legendárního

prof. Matějčka, se zamýšlíme

nad nutností správného pochopení

rolí vrodinách spostiženými

dětmi. Není to okrajový problém.