01/2025

• Strana 1

  Čtením tohoto časopisu podpoříte

  1/2025

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  KILOMETRY PRO HONZU:

  Do Paříže

  pro pomoc

  (s. 34–37)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  šéfredaktor

  Rozhovor s Lucií Ovsenákovou,

  která se celodenně stará o man-

  žela s diagnózou ALS (číst můžete

  na straně 18), mi zas a znovu při-

  pomněl velkou mezeru v sociální

  a zdravotní péči. „V naší republice se

  můžete starat o svého blízkého, jen

  když máte nějaký další příjem. Ti, co

  ho nemají, buď živoří, nebo prostě

  nepečují a svého blízkého umístí ně-

  kam do instituce, kde je o něj najed-

  nou ze strany státu plně postaráno.

  Vždyť je to absurdní…“ rozhořčuje se

  zcela spravedlivě paní Ovsenáková

  a mluví tak nejen za sebe, ale za si-

  tuaci tisíců pečujících po celé zemi.

  Stát mluví o šetření a moderních

  postupech, mezi které péče v do-

  mácím prostředí s podporou návaz-

  ných služeb jistě patří. V teorii jsme

  přeborníci, jen to tak nějak nakonec

  házíme na ty pečující, které však

  nedokážeme finančně a materiál-

  ně podpořit. Nemohu si při těchto

  úvahách nevybavit nejmenovaného

  poslance, který se neváhal do médií

  pochlubit, jak dobře vylobboval da-

  ňovou výjimku na šumivá vína... asi

  abychom měli na tu situaci nějaké -

  levné! - řešení.

  Kdy najdeme odvahu? Kdy někdo

  vystoupí před kamery a fotoaparáty,

  narovná páteř a zcela sebevědomě

  řekne: „Tuto situaci vyřešíme a ne-

  zůstane to jen na papíře!“ Nejsem

  samozřejmě naivní, jen bych si ob-

  čas rád myslel, že skutečně nastane

  doba, kdy se podobná témata přesta-

  nou plížit bočním vchodem a že za

  tohle dotyčný obdrží více politických

  bodů a kreditu než za to nešťastné

  šumivé víno…

  Milí čtenáři, vítejte u prvního le-

  tošního vydání časopisu pro ty, kteří

  se nevzdávají! 

  Kdy najdeme

  odvahu?

  strana 6–10

  Věční studenti:

  Limity začlenění do společnosti.

  strana 14–17

  Taxík Maxík:

  Pomoc i pro seniory v Kaplici.

  strana 18–21

  Domácí plicní ventilace:

  Systém s nonstop péčí nepočítá.

  strana 26–27

  Stipendia Konta Bariéry:

  Příběh Davida Phama.

  strana 30–33

  Run and Help 2025:

  O třech statečných.

  strana 40–42

  Podpora Konta Bariéry:

  Laura a její sluchadla.

  strana 48–52

  Vladimír Kroc:

  O cestách rozhlasovými vlnami i světem.

  strana 54–57

  Viděno rukama:

  Umění nevidomých v Jihočeské galerii.

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

  Běžíme za nosem

  S příchodem jara startuje už tradiční charitativní projekt Konta

  Bariéry Run and Help. Do běhání, které pomáhá, se může zapojit

  každý bez ohledu na sportovní úroveň nebo počet nohou.

  Letos se běží za nosem, pod patronátem atletky Lucie Neumannové

  a dobrovolné startovné putuje na pomoc konkrétním lidem

  s handicapem. Konto Bariéry vybralo Kubu, Elen a Péťu, tři děti,

  které se narodily bez části ruky a potřebují sportovní protézy. 

  Více se o nich dočtete na stranách 32–33.

  Foto: ANETA JAURISOVÁ, INSIGHTERS

  CHCI TAKY BĚŽET

• Strana 6

  TÉMA

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Začít můžeme čísly ze zmíněného

  průzkumu. V roce 2023 se do ano-

  nymního dotazníkového šetření za-

  pojily dvě třetiny žáků středních škol

  a učebních oborů v Jedličkově ústa-

  vu a školách. Čtyřicet pět procent

  z nich uvedlo, že v „Jedli“ navštěvu-

  je minimálně druhou střední školu.

  Více než dvě dokonce dvacet procent

  z nich. Není bez zajímavosti, že se

  jedná převážně o mladé lidi s bydliš-

  těm mimo hlavní město Prahu, tedy

  ty, kteří mají doma pravděpodobně

  hůř dostupné sociální služby a práci,

  než je tomu ve velkém městě. Přes

  padesát procent vícečetných stře-

  doškoláků sedí v lavicích na nema-

  turitní obchodní škole, na keramické

  výrobě a ve škole praktické.

  Všímá si podobného trendu i ředi-

  tel Centra Kociánka v Brně, Tomáš

  Komárek, kde sice provozují denní

  a týdenní stacionář i další služby pro

  přibližně tři sta lidí a vzdělávání není

  integrální součástí instituce, ovšem

  na školy jsou prostřednictvím svých

  klientů úzce napojeni?

  „Když jsem na pozici ředitele na-

  stupoval v roce 2013, už tehdy jsem

  téma věčných studentů vnímal. Zdá-

  lo se mi, že dokolečka chodit z jedné

  školy na druhou je k ničemu. Tehdej-

  ší ředitel pražské Jedle Jan Pičman

  je psycholog a při jednom rozhovo-

  ru mi říkal, že žáci se specifickými

  potřebami vyžadují více času. Přijal

  jsem to a dál to v sobě moc neřešil.

  Popravdě řečeno, nás to v Centru

  Kociánka až tolik nepálí, je to pri-

  márně problém školy. Jsme sice úzce

  spolupracující, ale přece jen odděle-

  ní. Máme dokonce i jiného zřizova-

  tele. Ovšem zároveň v zásadě vždy

  lidé s postižením potřebují nějakou

  rehabilitaci a sociální služby nezá-

  visle na škole, což je naše doména,“

  říká Tomáš Komárek.

  VYŠŠÍ VĚK – MENŠÍ FLEXIBILITA

  Zároveň dodává, že je rozdíl, co se

  řeší v jakém věku: „Ve čtyřiceti letech

  už se člověku ledacos nechce. Služ-

  by jsou, ale člověk si za nimi musí jít,

  být připraven chytit příležitost. Lidé

  obecně nemají moc rádi změny, bojí

  se jich. U těch s postižením to často

  platí ještě víc. Proto je důležité roz-

  hodnutí zbytečně neoddalovat, pro-

  tože s věkem klesá flexibilita a elán

  na změny. Přehnaně dlouhé studium

  k tomu může negativně přispívat.

  Je to však velmi individuální, nelze

  stanovit jednoznačně jasnou hranici.

  Osamostatňování je velké téma, kte-

  rému se věnujeme.“

  Přesto určité hranice existují.

  Například v Centru Kociánka je to

  maximální věk uživatelů služeb 40

  let. Tato laťka byla navýšena z pů-

  vodních třiceti pěti, což bylo spíše

  k nelibosti ředitele Komárka, který

  to nepovažuje za příliš šťastné. On

  sám chtěl prosadit naopak snížení,

  Věční studenti

  Většina vyučujících na tuzemských speciálních středních

  školách pro mládež spostižením si nemůže nevšimnout

  trendu, který se projevuje již řadu let – mnozí studenti mají

  tendence ve škole setrvávat avystřídají dva ivíce oborů.

  Potvrzuje to iprůzkum provedený mezi žáky Jedličkova

  ústavu aškol vPraze. Důvody jsou různé aproblém není

  černobílý. Zavítali jsme do brněnského Centra Kociánka

  atamních škol, abychom zjistili ijejich zkušenosti.

  Nemáme tu moc žáků, kteří vystudují

  více než dva obory vzdělávání.

  Některé obory vzdělávání to přitahují

  víc. Nejvíc asi tkalci, což je blízká

  příbuznost se šitím. Pokud dojde

  k takové návaznosti, tak to nám

  nevadí, jedná se vlastně o nástavbu,

  která zvyšuje uplatnitelnost absolventů

  na trhu práce.

• Strana 7

  7

  Tomáš Komárek

  vede Centrum Kociánka

  od roku 2013.

• Strana 8

  TÉMA / LIMITY INKLUZE

  ale se svým návrhem neuspěl. Zdá

  se, že současný společenský trend

  je spíše opačný, směřující k co nej-

  větší protektivitě, tedy ochranitelství.

  Občasné hlasy, jestli se to trochu ne-

  přehání, třeba i s podpůrnými opat-

  řeními, jsou přetlačeny argumenty

  o nezbytné podpoře. Ta je u někte-

  rých jedinců skutečně užitečná a ne-

  zbytná. Otázkou však zůstává, zda se

  na tomto trendu zbytečně nesvezou

  také ti, kterým by trocha toho „hoze-

  ní do vody“ prospěla. Respektive zda

  jim nadmíra starostlivosti neubírá

  motivaci k větší samostatné snaze.

  POBYTOVÉ ZAŘÍZENÍ

  JAKO MAMA HOTEL

  Institucionální péče k tomu ze své

  podstaty přispívá. Má stanovený řád,

  režim. O mnohé je automaticky po-

  staráno, třeba o stravování, praní,

  úklid a podobně. Na to se lehce zvyká

  každému a vede to ke zlenivění. Jaká-

  si obdoba mama hotelu, kterou rádi

  využívají a neradi opouštějí i mladí

  lidé bez handicapu. „Neříkám, že tu

  všichni zůstávají do čtyřiceti, ale ně-

  kdo ano, protože je to nejpohodlnější

  řešení, a pak pláčou, doslova… Kdy-

  bychom tomu úplně podlehli a limi-

  ty zrušili, tak nám tu časem vznikne

  dům pro seniory, kde už nebude mís-

  to pro nové, mladé uživatele služeb,

  kteří je budou potřebovat,“ vysvětluje

  ředitel Centra Kociánka.

  Podle něj si lidé často představu-

  jí, že by tato organizace měla být ja-

  kýmsi státem ve státě. Od mateřské

  školy až po domov s pečovatelskou

  službou pro seniory. Cílem však je

  mladé lidi co nejlépe připravit na další

  život a posunout je do něj dál. Tomu

  má u lidí s mentálním postižením na-

  pomoci třeba i projekt Z hnízda, který

  vede Společnost pro lidi s mentálním

  postižením v České republice.

  TLAK RODINY

  Důvody, proč studenti vrší více střed-

  ních škol, spatřuje Tomáš Komá-

  rek také u jejich rodičů. „Oni někdy

  pořád čekají na zázrak, že se jejich

  potomek časem všechno naučí a pů-

  jde to pak všechno lépe. Bojí se, že si

  nenajde práci, takže následně zůsta-

  Časté důvody, proč žáci spostižením studují více oborů vzdělání:

  Ve svém vývoji jsou často

  opožděni ve srovnání

  sintaktními spolužáky, nejsou

  připraveni po absolvování

  dvou- či tříletého oboru

  nastoupit do práce na

  otevřeném trhu.

  Žáci se po úspěšném

  zakončení oboru vzdělání

  rozhodnou pro vyšší stupeň,

  například zodborného učiliště

  jdou na střední odborné

  učiliště, případně dál na

  maturitní obor.

  Někteří žáci surčitým typem

  handicapu nemají rádi změny,

  ve škole se jim líbí ajsou

  spokojeni.

  Pro rodiče žáků je vzdělávání

  levnější variantou kvalitního

  programu apéče pro jejich

  potomka.

  Žáci irodiče mají obavy

  zbudoucího uplatnění. Je

  nedostatek pracovních

  míst, stejně tak chráněných

  aterapeutických dílen.

  Škola je vítanější alternativa

  oproti stacionáři.

  Odkládání osamostatnění – ať

  už zdůvodů nedostupnosti

  vhodných služeb, nebo zobav

  ojeho zvládnutí vkontextu

  závažnosti handicapu.

  Komplexnost služeb vrámci

  jednoho (případně dvou až tří

  organizací).

  Snaha oprohloubení znalostí

  adovedností.

  Na Kociánce mají

  pestrou paletu

  terapií.

• Strana 9

  9

  ne sám a izolovaný doma. Práce pro

  lidi s těžkým handicapem určitě není

  dost, to je pravda, takže všichni ab-

  solventi skutečně uplatnění najít ne-

  musí. Svoji roli jistě v některých pří-

  padech hraje i otázka financí. Škola

  představuje bezplatný, smysluplný

  a kvalitní program. Osobně mi jinak

  nedává smysl, proč by měl člověk

  s těžkou parézou horních končetin

  studovat manuální obor,“ konstatuje

  Tomáš Komárek.

  Zároveň uznává, že lidí s čistě tě-

  lesným postižením v jejich službách

  ubývá. Dokonce je jich prý jako šafrá-

  nu a nemají tendenci zůstávat příliš

  dlouho. Jednak se snáz osamostatní

  a uplatní, v další řadě jim už tak moc

  nevyhovuje pobyt v prostředí, kde

  převažují lidé s kombinovaným posti-

  žením, rozuměno tedy i mentálním.

  Jakkoliv to může znít drsně a neko-

  rektně, i tento faktor je motivuje k dří-

  vějšímu odchodu. „A budu-li zcela

  upřímný, myslím si, že recyklace ta-

  kových studentů školám moc nevadí.

  Provokativní je to spíš u těch proble-

  matických, či řekněme náročnějších.

  Schopné a šikovné žáky si leckterá

  škola ráda udrží, někdy je totiž potře-

  ba naplnit kapacity.“

  NÁZOR ZE ŠKOLY

  Pohled školy představuje Jiřina Ša-

  fářová, zástupkyně ředitelky školy

  Rooseveltka neboli Střední školy F. D.

  Roosevelta Brno, která je na Centrum

  Kociánka úzce napojena. Navštěvuje

  ji na dvě stě žáků, a to v rámci širo-

  kého portfolia z oblasti ekonomické-

  ho vzdělávání a oborů elektro, textilu,

  zahradnictví, brašnářství, bižuterie či

  přírodních pletiv. „Myslím si, že nejde

  jen o problém speciálních středních

  škol, mládež obecně ráda odkládá

  vstup na trh práce, ale žáci s jakým-

  koliv handicapem to mají těžší, proto-

  že hůř hledají uplatnění,“ domnívá se

  Jiřina Šafářová.

  Pokud má někdo tendenci setrvá-

  vat ve škole déle, jde mu především

  o začlenění. Někdo čeká raději v so-

  ciálních službách, pro někoho je lev-

  nější variantou ke stacionáři výuka.

  Také jde o bezpečné místo, kde jsou

  kamarádi a vrstevníci v podobné si-

  tuaci.

  Pokud někdo vystřídá více škol,

  vedou ho k tomu různé důvody a zá-

  roveň od všeho trochu. Po základní

  škole se taky v patnácti letech leckdo

  teprve hledá, neví, čemu se přes-

  ně věnovat. „Nemáme tu moc žáků,

  kteří vystudují více než dva obory

  vzdělávání. Některé obory vzdělá-

  vání to přitahují víc. Nejvíc asi tkal-

  ci, což je blízká příbuznost se šitím.

  Pokud dojde k takové návaznosti, tak

  to nám nevadí, jedná se vlastně o ná-

  stavbu, která zvyšuje uplatnitelnost

  absolventů na trhu práce. Podobné

  je to třeba na elektru a zahradnictví

  u takzvaných éčkových (E) oborů,

  tedy odborných učilišť, z nichž pak

  žák nastoupí na vyšší háčkový (H)

  obor, tedy střední odborné učiliště.

  K takovému postupu šikovné žáky

  přímo motivujeme. Na druhou stra-

  nu nemáme nástroje, jak selektovat,

  kdo se má přihlásit na další studium

  a kdo ne. Rozhodně v určitých přípa-

  dech cítíme i tlak rodičů, kteří jsou

  rádi, že je o jejich dítě dobře postará-

  no. Tady v Brně nemají jinak moc na

  výběr, napadá mě ještě střední škola

  Gemini, Gellnerova a Kamenomlýn-

  ská,“ říká paní zástupkyně.

  Škola představuje

  bezplatný, smysluplný

  a kvalitní program.

  Osobně mi jinak nedává

  smysl, proč by měl

  člověk s těžkou parézou

  horních končetin

  studovat manuální obor.

  Komplexní

  rehabilitace je

  nezbytnou součástí

  služeb.

  Některým klientům

  se ze služeb ani

  nechce odcházet,

  vždyť v nich mají

  plný servis, náplň

  dne i zážitky.

• Strana 10

  TÉMA / LIMITY INKLUZE

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Mladý komunikativní muž žije se

  svými rodiči a strýcem v rodinném

  domku v Hrádku nad Nisou. Venku

  se pohybuje na elektrickém vozíku,

  ale jen po známých trasách. „Něco

  trochu vidím jen úplně zblízka, tak-

  že nikam nemůžu bez doprovodu,

  to by byl opravdový risk,“ vysvětluje

  Radek (35), který by se moc rád více

  osamostatnil, ale kromě objektivních

  zdravotních překážek naráží také

  na nedostupnost sociálních služeb,

  které by mu to umožnily, stejně jako

  na absenci vyhovujícího pracovního

  místa.

  STŘEDOŠKOLSKÁ ODYSEA

  Základní školu absolvoval v liberec-

  kém Jedličkově ústavu, kam ho den-

  ně dovážela maminka Lenka, která

  si proto udělala řidičák. Když poté

  ve svých patnácti letech nastoupil na

  střední školu v téže instituci, netušil

  ještě, že se vydává na dráhu věčné-

  ho studenta. Po vychození dvoule-

  té praktické školy si dal rok pauzu,

  Škola jako

  východisko

  Radek Kreana se narodil

  sdětskou mozkovou obrnou,

  vjejímž důsledku má

  kombinované postižení.

  Jednak ujde isoporou sotva

  pár kroků, takže se pohybuje

  na vozíku, ale především má

  celkovou těžkou slabozrakost.

  Souběh těchto okolností mu

  velmi znesnadňuje samostatné

  fungování iživotní uplatnění.

  Svoji situaci donedávna řešil

  střídáním různých škol. Přiznává,

  že kbudoucím perspektivám

  je poměrně skeptický.

  Někteří žáci do Roosveltky při-

  cházejí už z jiných středních škol.

  Většinou studují do dvaceti šesti.

  Případně odcházejí na jinou střed-

  ní školu. Mezi absolventy jediného

  ekonomického maturitního oboru

  se najdou i následní vysokoškoláci.

  Funguje zde tranzitní program a dal-

  ší podpora v budoucím uplatnění.

  Přes různé neziskové organizace se

  škola snaží pomoci s hledáním práce

  a začleněním do dalšího života. Ně-

  kdy je to však obtížné. Přibývá totiž

  žáků s autismem a psychiatrickými

  diagnózami, kteří se změnám mno-

  hem hůř přizpůsobují.

  Skutečné obavy má Jiřina Šafá-

  řová z hrozby rušení výučních listů

  u oborů vzdělání kategorie (typu) E.

  „Máme informace, že tyto E-obo-

  ry vzdělání mají postupně od roku

  2029 být ukončeny pouze závěreč-

  nou zkouškou bez výučního listu.

  To by se rozrostl počet handicapo-

  vaných absolventů, kteří by nenašli

  práci a tak rozšířili počet nezaměst-

  naných,“ uzavírá zástupkyně. 

  Po čtyřicítce musí odejít každý.

• Strana 11

  1111

  během které ale zjistil, že zůstat

  doma izolovaný od společnosti vrs-

  tevníků je pro něj psychicky příliš

  zatěžující. Přestože si nemůže stě-

  žovat na nezájem rodiny, která mu

  poskytuje vstřícné a pečující zázemí.

  Proto nastoupil na dvouletou ob-

  chodní školu, po níž následovala jed-

  noletá praktická škola. Tím vyčerpal

  svoje možnosti v Liberci. Jeho další

  štací tedy byly školy Aloyse Klára

  v Praze. Nejprve tříletá keramická

  výroba, následně rovněž tříleté koší-

  kářství. Nakonec si dal ještě dva roky

  na praktické škole v pražském Jed-

  ličkově ústavu a školách, kde skončil

  v loňském roce. Kdyby nenarazil na

  věkový limit, nejspíš by pokračoval

  dál. Speciální školství se všemi svý-

  mi službami a především kolektivem

  spolužáků mu totiž poskytovalo nej-

  lepší možnou náplň času.

  HLAVNĚ NEBÝT JENOM DOMA

  Nyní však neví, co dál. „Když jsem

  byl malý, velmi špatně jsem snášel

  odloučení od rodiny během dlou-

  hých lázeňských a nemocničních

  pobytů. Teď bych vyletěl z hnízda

  moc rád, ale nejde to…“ konstatuje

  Radek, který má ke všemu výše po-

  psanému ještě občasné epileptické

  záchvaty. Maminka Lenka tomu ro-

  zumí, ale zároveň má pochopitelné

  obavy: „Vím, že mu to věčné sezení

  doma nedělá dobře. Dostává se až

  do úzkostných stavů, dvakrát jsem

  k němu musela dokonce volat i dok-

  tora. Jenže i kdyby si našel svůj byt,

  měla bych o něj hrozný strach. Byl

  by tam sám, což je snad ještě horší!

  Musela bych za ním stejně jezdit na

  návštěvy. A i kdyby se nějakým zá-

  zrakem podařilo ufinancovat Rad-

  kovi neustálou asistenci, není ji jak

  zajistit. Prostě tu žádná taková služ-

  ba není… Momentálně by nejvíc po-

  třeboval nějakou smysluplnou práci,

  aby se dostal mezi lidi,“ říká žena,

  Když jsem byl malý, velmi špatně

  jsem snášel odloučení od rodiny

  během dlouhých lázeňských

  a nemocničních pobytů. Teď bych

  vyletěl z hnízda moc rád, ale nejde to…

  Radek Kreana

  se svojí

  maminkou

• Strana 12

  TÉMA / LIMITY INKLUZE

  jejímž pocitům asi nejlépe rozumějí

  všichni rodiče, kterým přibývají roky

  a mají obavy o osud svých dospělých

  potomků, kteří jsou odmalička do

  současnosti závislí na jejich péči.

  Její slova potvrzuje i fakt, že zpo-

  čátku našeho rozhovoru trochu

  skleslý Radek během delšího poví-

  dání vysloveně pookřál. Je to zkrát-

  ka společenský člověk. Volný čas

  tráví poslechem metalové a rockové

  hudby nebo audioknih s detektivní

  tematikou. Baví ho i filmy a sport,

  především sledování fotbalu, hokeje

  a zápasů MMA. Pomáhá mu v tom

  i počítač s hlasovým výstupem upra-

  vený pro používání člověkem se

  zrakovým postižením. „Jednou jsem

  viděl bojovníky i naživo,“ líčí s nad-

  šením Radek. Občas zavítá i na Bílé

  tygry Liberec. „Strejda mě občas

  bere taky za chlapy do hospody. Jsou

  fajn, pokecáme, ale přece jen jsou to

  jeho vrstevníci a kamarádi. Já tady

  v Hrádku vlastní bohužel nemám.

  Občas si volám s některými bývalý-

  mi spolužáky,“ dodává Radek.

  Zdá se, že situaci moc neřeší ani

  sociálně-terapeutická dílna v libe-

  reckém Jedličkově ústavu, kam začal

  Radek od loňska dojíždět. „Mamka

  mě tam vozí třikrát v týdnu, pondělí

  až středa. Provoz je od sedmi ráno do

  půl čtvrté odpoledne. Vyrábíme tam

  věci z keramiky, proutí a plsti. Také

  malujeme, ale to se nedá označit za

  práci. Vždyť za pobyt tam ještě pla-

  tím já jim. Bez jídla to dělá přibližně

  sedm tisíc korun měsíčně. Chtělo by

  to něco jiného. Nejde o peníze, ale

  chci se cítit jako v práci. Tady pře-

  važují lidé s mentálním postižením

  a jde v podstatě jen o to je nějak

  zabavit. Celkem je nás tam dvanáct,

  ovšem pravidelně docházím snad

  jen já. Výrobky se prodávají na trzích

  a zahradní slavnosti Jedličkova ústa-

  vu v Liberci. I tamní zaměstnanci se

  diví, proč tam chodím, protože jsem

  mentálně poněkud jinde, při vší úctě

  k ostatním. Jenže co mi zbývá?“ ptá

  se Radek otevřeně.

  HLEDÁNÍ PRÁCE, BYTU IŽENY

  Na úrodnou půdu zatím nepadla ani

  snaha o pomoc od jedné ochotné

  sociální pracovnice. „Ta mi pomáhá

  s hledáním práce, jenže zatím to vždy

  dopadlo tak, že se mi z oslovených

  míst už neozvali nebo jde o barié-

  rové či jinak nevyhovující prostředí.

  Největším úskalím je prostě ten můj

  zrak,“ povzdechne si muž, kterému

  by mohla sedět pozice člověka, jenž

  by si chodil povídat s klienty domovů

  pro seniory. To by ovšem opět neře-

  šilo jeho touhu po kontaktu s vrstev-

  níky. Namísto toho dostává nabídky

  jako venčení psů z útulku…

  Radek i maminka už jsou z mar-

  ných pokusů vyčerpáni. Úřad práce

  je odkáže maximálně na chráněné

  dílny. „Mým snem je najít si práci,

  ideálně kolem hudby a počítačů, byt,

  asistenci a manželku, ale to by bylo na

  další velké samostatné téma, kde, jak

  a s kým se seznámit. I v tomto ohle-

  du jsou zatím všechny moje pokusy

  marné, a to i prostřednictvím sezna-

  mek,“ uzavírá nepříliš optimisticky

  Radek Kreana, jehož příběh by v růz-

  ných variacích mohli vyprávět i mno-

  zí další lidé s těžkým kombinovaným

  handicapem v České republice. 

  Mým snem je najít si práci,

  ideálně kolem hudby a počítačů,

  byt, asistenci a manželku, ale to by

  bylo na další velké samostatné téma,

  kde, jak a s kým se seznámit.

  I v tomto ohledu jsou zatím

  všechny moje pokusy marné,

  a to i prostřednictvím seznamek.

  Potíže se zrakem

  Radkovi ztěžují

  osamostatnění.

• Strana 13

  ADVERTORIAL

  Hledat si práci, když máte zdravotní postižení,

  není vůbec jednoduché adata to potvrzují.

  Osoby se zdravotním postižením (OZP)

  čelí překážkám – od fyzických bariér až

  po nedostatek přizpůsobených pracovních míst.

  Přesto existují možnosti, jak tuto situaci změnit.

  Česká asociace paraplegiků – CZEPA, z. s.,

  vám nabízí účast vprojektu, který pomůže

  nejen najít práci, ale také si ji udržet. Díky

  zapojení do projektu Práce získáte nejen vyšší

  příjem, ale také nové znalosti adovednosti.

  CO VÁM PROJEKT PŘINESE?

  I Zmapujeme vaše

  předpoklady amožnosti

  Náš odborník zjistí, co umíte,

  co vás baví aco potřebujete

  kdalšímu profesnímu roz-

  voji. Pomůžeme vám objevit

  vaše silné stránky aschop-

  nosti formou individuální

  odborné diagnostiky. Společ-

  ně naplánujeme další kroky

  kzaměstnání anavrhneme

  strategii, jak dosáhnout

  vašich cílů.

  I Zdokonalíte

  své komunikační

  dovednosti

  Komunikace je klíčová nejen

  při hledání práce, ale také

  pro její udržení. Naučíte se

  efektivně prezentovat své

  schopnosti anápady, ale také

  se lépe vy jadřovat. Díky tomu

  si zvýšíte sebevědomí azíská-

  te větší jistotu při pracovních

  pohovorech či vkaždodenním

  styku se zaměstnavateli

  akolegy.

  I Rozvinete své pracovní

  schopnosti apřehled

  otrhu práce

  Pomůžeme vám vytvořit

  životopis, připravit se na

  pohovory alépe se zorientovat

  na současném trhu práce.

  Díky tomu budete mít větší

  šanci zaujmout potenciálního

  zaměstnavatele azvýšit svou

  úspěšnost při hledání zaměst-

  nání. Naučíte se zvládat stres,

  rozvíjet svou kreativitu aobno-

  vit pracovní návyky.

  I Naučíte se, jak se zbavit

  dluhů ajak se jim vyhýbat

  Finanční stabilita je důležitou

  součástí spokojeného života.

  Vrámci kurzu dluhového

  poradenství se dozvíte, jak

  předcházet nančním pro-

  blémům ajak je řešit, pokud

  se objeví. Naučíte se také

  správně hospodařit spenězi

  aplánovat svůj rozpočet, aby

  vás nepřekvapily nečekané

  výdaje.

  MOŽNOSTI REKVALIFIKACE

  Nabízíme akreditované re-

  kvalikační kurzy, které vám

  pomohou získat nové znalosti

  adovednosti:

  I Oce manažer

  I Grak

  I Specialista marketingu

  Ave spolupráci súřady práce

  pak jakékoliv rekvalikační

  kurzy „na míru“ podle vašich

  individuálních potřeb.

  Nabízíme také neakreditované

  kurzy zaměřené na praktické

  dovednosti:

  I Práce swebem

  ae-shopem

  I Produkční činnost

  PRACOVNÍ DOVEDNOSTI

  SI OSVOJÍTE NA STÁŽI

  Pokud se ostýcháte rovnou

  nastoupit do velké rmy,

  můžete si pracovní prostředí

  nejdříve vyzkoušet vrámci

  stáže. Nastupte na stáž do

  CZEPA nebo Hvězdného

  bazaru. Získáte znalosti na-

  příklad jako administrativní

  pracovník, grak, webmaster,

  PR specia lista, prodejce, de-

  koratér nebo post/produkční

  akcí.

  Zaměstnáme vás na 0,4

  úvazku po dobu pěti měsíců,

  takže si nejen vyděláte, ale

  zároveň získáte cenné pracov-

  ní zkušenosti. Po celou dobu

  vám bude kdispozici pracovní

  asistent, který vám pomůže

  sadaptací na pracovní pro-

  středí.

  ZPROSTŘEDKUJEME

  ZAMĚSTNÁNÍ

  UVSTŘÍCNÉ SPOLEČNOSTI

  Pomůžeme vám najít odpoví-

  dající práci uvelké aúspěšné

  rmy ve vašem regionu. Náš

  tým zařídí potřebné úpravy

  pracoviště aproškolí zaměstna-

  vatele, abyste byli oboustranně

  spokojeni. Peer asistent vás

  doprovodí apomůže sforma-

  litami, takže budete mít jistotu,

  že na to nejste sami.

  PROČ SE ZAPOJIT?

  Tento projekt vytvořili lidé

  zCZEPA, kteří sami znají život

  shendikepem arozumějí

  výzvám spojeným shledáním

  práce. Díky jejich zkušenostem

  je program navržen tak, aby

  vás podpořil na každém kroku

  – od osobního rozvoje přes

  vzdělání arekvalikaci až po

  pracovní stáž anástup do

  zaměstnání.

  SPODPOROU OD CZEPA

  NA TO NEBUDETE SAMI!

  Pokud vás náš projekt zaujal,

  neváhejte se ozvat. Stačí za-

  nechat na sebe kontakt amy

  se svámi spojíme! Na webu

  www.czepa.cz se dozvíte více

  informací otom, jak se při-

  hlásit. Můžete také napsat na

  e-mail prace@czepa.cz či volat

  na číslo 608 797 990.

  Neváhejte audělejte

  první krok knové pracovní

  příležitosti ještě dnes!

  Jste OZP

  a chcete pracovat?

  13

  Projekt „Podpora zaměstnanosti osob spoškozením míchy“,

  č. CZ.03.01.01/00/23_056/0004161,

  realizuje Česká asociace paraplegiků – CZEPA, z. s.,

  od 1. listopadu 2024 do 31. října 2026.

• Strana 14

  REFLEKTOR

  Společnost Ledax pomáhá seniorům

  od roku 2007 a v Jihočeském kra-

  ji je nyní největším registrovaným

  poskytovatelem pečovatelské služ-

  by. Působí v Českých Budějovicích,

  Dačicích, Jindřichově Hradci, Tře-

  boni, Týně nad Vltavou, Prachaticích,

  Trhových Svinech, v Kaplici pak od

  roku 2020. Služby zaměřuje na po-

  moc při zvládání běžných životních

  potřeb, které již klienti s ohledem

  na věk nebo zdravotní omezení ne-

  Taxík Maxík

  pomáhá

  seniorům

  vKaplici

  Je těžké, když už vám věk

  nebo zdravotní hendikep brání

  vaktivitách ačinnostech, které

  jste ještě před pár lety bez

  problémů vykonávali či se jich

  účastnili. Ktomu, abyste se ipřes

  problémy spojené se stářím

  azdravotním stavem dostali

  tam, kam se bojíte vypravit,

  slouží známá služba Taxík Maxík,

  celostátně podporovaná Nadací

  Charty 77. Počátkem letošního

  roku ji začali využívat ivKaplici

  na Českokrumlovsku,

  kde vedení města pět let

  úspěšně spolupracuje

  se společností Ledax.

  Text: RADEK GÁLIS

  Foto: MILAN JAROŠ

  Eva Sekalová ze

  společnosti Ledax

  a Pavlína Bláhová

  z MÚ Kaplice

  chválí novou

  službu, zajišťující

  přepravu seniorů

  a hendikepovaných

  osob po městě.

• Strana 15

  15

  mohou sami vykonávat. S touhle

  pomocí pak prožívají dále svůj život

  v domácím přirozeném a známém

  prostředí se svými blízkými.

  NÁRŮST POČTU KLIENTŮ

  Sedíme v kanceláři v ulici Generá-

  la Fanty a vedle vedoucí střediska

  Kaplice a Trhové Sviny Evy Sekalové

  je u stolu také Pavlína Bláhová, ve-

  doucí odboru sociálních věcí a péče

  Městského úřadu Kaplice. „Kolik

  přesně máme dnes klientů ve zdra-

  votní službě, nevím, protože jejich

  počet je flexibilní a záleží na potře-

  bách pacientů a jejich lékařích, ale

  v pečovatelské službě je jich kolem

  osmdesáti,“ uvádí Eva Sekalová. „Za-

  jišťujeme hlavně pomoc při osobní

  hygieně, pomoc při podání jídla, do-

  voz nákupu a také dopravu. U pečo-

  vatelské služby a odlehčovací služby

  je aktivita spojená i s doprovodem

  pečovatelky, takže ji využívají spíš

  osoby, které mají zhoršené kogni-

  tivní funkce nebo problémy s mo-

  bilitou. Rodina tak pro ně využívá

  doprovod pečovatelky, která pro ně

  dojde až ke dveřím a celou cestu je

  doprovází,“ vysvětluje Eva Sekalová.

  Od počátku roku zde začali na-

  bízet i služby Taxíku Maxíku, kte-

  rý je určen pro lidi, kteří jsou ještě

  soběstační, nepotřebují doprovod

  a jsou schopni si k autu dojít bez

  pomoci. Služby mohou využít i lidé,

• Strana 16

  REFLEKTOR / TAXÍK MAXÍK

  kteří potřebují dopravit na nákup

  a mohou si ho donést sami. „Kdo

  využívá naši pečovatelskou službu,

  tomu pracovnice vynese nákup až

  domů a pomůže ho vyndat do spíže

  nebo lednice,“ doplňuje.

  Společnost Ledax zajišťuje i mo-

  bilní hospicovou službu, která fun-

  guje na Českokrumlovsku i zde na

  Kaplicku. „Pomáháme na přání rodi-

  ny, protože jde o klienty v terminální

  fázi, kteří už jsou v určité etapě pali-

  ativní péče. Rodina se kontaktuje se

  sociálními pracovníky, kteří službu

  pomůžou správně nastavit, a zdra-

  votní tým pak k nim domů dojíždí

  podle potřeby.“

  Eva Sekalová říká, že na Kaplicku

  Ledax zahájil činnost před pěti lety,

  ještě před pandemií. „Hlavní impuls

  přišel od vedení města a vedoucí od-

  boru sociální péče Pavlíny Bláhové,

  neboť zde existovala potřeba obča-

  nů, ale chyběla dostatečná kapacita

  terénních služeb. Vedení města pro-

  to oslovilo Ledax, zda bude služby

  pro seniory poskytovat,“ vzpomíná.

  „Ve městě už tyto služby sice dřív

  zajišťovala a stále zajišťuje Charita

  Kaplice, nyní Charita Český Krum-

  lov, ale ten nárůst počtu seniorů ve

  společnosti je značný a demografic-

  ká křivka je neúprosná,“ přidává se

  Pavlína Bláhová. „Vedení města chce,

  aby tyto služby byly dostupné pro

  všechny seniory, kteří pomoc po-

  třebují, aby byly zajištěny dostatečné

  kapacity. Takže je v našem zájmu,

  aby existovalo široké portfolio nabí-

  zených sociálních služeb.“

  KE SPOKOJENOSTI VŠECH

  Eva Sekalová vysvětluje, že noví kli-

  enti Taxíku Maxíku se musí napřed

  zaregistrovat, aby pak službu mohli

  objednávat a využívat. „Jsme schopní

  lidem zprostředkovat už první jízdu

  pro registrační průkazku. Pokud je

  pro ně doprava problém a zavolají

  si k nám, tak je pro průkazku odve-

  zeme.“ Současná stanovená cena za

  jednu jízdu je 60 Kč za osobu s tím,

  že nemusí být konečná. Zatím jde

  o zkušební provoz. „Chceme, aby

  byl Taxík Maxík pro naše seniory

  dostupnou službou, aby si ji mohli

  finančně dovolit. Jsme teprve na za-

  čátku, ale přejeme si, aby byli senioři

  spokojeni a službu využívali, protože

  jim usnadní jejich každodenní život,“

  přidává se Pavlína Bláhová.

  Osvětluje, že Kaplice je městeč-

  ko hodně z kopce do kopce a těžko

  by se zde zařizovala městská hro-

  madná doprava, protože do určitých

  čtvrtí se autobus nikdy nedostane.

  Ale i v těchto čtvrtích a osadách lidé

  stárnou a dopravu potřebují, takže

  je dobře, že se díky Taxíku Maxíku

  můžou v rámci území města Kaplice

  a okolních osad dopravit tam, kam

  chtějí. „Máme u nás seniorské spol-

  ky a skupiny aktivních seniorů, které

  mimo jiné pořádají různé odpolední

  akce. Uvítali jsme nabídku svozů

  i mimo nastavenou provozní dobu

  Taxíka Maxíka, který tak může vozit

  seniory ze společenských akcí nebo

  přednášek, což mi přijde skvělé. Lidé

  mohou vyrazit za kulturou v době,

  kdy by jinak seděli sami doma,“ do-

  dává.

  Automobil Taxík Maxík může pře-

  vézt čtyři pasažéry a jednoho člo-

  věka na vozíku. Má bezbariérovou

  úpravu a rampu s bezpečnostním

  pásem. V interiéru jsou přidána na-

  víc i madla, aby se jich mohli senio-

  ři držet. „Na bezbariérovou úpravu

  jsme také dostali dotaci z Nadace

  Charty 77, což je skvělé, a moc za

  ni děkujeme. Dostali jsme i finan-

  ce na první rok provozu. Loni jsme

  byli na každoročním setkání nadace

  s provozovateli Taxíků Maxíků, kam

  nás pozvali jako nováčky. Vážím si

  výměny zkušeností, protože chceme

  služby posouvat k lepšímu, aby naši

  občané a klienti byli spokojeni,“ do-

  dává Pavlína Bláhová.

  KONKRÉTNÍ POMOC

  Stáří a s ním přicházející moudrost

  a životní zkušenosti jsou sice bo-

  hatstvím, ale… Práce v pomáhají-

  cích sociálních profesích je náročná

  a státem stále podhodnocená a málo

  placená, na rozdíl např. od práce ve

  zdravotnictví nebo školství, kde se

  za zvýšení platu stávkuje pravidelně

  nebo se stávkou aspoň vyhrožuje.

  Eva Sekalová se na post vedoucí

  Ledaxu nedostala náhodou. „Vystu-

  dovala jsem na Zdravotně sociální

  fakultě Jihočeské univerzity v Čes-

  kých Budějovicích obor sociální

  práce ve veřejné správě. Už při pra-

  xi na vysoké škole jsem měla mož-

  nost seznámit se s náplní práce na

  pozici sociální pracovnice v Ledaxu

  pod vedením vedoucí. V době, když

  jsem dostudovala a hledala práci, se

  naskytlo volné místo a nastoupila

  jsem do Ledaxu na pozici sociální

  pracovnice. Nyní pracuji na pozici

  vedoucí pro Trhosvinensko a Kaplic-

  ko. Práce mě naplňuje, protože jde

  o různorodé zaměstnání čili žádný

  stereotyp. Je hodně flexibilní, a hlav-

  ně jde o konkrétní pomoc konkrét-

  ním lidem. Pomáháme všem, kteří

  Na bezbariérovou

  úpravu nového

  auta Taxík Maxík

  přispěla Nadace

  Charty 77.

  Automobil Taxík Maxík může převézt

  čtyři pasažéry a jednoho člověka na

  vozíku. Má bezbariérovou úpravu

  a rampu s bezpečnostním pásem.

  V interiéru jsou přidána navíc i madla,

  aby se jich mohli senioři držet.

• Strana 17

  17

  potřebují a chtějí pomoci, což je pro

  mě naplňující. Asi to není práce pro

  každého, ale mě osobně velmi baví,“

  usmívá se vedoucí, která má pomá-

  hání seniorům zažité z vlastní rodiny.

  Když studovala, vážně jí onemoc-

  něli dva blízcí členové rodiny a oba

  se potkali ve stejnou dobu v hospici

  v Prachaticích. I tehdy okusila práci

  tzv. neformálně pečujícího a vidě-

  la, jak fungují sociální služby a jaký

  je problém pro rodinu sehnat volné

  kapacity, které potřebují. Tyhle osob-

  ní zkušenosti se potom promítly i do

  její práce, že šla do terénu. „Snažím

  se lidem, ať už jde o seniory nebo

  jejich rodinné příslušníky, pomoci,

  protože vím, že pro ně jde mnohdy

  o vstup do neznáma. Lidé, kteří se do

  té doby v téhle oblasti nepohybovali

  ani se o ni nezajímají, najednou nevě-

  dí, co dělat. Úplně je chápu. Ve chvíli,

  kdy na ně padne tíha péče o někoho

  blízkého, je to velmi náročné. V rám-

  ci poradenství se snažím nabídnout

  všechny možné kapacity a nastínit

  jim, co je čeká dál. Nebo je odkážu na

  kompetentní zkušené lidi, aby jim po-

  mohli opravdu co nejvíc a co nejlépe.

  Když je v nemocnici zahltí informa-

  cemi a odbornými termíny, ne vždy

  je to srozumitelné. Většinou jsou spíš

  zmatení, než aby věděli, jak se orien-

  tovat, jak zacházet s nemocným čle-

  nem rodiny a co potřebuje.“

  Sociální práce s klienty je fyzicky

  i psychicky náročná a člověk se při

  ní musí umět odreagovat a tíhu svě-

  ta přenést jinam. „Snažím se v rám-

  ci rodinného života práci oddělovat,

  což je v pozici vedoucí trošku ná-

  ročné, protože máme provoz i o ví-

  kendech. Hodně mi pomáhají i su-

  pervize, kterou máme v práci, u níž

  si člověk opravdu oddychne. Jde

  o duševní hygienu, takže je opravdu

  někdy důležité umět vypnout telefon

  a zkusit se nade vše povznést s tím,

  že ono se to beze mne jeden den ne-

  zboří. Samozřejmě, že ve vás hlodá

  pořád zodpovědnost, co kdyby se

  něco stalo. Jenže musíte věřit lidem,

  které máte v týmu. Jsem proto velmi

  ráda, že mám skvělý tým, který mě

  dovede plnohodnotně zastupovat,

  když nejsem přítomna nebo na pří-

  jmu,“ říká Eva Sekalová.

  ČASOVANÁ BOMBA

  Náplní práce Pavlíny Bláhové, ve-

  doucí odboru sociálních věcí a péče

  na Městském úřadu Kaplice, je kro-

  mě vedení odboru i přímá sociální

  práce s klienty. „V rámci plánování

  sociálních služeb máme různé pra-

  covní skupiny a snažíme se aktivně

  monitorovat potřeby klientů včetně

  seniorů. Právě jedna z potřeb, která

  vzešla z diskusí, bylo zajištění indi-

  viduální přepravy seniorů. Prvotní

  nápad a inspirace přišel při rozhovo-

  ru s vedoucí sociálního odboru v Da-

  čicích, později jsme se dozvěděli od

  vedení měst Prachatice a Vimperk

  o službě Taxík Maxík. Jsem ráda za

  ochotu, vstřícnost a podporu Konta

  Bariéry, které si velmi vážím,“ děku-

  je a chválí empatický přístup Pavlína

  Bláhová

  Vždycky ji lákalo pomáhat lidem,

  což ji intuitivně nasměrovalo na stu-

  dium sociální práce na Západočeské

  univerzitě a ke studiu sociální pasto-

  race na Teologické fakultě Jihočeské.

  Plně souhlasí s Evou Sekalovou, že

  jejich odměňování je ze strany státu

  nedoceněné.

  „Vzhledem ke stárnutí populace

  budeme potřebovat čím dál více pra-

  covníků v sociálních službách. Jedná

  se o velmi psychicky a často i fyzic-

  ky náročnou práci. Bohužel, uznání

  a společenská prestiž této profese

  není příliš vysoká, platy také ne. Je

  velkým úkolem naší společnosti

  zvýšit prestiž této profese a navýšit

  ohodnocení pracovníků v sociálních

  službách, protože bez nich se oprav-

  du neobejdeme. Lidí v terénní péči

  budeme potřebovat stále víc, proto-

  že kapacity pobytových služeb jsou

  omezené a péče o seniory může být

  kvalitně zajištěna i v jejich domácím

  prostředí. Z pohledu sociálního pra-

  covníka vidím, jak nám stále narůs-

  tá počet klientů, seniorů, zdravotně

  postižených nebo lidí v nouzi, kteří

  potřebují každodenní péči. Ve městě

  a okolí navíc máme ubytovny nízké

  kategorie, kde také klienti stárnou

  a kam pečovatelky a terénní pracov-

  níci nejen z Ledaxu a Charity Český

  Krumlov dojíždějí. Jejich práce a na-

  sazení si velmi vážíme,“ dodává na

  závěr. 

  Pečovatelská služba Ledax Kaplice

  Blansko ,   Kaplice

  Bc. Eva Sekalová, vedoucí střediska

  tel.: + , e-mail: eva.sekalova@ledax.cz

  Zelená linka Ledax  

  e-mail: info@ledax.cz

  Město Kaplice

  Mgr. Pavlína Bláhová, vedoucí odboru sociálních věcí apéče

  tel.: +   , e-mail: blahova@mestokaplice.cz

  Městský úřad Kaplice, Linecká ,   Kaplice

  www.mestokaplice.cz

  Hlavní impuls přišel od

  vedení města a vedoucí

  odboru sociální péče

  Pavlíny Bláhové, neboť

  zde existovala potřeba

  občanů, ale chyběla

  dostatečná kapacita

  terénních služeb

• Strana 18

  REFLEKTOR / DOMÁCÍ PLICNÍ VENTILACE

  Text: ANDREA SKALICKÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  Kdy lékaři vašemu muži nemoc

  diagnostikovali?

  V roce 2016. Neuroložka podle pří-

  znaků tušila, o jakou nemoc by moh-

  lo jít, a poslala ho na vyšetření, které

  diagnózu potvrdilo. Na domácí umě-

  lé plicní ventilaci (DUPV) je manžel

  šest let. Ale navzdory tomu, že se

  nemůže téměř hýbat, ovládá očima

  počítač a na částečný úvazek pracuje

  v zahraniční IT firmě.

  Život se vám tehdy obrátil vzhůru

  nohama. Muselo to být velmi

  náročné.

  Krátce předtím, než se nemoc u Mar-

  tina začala rozvíjet, jsme se dali do-

  hromady. Bylo to hodně intenzivní.

  Znali jsme se dlouho, ale nějak jsme

  se pořád míjeli. První dvě děti mám

  z předchozího vztahu, nejmladší

  dcera se nám narodila v době, kdy se

  manželův stav už horšil. Snadné to

  nebylo pro nikoho z nás, ale byli jsme

  tehdy odhodlaní, že to zvládneme.

  Omuže se staráte nepřetržitě.

  Jak to zvládáte?

  S ventilací je to najednou úplně jiná

  péče, nesmíte se od toho člověka

  prakticky vzdálit. Je to nonstop do-

  hled. A jakmile péče zahrnuje odsá-

  vání nebo jídlo do PEGu, už mě so-

  ciální služba nebo asistence vystřídat

  Systém snonstop

  péčí nepočítá

  Dnem inocí obětavě pečuje

  osvého muže Martina, kterého

  upoutala na lůžko nevyléčitelná

  nemoc známá pod zkratkou ALS.

  Zkoordinovat péči oblízkého

  člověka na domácí umělé plicní

  ventilaci schodem rodiny je samo

  osobě velmi náročné. Jsou ale

  chvíle, kdy itakové bojovnici, jakou

  je Lucie Ovsenáková, docházejí

  síly. Ubíjí ji hlavně to, že stát

  nedokáže pečující ajejich děti

  systémově podpořit.

  Lucie pečuje o svého muže

  nepřetržitě 24 hodin denně.

• Strana 19

  19

  nesmí, jde totiž o tzv. zdravotní úko-

  ny, které dělat nemůže. Přitom mě

  to jako laika naučili v nemocnici za

  jedno odpoledne. Velkou změnou by

  mohla být změna zdravotních úkonů

  na „péči o zdraví“, kterou se nedávno

  podařilo prosadit, ale bude potřeba

  to dobře definovat, aby asistent mohl

  pečujícího plně vystřídat.

  Takže sociální služby využít mů-

  žete, ale musíte být doma, kdyby

  vás muž potřeboval?

  Ano. Využívám je třeba na pomoc

  s hygienou. Ale nefunguje to tak, že

  byste si zavolali a řekli: teď potře-

  buji pomoci. Máte asistenci dopředu

  naplánovanou v konkrétních ter-

  mínech, večer a o víkendu to nejde

  vůbec. Ono to vypadá, že regulace

  sociálních služeb zaručuje nějakou

  kvalitu, ale kapacity zoufale nestačí,

  a tak mnozí zaměstnanci hřeší na to,

  že jsou nezastupitelní, a nepřetrhnou

  se. Já bych to co nejvíc otevřela, ať si

  mohu za dotovanou cenu hradit ně-

  koho mimo registrované služby.

  Když se umanžela nemoc roz-

  vinula, byla jste na rodičovské.

  Dokázala jste si představit, že

  byste se vrátila do práce?

  Vůbec. Odborná společnost vyčíslila

  potřebu ošetřovatelské péče u venti-

  lovaného imobilního člověka na 12

  hodin denně. S takovým objemem

  péče se jednoduše pracovat nedá.

  Respektive znám lidi, kteří jsou ve

  stejné situaci jako já a z existenčních

  důvodů pracovat musí, ale je to ne-

  smírně náročné a je vidět, jak jsou

  zničení. Pečuji o manžela ve dne

  v noci, do toho řeším chod rodiny, tři

  děti dají zabrat. Dál je potřeba zajiš-

  ťovat zdravotnický materiál, komu-

  nikovat s lékaři, řešit různé poukazy,

  domlouvat pomůcky, servis techni-

  ky, a navíc plánovat všechny aktivity

  s ohledem na to, kdo mě kdy vystří-

  dá. Je to nesmírně vyčerpávající. Vel-

  ká část ventilovaných pacientů zů-

  stává po zbytek života v nemocnici,

  protože rodina to nemá šanci zvlád-

  nout. Bohužel ani „pátý stupeň“ není

  řešení. Nehledě na zdravotní úkony

  nemohu mít doma asistenta 24/7.

  Jednak by se k nám nevešel a jednak

  by to bylo obrovské narušení sou-

  kromí. Řešení není ani mít asistenci

  na 10 hodin, být na osm hodin v prá-

  ci a pak po zbytek dne ještě pečovat

  doma. U takto náročné péče se plný

  úvazek s péčí skloubit prostě nedá.

  Respektive každý by měl mít mož-

  nost si to nastavit tak, jak potřebuje

  a zvládne.

  Pokud vím, kmanželovi chodila

  na tři hodiny denně zdravotní

  sestra. Platí to pořád?

  Naštěstí ano. Podle dat ÚZIS 60 %

  lidí na domácí plicní ventilaci buď

  zdravotní sestru vůbec nemá, nebo ji

  mají jen jednou týdně. Stačí, když žijí

  v oblasti, kde je tato péče nedostupná

  nebo je tam sester málo. Zároveň po-

  řád narážíme na to, že sestry řeší vý-

  hradně zdravotní péči. Nejsou povin-

  ny se s vámi domlouvat na časech,

  kdy přijdou, zkrátka ta sociální role

  tam není. Zdravotní pojišťovnu ne-

  zajímá, že v osm musím odvézt dítě

  do školy. Tohle je velký nedostatek

  celého systému. Mezi svátky jsem

  byla s dětmi tři dny na horách a mu-

  sela jsem si zaplatit zdravotní sestru

  jako samoplátce, jedna noc mě stála

  čtyři tisíce. Neskutečně mě frustru-

  je, že tohle je v nemocnici normálně

  hrazeno, a doma ne. Zdravotní pojiš-

  ťovny tvrdí, že péče je zajištěna v ne-

  mocnici. Chcete ho doma? Tak se

  starejte. Přitom v nemocnici je péče

  Podle dat ÚZIS 60 %

  lidí na domácí plicní

  ventilaci buď zdravotní

  sestru vůbec nemá,

  nebo ji mají jen jednou

  týdně. Stačí, když žijí

  v oblasti, kde je tato péče

  nedostupná nebo je tam

  sester málo. Zároveň

  pořád narážíme na to,

  že sestry řeší výhradně

  zdravotní péči. Nejsou

  povinny se s vámi

  domlouvat na časech,

  kdy přijdou, zkrátka ta

  sociální role tam není.

• Strana 20

  REFLEKTOR / DOMÁCÍ PLICNÍ VENTILACE

  ještě o sto tisíc měsíčně dražší než

  doma. Není to fér.

  Předloni jste měli sbírku na

  Doniu. Povedlo se vybrat přes půl

  milionu. Kčemu peníze využívá-

  te?

  Právě na výdaje spojené s péčí

  o manžela a na výdaje rodiny. Já jsem

  dlouho fungovala tak, že se musí po-

  starat rodina, tak se starám. Ale pak

  mi došlo, jak je to celé špatně. V naší

  společnosti se bohužel považuje za

  normální, že pokud se chci postarat

  o svého blízkého, tak mě to fyzicky,

  psychicky i finančně zničí. Že pe-

  čující je ten chudák, který všechno

  oddře a kterého je třeba litovat. Tohle

  je potřeba změnit. Proč by se měla

  starat o člověka, který je doma na

  přístrojích, tedy jakoby na JIP, pou-

  ze rodina? Kdo jiný by měl dostávat

  od státu pomoc než těžce postižení

  a vážně nemocní lidé a ti, co se o ně

  starají? Péče je práce! A pečující by

  neměli být znevýhodněni za to, že

  se rozhodli pečovat. Pořád by bylo

  pro stát výhodnější financovat pe-

  čující než instituce. Nehledě na to, že

  umožnit lidem zůstat doma je jed-

  nou z evropských priorit v sociální

  i zdravotní péči.

  Amáte konkrétní návrhy, co by se

  mělo změnit?

  Jakmile jde o pečující v režimu 24/7,

  měl by ze strany státu existovat pro-

  pracovaný systém podpory, ať už

  jde o pravidelné vystřídání nebo fi-

  nanční zabezpečení na způsob platu,

  a to včetně nemocenské, aby nebyli

  v případě vážné nemoci bez koruny.

  Stejně tak je potřeba zavést finanční

  podporu dětí, kterým vážně onemoc-

  ní rodič. To je něco, co tady zoufale

  chybí. Ano, máme příspěvek na péči,

  na mobilitu, ale na běžné živobytí nic

  není. Já kvůli tomu, že nepracuji, ne-

  dosáhnu ani na daňový bonus na dítě.

  A na tři děti je to asi 65 tisíc za rok.

  A to nemluvím o tom, že když nemá-

  te příjem, banka vám nepůjčí peníze,

  zkrátka najednou spadnete někam

  mezi nepracující flákače.

  Na problém upozorňujete opako-

  vaně. Jste vkontaktu sminister-

  stvy, poslanci. Dává vám někdo

  naději na změnu?

  Zatím žádná zásadní změna není

  v dohledu. Často mi někdo řek-

  ne: „Máte přece příspěvek na péči.“

  Je skvělé, že došlo ke zvýšení, ale

  utratím ho za nezbytné vystřídání

  a mně nic nezbyde. Nemohu přestat

  vycházet z domu, aby mi příspěvek

  zůstal. Zachraňuje nás to, že manžel

  částečně pracuje a že starší děti mají

  alimenty. V naší republice se totiž

  můžete starat o svého blízkého, jen

  když máte nějaký další příjem. Ti, co

  ho nemají, buď živoří, nebo prostě

  nepečují a svého blízkého umístí ně-

  kam do instituce, kde je o něj najed-

  nou ze strany státu plně postaráno.

  Vždyť je to absurdní. Bohužel každé

  zařízení živí spoustu lidí, kteří samo-

  Martin píše očima,

  manželé tak

  spolu komunikují

  prostřednictvím

  počítače.

  V naší republice se můžete starat

  o svého blízkého, jen když máte nějaký

  další příjem. Ti, co ho nemají, buď

  živoří, nebo prostě nepečují a svého

  blízkého umístí někam do instituce,

  kde je o něj najednou ze strany státu

  plně postaráno. Vždyť je to absurdní.

• Strana 21

  21

  zřejmě nechtějí přijít o své místo, jde

  tam hodně financí, zvlášť do nemoc-

  nic. Vlastně to mnoha lidem může

  vyhovovat.

  Přitom díky moderním technolo-

  giím, jako je DUPV, může být stále

  více pacientů doma…

  Ano, technika to umožňuje, ale

  nějak není vůle postavit domá-

  cí péči na roveň té v nemocnici.

  Nejhorší je vědomí toho, že kdybych

  já to nezvládla, šel by manžel na ná-

  slednou intenzivní péči do nemocni-

  ce a najednou by mu pojišťovna bez

  problémů proplácela péči ve výši

  250 tisíc měsíčně. To mě totálně

  ubíjí. Není to rovný přístup k lékař-

  ské péči. A rodina nemá šanci zvlád-

  nout to sama.

  Systém je tedy zvašeho pohledu

  nepružný?

  Spíš žádný funkční systém podpory

  pečujících 24/7 neexistuje. To, co

  máme teď, vůbec neodpovídá sku-

  tečným potřebám rodin, ve kterých

  žije takto vážně postižený člověk. Na

  úřadě vám řeknou: „Tak si vypište

  sbírku.“ To není v pořádku.

  Nonstop péče je vyčerpávající.

  Jak to všechno zvládáte psychic-

  ky?

  Nezvládám to. To se nedá zvládat.

  Člověk funguje, protože to jinak ne-

  jde. Beru to, jak to je, ale jsou chvíle,

  kdy mám velké krize. Jen to není vi-

  dět. Když narazím na někoho, kdo se

  mi snaží pomoci, mám skvělý pocit,

  a naopak – některé situace jsou vel-

  mi frustrující. Musíte se totiž nejen

  smířit s tím, že váš nejbližší člověk

  je na tom špatně, ale snad ještě větší

  stres vám přináší ten boj s nefunkč-

  ním systémem.

  Dětem je teď 12, 10 a6 let. Jak

  celou situaci vnímají?

  Když byly malé, bylo to víc pohodě.

  Čím jsou větší, tím více o tom pře-

  mýšlejí. Musejí být hodně samostat-

  né. Uvědomuju si, že mě potřebují,

  ale někdy musejí počkat, až něco do-

  dělám. Vybalancovat, aby měl každý

  to, co potřebuje, je složité.

  Máte vůbec někdy čas udělat si

  chvíli jen sama pro sebe?

  Bez toho by to nešlo, já jsem byla

  vždycky hodně aktivní. Čas na sebe

  si hlídám. A s mužem jsme pořád

  partneři. Občas jedeme na výlet, dí-

  váme se na filmy, jdeme na koncert,

  na festival, do hospody s kamarády.

  Martin je velmi chytrý, ráda si s ním

  povídám. Skvělé je, že má počítač,

  přes který spolu komunikujeme.

  Píše očima a počítač to přečte. Tech-

  nologie nám hodně pomáhají. Jen

  večer už mívá oči unavené. I ventilá-

  tor je perfektní, dá se s ním cestovat,

  jezdíme třeba na dovolenou společ-

  ně s manželovými rodiči. Muž byl

  vždycky velký cestovatel, sportovec,

  a i teď se snažíme nesedět doma. Teď

  by si přál jet do Alp nebo k moři, ale

  na to si sama úplně netroufám. 

  Péče o blízkého

  člověka je fyzicky

  i psychicky

  náročná.

  Manželé si spolu

  rádi vyrazí

  do přírody

  nebo na koncert.

• Strana 22

  REFLEKTOR / AIPP

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Co přesně je Aliance pro indi-

  vidualizovanou podporu akdy

  vznikla?

  Jsme především jakási uživatelská

  střecha. Vhodně doplňujeme hlasy

  a zájmy lidí se závažným postižením,

  klientů-uživatelů s vysokou mírou

  závislosti na péči i jejich rodin. Hle-

  díme komplexně na jejich problema-

  tiku, proto myslíme i na pečující oso-

  by. Nápad na založení přišel v roce

  2021, aktivní fungování započalo

  v roce 2022. Nejprve jako projekto-

  vá aktivita, jež následně přešla v sa-

  mostatný funkční subjekt. Z našich

  členů patřily na počátku mezi hlavní

  iniciátory Asistence, Naděje pro děti

  úplňku, PARENT PROJECT a ČO-

  SIV (později SOFA). Dnes zahrnuje

  přesně padesát čtyři organizací z řad

  rodičovských a pacientských orga-

  nizací i progresivních poskytovatelů

  sociálních služeb.

  Nezastává podobnou funkci už

  léta existující Národní rada osob

  se zdravotním postižením?

  To je otázka, kterou slyším poměrně

  často. Vždyť už tu jsou oni, tak proč

  další subjekt? My jsme oproti NRZP

  konkrétněji zaměřeni. Naší cílovou

  skupinou jsou osoby převážně ve

  třetím a čtvrtém stupni příspěvku

  na péči. Jedná se o nejohroženěj-

  ší skupinu. Hájíme tedy především

  jejich zájmy, NRZP má širší záběr,

  například u těch příspěvků lobbuje

  za všechny stupně. V něčem se po-

  tkáváme, v něčem jiném zase trochu

  rozcházíme.

  Jaké je tedy vaše zaměření?

  Neřešíme úplně jednotlivé indivi-

  duální případy, ale je pravda, že dílčí

  příběhy používáme jako příklady pro

  argumentaci, proč něco změnit a jak.

  Střešní organizace je lepší partner

  V jednotě je síla

  Aliance pro individualizovanou podporu

  je zapsaný spolek, který usiluje oto,

  aby lidé se závažným postižením

  ijejich pečující měli zajištěnou podporu

  podle svých potřeb, ato vpřirozeném

  prostředí. Za tímto účelem propojuje coby

  zastřešující subjekt přes padesát různých

  organizací. Ojejím fungování jsme si

  povídali sředitelkou aliance,

  paní Kristýnou Mlejnkovou.

  Není bez zajímavosti, že ona sama má

  také tělesný handicap.

  Paní ředitelka

  žije v pražských

  Holešovicích,

  kde sídlí i aliance.

• Strana 23

  23

  pro jednání se státní správou. Je to

  lepší, než když s ní jedná atomizo-

  vaně spousta různých malých sub-

  jektů. Když například MPSV rozesílá

  pozvánky na nějaké jednání, určitě

  raději osloví střešní organizaci, než

  aby oslovovalo desítky neziskovek.

  Přinášíme podněty, podáváme návr-

  hy, vypracováváme analýzy, výpočty

  a rešerše. Zároveň máme funkci ja-

  kéhosi hlídacího psa, který dohlíží na

  to, jak stát všechno plní. Spolupra-

  cujeme také s ombudsmanem, pře-

  dáváme si navzájem informace. Naší

  výhodou je, že máme bezprostřední

  kontakt se situací v terénu. Tím do-

  kážeme ledacos zjistit z praxe a klást

  argumenty. Troufnu si tvrdit, že jsme

  součástí demokratického procesu.

  Díky nám a dalším podobným orga-

  nizacím nežije státní správa v bubli-

  ně odtržené od reality.

  Někdo by třeba řekl, že jste spíš

  lobbisté…

  I tak se to dá v určité míře říct.

  Především v rámci legislativního

  procesu. Politikům, kteří navrhují

  Návrh změn Aliance pro individualizovanou

  podporu vsystému péče apodpory lidí se

  zdravotním postižením ajejich pečujících

  Pilíř 1: KOORDINOVANÁ PODPORA

  Chybí podpora spolupráce více poskytovatelů.

  Jednotlivé služby na sebe nenavazují.

  Chybí podpora sdílené péče.

  Systém není schopen podchytit ty, kteří potřebují pomoc.

  Proto chceme:

  Zvýšit přehlednost systému sociálních služeb ainformovanost oněm.

  Začlenit koordinaci podpory apéče do systému sociálních služeb.

  Zavést do koordinace podpory apéče principy case managementu.

  Zavést systémovou podporu neformálních pečujících.

  Pilíř 2: SPRAVEDLIVÉ POSUZOVÁNÍ

  Proces posuzování příspěvku na péči je složitý, pomalý

  anejednotný. Stále se upřednostňuje medicínské afunkční hledisko,

  kritéria nezohledňují skutečné potřeby lidí.

  Lidé propadávají systémem, ocitají se vexistenčních potížích.

  Proto chceme:

  Upříspěvku na péči posílit význam sociálních kritérií.

  Do posuzování zahrnout hledisko časové ajiné náročnosti péče.

  Omezit opakované posuzování zdravotního stavu na opodstatněné případy.

  Přizpůsobit příspěvek na péči předpokládanému objemu péče audržovat jeho

  kupní sílu.

  Pilíř 3: DOSTUPNÉ SLUŽBY

  Dostupnost služeb se liší vkrajích, ve větších městech,

  menších obcích aodlehlejších oblastech. Financování služeb

  pracuje svýpočtovými vzorci, které nezohledňují rozdíly

  vnáročnosti péče. Chybí krizová podpůrná péče pro naléhavé případy.

  Chybí podpůrné služby pro neformální pečující.

  Proto chceme:

  Pravidelně systémově sledovat avyhodnocovat potřeby lidí se zdravotním

  postižením aneformálních pečujících ve vztahu ksociálním službám avyužívat

  tyto informace krozvoji sítě služeb.

  Garantovat dostupnost sociálních služeb, preferovat služby komunitního typu.

  Upravit systém přerozdělování financí krajům /poskytovatelům sociálních

  služeb.

• Strana 24

  REFLEKTOR / AIPP

  Mgr. Kristýna Mlejnková, Ph.D.

  Žije vpražských Holešovicích sletým synem Markem

  asbrabantíkem Ferdou. Na počátku . let spoluzakládala

  KIMák, kde do roku  organizovala dobrovolnicky

  volnočasové aktivity pro mladé lidi spostižením. Profesně

  se věnovala sociální práci aveřejné asociální správě.

  Na Ministerstvu práce asociálních věcí ČR se patnáct let

  starala okvalitu sociálních služeb. Věnovala se inspekcím

  anastavování standardů sociálních služeb. Od roku 

  stojí včele Aliance pro individualizovanou podporu. Zároveň

  vyučuje budoucí sociální pracovníky na Husitské teologické

  fakultě Univerzity Karlovy.

  www.aipp.cz

  a schvalují právní normy, je potřeba

  všechno dobře vysvětlovat, zdůvod-

  ňovat a argumentovat. Pořádáme růz-

  né besedy, setkání a odborné semi-

  náře. Propojujeme experty, politiky,

  uživatele a organizace. K tomu všemu

  se také věnujeme osvětě a public re-

  lations, tedy kontaktu s veřejností –

  prostřednictvím webu, sociálních sítí

  a podobně. To vše v šesti lidech…

  To není mnoho zaměstnanců,

  ovšem itak se musíte nějak uži-

  vit. Jak?

  Témat je velmi mnoho, ale přitom

  nemáme stálý zdroj financí. Při-

  hlašujeme se do grantových výzev,

  oslovujeme různé nadace i firmy.

  Zatím je to všechno spíš nárazové.

  Například na advokační činnost se

  programy prakticky nevypisují. Za-

  čínali jsme de facto na zelené louce

  a do určité míry jsme ještě ve vývoji.

  Ale už se stáváme organizací, se kte-

  rou se počítá. Dostáváme pozvánky

  na jednání a podobně.

  Pro mnoho lidí jsou politici nedo-

  stupné tváře zmédií. Jak je těžké

  se knim vpraxi dostat, přesvěd-

  čit je?

  Ať už se to někomu líbí, nebo ne, dů-

  ležité jsou osobní vazby. Jsou to lidé

  jako všichni ostatní, takže je potřeba

  v první řadě navázat kontakt a udr-

  žovat ho. To je alfa a omega. Nesmí-

  te se toho bát. Musíte být vidět, psát,

  sbírat další kontakty, odchytávat,

  chodit na různé akce a podobně. Ně-

  které procesy jsou formalizované,

  jiné ne. Občas vám o něčem řeknou

  známí z jiné organizace, potřebujete

  síť s co nejširším dosahem. Hodně

  osvědčené jsou diskuse s politiky.

  Je to běh na dlouhou trať. Potom už

  vás znají, což je pro jednání určitě

  užitečné. Bohužel občas musíte za-

  čít znovu, když se ministři, náměstci

  a další po volbách změní. Neexistuje

  jednoznačný návod.

  Určitě se ale každý člověk zabývá

  jen tím, co vstoupí do hledáčku jeho

  pozornosti. Naším úkolem tedy je

  přivést jejich pozornost k našim té-

  matům. Nestačí jen nadávat a kriti-

  zovat, je potřeba předvést odbornost,

  argumentovat, ukazovat a předklá-

  dat analýzy, konkrétní čísla. Součas-

  ná vláda je našim tématům poměrně

  nakloněná, přestože její celkové vy-

  znění je v očích řady lidí spíše aso-

  ciální. Mohu-li být konkrétní, osob-

  ně mám nejlepší spolupráci s lidmi

  z KDU-ČSL a Pirátů. Mám pocit, že

  Po různých

  jednáních je

  příjemné zajít si

  provětrat hlavu.

• Strana 25

  25

  nám rozumějí a mají pochopení. Jiná

  věc samozřejmě je, co se jim pak po-

  daří prosadit v rámci celkového po-

  litického kontextu. Všechno je hodně

  otázkou financí, takže dobrá vůle

  někdy skončí na jejich nedostatku

  a nemožnosti prosadit určité výdaje

  navíc.

  Například?

  Při konsolidačním balíčku se nepo-

  dařilo prosadit slevu na dani pro pe-

  čující manželku či manžela. Také byl

  zrušen odečet daně z přidané hod-

  noty při nákupu automobilu pro oso-

  by s postižením. Příspěvek byl sice

  navýšen o osmdesát pět tisíc korun,

  ale pro ty nejpotřebnější to bude spíš

  zhoršení situace.

  Co byste naopak označila za

  pozitivum?

  Velké plus vidím v navýšení příspěvku

  na péči v takzvaném stupni čtyři plus.

  Ten je v kombinaci s dotací na úhradu

  nákladů nad osmdesát hodin měsíčně

  zásadním posunem pro lidi odkáza-

  né na velké množství péče. Bohužel

  se zároveň o něco navýšily úhrady za

  služby. Přitom pečující osoby z řad ro-

  diny nic navíc nedostanou.

  Osobně vnímám jako velmi pozi-

  tivní, že vy sama máte také těles-

  né postižení, byť ne tak závažné

  jako lidé, za něž se zasazujete.

  Považujete ivy za důležité, aby

  se osvá práva víc brali sami lidé

  spostižením?

  Rozhodně ano! Líbí se mi iniciativa

  sebeobhájců. A jsem ráda, že jsou

  mezi nimi zastoupeny obě skupiny –

  lidé s různým postižením i pečující.

  Všichni máme stejná práva bez ohle-

  du na stav. Ten může být přitom vel-

  mi různý a pestrý. Úmluva o právech

  osob se zdravotním postižením to

  říká jasně – stát má do realizace po-

  litiky zahrnovat uživatele a jejich or-

  ganizace, to je pro proces participace

  velmi důležité. V pilotním projektu

  sebeobhájců AIP je momentálně

  žhavé téma dostupnosti sociálních

  služeb v jednotlivých krajích. 

  Při konsolidačním balíčku se

  nepodařilo prosadit slevu na dani pro

  pečující manželku či manžela. Také

  byl zrušen odečet daně z přidané

  hodnoty při nákupu automobilu pro

  osoby s postižením. Příspěvek byl sice

  navýšen o osmdesát pět tisíc korun,

  ale pro ty nejpotřebnější to bude spíš

  zhoršení situace.

• Strana 26

  REFLEKTOR / STIPENDIA KONTA BARIÉRY

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  David (26) vyrůstal v rodině s čes-

  ko-vietnamskými kořeny. Jeho mat-

  ka je Češka a otec pochází z Viet-

  namu. Má i staršího bratra, jenž se

  narodil se stejným postižením. Da-

  vidova cesta ke vzdělání byla ovliv-

  něna jeho osobními zkušenostmi, po

  dokončení střední školy v pražském

  Jedličkově ústavu a školách na oboru

  sociální činnost se rozhodl pro stu-

  dium speciální pedagogiky.

  ZDOMOVA NA DRUHÝ KONEC

  REPUBLIKY

  Zprvu uvažoval také o některé práv-

  nické fakultě, ale pozitivní informace

  od přátel, kteří již tou dobou studo-

  vali v Olomouci, ho přesvědčily, aby

  se zaměřil na speciální pedagogiku

  na tamní vysoké škole. Tento před-

  mět ho zaujal už na střední škole.

  Návštěva dne otevřených dveří na

  Pedagogické fakultě Univerzity Pa-

  Překonat překážky

  na cestě za vzděláním

  David Pham se narodil se vzácným

  genetickým onemocněním, které ovlivňuje

  růst těla amá další vážné důsledky na

  fyzické zdraví. Už třetím rokem patří

  mezi stipendisty Konta Bariéry akromě

  studia se věnuje také výuce speciální

  pedagogiky. Prostřednictvím svého oboru

  chce pomáhat dalším apředávat vlastní

  zkušenosti.

  David ještě

  přesně neví, jakou

  profesní cestou se

  vydá, každopádně

  chce předávat

  zkušenosti

  apomáhat druhým

  lidem.

• Strana 27

  27

  lackého v Olomouci mu ukázala, že

  toto prostředí je pro něj ideální, a de-

  finitivně ho přesvědčila. Přístupnost

  pro osoby na vozíku a komornější

  atmosféra mu vyhovovaly. Dojem

  byl tak silný, že převážil i geografic-

  kou vzdálenost od jeho domoviny.

  Přestože maturitu absolvoval v Pra-

  ze, kde si už vyzkoušel samostatný

  život, pochází z Chomutova. Domů

  za rodinou tedy dojíždí vlakem do-

  slova přes celou republiku.

  David se v uplynulých letech stal

  postupně bakalářem speciální peda-

  gogiky a intervence, poté magistrem

  speciální pedagogiky a poradenství.

  Nyní studuje magisterské studium

  speciální pedagogiky a intervence

  u dětí předškolního věku a zároveň

  se věnuje doktorandskému progra-

  mu, který by měl trvat ještě dva roky.

  Jeho vysněným cílem je pokračovat

  v akademické dráze a vyučovat na

  své alma mater, zároveň však nevy-

  lučuje ani jiné alternativy.

  ZŮSTAT PEDAGOGEM?

  Od února 2024 převzal výuku po

  zraněném kolegovi a nyní učí asistiv-

  ní technologie a základy poradenství.

  Osobní zkušenosti s handicapem mu

  umožňují přinášet do výuky auten-

  tické příběhy a perspektivy, které

  studenty bezesporu obohacují, pro-

  tože jim je předává člověk, pro nějž

  není téma pouhou teorií. I když se

  potýká s některými fyzickými pře-

  kážkami, jako je nedostupnost data-

  projektoru nebo obtížnost otevírání

  některých dveří, všechno prý zvládá

  dobře. Studentky mu pomáhají, třeba

  se zápisem brainstormingu na tabuli

  při úvodu semestru. A nikdy se zatím

  v roli vyučujícího naštěstí nedočkal

  poruchy výtahu, která by byla oprav-

  dovým problémem, kvůli němuž by

  se nejspíš nemohl dostavit do výuky.

  Tuto zkušenost zatím párkrát zažil

  jen jako student. David přitom není

  v rámci katedry jediným studentem

  na vozíku. Má kolegyni, která rovněž

  nechodí, ačkoliv kvůli jiné diagnóze.

  Oba jsou jistě inspirací pro ostatní,

  jakkoli by si něco takového netroufli

  sami tvrdit.

  Davidovy plány ještě nemají jasné

  kontury. Rád by zůstal v roli vysoko-

  školského učitele, kterou momen-

  tálně povinně zastává coby dokto-

  rand, ale zároveň ho také láká práce

  školního speciálního pedagoga nebo

  v některé z neziskových organiza-

  cí pomáhajících lidem s tělesným

  postižením. Jeho zkušenosti a zna-

  losti by zároveň mohly být cenné

  v poradenství v sociálních službách.

  Dovede si představit i vyučování

  v pražském Jedličkově ústavu a ško-

  lách, kde sám strávil čtyři roky. Jeho

  odhodlání je obdivuhodné. I když si

  sám zatím není jistý, jaká cesta ho

  čeká, ví, že chce využít své vzdělání

  a zkušenosti k pomoci ostatním.

  OLOMOUC BEZBARIÉROVÁ

  Olomouc se momentálně stala Da-

  vidovým domovem, kde žije, studu-

  je a pracuje. Toto moravské krajské

  město, často nepřesně označované

  jako hanácká metropole, je známé

  svou historickou atmosférou, ale pro

  člověka na vozíku je pohyb po něm

  podle Davidových slov prý občas ná-

  ročný. Byť Olomouc patří mezi pro-

  gresivní průkopníky bezbariérovosti,

  například v oblasti dopravy, a David

  se pohybuje na vozíku s vlastním

  elektrickým pohonem. Každopádně

  se mladý stipendista Konta Bariéry

  snaží užívat naplno studentský život.

  Od letošního roku bydlí v komerč-

  ním pronájmu bytu, který mu zpro-

  středkovala kamarádka. Ačkoliv byt

  není speciálně upravený, vyhovuje

  mu a cítí se v něm pohodlně.

  Pohyb mezi jednotlivými budova-

  mi fakulty, jež jsou na více místech,

  vyžaduje plánování a není vždy nej-

  jednodušší. Stará dlažba a historické

  ulice jsou občas výzvou, s níž se ale

  David v konečném důsledku zdárně

  vyrovnává, a to i za pomoci přátel.

  Těch má řadu i v Praze, takže občas

  se za nimi zastaví cestou do Chomu-

  tova, když přestupuje mezi navazu-

  jícími vlaky. Mnohahodinové jízdy si

  většinou krátí čtením a studiem.

  David Pham je příkladem úspěš-

  ného stipendisty, jemuž podpora od

  Konta Bariéry, za niž je velmi vděčný,

  umožňuje naplňovat jeho cíle a sny.

  Nezbývá než mu v jejich dosažení dr-

  žet palce, ať už ho život ve výsledku

  nasměruje jakýmikoliv cestami! 

  Osobní zkušenosti s handicapem

  mu umožňují přinášet do výuky

  autentické příběhy a perspektivy,

  které studenty bezesporu obohacují,

  protože jim je předává člověk,

  pro nějž není téma pouhou teorií.

  Pohyb mezi jednotlivými

  budovami fakulty,

  jež jsou na více

  místech, vyžaduje

  plánování a není vždy

  nejjednodušší. Stará

  dlažba a historické ulice

  jsou občas výzvou, s níž

  se ale David v konečném

  důsledku zdárně

  vyrovnává, a to i za

  pomoci přátel.

  Na železnici

  tráví hodně času

  během svých cest

  mezi domovem

  avysokou školou.

• Strana 28

  REFLEKTOR / APSS ČR

  byl 2 827. V roce 2025 tento počet

  vzrostl na 2 204 pracovníků (podle

  odpovědí respondentů), s přepočte-

  ným kvalifikovaným odhadem pro

  celý sektor 3 019. Nejvíce chybě-

  li pracovníci v sociálních službách

  – v roce 2023 to bylo 953 (resp.

  1 306) pracovníků, zatímco v roce

  2025 již 1 103 (resp. 1 511). Zdra-

  votničtí pracovníci byli druhou nej-

  více chybějící skupinou – v roce

  2023 jich chybělo 517 (resp. 708),

  v roce 2025 pak 526 (721). Největ-

  ší nedostatek pracovníků byl v roce

  2023 v organizacích zřizovaných

  krajem (65 %) a církví (64 %), za-

  tímco v roce 2025 to byly organiza-

  ce zřizované obcí (76,3 %), krajem

  (63,6 %) a církví (60,9 %).

  „Personální situace v sociálních

  službách se mírně zhoršuje. Ačkoliv

  chybí aktuálně více než 3 000 pra-

  covníků (což představuje zhruba

  2,2 %), nejsme na tom tak špatně jako

  řada západoevropských zemí,“ uvádí

  Dotazníkové šetření probíhalo ve

  dnech 14.–26. ledna 2025, při-

  čemž APSS ČR získala odpovědi

  od 625 zařízení sociálních služeb.

  V roce 2023 chybělo celkem 2 063

  pracovníků, přičemž kvalifikovaný

  odhad přepočítaný pro celý sektor

  Jiří Horecký, prezident Asociace po-

  skytovatelů sociálních služeb ČR.

  Pokud se podíváme, jaká je situace

  v jednotlivých krajích, navíc v po-

  rovnání s rokem 2023, kdy APSS

  ČR nedostatek pracovníků v sociál-

  ních službách zjišťovala také,

  1)

  pak

  nejvíce odpovědí letos přišlo z krajů

  Moravskoslezského (86) a Středo-

  českého (82). V roce 2023 to bylo

  naopak, kdy nejvíce odpovídali po-

  skytovatelé z kraje Středočeského

  (83) a Moravskoslezského (77).

  V rámci dotazníkového šetření

  APSS ČR také zjišťovala, jaká je si-

  tuace s ohledem na zaměstnávání

  pracovníků ukrajinské národnosti.

  Data ukazují, že podíl organizací za-

  městnávajících ukrajinské pracov-

  níky vzrostl z 35 % v roce 2023 na

  38,1 % v roce 2025, což představuje

  751 pracovníků, z nichž 342 je v re-

  žimu dočasné ochrany. Přesto však

  stále více než polovina organizací

  ukrajinské pracovníky nezaměstnává.

  Sociální služby stále bojují

  snedostatkem pracovníků

  NEDOSTATEK PRACOVNÍKŮ

  VSOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH SE

  MEZI LETY 2023 A2025 NEJEN

  NEVYŘEŠIL, ALE NAOPAK SE

  MÍRNĚ PROHLOUBIL. AKTUÁLNĚ

  VSOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH CHYBÍ VÍCE

  NEŽ 3 000 PRACOVNÍKŮ, PŘIČEMŽ

  NEDOSTATEK PRACOVNÍKŮ HLÁSÍ

  VÍCE NEŽ POLOVINA ORGANIZACÍ,

  KTERÉ SE DO DOTAZNÍKOVÉHO

  ŠETŘENÍ ZAPOJILY. DOTAZNÍKOVÉ

  ŠETŘENÍ REALIZOVALA ASOCIACE

  POSKYTOVATELŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

  ČR (APSS ČR) JIŽ VDRUHÉ POLOVINĚ

  LETOŠNÍHO LEDNA. NEJČASTĚJŠÍMI

  PROBLÉMY VSOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH

  JSOU NEDOSTATEK KVALIFIKOVANÉHO

  PERSONÁLU, ZEJMÉNA ZDRAVOTNÍCH

  SESTER APEČOVATELŮ, DÁLE

  NÍZKÉ MZDY, NÁROČNOST PRÁCE

  ANEDOSTATEK FINANČNÍCH

  PROSTŘEDKŮ, KTERÉ ODRAZUJÍ

  POTENCIÁLNÍ ZAMĚSTNANCE

  AZPŮSOBUJÍ VYSOKOU FLUKTUACI.

  Text: ING. SIMONA MATĚJKOVÁ,

  projektová manažerka APSS ČR

  ING. PETRA CIBULKOVÁ, tisková mluvčí APSS ČR

  Ilustrační foto: ARCHIV APSS ČR

  1) Vroce 2023 APSS ČR

  získala odpovědi

  od 677 poskytovatelů

  sociálních služeb

• Strana 29

  29

  kvalitu poskytovaných služeb, je

  proto nezbytné, aby se tomuto pro-

  blému věnovala zvýšená pozornost

  a hledala se efektivní řešení, která by

  mohla situaci zlepšit. 

  Výsledky

  průzkumu jsou

  kdispozici

  na webu APSS

  ČR vsekci

  Asociace >

  Aktuality.

  „Mezi hlavní důvody, proč je v so-

  ciálních službách nedostatek za-

  městnanců, patří nízká atraktivita

  sektoru, fyzicky a psychicky nároč-

  ná práce, ale i nízká úroveň odměňo-

  vání,“ doplňuje Jiří Horecký.

  To potvrzují i odpovědi poskyto-

  vatelů sociálních služeb v dotazní-

  kovém šetření. Kromě nedostatku

  kvalifikovaného personálu a nižších

  mezd je v sociálních službách zá-

  sadním problémem zvyšující se věk

  stávajícího personálu a nedostatečný

  zájem mladých lidí o práci v tomto

  sektoru. Nedostatek kvalifikovaných

  pracovníků má negativní dopad na

  Kraj Počet

  chybějících

  pracovníků*

  (v absolutních

  hodnotách)

  Kvalifikovaný

  odhad

  za celý sektor**

  (v absolutních

  hodnotách)

  Hlavní město Praha 266 364

  Jihočeský kraj 123 169

  Jihomoravský kraj 218 299

  Karlovarský kraj 34 47

  Kraj Vysočina 132 181

  Královéhradecký kraj 132 181

  Liberecký kraj 62 85

  Moravskoslezský kraj 215 295

  Olomoucký kraj 133 182

  Pardubický kraj 95 130

  Plzeňský kraj 108 148

  Středočeský kraj 326 447

  Ústecký kraj 140 192

  Zlínský kraj 220 301

  Celkem 2 204 3 019

  Pracovní zařazení Počet

  chybějících

  pracovníků*

  (v absolutních

  hodnotách)

  Kvalifikovaný

  odhad

  za celý sektor**

  (v absolutních

  hodnotách)

  Pracovníci

  v sociálních službách

  1 103 1 511

  Sociální pracovníci 227 311

  Zdravotničtí

  pracovníci

  (všeobecná sestra,

  lékař, fyzioterapeut,

  ergoterapeut,

  nutriční terapeut aj.)

  526 721

  Pedagogičtí pracovníci 32 44

  THP pracovníci

  (administrativní

  pracovník, ekonom aj.)

  a manuální pracovníci

  (řidič, údržbář, kuchař,

  pracovník úklidu,

  prádelny aj.)

  316 433

  Celkem 2 204 3 019

  Tabulka č. : Nedostatek pracovníků

  v sociálních službách dle krajů

  Tabulka č. : Nedostatek pracovníků v sociálních

  službách dle pracovního zařazení

  Graf č. : Nedostatek pracovníků

  napříč profesemi

  ve vaší organizaci

  Graf č. : Počet organizací, které

  zaměstnávají pracovníky

  ukrajinské národnosti

  Vybrané komentáře

  od poskytovatelů

  sociálních služeb

  Momentálně máme všechny

  pracovní pozice obsazeny, ale

  bohužel ne vždy se hlásí dostatek

  žadatelů odborně imentálně

  schopných zastávat jisté pozice,

  což začíná být problém. Dochází

  kvelké fluktuaci, což nabourává

  kolektiv, stává se ito, že pracovník

  nastoupí aza den dva končí. Ajde

  ozaměstnance napříč službami

  aprofesemi – účetní, ekonom,

  sociální pracovník, PSS. Jelikož

  máme služby pobytové, ambulantní

  iterénní, je vposlední době těžké

  sehnat schopné pracovníky. Unás

  jako příspěvkové organizace je

  velký problém sehnat mzdovou

  účetní aekonomku, kdy odlišnosti

  od jiných forem založení organizace

  jsou velké amnohé nejsou ipo

  zapracování ochotné zůstat na

  pozici.

  Dlouhodobě je největší problém

  zaměstnat kuchaře/kuchařku.

  Ostatní profese jsou vdostatečném

  počtu, většinou.

  Máme sice dostatek pracovníků,

  tj. vsoučasné době obsazeny

  všechny pracovní pozice, ale

  máme problém při hledání nových

  pracovníků – nejsou to vhodní

  kandidáti, nechtějí chodit na směny

  avůbec ne na nepřetržitý provoz,

  těsně před nástupem si to rozmyslí,

  hlásí se jenom lidi se základním

  vzděláním, úroveň uchazečů se

  snižuje ado budoucna máme velké

  obavy osložení pracovního týmu.

  Vzhledem knízkému finančnímu

  ohodnocení PSS zájem otuto

  profesi klesá asuchazeči opráci

  nebude možné plnit požadavky

  zákona osociálních službách,

  prostě na to nebudou mít mentální

  kapacitu.

  * U poskytovatelů sociálních služeb, kteří se zapojili do dotazníkového šetření.

  ** Kvalifikovaný odhad zohledňuje velikost zařízení, která se zapojila do průzkumu,

  za použití kritéria velikosti daného zařízení z pohledu počtu zaměstnanců.

  Tímto konstruktem lze abstrahovat potřeby celého sektoru s použitím koeficientu 1,37.

  Máte dostatek pracovníků ve všech

  profesích ve vaší organizaci?

  n Ano n Ne

  Zaměstnáváte ve vaší organizaci

  pracovníky ukrajinské národnosti?

  n Ano n Ne

  %

  61,9

  38,1

  %

  58,9

  41,1

• Strana 30

  REFLEKTOR / RUN AND HELP

  Run and Help. Stačí se zaregistrovat

  na www.runandhelp.cz. A můžete si

  tam pustit i naši pohádku z úvodu.

  HORAL KUBA

  Kubovi bude v červnu sedm let, žije

  kousek od Ostravy, chodí do první

  třídy a odmalička má kolem sebe

  spoustu kamarádů. Co na tom, že se

  narodil s vadou levé ruky a má ji pou-

  ze po zápěstí. Svůj handicap dokáže

  brát s humorem. Ve škole dokonce

  udělal spolužákům přednášku o fun-

  gování bionické protézy, kterou nosí.

  „Kubík nás každým dnem učí, že

  i když se život někdy nevyvíjí podle

  Kubovi (7), Elen (10) a Péťovi (10)

  chybí od narození část ruky. Co jim

  ale rozhodně nechybí, je nadšení

  a houževnatost. Těmi každý den pře-

  kvapují nejen své nejbližší. Péťa tře-

  ba nedávno zazářil ve škole ve šplhu

  na tyči. Elen sbírá úspěchy v gym-

  nastice a judu. A Kuba sjíždí na lyžích

  neohroženě i prudké svahy.

  Donedávna se Kuba, Elen a Péťa

  neznali. Spojil je až projekt Run and

  Help Konta Bariéry. Běhání, které po-

  máhá, má v nadaci tradici už od roku

  2015. Desítky akcí, při kterých děti

  i dospělí společně sportují a dobro-

  volným startovným přispívají něko-

  mu s handicapem, se konají po celé

  republice vždy od dubna do červ-

  na. Kubu, Elen a Péťu Konto Bariéry

  vybralo jako tři tváře letošního, už

  11. ročníku projektu. Z výtěžku jim

  pomůže zaplatit sportovní protézy,

  díky kterým budou moci sportovat

  jako jejich zdraví vrstevníci. Jsou to-

  tiž činnosti, kde ani elán a houževna-

  tost chybějící ruku nenahradí. Třeba

  jízda na kole, při které člověk potře-

  buje pořádně chytit řídítka.

  Díky Kubovi, Elen a Péťovi se ale

  dostane pomoci i dalším lidem s han-

  dicapem. Vybrat si, koho podpoří, mo-

  hou tradičně i sami účastníci projektu

  O třech statečných

  Bylo nebylo, jednoho jarního dne nastražily

  dvě děti, jmenovaly se Elen aPéťa,

  po městě červené nosy. První znich

  našla atletka Lucie při běhu vparku

  adalší nosy ji dovedly až na atletický ovál,

  kde už na ni Elen sPéťou čekali. „Pojď,“

  mávl na Lucii nesměle Péťa. Za chvíli bylo

  na dráze plno dětí idospělých, dokonce

  idva pejsci. Avšichni se společně rozběhli,

  aby Elen, Péťovi, Kubovi adalším dětem

  shandicapem pomohli získat sportovní

  protézy. Konec? Kdepak! Teprve začátek.

  Projekt Run and Help Konta Bariéry právě

  startuje asportovat apomáhat se bude

  až dokonce června. Tak žádné spaní

  apoběžte taky!

  Text: LUCIE NEKVASILOVÁ, JARMILA KUDĚLKOVÁ

  Foto: ANETA JAURISOVÁ (INSIGHTERS), ARCHIV

  Péťa a Elen

  na startu

  Run and Help.

  Kuba byl nemocný,

  ale fandil na dálku

  z postele.

• Strana 31

  31

  našich představ, můžeme ho proží-

  vat naplno,“ říká maminka Kateři-

  na Uhlářová. S manželem se těšili

  na zdravé miminko, o handicapu

  dopředu nevěděli. Po Kubově na-

  rození tak přišel šok. A také velký

  stres, zda jejich syn nemá kromě

  chybějící ručičky ještě další potíže.

  „Lékaři se obávali spojení se srdeč-

  ní vadou,“ vzpomíná paní Kateřina.

  Černé scénáře se ale naštěstí nena-

  plnily.

  I když některé věci nejsou pro

  Kubu vždy jednoduché, nikdy se ne-

  vzdává a stále zkouší nové výzvy.

  Moc rád jezdí na kole. Trénuje tech-

  niku krav maga. Zkoušel hrát fotbal.

  S tatínkem se učí lyžovat a letos se

  poprvé podíval do Alp. Kromě toho

  krásně zpívá, dokonce chodil do só-

  lového zpěvu. A hlavu trénuje u des-

  kových her, rád má dámu a šachy.

  První, silikonovou protézu dostal

  Kubík už jako maličký, ale nechtěl ji

  nosit. Od tří a půl let používá bionic-

  kou ruku, která reaguje na signály

  ze svalů. A teď by si moc přál ještě

  sportovní protézu, se kterou by mohl

  začít lyžovat s hůlkami nebo pořád-

  ně chytit řídítka na kole. Bionickou

  protézou to jde sice taky, ale není to

  pohodlné ani bezpečné. V případě

  pádu se totiž sevřená ruka nemusí

  včas uvolnit. Kubík si to už vyzkoušel

  na vlastní kůži. „Zatímco Kuba letěl,

  protéza se nepustila a zůstala držet

  na kole. Mysleli jsme si, že si musí

  zlomit ruku, naštěstí to dobře dopad-

  lo,“ uzavírá maminka Kateřina.

  GYMNASTKA ELEN

  Elenka je drobná křehká dívenka,

  do které by na první pohled málo-

  kdo řekl, že je to velká a všestran-

  ná sportovkyně. Pochází z malé

  obce na Frýdecko-Místecku, kde

  žije s rodiči a dvěma bratry, star-

  ším Viktorem a mladším Arturem.

• Strana 32

  REFLEKTOR / RUN AND HELP

  stala protéza, která by chybějící část

  ruky nahradila.

  Rodiče Elenku odmala vedli ke

  sportu. Pět let se věnovala tancování

  v disco dance kroužku. V sólo tan-

  cování se účastnila soutěží po celém

  Česku. Později se se stejnou vervou

  pustila do sportovní gymnastiky. Ak-

  tuálně je členkou gymnastického od-

  Elen přišla na svět před deseti lety

  bez prstíků na pravé ruce. Rodiče to

  zjistili až na porodním sále a ihned

  hledali možnosti, jakým způsobem

  dceřin handicap řešit. V úvahu při-

  padala plastická operace, ale tu se

  kvůli její náročnosti rozhodli po

  dlouhém rozmýšlení odmítnout. Je-

  diným řešením se tedy pro Elenku

  dílu Pružinky. „A opět sbírá medaile na

  celorepublikových závodech. Jedná se

  o sestavy na trampolínách, kdy děvča-

  ta postupně předvádějí různě obtížné

  prvky,“ pyšní se právem maminka

  Pavla Mati. A aby pohybových aktivit

  neměla Elenka málo, začala loni na

  podzim ještě se svým starším bráchou

  Viktorem trénovat judo. „Už mám do-

  Žádná výzva není

  pro Kubu moc

  velká. Lyžuje,

  trénuje krav magu

  a rád zpívá.

  Za Péťou stojí početná rodina. Našel se v hasičském sportu a rodiče jsou vděční,

  že ho ve Sboru dobrovolných hasičů Bohousová vzali mezi sebe.

• Strana 33

  33

  konce žlutý pásek, tedy druhý v po-

  řadí. A doufám, že jednou s bráchou

  dosáhneme i na nejvyšší, černý pásek,

  jako má náš trenér,“ těší se Elen.

  Její běžný týden je poměrně nabitý.

  Po návratu ze školy musí zvládnout

  úkoly a pak hurá na kroužky ane-

  bo ven s ostatními dětmi. Vzhledem

  k tomu, že bydlí v malé obci takřka

  u lesa, ráda by se přidala k ostatním

  dětem a vyrazila s nimi na kolo. Bez

  části ruky jí ale jezdit nejde. Moc

  by si proto přála sportovní protézu.

  „Nejvíce mě láká single trail, který

  máme v lese nedaleko našeho domu.

  Moc se těším, až si budu moct jízdu

  na kole zkusit,“ uzavírá Elen.

  HASIČ PÉŤA

  Desetiletý Péťa chvíli neposedí.

  I když mu na pravé ruce chybí prsty

  a zápěstí, nenechává se tím odradit

  od života naplno. Miluje hasičský

  sport a často ho můžete vidět jezdit

  na kole. Tobiškovi žijí v malé obci

  nedaleko Ústí nad Orlicí a Péťa se

  může spolehnout na podporu po-

  četné rodiny. Kromě mladší sestřič-

  ky Esterky má dva starší bráchy,

  16letého Václava a už dospělého

  Štěpána. Právě Štěpán kdysi objevil

  na YouTube video, které Tobiškovy

  přivedlo k protetikům z Ottobocku.

  Tam Péťovi vyrobili první chytrou

  protézu a doteď se o něj starají. „Bylo

  to setkání, které nám úplně změnilo

  život, který se nám v tu dobu hroutil,“

  vzpomíná s vděčností tatínek Petr.

  I Tobiškovi čekali zdravé miminko.

  Na všech kontrolních ultrazvucích

  Péťa chybějící ručičku zdatně scho-

  val. „Takže si asi dokážete představit,

  v jakém stavu žena byla, když se Péťa

  narodil,“ vypráví tatínek. Ve dvou

  a půl letech dostal Péťa první kosme-

  tickou protézu. Víc mu ale překážela,

  než pomáhala, a tak brzo skončila

  v koutě. Jako další variantu lékaři

  rodičům nabídli přišití úchopových

  prstů, které by ale znamenalo užívá-

  ní léků na potlačení imunity a možné

  budoucí vážné zdravotní problémy,

  takže ho rodiče okamžitě zamítli.

  A malý Péťa se učil vše dělat jen s pa-

  hýlkem. Dodnes rodiče vzpomínají

  na příhodu z restaurace s rychlým

  občerstvením, kde cizí paní u vedlej-

  šího stolku suše napomenula svého

  syna, aby na Péťu nekoukal, že je ne-

  mocný. „To nás opravdu dostalo do

  kolen,“ dodává tatínek.

  Péťa ale svůj handicap nijak tragic-

  ky nevnímal. K jídlu si bral celý pří-

  bor. Venku vozil zahradnické koleč-

  ko. Dokonce si bez ruky sedl na kolo

  a jel. A jak se naučil šplhat na tyči!

  „Žasli jsme a nevěřili, co vše je mož-

  né,“ vyprávějí rodiče. Podobně Péťa

  svým odhodláním ohromil spolužá-

  ky ve školce a pak i ve škole. Všude

  si získal nespočet kamarádů a stal

  se velkým tahounem i mezi mla-

  dými hasiči, kteří koukají, jak se dá

  dělat sport i s takovým handicapem.

  „Běháme, přeskakujeme překážky,

  bereme hadice, přebíháme kladinu,

  spojujeme hadice…“ popisuje nadše-

  ně Péťa, jak to vypadá na hasičských

  závodech. Není proto divu, že spor-

  tovní protézu by si moc přál právě

  na hasičský sport a také na kolo. „Na

  tom jezdím opravdu hodně. S ro-

  diči a s Esterkou na výlety, za brat-

  rancem, k babičce. Nejvíc jsem ujel

  najednou asi 20 kilometrů,“ vypráví.

  S běžnou protézou se mu ale řídítka

  drží doslova „blbě“. Musí být naklo-

  něný a taky už se pěkně vyboural,

  když ruku nestihl včas otevřít. 

  P. S.: A kdo je Lucie?

  Přece atletka Lucie Neumannová,

  patronka 11. ročníku Run and Help.

  Kubu, Elen a Péťu Konto Bariéry

  vybralo jako tři tváře letošního, už

  11. ročníku projektu. Z výtěžku jim

  pomůže zaplatit sportovní protézy,

  díky kterým budou moci sportovat

  jako jejich zdraví vrstevníci.

  Elen přijela

  na natáčení

  a focení

  s Kontem Bariéry

  s maminkou.

  Je to všestranná

  sportovkyně,

  v gymnastice sbírá

  dokonce medaile.

• Strana 34

  ŽIVOT

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Honza (16) je zcela odkázán na po-

  moc svých rodičů Jany (53) a Petra

  (49), kteří ho také přivezli na naše

  setkání na hlavní olomoucké ná-

  draží. Honza kromě postižení všech

  končetin také nemluví, ale maminka

  za něj prozradila, že se Honza těšil

  nejen na rozhovor, ale také na vla-

  ky. Ty moc rád sleduje naživo i na

  počítači, který je jeho velkým ka-

  marádem. Skrze něj komunikuje se

  světem a hraje svoje oblíbené hry,

  především dopravní simulátory.

  CVIČENÍ, POČÍTAČ APŘÍRODA

  K ovládání počítače používá spe-

  ciální myš a ovládání očima. Těmi

  mimochodem také velmi bystře sle-

  duje svět kolem sebe a je v nich vidět

  radostná jiskra. Rozzáří ji nejen vla-

  ky, ale také pobyty v přírodě.

  Kilometry pro Honzu

  Příběh Honzy Přikryla aJakuba Havlíčka

  je učebnicovým příkladem, jak je svět

  malý ajaké náhody umí život přinést.

  Honza se narodil stěžkou formou dětské

  mozkové obrny, takže je pro něj důležitá

  rehabilitace. Bydlí se svými rodiči advěma

  staršími sestrami vmalé vesnici na

  Olomoucku. Nikdo znich netušil, že mezi

  jejími obyvateli je inadšený cyklista Jakub

  Havlíček, který se rozhodl někomu aktivně

  pomáhat. Jejich cesty svedlo dohromady

  až Konto Bariéry.

• Strana 35

  35

• Strana 36

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Především na podomácku vyro-

  beném kole z tatínkovy dílny, které

  mu umožňuje speciální sed a šlapání

  vlastní silou. A ještě lepší je elektric-

  ká tříkolka se speciální sedačkou. To

  ale představuje sport i pro jeho do-

  provod, který musí běžet s ním. Ak-

  tivní trávení volného času je důležité,

  protože momentálně je Honza po ab-

  solvování deváté třídy doma. Ovšem

  společně s rodiči uvažují o nějaké

  další vhodné škole.

  Podstatnou aktivitou je nezbyt-

  ná rehabilitace. Zabírá hodně času,

  energie i peněz. A právě zde na

  scénu pomalu vstupuje Jakub (31).

  Rodiče totiž Honzu vozí po všech

  možných rehabilitačních zařízeních

  v Česku i na Slovensku. Sehnali mu

  také domácího fyzioterapeuta Davi-

  da, připravili a vybavili domácí cvi-

  čební kout. Protože domácí prostředí

  a pravidelnost jsou důležité fakto-

  ry. To všechno něco (nemálo) stálo

  a stojí.

  V plánu je, aby David chodil dva-

  krát týdně a zintenzivnila se Honzo-

  va neurorehabilitace. Proto se rodina

  obrátila s prosbou o pomoc na Konto

  Bariéry.

  NÁHODA, KTEROU NEVYMYSLÍTE

  Shodou okolností se ve stejnou dobu

  Kontu Bariéry ozval také sám Jakub,

  nadšený sportovec, který rád pře-

  konává nové výzvy. „Rozhodl jsem

  se, že chci svými aktivitami záro-

  veň někomu pomáhat prostřednic-

  tvím svých fanoušků ze sociálních

  sítí. Oslovil jsem nejprve náš obecní

  úřad, jestli nevědí o někom v bez-

  prostředním okolí. Žádný tip jsem

  nedostal. Tak jsem kontaktoval deset

  různých charitativních organizací.

  Zpátky mi zavolali jen z Bariér a je-

  jich vlídný přístup mě nadchl. Je ne-

  uvěřitelnou shodou okolností, že mě

  propojily s Honzou a jeho rodinou.

  Bydlíme v jedné malé vesničce, ale

  nevěděli jsme o sobě!“ líčí nevěřícně

  Jakub.

  Rozhodl se, že vyrazí na kole do

  Paříže a za každý ujetý kilometr

  bude sbírat od svých podporovate-

  lů na transparentní účet příspěvky.

  Vyrazil v červenci a na cestě, během

  které projel celkem dvanáct států,

  strávil 59 dní. Velkou oporou mu

  byla přítelkyně, se kterou se nedlou-

  ho před tím seznámil. Podporu získal

  Jakub během cesty pořizoval

  každodenní videa, která dával na

  sociální sítě. Přiznává, že někdy

  úplně nevěděl, co točit, když celý den

  jen šlapal do pedálů. To se pak jako

  zápletka hodil třeba defekt kola, o něž

  nebyla nouze. Prý se přihodil klidně

  i dvakrát za den.

  Ačkoliv všichni

  žijí v jedné malé

  vesnici, neznali se,

  dokud jejich cesty

  nepropojilo

  Konto Bariéry.

• Strana 37

  37

  i od místních čokoládoven Troubeli-

  ce, které přispěly finančně i vlastní-

  mi výrobky na cestu. Pomohla také

  obecní Orlovna, která nechala Jaku-

  ba chodit během přípravy do posi-

  lovny zdarma. Celkem oslovil přes

  sto firem, zda se chtějí nějak zapojit.

  Některé pak opravdu přispěly, a do-

  konce sdílely facebookové příspěv-

  ky.

  Nešlo přitom o jeho první výpravu.

  Už došel pěšky 500 km na Říp, před

  dvěma lety dojel na kole do Chorvat-

  ska a loni do Říma. „Někdy je to dost

  napínavé, třeba když na mě v Bosně

  útočili divocí psi, ale o dobrodružství

  mi přece jde, proto to dělám. Postup-

  ně bych projel rád všechny státy Ev-

  ropy,“ prozrazuje své plány Jakub. Ty

  zahrnují v příštích letech Benelux,

  Pyrenejský poloostrov, ovšem také

  Estonsko a Finsko. I když přiznává,

  že letos si bezprostředně po návra-

  tu říkal, že už nikdy víc… „Nejel jsem

  jen do Paříže, chtěl jsem vidět i Švý-

  carské Alpy a z francouzské metro-

  pole jsem pak zamířil na jih a vracel

  se podél pobřeží Středozemního

  moře. Celkem jsem překonal 37 ti-

  síc výškových metrů. Někdy jsem

  si v duchu říkal: Kéž by mi to kolo

  někdo ukradl,“ směje se sympatický

  sportovec.

  SPONTÁNNOST BEZ PLÁNŮ

  Jakub podle svých slov není pláno-

  vací typ, někdy v daný den ani ne-

  věděl, kam přesně dojede. „Prostě

  si vytyčím základní body a vyrazím.

  Což mě někdy dožene. Třeba když

  na místě vidím, že už je zavřený

  kemp, nebo zjistím, že cesta z Mo-

  naka do Itálie není žádná očekávaná

  pohodička podél moře, ale pekelné

  stoupání v horách a ve vedru,“ ve-

  sele popisuje svoji metodu. Jeho

  spontánnost je až taková, že se v ke

  svému překvapení v Paříži ocitl

  během olympiády náhodou vedle

  takzvaného Českého domu, na což

  ho upozornila česká muzika, kterou

  zaslechl.

  Jakub během cesty pořizoval kaž-

  dodenní videa, která dával na soci-

  ální sítě. Přiznává, že někdy úplně

  nevěděl, co točit, když celý den jen

  šlapal do pedálů. To se pak jako zá-

  pletka hodil třeba defekt kola, o něž

  nebyla nouze. Prý se přihodil klidně

  i dvakrát za den. Pro Honzu to byl

  pravidelný „večerníček“. Prožívali

  společně cestu a vzájemně se moti-

  vovali. Honza se třeba na svém kole

  snažil ujet řádově nižší ekvivalent

  dané etapy. Například sto kilometrů

  Jakub a sto metrů Honza.

  Celá akce vedla ke spokojenosti

  všech ke kýženému cíli vybrat dvě

  stě tisíc na rehabilitaci pro Honzu.

  On i rodina jsou velmi vděční Kontu

  Bariéry a Jakubovi, ve kterém našli

  nového rodinného přítele. 

  Honza pravidelně

  cvičí a posiluje.

• Strana 38

  ŽIVOT / JAK SE ŽIJE … V OSTRAVĚ

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  K nezávislému a zatím snad i trochu

  neukotvenému životu ji do značné

  míry přiměly okolnosti. Coby dítě

  narozené s postižením skončila Pe-

  tra (25) v dětském domově, odkud

  si ji ve čtyřech letech vzali pěstouni

  z Frýdku-Místku. V šestnácti letech

  jí byly amputovány dolní končetiny,

  které měla do té doby srostlé. Zbytek

  těla Petře naštěstí funguje dobře.

  O rok později v Ostravě nastoupi-

  la ke studiu košíkářství a následně

  na tříleté obchodní škole. Poměry

  v pěstounské rodině se mezitím na-

  tolik zhoršily, že se ve dvaceti letech

  sama do Ostravy přímo přestěho-

  vala. Po studiích se rozhodla zkusit

  kontaktovat původní biologickou

  rodinu, takže se na rok přesunula do

  rodného Kladna. Bohužel ani tento

  životní krok se moc nevydařil, takže

  se opět na rok vrátila do Ostravy, aby

  následoval přesun do Prahy. V hlav-

  ním městě se prozatím usadila, našla

  si bydlení i práci, takže může porov-

  nat, jak se jí kde žilo a žije. S Ostravou

  přitom neztratila kontakt, pravidelně

  tam dojíždí za lékaři i kamarády.

  VOSTRAVĚ ŽÍT,

  VPRAZE PRACOVAT

  „Do Prahy jsem vyrazila hlavně za

  prací a změnou. Nové město, lidé

  a tak vůbec. Mám tu kamarádku,

  se kterou bydlím v Nuslích, takže

  jsem nešla úplně do neznáma,“ líčí

  sympatická Petra, která se usadila

  v běžném bytě, do něhož se dostane

  s vozíkem. „Nejde o nějak speciálně

  upravené bydlení, stačil mi bezba-

  riérový přístup a dostatečně široké

  dveře. Platíme běžný komerční ná-

  jem, za dva plus jedna o rozloze še-

  desát metrů čtverečních to dělá dva-

  cet tisíc korun měsíčně. To je oproti

  Ostravě dost velký rozdíl. Tam jsem

  platila za dva plus jedna o padesáti

  pěti metrech jen devět tisíc. A taky

  bylo mnohem snazší vyhovující byt

  najít. Praha je v tomhle ohledu jed-

  noznačně horší. Už jen kvůli těm

  cenám. Celkově se tu žije dráž,“ kon-

  statuje Petra.

  Na druhou stranu si chválí, že

  v hlavním městě si mnohem snadněji

  našla práci, což byla jedna z hlavních

  motivací k přestěhování. A považuje

  to za důležité závaží na pomyslných

  vahách rozhodování.

  Na internetu narazila na nabíd-

  ku práce v tréninkové Ta Kavárně

  provozované obecně prospěšnou

  společností Borůvka Praha nedale-

  ko Vyšehradu v jedné z budov Jed-

  ličkova ústavu a škol. Jedná se sice

  o zaměstnání s minimální mzdou

  a dočasnou působností, Petra však

  nepochybuje, že až přijde čas, naby-

  té zkušenosti jí pomohou najít bez

  problémů nové stálé místo. Při její

  šikovnosti a nezávislosti o tom není

  pochyb. „V Ostravě mě kvůli handi-

  capu nikde nevzali nebo jsem nara-

  zila na bariéry, přestože šlo o nabíd-

  ku práce pro osoby se zdravotním

  postižením,“ povzdechne si mladá

  žena na vozíku.

  VÍC BARIÉR MÁ HLAVNÍ MĚSTO

  Druhým dechem ale dodává, že jinak

  se jí Ostrava jeví oproti Praze celkově

  bezbariérovější. Především při pohy-

  bu ve veřejném prostoru. „Městská

  hromadná doprava tam je kompletně

  bezbariérová, včetně zastávek. Vů-

  bec není problém se dostat odkud-

  koliv kamkoliv. V Praze se o poznání

  hůř přesouvám sama, a to i přesto, že

  používám elektrický přídavný pohon

  ke svému mechanickému vozíku,“

  líčí Petra své zkušenosti.

  Třeba za nákupy jezdí raději do

  vzdálenějšího obchodního centra

  Ostrava

  versus Praha

  Do Prahy jsem vyrazila hlavně

  za prací a změnou. Nové město,

  lidé a tak vůbec. Mám tu kamarádku,

  se kterou bydlím v Nuslích,

  takže jsem nešla úplně do neznáma.

  I přes různé životní peripetie Petře téměř nikdy nemizí úsměv z tváře.

  PETRA KOTKOVÁ SE NARODILA

  VKLADNĚ, ALE VELKOU ČÁST ŽIVOTA

  STRÁVILA VE FRÝDKU-MÍSTKU

  AOSTRAVĚ. MOMENTÁLNĚ BYDLÍ

  VPRAZE, TAKŽE ZPOHLEDU ČLOVĚKA

  NA VOZÍKU MÁ CO SROVNÁVAT. NA

  SVĚT TOTIŽ PŘIŠLA SE SYNDROMEM

  KAUDÁLNÍ REGRESE, VJEHOŽ

  DŮSLEDKU NEMÁ DOLNÍ KONČETINY.

  PŘESTO SE „POSTAVILA NA VLASTNÍ

  NOHY“ ANEBOJÍ SE SAMOSTATNOSTI.

• Strana 39

  39

  Arkády Pankrác, protože prodejna

  Tesco nedaleko její adresy je příliš

  malá s úzkým prostorem mezi re-

  gály. Stanice metra Pankrác je však

  momentálně na delší čas mimo pro-

  voz kvůli dostavbě čtvrté linky pod-

  zemní dráhy.

  Za vcelku jednoduché, i když sa-

  mozřejmě časově náročné považuje

  svoje pravidelné cesty ke speciali-

  zovanému lékaři v Ostravě. „Jezdím

  minimálně jednou měsíčně. Z praž-

  ského Hlavního nádraží mi to vlakem

  trvá něco lehce přes tři hodiny. Vyrá-

  žím brzy ráno. V Ostravě přesednu na

  tramvaj a do půl hodiny jsem u dok-

  tora. Žádné problémy. Když si všech-

  no vyřídím, zbývá mi čas na setkání

  s kamarády. Beru to jako takový celo-

  denní výlet. Zatím se mi nechce měnit

  lékaře a vyhledat si nového v Praze,

  uvidíme co dál…“ přemítá Petra.

  SLUŽBY JSOU SROVNATELNÉ

  Dostupnost lékařské péče i reha-

  bilitace v Ostravě si pochvaluje.

  Stejně jako blízkost lázní Klimkovi-

  ce, kam je to z centra dvacet minut

  autem. Jen o něco málo víc vlakem

  či autobusem. Sociální služby nikdy

  nevyužívala, tak nedokáže situaci

  porovnat. Školy na výběr prý byly.

  Petra konkrétně studovala na Střed-

  ní škole profesora Zdeňka Matějčka

  v Porubě.

  Běžné služby, jako je kadeřník

  a podobně, jsou v obou městech do-

  stupné srovnatelně, stejně jako mož-

  nost kulturního vyžití. „Co porovnat

  naopak nemůžu, jsou hospody. Tady

  v Praze jsem se k tomu za více než

  rok ještě nedostala, ale Ostravu by

  předčila jen těžko. Kdo by neznal

  Stodolní, že?“ směje se Petra.

  DRSŇÁCI VERSUS KVĚTINKY

  Zato obyvatele obou metropolí Pe-

  tra srovnává velmi snadno a s pří-

  močarostí. „V Ostravě jsou většinou

  lidé rázní a sprostí. V Praze žijí spíš

  takové urážlivé květinky, co dlou-

  ze mluví, ale celkově jsou o pozná-

  ní milejší a vstřícnější. Hodně mi tu

  nabízejí pomoc, to se v Ostravě moc

  neděje. V Praze je mnohem víc ci-

  zinců, v Ostravě zase Romů,“ uzavírá

  Petra svou rychlou demografickou

  analýzu.

  Ačkoliv je to na hony vzdálené

  zažité představě o kdysi pulzujícím

  hutním srdci republiky, považuje Pe-

  tra Ostravu za zelenější město. „Je to

  paradoxní, ale na první dojem se mi

  to tak jeví, i když v Praze je nepopi-

  ratelně lepší vzduch,“ srovnává Petra

  a zároveň přidává tip, kam se podívat

  za průmyslovou historií. „Určitě do-

  poručuji areál Dolní Vítkovice. Tamní

  expozice je převážně bezbariérová

  stejně jako důl Landek a jeho hor-

  nické muzeum. A řekla bych, že za

  návštěvu stojí i ostravská zoologická

  zahrada, která sice nemá s průmys-

  lem nic společného, ale je hezčí než

  ta v Troji.“

  Jestli Petra Kotková v Praze zůsta-

  ne natrvalo, nedokáže říct. „Zatím se

  mi tu líbí a chci zůstat, ale já si moc

  nedělám dlouhodobé plány, žiju spíš

  ze dne na den,“ prohlašuje. 

  I díky přídavnému

  elektrickému

  pohonu je v pohybu

  po městě zcela

  soběstačná.

• Strana 40

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Laura (2) je veselé a čiperné děvčát-

  ko. S bráškou Lucou si ráda hraje,

  povídá i zpívá. Učí ji novým slovům.

  Ten pro to má dobré předpoklady,

  protože před rokem dostal kochleár-

  ní implantát, což mu zásadním způ-

  sobem změnilo život. Mnohem lépe

  slyší i mluví. Tatínka Jakuba (35) to

  před půl rokem inspirovalo ke stej-

  nému kroku. „Syn od půl roku po-

  užíval sluchadla, ale postupně mu

  sluch dál slábl, až přestal úplně sly-

  šet. Takže implantát pro něj byl vý-

  chodiskem. Řekl jsem si, že když to

  podstoupil a zvládá můj syn, tak to

  zkusím taky,“ svěřuje se Jakub Pe-

  řina, který je při našem společném

  setkání hlavním zprostředkovate-

  lem komunikace. Mé otázky slyší

  v kombinaci s odezíráním a řadu

  věcí vysvětluje manželce Silvii (28)

  prostřednictvím znakování. Ale i ona

  díky sluchadlům a odezírání hod-

  ně sama pochytí. Původem je Italka

  a obdivuhodně dokáže mluvit ital-

  sky, česky i anglicky, nehledě na to,

  že tyto jazyky ovládá také ve znako-

  vé formě!

  NEJEN ČEŠTINA AZNAKY

  Italská slovíčka postupně chytá

  i Laura. Maminka Silvia čte oběma

  dětem knížky v tomto jazyce, prohlí-

  žejí si doprovodné obrázky a ledacos

  Laura ajejí sluchadla

  Malá Laura Peřinová se narodila

  sgenetickou poruchou sluchu, ze kterého

  jí zbývá asi 15 procent. Pro její rodiče

  Jakuba aSilviu to nebylo překvapení,

  protože oni ijejich starší syn Luca (4) mají

  rovněž těžkou nedoslýchavost. Laura už

  nyní používá sluchadla, která jí pomáhají

  vkomunikaci. Učí se mluvit ařeč roztomile

  kombinuje se znakovým jazykem. Dělá

  velké pokroky, pro lékaře až neuvěřitelné,

  takže teď přišel správný čas pořídit jí nová

  sluchadla slepším výkonem avětším

  množstvím zvukových kanálů. Jejich

  cena je však zhruba dvojnásobná oproti

  stávajícím, azdravotní pojišťovna hradí

  jen výrazně menší část celkové sumy.

  Proto se Peřinovi obrátili na Konto Bariéry

  sprosbou opomoc.

  Lepší sluchadla

  malé Lauře

  pomohou

  v dalším rozvoji.

• Strana 41

  41

  její dcerka pochytí i během pobytů

  v Itálii s příbuznými, za kterými celá

  rodina jezdí minimálně jednou ročně

  na letní prázdniny. Sluchové posti-

  žení má i bratr a rodiče ženy, která

  si nechala rodné příjmení Palmieri.

  Také bratři a sestry pana Peřiny mají

  problémy se sluchem, zatímco rodi-

  če nikoliv.

  Zajímavým postřehem je fakt, že

  Italové prý obecně při komunikaci

  daleko víc používají výrazná ges-

  ta a mimiku, která je pro neslyšící

  velmi důležitá pro pochopení emocí

  a celkového vyznění. Jsou tak lépe

  čitelní pro toho, kdo má problémy se

  sluchem.

  Malá Laura se svým bratrem Lu-

  cou (4) tak vyrůstají v (nejen) jazy-

  kově velmi podnětném prostředí

  a nová sluchadla jí ještě rozšíří mož-

  nosti. Jakub Peřina s manželkou věří,

  že kvalitnější sluchadla budou stačit

  k tomu, aby slyšela natolik dostateč-

  ně, že nebude potřebovat náročnou

  operaci kochleárního implantátu.

  Výrazem „dostatečně slyšet“ rodiče

  myslí stav, kdy se sluchadly Laura

  zvládne porozumění mluvené řeči.

  Jakub Peřina přiznává, že původ-

  ně byl u sebe odpůrcem implantátu,

  což není mezi lidmi v komunitě ne-

  slyšících výjimka. Mnozí ho vnímají

• Strana 42

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  jako narušení subkultury lidí s jiným

  (znakovým) jazykem. Často se ne-

  vnímají jako lidé s nějakým postiže-

  ním. Jakub tento postoj zastával kdy-

  si také, ale časem změnil názor a po

  operaci syna se definitivně rozhodl.

  Teď si pochvaluje, že slyší lépe než

  dřív, i když to prý bude chtít ještě

  hodně času a tréninku k plnohod-

  notnému porozumění mluvené řeči.

  „Všechno je to nové, zvuky, podně-

  ty. Stále se učím a Luca to má úplně

  stejně. Věřím, že podobné to bude

  s novými sluchadly i v případě Lau-

  ry,“ vysvětluje muž, na jehož hlase,

  stejně jako v případě manželky, je

  sice poznat, že má sluchové postiže-

  ní, ale slyšící člověk mu bez větších

  problémů rozumí. Jen několik zá-

  ludnějších slov jsme si raději sdělili

  písemnou formou.

  DOMA STATÍNKEM

  Malou Lauru pochopitelně náš roz-

  hovor moc nezajímal, její pozornost

  daleko víc poutaly dobroty na pultu

  kavárny a maminčina náruč. Na ro-

  dičovské dovolené je však s dětmi

  tatínek. „Luca už chodí do školky.

  Dvakrát týdně do lesní školky Šalvěj-

  ka pro čistě neslyšící děti, kde znakují

  i učitelé, třikrát týdně pak do školky

  Pipan, kde je kombinace dětí s růz-

  ným stupněm sluchového postižení.

  Rádi bychom, aby pak byl integrován

  na běžnou školu. Laura je na to za-

  tím moc malá, takže s ní jsem doma.

  Občas pro nějakou neziskovku udě-

  lám webové stránky, protože jsem na

  vysoké škole vystudoval informač-

  ní technologie, ale na hlavní úvazek

  pracuje moje žena,“ říká Jakub Peřina

  a jeho paní vysvětluje náplň svojí prá-

  ce. „Věnuji se grafice pro univerzitu

  a poradenství v rámci různých or-

  ganizací pomáhajících lidem se slu-

  chovým postižením. Existují různé

  aplikace překládající do znakového

  jazyka, které mají pochopitelně vi-

  zuální podobu. Také jde o vyprávění

  příběhů nebo upravujeme slovosled

  znakujících vypravěčů, protože pořa-

  dí mluvených slov a znaků se někdy

  liší,“ vysvětluje paní Silvia.

  Manželé se poznali během svých

  studijních stáží na Gallaudetově

  univerzitě v USA. Tato soukromá

  vysoká škola sídlí ve Washingtonu

  D. C. a je Mekkou studentů se slu-

  chovým postižením. Univerzita fun-

  guje od roku 1864 a je jedinou vy-

  sokou školou, ve které jsou všechny

  vzdělávací programy a služby navr-

  ženy tak, aby vyhovovaly neslyšícím

  a nedoslýchavým studentům.

  Po konci pobytu v USA se Jakub

  a Silvia přesunuli do Prahy, kde se za

  časů covidu roku 2020 vzali. Tady

  vlastně začíná příběh malé Laury,

  který je zatím příliš kratičký na ně-

  jaké obšírnější vyprávění. Ale nové

  a nové kapitoly budou postupně při-

  bývat. Nová sluchadla veselé holčič-

  ce Lauře pomohou v tak důležitém

  startu do života, který má před sebou.

  A zdá se, že přinejmenším z rodiny

  má skvělé předpoklady pro to, aby to

  byl život hezký a naplněný! 

  Syn od půl roku používal

  sluchadla, ale postupně

  mu sluch dál slábl, až

  přestal úplně slyšet.

  Takže implantát pro

  něj byl východiskem.

  Řekl jsem si, že když to

  podstoupil a zvládá můj

  syn, tak to zkusím taky.

  Už i starší bráška učí Lauru nová slova.

  Od maminky

  chytá i některé

  italské výrazy.

• Strana 43

  ŽIVOT / KOSMONAUTI S HANDICAPEM

  43

  Text: ONDŘEJ ŠAMÁREK

  První členové oddílu kosmonautů,

  a to jak na sovětské straně, tak i na

  straně Američanů, byli skutečně

  příklady doslova železného zdraví.

  Výběr byl nesmírně přísný. Napří-

  klad jeden z amerických kandidá-

  tů pro první nábor, jistý Jim Lovell,

  nakonec z výběru do prvního oddílu

  amerických astronautů vypadl proto,

  že měl přechodně nepatrně zvýše-

  nou hladinu bilirubinu v krvi. Pokud

  vám toto jméno nic neříká, podívejte

  se na velmi zdařilý film Apollo 13.

  Tento muž s českými kořeny poz-

  ději v rámci mise Apollo 8 společně

  s dalšími dvěma kolegy jako první

  obletěl Měsíc. A pod jeho velením

  se v pořádku dokázala vrátit na Zem

  posádka „nešťastné třináctky“, jejíž

  loď postihla bezprecedentní tech-

  nická nehoda během pokusu o třetí

  přistání na Měsíci.

  Do oddílu byl vybrán hned v ná-

  sledujícím kole, takže mohl následně

  zažít výše popsaná dobrodružství,

  ale tato epizoda dává poměrně jasný

  náhled na to, jak dokonalými vzorky

  Homo sapiens museli být, alespoň

  co se fyzické stránky týče, první

  astronauti. I když, paradoxně, jiný

  muž, Deke Slayton, výběrem prošel,

  přestože mu chyběl článek jednoho

  z prstů na levé ruce. Jako dítě o něj

  přišel, když jej neopatrně strčil do

  žacího stroje. Výběrová komise nad

  tímto defektem dlouze uvažovala

  a probírala se všemožnými mate-

  riály, aby nakonec usoudila, že prá-

  vě prsteník na levé ruce je jediným

  z prstů, u něhož absence posledního

  článku nevadí.

  BEZ PALCE AOKA

  Tento přístup byl naprosto pocho-

  pitelný. Vlastně nikdo nedokázal

  přesně předpovědět, co na odvážné

  muže za hranicemi atmosféry čeká.

  Po prvních kosmických letech se

  ukázalo, že extrémní požadavky na

  zdraví nejsou úplně potřeba. A laťka

  se začala pomalu snižovat. Tak se

  například stalo, že se v roce 1964

  v civilním oddílu sovětských kosmo-

  nautů objevil Sergej Anochin.

  Tento zasloužilý zkušební pilot byl

  příkladem dokonalého profesionála.

  A přes vyšší věk, než jaký byl u teh-

  dejších kosmonautů obvyklý, byl ve

  svých padesáti čtyřech letech v bez-

  vadné fyzické formě. Tedy až na je-

  den malý problém… Anochin neměl

  oko. O to přišel při jednom z testova-

  cích letů. Nicméně byl natolik velkou

  autoritou, že mohl nejen pokračovat

  v letecké kariéře, ale také podstoupil

  kosmonautický výcvik, a dokonce se

  stal velitelem civilního kosmonautic-

  kého kádru. Šance na let do vesmíru

  u něj nebyly vysoké a také se nikdy

  nenaplnily, nicméně jeho příklad zů-

  stává zajímavou epizodou.

  A když se ještě na chvíli vrátíme

  k chybějícím prstům: Deke Slayton

  nebyl jediným, kdo měl podobný

  handicap. Sovětský kosmonaut Pjotr

  Kolodin prošel náborem v roce 1963,

  přestože mu kompletně chyběl jeden

  z prstů. A co více – oním chybějícím

  prstem byl rovnou palec! Za jeho

  kandidaturu se však přimluvil sám

  legendární hlavní sovětský konstruk-

  tér Sergej Koroljov. Ten měl údajně

  prohlásit, že speciálně pro Kolodina

  klidně přizpůsobí ovládací prvky lodi

  Sojuz, pokud to bude nutné.

  LÉKAŘSKÉ OMYLY

  Kolodin bohužel na oběžnou dráhu

  nikdy neletěl. Nejblíže vesmíru se

  dostal v červnu 1971, kdy byl čle-

  nem hlavní posádky Sojuzu 11. Tři

  dny před startem ale lékaři u jeho

  kolegy Kubasova našli na rentge-

  novém snímku plic podivný stín.

  Otvírající se kosmos

  Dokonale zdraví atrénovaní, to jsou

  vlastnosti spojené sprofesí kosmonautů.

  Vpředstavách většiny lidí je kosmonaut

  příkladem takřka naprosté fyzické

  dokonalosti. Je však tato představa

  pravdivá? Za šedesát čtyři let od chvíle, kdy

  první člověk vystoupal do vesmíru, se mezi

  členy oddílů kosmonautů objevily různé

  fyzické nedokonalosti od chybějícího oka

  po Parkinsonovu chorobu. Akritéria výběru

  se oproti počátkům kosmonautiky dál

  značně posouvala. Proto se vsoučasnosti

  na profesi kosmonauta může připravovat

  imuž, kterému chybí dolní končetina.

  Po prvních kosmických letech se

  ukázalo, že extrémní požadavky

  na zdraví nejsou úplně potřeba.

  A laťka se začala pomalu snižovat.

• Strana 44

  ŽIVOT / KOSMONAUTI S HANDICAPEM

  A pojali podezření, že by se mohlo

  jednat o tuberkulózu. Posádka byla

  vyměněna za náhradní. Nakonec se

  ukázalo, že ona skvrna není nic zá-

  važného. A za pár dní kosmonauti

  pochopili, že jim nejspíš zachránila

  život. Náhradní posádka, která na-

  konec letěla místo nich, zemřela při

  návratu, když se předčasně otevřel

  odvětrávací ventil v jejich kabině

  ještě v době, kdy se návratová kabina

  nacházela ve vakuu. I takové mohou

  být důsledky rozhodnutí lékařů.

  Občas se nicméně stane, že lékaři

  nějaký druh nedokonalosti jednodu-

  še přehlédnou. Toto štěstí měl třeba

  druhý sovětský kosmonaut German

  Titov. Ten v dětství utrpěl zlomeninu

  zápěstí. Pokud by o této skutečnos-

  ti věděli lékaři z výběrové komise,

  znamenalo by to okamžitou stopku

  pro jeho kosmické ambice.

  Podobně na tom byl Vitalij Žolo-

  bov. Ten zase při svém výběru v roce

  1963 zamlčel fakt, že při autone-

  hodě několik let před tím upadl na

  nějakou dobu do bezvědomí. Opět,

  pokud by tato skutečnost byla léka-

  řům známa, okamžitě by byl býval

  z výběru vyřazen.

  VÍCE LIDÍ, MÉNĚ NÁROKŮ

  Požadavky na naprosto dokonalé

  zdraví však nemohly vydržet věčně.

  Zejména s nástupem raketoplánu na

  přelomu sedmdesátých a osmdesá-

  tých let byla kritéria postupně uvol-

  ňována. Týkalo se to ovšem pouze

  pozic takzvaného letového specialis-

  ty a specialisty pro užitečné zatížení.

  Tito astronauti neměli raketoplány

  pilotovat, ale měli se věnovat náplni

  letu samotného. Tedy provádět expe-

  rimenty, výzkum, výstupy do volného

  prostoru a obsluhovat robotickou paži

  pro manipulaci s nákladem. Přestože

  jejich práce byla velmi odpovědná

  a náročná, nebylo zapotřebí například

  naprosto dokonalého zraku. Do vý-

  běru se tak dostali i ti, kteří by před-

  chozími výběry prošli jen stěží.

  Ani přes velmi pečlivou práci vý-

  běrových komisí se ovšem nedařilo

  zachytit všechny zdravotní dysfunk-

  ce. Asi nejkřiklavějším příkladem je

  Daniel Brandenstein. Do amerického

  oddílu byl zařazen v roce 1978 jako

  pilot raketoplánu. Tedy bez nároku

  na úlevy stran zdravotního stavu.

  V letech 1983 a 1985 odlétal dvě

  mise bez jakéhokoliv problému. Jen-

  že při jedné z periodických prohlí-

  dek v roce 1987 vyšla najevo šoku-

  jící věc. Při takzvaném Farnsworth

  Lantern testu Brandenstein totálně

  selhal. Tento test je zaměřen na vní-

  mání barev. Ukázalo se, že Branden-

  stein je barvoslepý! Zřejmě jen proto,

  že při už absolvovaných misích ne-

  měl žádný problém, mohl se v de-

  vadesátých letech vydat do vesmíru

  ještě dvakrát. Byť jeho barvoslepost

  byla v té době již všeobecně známá.

  A ještě jeden příběh z americké

  strany je ohledně zdraví výjimeč-

  ný. V březnu 1996 se do vesmíru

  vydala mise STS 76. Na palubě byl

  také letový specialista Rich Cliord.

  Byl to už jeho třetí let a během něj

  Rich mimo jiné vykonal i výstup do

  volného vesmíru. Na tom by nebylo

  nic neobvyklého, nebýt toho, že Clif-

  fordovi byla necelé dva roky před

  tím diagnostikována Parkinsonova

  choroba. Rich v té době pociťoval

  jen velmi lehké potíže a vzhledem

  k tomu, že se jeho symptomy ne-

  zhoršovaly, zůstal se souhlasem

  nadřízených v soupisce na STS 76.

  Krátce po jejím úspěšném zakonče-

  ní odešel z řad NASA, protože si ne-

  mohl být jist, jak rychle bude nemoc

  postupovat.

  Abychom se ale opět podívali na

  druhou stranu zeměkoule, do jisté

  míry bychom podobný, lehce uvol-

  něný přístup jako u raketoplánů

  našli i u Sovětů v době, kdy vybírali

  takzvané kosmonauty výzkumníky

  Ilustrace: DALL-E

• Strana 45

  45

  pro lety v rámci programu Interkos-

  mos. Samozřejmě se muselo jednat

  o nadprůměrně zdravé jedince, nic-

  méně určité nedostatky byly tolero-

  vány.

  ČESKÝ BRONZ

  AKOSMIČTÍ TURISTÉ

  Jako příklad může posloužit náš

  kosmonaut Vladimír Remek. V době

  výběru měl mírnou nadváhu. Navíc

  se u něj projevovala vazomotorická

  rýma. Tedy rýma, která se spouští

  například jako přecitlivělá reakce na

  příliš suché prostředí, látky znečiš-

  ťující ovzduší, přechod do prostře-

  dí s teplotním rozdílem a podobně.

  I přes tyto „mouchy“ se Remek stal

  v roce 1978 prvním kosmonautem

  z jiného státu než SSSR nebo USA.

  Další uvolnění přišlo s nástupem

  komerčních letů. Na přelomu milénia

  začali Rusové vozit na orbitální drá-

  hu platící zákazníky. Nároky na je-

  jich zdravotní stav byly pochopitelně

  mnohem nižší, než tomu bylo u pro-

  fesionálů. Samozřejmě některá one-

  mocnění byla i nadále jednoznačnou

  stopkou. Například ledvinové kame-

  ny, problémy se srdcem nebo cévami

  a podobně. Nástup komerčních spo-

  lečností nabízejících lety do vesmíru

  zásadně změnil poměry ohledně po-

  žadovaného zdraví kosmických ces-

  tovatelů. Dnes máte možnost letět do

  vesmíru na orbitální dráhu se SpaceX,

  nebo zažít suborbitální skok s Blue

  Origin a Virgin Galactic.

  JDE TO IBEZ NOHY

  Pokud byste se s nimi rozhodli le-

  tět, za předpokladu, že máte oprav-

  du hodně peněz nazbyt (průměrně

  20–25 milionů amerických dolarů),

  nemusíte být dokonalým atletem ani

  železným mužem či ženou. Při jedné

  z misí SpaceX figurovala v roce 2021

  například jistá Hayley Arceneauxová.

  Tehdy devětadvacetiletá žena se do

  vesmíru podívala i přes to, že v dět-

  ství prodělala rakovinu kostí a má

  titanový kolenní kloub a titanový

  implantát v levé stehenní kosti. Stala

  se 570. lidskou bytostí, která na čas

  opustila svoji rodnou planetu.

  Pro zákazníky Blue Origin je zase

  nejpřísnějším vstupním požadavkem

  schopnost vystoupat na obslužnou

  věž rakety New Shepard za minutu

  a půl. Sedm poschodí za devadesát

  sekund není nic, co by běžný člověk

  nezvládl, jak již prokázali dosavad-

  ní účastníci letů s touto společností.

  A v současnosti nezůstávají stranou

  ani lidé, jejichž účast na kosmických

  letech by ještě před nedávném byla

  doslova science-fiction. Do nejno-

  vějšího výběru do oddílu evropských

  astronautů totiž byli, zatím experi-

  mentálně, zahrnuti i lidé, jejichž mo-

  bilita je omezena. Evropská kosmic-

  ká agentura ESA výslovně uvedla,

  že přípustná je nestejně velká délka

  nohou, chybějící noha nebo obě nohy

  až po kolenní kloub a do výběru byli

  také zahrnuti lidé, jejichž výška ne-

  přesahuje 130 centimetrů.

  Potenciálním kandidátem na let

  k Mezinárodní vesmírné stanici, kte-

  rý se aktivně v rámci oddílu ESA při-

  pravuje, je tak John McFall (44). Muž,

  jenž v devatenácti letech po nehodě

  na motorce přišel o pravou nohu

  nad kolenem. V roce 2008 získal

  bronzovou paralympijskou medaili

  v běhu na sto metrů a loni byl také

  jedním z vlajkonošů při zahájení her

  v Paříži.

  Jak vidno, zdravotní kritéria pro

  cesty do vesmíru jsou dnes k nepo-

  znání od těch, která byla nastavena

  před několika dekádami. Pro ty, kteří

  vždy toužili podívat se nad hranice

  atmosféry, tak odpadla ta často hlav-

  ní a nepřekonatelná překážka. 

  Kdo je Ondřej Šamárek

  Ondřej Šamárek patří kpředním popularizátorům

  kosmonautiky unás. Je členem redakce internetového

  portálu Kosmonautix.cz ajeho tvorbu najdete ina Youtube.

  com, například vpodobě podcastu TimeSpace.

  Jak na

  QR kódy

  ?

  Vněkterých

  textech

  můžete

  narazit

  na QR kód.

  Zapněte

  fotoaparát

  na svém

  chytrém

  mobilu

  anamiřte jej

  na kód, ťukněte

  prstem na

  nabízený odkaz

  adozvíte se

  víc!

  Nástup komerčních společností

  nabízejících lety do vesmíru zásadně

  změnil poměry ohledně požadovaného

  zdraví kosmických cestovatelů.

  Dnes máte možnost letět do vesmíru

  na orbitální dráhu se SpaceX,

  nebo zažít suborbitální skok

  s Blue Origin a Virgin Galactic.

• Strana 46

  ŽIVOT / OSAMOSTATŇOVÁNÍ

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  „Chceme lidem ukázat, že pomoc

  a služby tu jsou, ale rodiče i samot-

  ní lidé s postižením je musí hledat.

  Náš projekt má především rodičům

  poradit a zároveň ukázat, co všech-

  no je možné, aby se zbavili strachu

  a nejistoty. Právě oni totiž musí své

  potomky pustit do života, což je po-

  chopitelně velmi těžké, když nejsou

  připraveni a nevědí, co a jak bude.

  Zároveň cítí nezbytnost takového

  kroku, protože chtějí pro své dcery

  a syny zajistit spokojenou budouc-

  nost, až jim samotným nebudou

  zbývat síly na péči. Bavíme se při-

  tom především o skupině dospělých

  s mentálním a kombinovaným posti-

  žením, zároveň ale chceme oslovit

  také rodiče malých dětí s postižením

  a motivovat je, aby situaci začínali

  řešit čí dříve, tím lépe,“ říká na úvod

  Jana Gajdošová, která je moderátor-

  kou internetových setkání a zároveň

  patří mezi spoluorganizátory projek-

  tu Já to zvládnu!

  NA POČÁTKU BYLO SETKÁNÍ

  Rytmus není jediným pořadatelem

  projektu, spolu s ním se na něm po-

  dílí obecně prospěšná společnost

  Agapo, Centrum Kociánka a Domov

  pro mne. Nápad se zrodil na takzva-

  né Snídani neziskovek. Jde o nefor-

  mální setkání vedoucích pracovní-

  ků neziskových organizací z Brna

  a okolí, které se koná každé dva

  měsíce už po dobu deseti let. Kro-

  mě výše zmíněných se pravidelně

  k setkáním přidávají také Diakonie,

  Maltézská pomoc, ParaCENTRUM

  Fénix, Liga vozíčkářů nebo Národní

  rada osob se zdravotním postiže-

  ním.

  „Vzájemné kontakty jsou rozhod-

  ně užitečné, předáváme si informace

  a inspirace, spolupracujeme. V prů-

  měru se nás sejde tak patnáct, někdy

  o něco méně, jindy víc. Probíráme

  novinky a problémy, které nás spo-

  lečně tíží. Občas se zapojí i lidé s tro-

  chu jiným zaměřením, ale jádro tvoří

  především organizace ze sociální

  oblasti. Shodli jsme se, že rodičům

  pečujícím o dítě se znevýhodněním

  často chybějí informace a neznají

  všechny možnosti. V lednu 2024 se

  tak na snídani spontánně zrodil ná-

  pad udělat něco, co by jim v tomto

  ohledu pomohlo. To byl první dob-

  rý impuls ke vzniku webináře Já to

  zvládnu!“ líčí Jana Gajdošová.

  Hned po tomto setkání založil

  ředitel Centra Kociánka Tomáš Ko-

  márek sdílený dokument pro účast-

  níky. Prvotní nápad byl uspořádat

  konferenci pro rodiče. Takový for-

  mát ovšem naráží na dva základní

  problémy – jedná se o jednorázo-

  vou akci a vyžaduje osobní účast,

  která není vždy z různých důvodů

  možná. Iniciátoři tak postupným

  tříbením nápadů došli k závěru, že

  lepší variantou bude cyklus besed,

  k nimž se bude možné připojit on-

  line po internetu z domova.

  Odpadne tak komplikace s dojíž-

  děním v jeden přesný čas na kon-

  krétní místo. Rodiče rovněž nemusí

  řešit případné hlídání. A připojit se

  budou moci i lidé z druhého konce

  republiky, navíc vznikne videozá-

  znam spustitelný následně kdyko-

  liv. Praxe nakonec ukázala, že asi

  třetina přihlášených se z časových

  důvodů nemůže připojit živě, a tak

  si nechávají poslat právě alespoň

  záznam.

  Já to zvládnu!

  PRO DOSPĚLÉ LIDI SPOSTIŽENÍM AJEJICH RODIČE JE VELKÝM

  TÉMATEM OSAMOSTATŇOVÁNÍ, KTERÉ SE POCHOPITELNĚ POJÍ

  SŘADOU OBAV ANEZNÁMÝCH. ABY OBĚ SKUPINY ZÍSKALY

  NEZBYTNOU PODPORU, ZRODIL SE NÁPAD NA USPOŘÁDÁNÍ CYKLU

  WEBINÁŘŮ – INTERNETOVÝCH BESED SNÁZVEM JÁ TO ZVLÁDNU!

  OJEJICH VZNIKU, PRŮBĚHU APOSLÁNÍ JSME SI POVÍDALI SJANOU

  GAJDOŠOVOU, PRACOVNICÍ PR PRO MORAVU ZORGANIZACE RYTMUS

  – OD KLIENTA KOBČANOVI Z. Ú.

  Jana Gajdošová

  internetové

  besedy moderuje

  a spoluorganizuje.

  Nápad se zrodil na takzvané Snídani

  neziskovek. Jde o neformální setkání

  vedoucích pracovníků neziskových

  organizací z Brna a okolí, které se

  koná každé dva měsíce už po dobu

  deseti let.

• Strana 47

  47

  POSLUCHAČI ZE VŠECH KRAJŮ

  Od nápadu k realizaci prvního dílu

  webináře uplynulo devět měsíců,

  první, úvodní díl o příbězích rodičů

  se uskutečnil 22. října 2024. V té

  době už byla zajištěna i finanční pod-

  pora ze strany Jihomoravského kra-

  je. Právě tento díl zatím prý zarezo-

  noval asi nejsilněji.

  Pozitivní zpětné vazby jsou ale i na

  všechny další, které dosud proběhly.

  Lidé žijící ve svých bublinách kaž-

  dodennosti jsou rádi za prezentaci

  možností na příkladu ostatních v po-

  dobné situaci.

  „Připojují se nám lidé prakticky ze

  všech krajů, i když ze vzdálenějších

  míst se jedná spíš o jednotlivce. Nej-

  víc účastníků máme z Jihomoravské-

  ho a Olomouckého kraje. Většinou

  se na jednotlivé díly registruje tak

  do padesáti osob, živě se přímo při-

  pojí okolo dvaceti z nich. Zbytek má

  zájem o následný záznam. Dozvída-

  jí se o nás především přes internet,

  tedy prostřednictvím webů a sociál-

  ních sítí čtyř pořádajících organiza-

  cí, a partnery. Také tiskneme plaká-

  ty a rozesíláme informační e-maily.

  I když se počty účastníků mohou ně-

  komu zdát malé, i tak nám to přijde

  důležité,“ konstatuje Jana Gajdošová.

  Její slova potvrzuje i průběh čtvr-

  tého dílu webináře na téma „Samo-

  statně bydlet neznamená bez pomo-

  ci“, k němuž se připojil i autor tohoto

  článku. Kromě něj a moderátorky

  se účastnilo dalších dvacet jedna

  lidí. Většina osobně potvrdila, že se

  o projektu dozvěděla z informačních

  e-mailů a Facebooku nebo přímo

  v některé z organizací poskytujících

  služby lidem s postižením. Většinou

  prostřednictvím organizace Rytmus

  a Centra Kociánka, ačkoliv se našli

  i diváci napojení na českobudějovic-

  kou Arpidu, která není do projektu

  přímo zapojena.

  AUTENTICKÉ PŘÍBĚHY

  AZKUŠENOSTI

  V tomto konkrétním dílu (konají se

  v podvečer a trvají přibližně hodinu

  a půl) hovořil o svém příběhu Richard

  Bihári a pracovnice Rytmu, vedoucí

  služby podpory samostatného bydle-

  ní Lenka Skálová. Na ně navázala Zu-

  zana Sochorová (na vozíku) a pracov-

  níci Domova pro mne Eva Andrlíková

  a Tomáš Řezníček. Ti mluvili o chrá-

  něném bydlení fungujícím v Brně

  od roku 2012. Dnes je v této službě

  k dispozici osmnáct míst v patnácti

  bytech na čtyřech adresách, přičemž

  některá z míst jsou zcela samostatná,

  jiná sdílená s dalšími.

  Hlavním sdělením besedy bylo, že

  člověk s mentálním postižením ne-

  musí být odkázán pouze na péči své

  rodiny, což je v těchto případech nej-

  častější model v rámci České repub-

  liky, ale může si s vhodnou podporou

  najít také vlastní bydlení a práci. Za-

  zněla i slova o zkušenostech s institu-

  cionální péčí, která představuje rov-

  něž rozšířenou alternativu, ale ubírá

  na svobodě a samostatnosti dotyčné-

  ho člověka. Pro zájemce došlo také na

  pozvánku ke konferenci o tématu sa-

  mostatného bydlení 20. května 2025

  v Karlových Varech.

  Taková výpověď zcela zapadá

  do formátu webináře Já to zvlád-

  nu! Mluví hlavně rodič nebo mladý

  člověk s postižením plus pracovní-

  ci podporujících organizací. Ti jsou

  však spíše v roli moderátorů nebo

  představují konkrétní službu. Tím je

  všechno pro obecenstvo autentické.

  Zaznívají reálné příběhy a zkušenos-

  ti. Dotazy mohou účastníci klást pro-

  střednictvím chatu.

  Projekt webinářů Já to zvládnu!

  potrvá až do května. Na každý se dá

  přihlásit zvlášť, takže se stačí podívat

  na internet a jednoduše se zaregis-

  trovat. Přes jejich nesporný přínos

  je budoucnost zatím nejistá, záleží

  na financích. Zatím bylo vše pokryto

  díky vstřícné nabídce Jihomoravské-

  ho kraje. 

  Webináře

  pro rodiče

  oosamostat-

  ňování

• Strana 48

  KULTURA

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  AZARCHIVU VLADIMÍRA KROCE

  Všechno, co jste vdětství

  avmládí poznal, jste později ně-

  jak profesně zúročil. Všechno do

  sebe pěkně zapadá jako obrázek

  puzzle.

  Poprvé jsem se ocitl jako prcek,

  v osmi měsících, v Indii, kde tatínek

  pracoval na montážích. Maminka,

  myslím, byla statečná, protože bez

  znalosti jazyka odletěla na dva roky

  za ním a přemístila tam rodinu, mě

  a sestru. Vím, že tatínek už tehdy fo-

  til, natáčel na osmimilimetrovou ka-

  meru – díky tomu všemu mám Indii

  v paměti. To moje dávné putování

  souvisí s mým cestováním o dost

  let později – skamarádili jsme se

  s Jirkou Křížem, primářem spinální

  jednotky v Motolské nemocnici, vo-

  zíčkářem, se kterým jsme se narodili

  ve stejný den, 29. 4., on je jen o pár

  let mladší.

  Porozuměli jsme si, jistě nejen

  proto, že on byl s rodiči nejen v In-

  dii, ale také v Africe. U sklenky padla

  dohoda, že bychom mohli cestovat

  spolu. Když jsem vyrůstal, bylo pro

  mě cestování pánů Hanzelky a Zik-

  munda úžasná, ale tehdy nedostupná

  věc. Nedokázal jsem si představit, že

  ty dálky poznám a že budu o našich

  legendách psát. Jiřího Hanzelku jsem

  viděl jen jednou, ale s Miroslavem

  Zikmundem jsem často natáčel. Do-

  konce jsme spolu párkrát cestovali

  a troufám si říct, že jsme byli přáteli.

  Až do konce jeho života.

  Aco další proud vašich pozděj-

  ších profesních aktivit?

  Po tatínkovi, který brzy odešel, zů-

  stala kamera, Admira 8, a já ji dostal

  k Vánocům, když mi bylo dvanáct. Byl

  to dárek nad dárky a já začal hned

  druhý den točit. Tak vlastně vznikla

  moje touha stát se kameramanem,

  ale nedostal jsem se na FAMU a dnes

  jsem rád, protože jsem se vydal jinou,

  pro mě vhodnější cestou.

  Vysokou školu ekonomickou jsem

  bral jako z nouze ctnost, ale mělo to

  některé dobré stránky – začal jsem

  tam chodit se svou tehdejší spolužač-

  kou Lídou, kterou jsem si později

  vzal, a pak, trochu „z nudy“ jsem na

  VŠE založil kolejní rozhlasové studio.

  Zprovoznili jsme po celé jarovské ko-

  leji rozhlas po drátě a začali jsme vy-

  sílat! Na konci normalizace (80. léta)

  jsme se dokázali dostat přes cenzu-

  rované vysílání. Zvali jsme si na roz-

  hovory známé umělce, třeba Jaromíra

  Nohavicu, tehdy to pro mě mělo úpl-

  ně jinou váhu nežli dnes.

  V roce 1989, to už jsem tam ne-

  pracoval, jsem za kamarády při vedl

  Zdeňka Svěráka, a on tam tehdy

  podporoval studenty během listopa-

  du. Později se mi hodilo obojí: naše

  kolejní vysílání i VŠE – v rozhlaso-

  vém studiu, i proto, že jsem se orien-

  toval v ekonomických pojmech.

  Takže celá vaše profesní kariéra

  je rádio?

  Po krátké zkušenosti v tehdejším

  Motokovu jsem se během vojny,

  u Hradní stráže, už snažil dostat se

  do rádia. Podařilo se mi to v říjnu

  1989, když se dnes ohlédnu, vlastně

  už trochu vzdálená minulost.

  Vašich pořadů je celá řada.

  Aktuálně, co dělám, je moderace

  v Radiožurnálu a publicistika, vysí-

  lám také nějaké víkendové formáty.

  Další pořady už skončily – tak třeba

  Na vlnách…

  Přináší do éteru vždy zajímavá témata aklade od

  mikrofonu otázky svým lahodným hlasem. Pro

  tentokrát jsme to otočili – moderátor Českého

  rozhlasu Vladimír Kroc, spisovatel acestovatel, sedí

  proti mně bez mikrofonu. Aptáme se my.

  Když jsem vyrůstal, bylo pro mě

  cestování pánů Hanzelky a Zikmunda

  úžasná, ale tehdy nedostupná věc.

  Nedokázal jsem si představit, že ty

  dálky poznám a že budu o našich

  legendách psát. Jiřího Hanzelku jsem

  viděl jen jednou, ale s Miroslavem

  Zikmundem jsem často natáčel.

  Dokonce jsme spolu párkrát cestovali

  a troufám si říct, že jsme byli přáteli.

  Až do konce jeho života.

• Strana 49

  49

  Když si pustíte rádio, často se stává právě

  moderátor Vladimír Kroc vaším společníkem...

• Strana 50

  KULTURA / VLADIMÍR KROC

  patnáct let jsem vysílal pořad Svět

  křížem krážem.

  Sněkterými lidmi jste si nejen

  povídal, ale dal jste snimi dohro-

  mady knížku. Jak se to stalo, že

  vás zastavily právě jejich osudy?

  Mám za sebou ještě televizní Postře-

  hy odjinud, drobné obrazové fejeto-

  ny, točili jsme mimo jiné na Novém

  Zélandu, pak i v Kolumbii, kde už

  od roku 1968 žije Eliška Krausová,

  sestra Ivana, Michala a Jana Krau-

  sových. Natočili jsme tam s ní jeden

  díl ze třinácti – ale protože je hod-

  ně upovídaná, měli jsme materiálu,

  že jsem pro televizi použil desetinu.

  Když tady vládl covid, nabídl jsem jí

  knižní verzi. Mailovou poštou jsme

  projekt dokončovali. Tak vznik-

  la knížka – s ráznou dámou, tako-

  vou verzí Honzy Krause v sukních.

  A když jsem jednou zaskakoval za

  Lucii Výbornou, mluvil jsem s ře-

  ditelkou Potravinové banky Věrou

  Doušovou. Její osud mě zaujal nato-

  lik, že jsem jí nabídl knižní rozhovor.

  Kdy vlastně začalo vaše cesto-

  vání?

  Asi to všechno začalo v Austrálii.

  Rozjeli jsme se tam s mojí ženou Lí-

  dou a zůstali na stáži celý rok, kromě

  cestování jsem doháněl angličtinu.

  No, a později s Jirkou Křížem? Hlav-

  ně je úžasné, že má pořád možnost

  pracovat, byť je na vozíku – potřebu-

  je ale asistenci celý den. Poprvé jsme

  spolu vyrazili na Kubu. A naše zatím

  poslední cesta byla vloni na Jamajku.

  Při přepravě domů jsme čelili otáz-

  kám typu: Nemůže udělat pár kro-

  ků? A my na to: Ani jeden. Víte, ces-

  tování s vozíčkářem je složité – už

  jen zabookovat takový let, aby bylo

  všechno správně, je umění!

  To je asi jen špička neviditelného

  ledovce problémů…

  Před cestou obvykle telefonicky ře-

  šíme, zda je hotel, kde chceme pře-

  nocovat, bezbariérový. Jsme ujištěni,

  že ano, ale pak jen u vchodu jsou

  širší dveře, u toalety už ne. Bývá to

  S kamarády Jiřím

  Křížem a Martinem

  Navrátilem

  na cestách po

  Jamajce, Kostarice

  a Etiopii (vpravo

  nahoře – návštěva

  vesnice Mursíů

  v údolí řeky Omo)

• Strana 51

  51

  během našeho cestování perma-

  nentní problém.

  Kam jste se sdocentem Křížem

  dostali?

  Zkusím popořadě: byli jsme na Kubě,

  v Izraeli, v Jihoafrické republice. Tam

  mě posílal kamarád s tím, že tam

  je všechno skutečně bezbariérové.

  Mohu to jen potvrdit. Dostali jsme se

  spolu také do Etiopie až ke kmenu

  Mursiů (znakem tohoto kmene jsou

  velké hliněné destičky, které si ženy

  vkládají do spodního rtu). U hranic

  se Súdánem byl Jirka jistě první vo-

  zíčkář, kterého kdy tamní obyvatelé

  viděli! Byli jsme v Ománu a vloni na

  konci roku jsme se rozjeli na Jamajku.

  Pro vás oba jde ocesty plné zá-

  žitků. Jezdíte ve stejné sestavě?

  Jirka má úžasnou rodinu, se kterou

  také cestuje. Tyhle naše jízdy jsou

  čistě pánské. Vyrážíme teď ve čty-

  řech, ještě s Davidem Rozvaldem

  a Martinem Navrátilem, a už jsme

  stmelená parta, kterou nic nerozhází.

  Problémy pro nás neexistují. Funguje

  nám to fantasticky.

  Kdo ty cesty organizuje?

  Když konečně najdeme termín

  vhodný pro všechny, tak už na naše

  desetidenní cesty balíme. Plánová-

  ní se týká hlavně bezbariérovos-

  ti. Ale pak třeba zjistíme, že jsme

  se v Izraeli ocitli v době pesachu.

  Nic nefunguje, ubytování je složité,

  nečepuje se pivo… Často na místě

  improvizujeme. Třeba do Etiopie

  jsme přijeli v lednu 2023 v době,

  kdy slavili Vánoce a psal se tam rok

  2015. Když jsme se na Štědrý den

  ptali, jaké je vlastně datum, řekli,

  že 29. duben – den mých a Jirko-

  vých narozenin. Už nikdy se nám

  nepoštěstí oslavit narozeniny na

  Ježíška. Někdy nás na cestách po-

  tkávají náhody a my jim vycházíme

  vstříc! Naše pánské jízdy bývají in-

  tenzivní…

  Vladimír Kroc ()

  Novinář aspisovatel. Po studiích nastoupil vroce  do

  Českého rozhlasu jako parlamentní zpravodaj. Brzy se stal

  moderátorem rozhlasových pořadů: vysílá na stanicích

  Český rozhlas Radiožurnál, Český rozhlas Plus aDvojka. Je

  autorem knih mj. Jižním křížem krážem, Orion hlavou dolů,

  Věřím vdobré konce, Letenka do neznáma aspoluautorem

  knihy Století Miroslava Zikmunda.

  Se svou manželkou Lídou vychoval syna Kryštofa adceru

  Elišku.

  Doc. MUDr. Jiří Kříž, Ph.D. ()

  Lékař, který se na vozík dostal po pádu na lyžích. Primář

  léčebné rehabilitace na spinální jednotce ve FN Motol Praha,

  autor několika prací oporanění míchy. Stal se nositelem

  Ceny Olgy Havlové za dlouhodobou pomoc paraplegikům

  (). Je otcem početné rodiny.

  Rituál kmene Dorzů v Etiopii

  za „uzdravení“ Jirky

  Jirka Kříž na vozíku v Karibiku

  (Jamajka, podzim 2024)

  Adventní let v Kostarice s Jiřím Křížem a kamarády –

  Martinem Navrátilem a Davidem Rozvaldem, takto ve čtveřici

  čas od času podnikají „pánskou jízdu“ za exotikou.

• Strana 52

  KULTURA / VLADIMÍR KROC

  Býváte také uvyhlášení cestopi-

  su roku…

  Kamarádi Petr Horký a Mirek Nápla-

  va dělají festival Neznámá země, do

  tohoto projektu jsme vymysleli oce-

  nění za cestopis roku a cestopisnou

  fotografii – letos se vyhlašuje už po-

  sedmé. Porota v soutěži vybírá mezi

  víc než třiceti cestopisy! Jedná se

  o cenu Hanzelky a Zikmunda. Osob-

  nost pana Zikmunda je spojnicí nás

  tří, jsme spoluautoři knížky Století

  Miroslava Zikmunda.

  Zdá se mi, že už nemůžete mít ani

  minutu času.

  Někdy ještě bubnuju, mám s „kluky“

  v mém věku rockovou kapelu s ná-

  zvem Prevence demence. A skoro

  bych zapomněl – po čtyřicítce mě

  chytla motorka. S kamarády jsme

  procestovali Španělsko a Portugal-

  sko.

  Psychika moderátora je náročná,

  musí být neustále „ve střehu“.

  Přiznávám, mám rád adrenalin, třeba

  seskoky padákem, a podle mé ženy

  se potřebuju adrenalinem „prolévat“.

  Musím si v krátkém čase osvojit jisté

  penzum informací o nějakém oboru,

  to nesmím podcenit. Na pohotovost

  se nedá spoléhat. Za to mám unikát-

  ní možnost potkávat zajímavé osob-

  nosti. Přestože moderuju strašně

  dlouho, pořád se bavím. A myslím,

  že je snazší ptát se než odpovídat… 

  Tyhle naše jízdy jsou

  čistě pánské. Vyrážíme

  teď ve čtyřech, ještě

  s Davidem Rozvaldem

  a Martinem Navrátilem,

  a už jsme stmelená parta,

  kterou nic nerozhází.

  Problémy pro nás

  neexistují. Funguje nám

  to fantasticky.

  Moderace v rádiu

  „naživo“ Vladimíra

  pořád baví, a to už

  od roku 1989!

• Strana 53

  53

  To dáš! řekla

  Pravdivý osobní příběh

  – taková upoutávka by

  se hodila jako podtitulek

  do knížky To dáš! Vypráví

  omediálně sledovaném

  příběhu, který nedávno

  prožila mladá maminka –

  dnes žije se svou dcerkou

  stransplantovanými

  plícemi.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Z deníkových záznamů a toho, co

  zůstalo vepsané do paměti, napsa-

  la pacientka sama knížku s jasnou

  linkou příběhu i poděkování lékař-

  skému týmu v jednom. Pohybuje se

  na hranici mezi beletrií a literaturou

  faktu. Na prvotinu jde o velmi sluš-

  nou práci, Hana Modrová vybrala

  čistou ich formu bez vstupu dialogů.

  Píše svižně, sleduje nejen proměny

  svého stavu, ale také vše, co ji v ne-

  mocnici obklopuje.

  Mladá drobná žena prožívala slo-

  žitá léta s unikátní diagnózou pod

  tlakem, a místo aby nemoc vytěs-

  nila, zavzpomínala na celý kolotoč

  dní v útlé knize… Hanu v těch letech

  provázela píseň Olgy Lounové Pro-

  tože to nevzdávám. Vyjadřuje přesně

  Hanin povahopis, urputnou, zaťatou

  silnou vůli – upnutou na vlastní cíl

  dostat šanci znovu žít a radovat se

  ze života.

  „Mým hnacím momentem byla

  dcera, pro kterou jsem tu chtěla

  být,“ říká. Hanino tělo po porodu za-

  čalo selhávat v základních funkcích,

  nemohla být se svým právě naro-

  zeným dítětem. Po stabilizaci, dvou

  letech relativního klidu, začala ale

  kašlat krev a ve Všeobecné fakult-

  ní nemocnici upadla do bezvědomí.

  Lékaři jí umožnili žít s mimotělní

  plící zavěšenou na hrudník. Existo-

  vala jediná perspektiva, transplan-

  tace plic… Stala se nadlouho pacien-

  tem TX číslo 1.

  Celkem roční dobu čekání na

  transplantaci trávila často (vše se

  odehrávalo v covidovém období,

  tedy bez pravidelných návštěv ro-

  diny) meditacemi a sledováním te-

  levize. Vhodný dárce byl pro Hanu

  problematický už tím, že je menšího

  vzrůstu a má zvláštní krevní sku-

  pinu. Když byl konečně stanovený

  termín operace, přijala jej pacientka

  s velkou radostí. Transplantace byla

  mnohohodinová, extrémně dlouhá,

  experimentální, provázená velkou

  krevní ztrátou. Čekala ji rekonva-

  lescence jako každého pacienta po

  transplantaci plic.

  Půl roku od operace se Hanin

  stav výrazně zlepšil. A tým specia-

  listů doufá, že její život bude dlou-

  hý a v dobré kvalitě. Musí ovšem

  docházet na pravidelné kontroly,

  aby se předešlo všemožným kom-

  plikacím. Obávaný je pro Hanu na-

  příklad koronavirus, případný prů-

  běh této nemoci by byl u pacientky

  velmi těžký a infekci by nemusela

  přežít.

  Drobný „Beran“ vyhrál svůj ne-

  konečný zápas, vychovává dcerku,

  snaží se se svými omezeními praco-

  vat. Když jsem s autorkou nedávno

  hovořila, mluvila o výuce angličtiny,

  kterou se snaží výukou na dálku při-

  vydělat. Vzhledem k dlouhodobému

  příjmu léků má „lenivý jazyk“, i když

  se snaží ze všech sil o srozumitelnou

  artikulaci. Angličtina nemá naštěs-

  tí takové nároky na výslovnost jako

  čeština, a tak učí několik hodin tý-

  dně. „Není to moc, ale alespoň něco,“

  říká Hana pragmaticky. 

  KULTURA / KNIŽNÍ RECENZE

  Hana Modrová: TO DÁŠ! ANEB JAK PŘEŽÍT ROK VNEMOCNICI

  Vydavatelství: Powerprint, Praha

  Tisk: Powerprint s. r. o.

  Na prvotinu jde o velmi slušnou

  práci, Hana Modrová vybrala čistou

  ich formu bez vstupu dialogů. Píše

  svižně, sleduje nejen proměny svého

  stavu, ale také vše, co ji v nemocnici

  obklopuje.

• Strana 54

  KULTURA / VIDĚNO RUKAMA

  Text: RADEK GÁLIS

  Foto: ARCHIV NADAČNÍHO FONDU

  MATHILDA AMARTIN JAROŠ

  Idea netradiční výstavy vzešla z Ji-

  hočeského muzea v Českých Budě-

  jovicích od Jiřího Petráše, historika

  muzea a jejího garanta. „Už asi před

  sedmi lety jsme u nás uspořádali

  výstavu z tvorby ateliéru Okamžik

  Praha, což byl předchůdce dnešního

  Mathelieru, takže spolupracujeme

  už dlouho,“ prozrazuje.

  Jelikož jde o výstavu i pro nevido-

  mé návštěvníky, jsou na ní haptické

  předměty. „Ty ovšem v naší expo-

  zici najdou lidé na několika dalších

  místech, protože máme předměty

  určené k osahání pro zrakově han-

  dicapované. Samozřejmě, že na

  současné výstavě Viděno rukama

  jsou koncentrovány nejvíc,“ říká Jiří

  Petráš s tím, že k výstavě nachystalo

  jejich edukační oddělení vzdělávací

  pořady pro školáky i rodiny. Vedou

  zde i pracovní dílny pro studenty,

  kteří si zakryjí oči a mohou z hlíny

  modelovat nebo tzv. poslepu plnit

  různé úkoly.

  MATHELIER POMÁHÁ

  Expozice představuje pestrou čin-

  nost Nadačního fondu Mathilda a se-

  znamuje veřejnost s životem těžce

  zrakově postižených. „Cílem výstavy

  je ukázat vidící veřejnosti, že i bez

  zraku, avšak s nekonečnou fantazií,

  nadšením a umem, lze dělat velmi

  kvalitní umění,“ vysvětluje Zdeněk

  Lébl z Nadačního fondu Mathilda.

  Návštěvníci si prohlédnou keramic-

  ká díla nevidomých tvůrců Mathe-

  lieru, obrazy nevidomé malířky Ley

  a sochy nevidomé sochařky Marian-

  ny Machalové Jánošíkové.

  Hlavním impulzem pro zahájení

  projektu Mathelier byla snaha umož-

  nit nevidomým a těžce zrakově po-

  stiženým seberealizaci při výtvarné

  tvorbě a zároveň zdokonalit jemnou

  motoriku a představivost. Klienti

  zde pod odborným vedením projdou

  cestou tvorby keramiky Axmanovou

  technikou modelování od nejjedno-

  dušších hranatých tvarů přes před-

  Obrazy asochy

  prohlížené rukama

  Na prodejní výstavě snázvem

  Viděno rukama čeká příjemné překvapení

  návštěvníky, kteří jsou zvyklí, že exponátů

  vmuzeích agaleriích se nesmějí dotýkat.

  Zde zákaz neplatí. Svá díla vJihočeském

  muzeu vČeských Budějovicích od počátku

  ledna do 1. června totiž představují

  nevidomí autoři, většinou členové

  Mathelieru při Nadačním fondu Mathilda,

  jejichž sochy nebo obrazy zde tak mohou

  hmatem obdivovat ilidé se zrakovým

  postižením.

  Slavnostní

  vernisáž výstavy

  koncem ledna

  přilákala

  do Jihočeského

  muzea v Českých

  Budějovicích

  desítky

  návštěvníků.

• Strana 55

  55

  měty tvarů oblých, jako jsou různé

  nádoby, až po volnou tvorbu, při

  které se fantazii meze nekladou. Vše

  zcela bez zraku, kdy jediným nástro-

  jem jsou ruce.

  Mathelier, který je vybaven i vlast-

  ní vypalovací pecí, zahájil činnost

  30. června 2021, když již rok fun-

  goval ve zkušebním režimu, limito-

  vaném hlavně covidovými opatření-

  mi. V současné době má tři kmenové

  zaměstnance a pod vedením výtvar-

  nice Alice Horné zde tvoří Alena Sta-

  nická a Lenka Havlíková. Na tvorbě

  se dále podílejí další zrakově posti-

  žení, jak průběžně projevují o tvorbu

  keramiky zájem.

  Pro vidící veřejnost tu pořádají

  také workshopy, na kterých si kaž-

  dý může vyzkoušet tvorbu kerami-

  ky bez zraku a touto formou se tak

  seznámit se světem nevidomých.

  Projekt Mathelieru je úzce propojen

  s projektem 3D studia, symbióza

  rozšiřuje možnosti tvorby a rozvíjení

  představivosti. Formou 3D tisku se

  tvoří i některé předlohy pro tvorbu

  Mathelieru. 3D studio tvorbou 3D

  modelů pomáhá zrakově postiže-

  ným poznávat neobvyklé předměty,

  známé stavby nebo tváře význam-

  ných osobností.

  EMPATICKÁ HRABĚNKA

  Výtvarný ateliér je úspěšný a velmi

  prospěšný projekt nadačního fondu,

  který se dále zaměřuje na podporu

  projektů, které výrazně napomáhají

  zlepšení kvality života nevidomých

  a slabozrakých. Zejména na ty, které

  se týkají rozličných forem vzdělává-

  ní nebo navazují na stávající sociální

  služby, případně je rozvíjejí a v ko-

  nečném důsledku výrazně pomáhají

  v pracovním uplatnění a integraci do

  běžné společnosti. Hlavní myšlen-

  kou Mathildy je propojování tří sku-

  pin lidí: těch, kteří pomoc potřebují,

  s těmi, kteří pomáhat chtějí, a s těmi,

  kteří vědí jak na to.

  Fond dlouhodobě podporuje řadu

  projektů, jako jsou výcvik vodicích

  psů a systematické budování vlastní-

  ho chovu, Centrum pomoci Mathilda,

  Digitální knihovna pro zrakově posti-

  žené – DKZP, zvukový časopis Jeden

  svět, podpora sociální rehabilitace

  nevidomých, pořádání rekondičních

  soustředění pro majitele vodicích

  psů a jejich psy, pořádání kultur-

  ních a společenských akcí, podpora

• Strana 56

  KULTURA / VIDĚNO RUKAMA

  zrakově postižených hudebníků, vý-

  tvarníků a sochařů a již zmíněný ate-

  lier hmatového modelování Mathe-

  lier a 3D studio. „U zrodu stála v roce

  2010 hraběnka Mathilda Nostitzová,

  která se následně stala jeho patron-

  kou. Paní Mathilda byla empatická

  a noblesní dáma, drobná vzrůstem,

  ale velká osobností. Vzpomínáme na

  ni s láskou a úctou. Vždycky říkala,

  že pomoc není otázkou peněz, ale

  srdce,“ připomíná Zdeněk Lébl slo-

  va zakladatelky, po níž nese nadační

  fond jméno.

  BYLO NEBYLO

  Rozlehlé místnosti v prvním patře

  muzea vévodí dvě bronzové sochy

  autorky Marianny Machalové Jáno-

  šíkové z Valašského Meziříčí, která

  ale ráda pracuje s hlínou. „K tvorbě

  soch ze šamotové hlíny jsem se do-

  stala náhodou. Byl to pro mě způsob,

  jak přečkat období, kdy se mi léka-

  ři operacemi snažili zachránit zrak.

  Modelováním jsem si připomínala,

  co jsem viděla. Ve 22 letech jsem

  přišla o zrak úplně. V té době mě

  ale tvorba z hlíny již zcela uchvátila.

  Tvorba soch mi umožnila nevnímat

  okolí ani čas,“ svěřuje se rodačka

  z východního Slovenska.

  Figurální tvorbě a modelování se

  věnuje přes pětadvacet let, protože

  si tuto činnost zvolila jako terapii,

  když přišla o zrak. „Tvorba se stala

  mým zaměstnáním. Většinou mode-

  luji ženské postavy, mám ráda i ab-

  straktní tvorbu, symboliku. Tvořím

  na zakázku do zahrad a jezírek nebo

  penzionů, co si kdo objedná. Bron-

  zové sochy jsou vhodné pro převoz

  po republice, protože materiál hod-

  ně vydrží – na rozdíl od hlíny. Dříve

  jsem se aktivně účastnila vernisáží

  výstav, nyní už ne, a dávám o sobě

  vědět prostřednictvím sítí. Zde

  v Českých Budějovicích vystavuji

  veliké sochy s názvem Potají a Bylo

  nebylo. K názvu Potají mě inspiroval

  poslech jednoho románu, při kterém

  jsem si představovala dámu, která

  se plíží nocí, aby nebyla poznaná.

  Myslím si, že žena nemusí na sebe

  všechno prozradit a že právě tajem-

  ství tvoří její kouzlo. Socha s názvem

  Bylo nebylo je zamyšlením nad dá-

  mou středních let, jako jsem nyní

  právě já, a ohlédnutím se za životem,

  v němž bylo něco pohádkového,“

  představuje Marianna Machalová

  svoji tvorbu.

  Marianna malovala a modelovala

  odmalička a při výtvarné činnosti

  trávila v dětství hodně času. „I moje

  mamka malovala, ale modelovat

  jsem začala v rodině až já. Chodila

  jsem v Bratislavě k jedné sochařce,

  kde jsem se učila. Myslela jsem, že

  se budu profesně věnovat arteterapii

  a pracovat s postiženými, ale místo

  toho mám svoji dílnu,“ dodává.

  Obrazy na stěně tu má nevidomá

  malířka Lea. „Obrázky maluji pro po-

  těšení druhých, ale i pro sebe. Jen tak

  obyčejně, když chci nebo potřebuji ze

  sebe dostat něco tíživého, ale i když

  prožiji něco krásného,“ svěřila se.

  ZMĚNIT ŽIVOT

  Vedoucí Mathelieru je Alice Horná

  z Prahy, která má na výstavě hned

  několik výtvorů. „Začala jsem s ke-

  ramikou až v pozdním věku v roce

  2009, když jsem se dozvěděla o své

  oční vadě. Mám vrozenou vadu, kte-

  rá se projevila až v mých 37 letech,

  kdy lékaři přišli na to, že mi odumí-

  rá sítnice a že se s tím nedá nic dělat.

  Tehdy jsem musela změnit způsob

  života. Protože jsem o zrak přicháze-

  la postupně, začala jsem se věnovat

  modelování z hlíny, které jsem před-

  tím nedělala. Tak si říkám, že všechno

  Bohatá expozice nabízí výtvory nevidomých umělců.

  K tvorbě soch ze

  šamotové hlíny jsem se

  dostala náhodou. Byl

  to pro mě způsob, jak

  přečkat období, kdy se

  mi lékaři operacemi

  snažili zachránit zrak.

  Modelováním jsem si

  připomínala, co jsem

  viděla. Ve 22 letech

  jsem přišla o zrak úplně.

  V té době mě ale tvorba

  z hlíny již zcela uchvátila.

  Tvorba soch mi umožnila

  nevnímat okolí ani čas.

• Strana 57

  57

  V Mathelieru se vystřídaly už desít-

  ky lidí, Alice je zde nejdéle. „Další se

  různě střídají, přihlásili se k nám lidé

  z celé republiky. Někteří ale nezvládli

  náročné dojíždění do Prahy a museli

  nás opustit. I tak jsme ale rádi za kaž-

  dého, kdo k nám přišel, i když se je-

  nom třeba mihl. K šesti členům naše-

  ho ateliéru se pro tuto výstavu přidaly

  i nevidomá sochařka Marianna Ma-

  chalová a nevidomá malířka Lea, které

  k nám do Mathelieru nepatří. Umožnili

  jsme jim ale také vystavovat, protože

  si přece nebudeme konkurovat, když

  máme všichni stejný handicap,“ usmí-

  vá se přátelsky výtvarnice.

  KAPLE DO ZAHRADY

  V Českých Budějovicích vystavuje

  i Pavel Sláma ze Žďáru nad Sázavou,

  který kvůli náročnému dojíždění

  musel přestat Mathelier navštěvovat.

  Jeho Kaple sv. Martina, Kaple sv. Jana

  i Barokní most zaujaly návštěvníky,

  kteří si mohou díla zakoupit.

  špatné je k něčemu dobré. V součas-

  né době mám trubicové vidění, takže

  vidím jakoby klíčovou dírkou v roz-

  sahu tři až pět stupňů. Proto nevidím

  své dílo nikdy jako celek, ale vždy

  jen část. Musím proto při tvorbě věci

  hodně vyměřovat a dodržovat daný

  poměr. Když nevidíte věc celou, pra-

  cujete jinak,“ prozrazuje Alice Horná.

  V roce 2020 stála u zrodu Mathe-

  lieru. „Řekli jsme si tehdy, že neza-

  kládáme volnočasové sdružení pro

  setkávání nevidomých, ale lidem se

  zrakovým postižením umožníme

  zaměstnání. Zrakově postižení mají

  totiž opravdu hodně špatnou pozici

  na trhu práce. Mnozí zaměstnavate-

  lé mají různé předsudky a nechtějí

  je zaměstnat. V naší dílně pracují ti,

  kteří už trošku něco umějí a chtě-

  jí se téhle činnosti věnovat. Jde jim

  primárně o keramiku spíš než jen

  o volnočasové setkání,“ pokračuje

  s tím, že výstava je jejich první spo-

  lečnou prezentací.

  Hned pár dní po otevření se sem

  vypravila s jasným cílem také Eva

  Kantorová z Českých Budějovic. „Šla

  jsem na výstavu cíleně už s tím, že

  si zde něco určitě vyberu. Ráda taky

  přispívám na dobré věci. Prodejní

  výstava mě oslovila. Zhlédla jsem ji

  a popřemýšlela, které dílo by se mi

  hodilo. Líbila se mi Kaple sv. Jana, na-

  víc můj syn se tak jmenuje, ale pro-

  tože už byl prodaný, zamluvila jsem

  si druhou Kapli sv. Martina. K ní si

  přikoupím i Barokní most. Obě díla,

  která se mi moc líbí a pocitově mi

  sedí, dám k nám do zahrady, kterou

  máme na Kaplicku. Moc se tam hodí.

  Mám ráda přírodní nevyumělkované

  věci, nijak moc barevné nebo gla-

  zované. Těším se, až si pro ně budu

  moci po výstavě dojet,“ usmívá se

  Eva Kantorová.

  Tak se přijďte na prodejní výsta-

  vu do začátku června podívat – buď

  očima, nebo rukama – i vy. Třeba si

  také něco vyberete. 

  Lidé si mohou

  prohlédnout očima

  i rukama např.

  sochy, které vévodí

  prostoru.

  Nadační fond

  Mathilda

  www.mathilda.cz

• Strana 58

  SERVIS

  kař péči o pacienta ukončit. Zákon

  pacientovi garantuje, že podá-li na

  svého zdravotníka stížnost, neměl

  by se mu takový krok vrátit zpět jako

  bumerang.

  CO JSOU TO VLASTNĚ TY

  SPRÁVNÍ ORGÁNY?

  Zákon o zdravotních službách zlep-

  šil postavení pacientů, zároveň však

  klade větší nároky na správní orgá-

  ny. Těmi jsou pro zdravotní služby

  krajské úřady (v Praze Magistrát

  hl. m. Prahy), Ministerstvo sprave-

  dlnosti, Ministerstvo obrany a Mini-

  sterstvo vnitra. Tyto úřady předsta-

  vují jednu z možností, kam mohou

  pacienti směřovat

  své stížnosti na

  zdravotnické služ-

  by (více viz Portál

  pro pacienty a pa-

  cientské organiza-

  ce.)

  A nyní už se podívejme, jak do-

  padl samotný výzkum, který se na

  stížnosti podané k řešení správnímu

  orgánu zaměřil. Ombudsman zkou-

  mal rozsah agendy stížností, ale

  i hlavní překážky, s nimiž se úřady

  potýkají.

  KOLIK TOHO MAJÍ ÚŘADY

  NA PRÁCI

  Důležitým ukazatelem, který vý-

  zkum přinesl, je objem stížností zpra-

  covávaný úřady. Ve zkoumaném ob-

  dobí (2018–2021) jich bylo celkem

  2 115. Pouze 7 % z celkového počtu

  stížností však vyhodnotily správní

  Šetření stížností ve zdravotnictví

  pod lupou. Výzkum ombudsmana

  ukázal, že správním orgánům

  chybějí hlavně odborníci a čas

  Předtím, než se ponoříme do výsled-

  ků výzkumu, pojďme si udělat krát-

  kou odbočku, která nám pomůže

  lépe porozumět významu získaných

  dat. Připomeňme si, jak jsou v sou-

  časnosti pacienti chráněni a jaké

  důsledky může a nemůže mít jejich

  případný konflikt se zdravotníkem.

  OCHRANA PACIENTŮ

  „Pacienti neměli vždy tak jisté právní

  postavení, jako je tomu dnes. Jasně

  definovaná práva pacientů a pře-

  hledná pravidla stížnostního mecha-

  nismu přinesl až v roce 2012 zákon

  o zdravotních službách,“ připomíná

  ombudsman Stanislav Křeček.

  ZDRAVOTNÍCI VERSUS PACIENTI

  Ombudsman v rámci svých šetření

  opakovaně naráží na to, že konflikty

  mezi zdravotníky a pacienty způso-

  bují nemalé potíže oběma stranám.

  Obzvláště citlivým oborem je v tomto

  směru třeba pediatrie, kde je značný

  nedostatek lékařů. Pokud se zdravot-

  ník a rodiče dětského pa cienta dosta-

  nou do sporu, lékař často navrhne,

  ať rodiče vyhledají jiného specialistu.

  Rodiče se tomu obvykle brání a snaží

  se dosáhnout toho, aby lékař postu-

  poval podle jejich představ.

  Čím je konflikt větší a emotivnější,

  tím více roste vzájemná nedůvěra.

  Lékaři se pak snaží rodiče odradit

  a ze svých ordinací je „vyhánějí“. Ro-

  diče „na oplátku“ posílají na lékaře

  stížnosti. Nezvyklé není ani to, že

  na sebe obě strany podávají trestní

  oznámení.

  Také ombudsman se ve své praxi

  setkává s případy, kdy lékař vyřadí

  „problémového“ pacienta ze své evi-

  dence pro „ztrátu důvěry“. Aktuálně

  však něco takového nespadá mezi

  zákonné důvody, pro které může lé-

  S JAK ROZSÁHLOU AGENDOU STÍŽNOSTÍ VOBLASTI ZDRAVOTNICTVÍ

  SE POTÝKAJÍ SPRÁVNÍ ORGÁNY? ACO JIM JEJICH PRÁCI

  KOMPLIKUJE? NEDÁVNO DOKONČENÝ VÝZKUM SYSTEMATICKY

  MAPUJE SOUČASNOU PRAXI. JAKO JEDEN ZNEJPALČIVĚJŠÍCH

  PROBLÉMŮ SE UKAZUJE NEDOSTATEK ODBORNÍKŮ OCHOTNÝCH PŘI

  ŠETŘENÍ STÍŽNOSTÍ SPOLUPRACOVAT. NA VINĚ JE JEJICH ČASOVÉ

  VYTÍŽENÍ IMALÁ MOTIVACE. NA ZÁKLADĚ ANALÝZY AKTUÁLNÍHO

  STAVU PŘICHÁZÍ OMBUDSMAN SDOPORUČENÍMI KE ZMĚNÁM, KTERÁ

  POSKYTL IMINISTERSTVU ZDRAVOTNICTVÍ.

  Přidejte se

  do skupiny

  Práva lidí

  spostižením

  na facebooku

  Text: KANCELÁŘ VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV – OMBUDSMAN

• Strana 59

  59

  orgány jako oprávněné, jako částečně

  oprávněné pak 4–6 % stížností.

  Nejméně stížností podali pacienti

  zdravotních služeb v Jihočeském kraji:

  celkem 8 stížností, tedy 1 na 80 444

  obyvatel; naopak relativně nejvíce

  v Karlovarském kraji: celkem 31,

  tedy 1 stížnost na 9 462 obyvatel

  (údaje se vztahují k roku 2021).

  ODBORNÍCI, KDE JSTE?

  Pravděpodobně nejvíce brzdí vyři-

  zování stížností nedostatek nezá-

  vislých odborníků ochotných spo-

  lupracovat – jako problém to vidí

  více než polovina správních orgánů.

  Neochota může pramenit hned z ně-

  kolika důvodů: velké časové vytížení

  specialistů, jejich obavy ze střetu se

  stěžovateli i výše odměn (ty začínají

  na částce 250 Kč za hodinu, průměr

  pak činí 409 Kč).

  ÚŘADY SI STÝSKAJÍ

  Některé správní orgány se potýkají

  i s nedostatkem personálu. Nejčas-

  těji agendu stížností zajišťují jeden

  nebo dva zaměstnanci (v 52 % oslo-

  vených správních orgánů). Navíc ob-

  vykle nemají na starosti výhradně

  stížnosti. Často také čelí komplika-

  cím, pokud potřebují radu právníka.

  Překvapivě jen méně než polovina

  správních orgánů ji bez potíží získá

  v rámci svého úřadu (47 %).

  Zaznívají také stesky na verbál-

  ní agresivitu stěžovatelů či na zne-

  užívání institutu stížností v podobě

  žádostí o opakované přezkoumání,

  není-li stěžovatel spokojen s výsled-

  kem šetření.

  Ombudsman Stanislav Křeček

  upozorňuje na některé další zjištěné

  těžkosti: „Vyřizování stížností správ-

  ním orgánům neusnadňuje ani častá

  důkazní nouze. A naopak je zatěžuje

  čím dál obvyklejší a mnohdy obsáhlé

  posuzování audio- a videonahrávek,

  které pacienti či jejich zástupci poři-

  zují.“

  JAK ZTOHO VEN?

  Není proto překvapením, že řada

  správních orgánů by přivítala úpravy

  současných pravidel. Ombudsman

  se s některými z nich ztotožňuje

  a Ministerstvu zdravotnictví již pře-

  dal příslušná doporučení.

  Mezi návrhy na změnu je napří-

  klad umožnit správnímu orgánu

  odmítnout šetření případů staršího

  data. Objektivní prošetření stížností

  a přijetí účinných opatření k nápravě

  přirozeně klesá s časem.

  Ke zvýšení kvality poskytované

  péče by mohlo přispět zavedení po-

  vinnosti správních orgánů informovat

  o výsledcích svých kontrol zdravotní

  pojišťovny. Zatím tato povinnost platí

  pouze pro šetřené stížnosti.

  Výzvou a zároveň během na dlou-

  hou trať je najít cestu, jak motivovat

  odborníky ke spolupráci. Správní

  orgány volají například po „katalogu“

  odborníků ochotných spolupracovat.

  Do takto náročné systémové změny

  by však bylo nezbytné zapojit také

  další subjekty, například Českou lé-

  kařskou komoru nebo odborné lé-

  kařské společnosti.

  Shrnuto a podtrženo: získaná data

  pomáhají lépe pochopit současný pro-

  ces vyřizování stížností. Jak funguje

  a kde nejvíce „drhne“. Ombudsman

  nyní pracuje na tom, aby výsledky vý-

  zkumu podnítily změny prospěšné jak

  pacientům, tak úřadům. 

  Celkový počet stížností v letech –

  podaných v jednotlivých krajích

  46

  49

  48

  53

  198

  89

  69

  303

  222

  147

  118

  34

  273

  331

  Pozn.: Pacienti mohou využívat

  zdravotní služby v jiném kraji,

  než bydlí. Nejsou zahrnuty

  stížnosti ministerstvům

  Šetření stížností

  ve zdravotnictví

  správními

  orgány –

  výzkumná

  zpráva ,

  celé znění

  Překážky, se kterými se správní orgány

  setkávají při zajišťování odborníků

  14

  10

  7

  4

  7

  Časové vytížení odborníků

  Obava z konfliktu se stěžovatelem

  Nízká odměna

  Podjatost

  Jiné

  Míra, do jaké respondenti považují

  stížnostní proces za efektivní

  3

  Rozhodně není

  dostatečný a efektivní

  0

  Rozhodně dostatečný

  a efektivní

  9

  Spíše dostatečný

  a efektivní

  5

  Spíše není

  dostatečný a efektivní

  Počet stížností v letech –

  n Stížností celkem n Stížnosti částečně oprávněné n Stížnosti oprávněné

  580

  39

  34

  520

  37

  23

  536

  38

  28

  479

  33

  20

  

• Strana 60

  Rozsáhlá výměna průkazů

  osob se zdravotním postižením

  Chystaná revize asloučení některých dávek

  SERVIS / VÝBĚR LUCIE MARKOVÉ

  Vletošním roce uplyne 10 let od rozsáhlé novely avýměny průkazů

  osob se zdravotním postižením TP, ZTP aZTP/P. Tehdejší novelou

  byla stanovena platnost průkazů pro osoby starší 18 let na 10 let.

  Nyní tedy čeká držitele výměna průkazů.

  Zásadní je v této věci platnost posouzení

  zdravotního stavu, na základě kterého byl

  průkaz v minulosti přiznán. V případě, že

  posouzení zdravotního stavu je „natrvalo“,

  bude se jednat o výměnu průkazu OZP bez

  nového posouzení nároku, tedy zdravotní-

  ho stavu. V těchto případech dojde pouze

  k výměně průkazu, kde budou aktuali-

  zovány údaje držitele průkazu, případně

  fotografie. Pokud však máte na posouzení

  zdravotního stavu jeho omezení „na dobu

  platnosti průkazu“, pravděpodobně budete

  vyzváni k novému posouzení zdravotního

  stavu Institutem posuzování zdravotního

  stavu.

  Doporučuji tedy zkontrolovat platnost

  vašeho průkazu a posouzení zdravotního

  stavu pro jeho vydání. Úřady práce budou

  zasílat písemně informativní sdělení

  k výměně průkazu OZP, které byste měli

  obdržet 90 dní předem. 

  Vlegislativním procesu se nyní nachází návrh nového zákona

  ostátní sociální pomoci, který má výrazně měnit přístup státu

  kpotřebným rodinám. Cílem zákona je podle vlády především

  zpřehlednit azjednodušit systém některých dávek státní sociální

  podpory apomoci vhmotné nouzi, odstranit duplicity podpory

  azajistit větší adresnost dávek.

  Nová „superdávka“ má slučovat dosavadní

  čtyři dávky, a to příspěvek na bydlení, pří-

  davek na dítě (z dávek státní sociální pod-

  pory) a doplatek na bydlení a příspěvek na

  živobytí (z dávek pomoci v hmotné nouzi).

  Nová dávka by se měla skládat ze čtyř

  složek: na živobytí, bydlení, dítě a pracovní

  bonus.

  Novinkou tohoto konceptu by mělo být

  adresnější zacílení podpory či finanční

  bonifikace skutečné snahy pracovat. Nově

  řeší také úspory rodin a jejich majetek

  (který je nyní řešen pouze u některých

  dávek).

  Zavádí pojem „zranitelná osoba“, která

  má ve způsobu posuzování nároku na jed-

  notlivé složky dávky specifické postavení.

  Zranitelnou osobou může být např. osoba

  se zdravotním postižením, osoba o ni

  pečující, dítě či senior anebo osoba pečující

  o malé dítě…

  O dávku by bylo možné požádat elek-

  tronicky prostřednictvím klientské zóny

  JENDA anebo osobně na Úřadu práce. Po-

  dávala by se jedna žádost za celou rodinu/

  domácnost, zohledněni a „započteni“ by

  byli všichni její členové.

  Česká asociace paraplegiků – CZEPA,

  z. s., v rámci připomínkového řízení poža-

  dovala lepší specifikaci a způsob výpočtu

  některých částí dávky s ohledem na osoby

  se zdravotním postižením a osoby pečující,

  jejich úspory a případně specifický majetek

  (kompenzační pomůcky či jiné specifické

  pomůcky). Cílem připomínek z mnoha stran

  je pak stanovení částky úspor, které může

  mít žadatel na účtu (a prolomení bankovního

  tajemství). Ve věci stanovení úspor se nyní

  vedou debaty s ohledem na spravedlnost

  nastavení podmínek, specificky např. situace

  úspor mladých rodin, které se snaží dosáh-

  nout na hypotéku, finanční prostředky na

  účtu ze specifických situací (např. náhrada

  škody na zdraví) versus situace, kdy člověk

  nemá žádné úspory, nicméně má „nadstan-

  dardní“ majetek, který může zpeněžit a tak si

  zlepšit svou finanční situaci.

  Zákon se v době psaní tohoto článku

  nachází před 3. čtením v poslanecké sně-

  movně a je k němu nahráno velké množství

  pozměňovacích návrhů k projednání. Po

  schválení v poslanecké sněmovně jej musí

  schválit ještě senát a podepsat prezident.

  Podle současných debat zřejmě dojde

  minimálně k úpravě specifikace úspor

  oproti původnímu návrhu zákona. Původní

  návrh zákona očekával účinnost již od

  července 2025. 

  Zde najdete podrobnější

  informace kpůvodnímu

  návrhu zákona

• Strana 61

  Sociálně-zdravotní služby

  apomoc při zvládání úkonů péče ozdraví

  61

  Vuplynulých týdnech byla ve Sbírce zákonů pod číslem 38/2025 zveřejněna novela

  zákona osociálních službách stzv. dělenou účinností sdlouho očekávanými změnami

  na poli zdravotně-sociální péče. Novela, která prošla bez výrazné medializace,

  je výsledek dlouhodobého jednání odborníků sministerstvem práce asociálních věcí,

  ministerstvem zdravotnictví asposkytovateli služeb. Za Českou asociaci paraplegiků –

  CZEPA, z. s., za pozitivní změny ve prospěch lidí spostižením bojovala spinální

  specialistka Zdeňka Faltýnková stýmem služby odborné sociální poradenství.

  Novela ustanovuje v § 36 „sociál-

  ně-zdravotní služby“, kterými se

  rozumí vzájemně koordinované

  poskytování sociální a zdravotní

  péče osobě, jejíž stav vyžaduje

  poskytování sociální a zdravotní

  péče současně. Bude možné je

  poskytovat v centrech denních

  služeb, denních stacionářích,

  týdenních stacionářích, domovech

  pro osoby se zdravotním posti-

  žením, domovech pro seniory,

  domovech se zvláštním režimem,

  centrech duševního zdraví nebo

  v zařízeních odlehčovacích služeb,

  a to na základě oprávnění k posky-

  tování sociálních služeb v těchto

  zařízeních sociálních služeb

  a zároveň oprávnění k poskytování

  zdravotních služeb podle zákona

  o zdravotních službách.

  Zároveň novela přináší v jedné

  nově vložené větě dlouho oče-

  kávané zlepšení situace osob se

  zdravotním postižením, které

  potřebují pomoc při úkonech péče

  o zdraví. Dosud oficiálně terénní

  služby typu osobní asistence či

  pečovatelská služba nemohou

  podporovat klienta při úkonech

  péče, které jsou již na „zdravotním

  pomezí“ – dosavadním argumen-

  tem bylo riziko poškození zdraví

  klienta. Přesto v mnoha případech

  tyto úkony péče vykonává rodinný

  příslušník klienta, tedy neformální

  pečovatel.

  Podle tohoto ustanovení novely,

  která má v tomto bodě odloženou

  účinnost na červenec 2026, se

  budou nově moci služby osobní

  asistence a pečovatelské služby

  rozhodnout, zda budou klientům

  nabízet i nový úkon péče:

  pomoc při zvládání běžných úko-

  nů péče o zdraví; za tyto úkony se

  nepovažují činnosti, které lze pro-

  vádět pouze v rámci poskytování

  zdravotních služeb podle zákona

  o zdravotních službách

  Tento úkon budou moci vykonávat

  pouze speciálně proškolení pracov-

  níci v sociálních službách, aby bylo

  minimalizováno riziko poškození

  zdraví klienta. Odložená účinnost je

  stanovena pravděpodobně z důvodu

  nutnosti rozšíření registrace služeb,

  proškolení vhodných pracovníků

  a z důvodu rozšíření případného po-

  jištění poskytovatele služby. Přesný

  výčet úkonů, které se nepovažují

  za činnosti, jež lze provádět pouze

  v rámci poskytování zdravotních

  služeb podle zákona o zdravotních

  službách, bude pravděpodobně

  součástí vyhlášky, která k této novele

  prozatím není k dispozici. Přesto se

  jedná o výrazně pozitivní krok k dů-

  stojnému zvládání péče v domácím

  prostředí.

  V neposlední řadě novela také

  vymezuje centra duševního zdraví,

  která budou poskytovat ambulantní

  a terénní služby osobám s duševní

  poruchou nebo poruchou chování

  a osobám s prokazatelným rizikem

  rozvoje duševní poruchy nebo

  poruchy chování, které se nacházejí

  v nepříznivé sociální situaci, a jejich

  osobám blízkým. 

  Dosud oficiálně terénní služby

  typu osobní asistence či pečovatelská

  služba nemohou podporovat klienta

  při úkonech péče, které jsou již

  na „zdravotním pomezí“ – dosavadním

  argumentem bylo riziko poškození

  zdraví klienta.

  Lucie MARKOVÁ

  LUCIE MARKOVÁ,

  Pracovnice služby Peer mentoring České asociace paraplegiků – CZEPA, z. s.

  markova@czepa.cz

• Strana 62

  SERVIS / ZPRÁVY Z PARASPORTU

  Historický úspěch! Nevidomá

  běžkyně na lyžích Simona

  Bubeníčková na MS vitalském

  Toblachu vybojovala vůbec

  první zlatou medaili pro české

  paralyžování. Šestnáctiletá

  slečna spolu strasérem

  Davidem Šrůtkem ovládla závod

  na 10 km klasicky intervalovým

  startem, úspěšný šampionát

  pak podtrhla stříbrem

  na 20 kilometrů volně.

  Text: TADEÁŠ MAHEL, SVAZ LYŽAŘŮ ČR

  Foto: MARTIN STEINBACH

  Simona s Davidem na desítce dojeli do

  cíle s náskokem 1 minuty a 27 sekund

  a nenechali nikoho na pochybách, že

  jsou nejlepší na světě. „Je to úžasné, je to

  fantastické, já tomu nevěřím. Chtěla jsem

  medaili, ale zlato je pro mě velkým pře-

  kvapením. Dnes to pro mě bylo těžké, ale

  závod byl perfektní,“ radovala se čerstvá

  mistryně světa v cíli.

  Vycházející hvězda českého paraspor-

  tu úspěšný šampionát podtrhla na dvoj-

  násobné trati. Tam brala stříbro, za první

  Číňankou Wang Yue zaostala o pouhých

  12,2 sekundy. „Bylo to o kousek, ale

  jsem spokojená. Ve druhém kole jsem

  se to snažila dohnat, ale musím to brát

  pozitivně, druhé místo ještě nemám,“

  smála se dvojnásobná medailistka, která

  se spolu s trasérem Davidem Šrůtkem

  statečně poprala s obtížnými podmínka-

  mi. „Bylo to úplně neskutečně těžké. Do

  rána napadlo 15 čísel sněhu, trať byla

  hrbolatá, velká dřina,“ popisovala.

  Rok před paralympijskými hrami je

  tak zlato Bubeníčkové velkým povzbu-

  zením pro celý český parasport. „Je to

  pro náš svaz a Českou republiku obecně

  obrovský úspěch. Simona je neuvěřitelně

  pilná a cílevědomá. Na MS tým odjížděl

  s medailovými ambicemi, které Simona

  s Davidem naplnili nad očekávání. Velké

  poděkování patří nejen sportovcům

  Simoně s Davidem, ale i celému realizač-

  nímu týmu reprezentace PARA NORDIC:

  trenérce Martině Chrástkové, servisma-

  novi Radku Šretrovi a fyzioterapeutce Si-

  moně Divišové. Pro mě osobně je milým

  překvapením 15. místo Matěje Škody

  na 10 kilometrů, které by v kontextu

  historického úspěchu Simony s Davidem

  nemělo zapadnout,“ komentuje české vý-

  sledky Marek Dušek, předseda Komise

  handicapovaných lyžařů. 

  Zrodila se hvězda!

  Bubeníčková je mistryní světa

  V Itálii i Norsku bylo co slavit!

  Bubeníčková

  s trasérem

  Šrůtkem mají

  zlato a dvě

  stříbra.

• Strana 63

  63

  Text: MPSV

  Foto: MPSV

  Parasport v České republice se posouvá na novou úro-

  veň. Pod ministerstvem práce a sociálních věcí vznikne

  specializované resortní sportovní centrum, které umožní

  systematickou profesionalizaci vrcholových sportovců

  s handicapem.

  „Resortní centrum je obrovským krokem k profesionaliza-

  ci parasportu. Když jsem před třemi lety nastupoval do ve-

  dení výboru, právě tohle bylo naším snem. Jsem neskutečně

  rád, že se už brzy stane realitou,“ raduje se Zbyněk Sýkora,

  předseda Českého paralympijského výboru. „Skvělé je i to,

  že parasportovní resortní centrum vzniká zkraje čtyřletého

  paralympijského cyklu. Pevně věřím, že první výsledky

  podpory parasportovců uvidíme už na hrách v Los Angeles

  v roce 2028,“ dodal.

  „Vrcholoví parasportovci reprezentují naši zemi ve svých

  disciplínách, a aby si udrželi konkurenceschopnost na

  mezinárodní úrovni, je nezbytné zajistit jejich systematickou

  profesionalizaci. Na světové sportovní scéně dnes totiž ve

  vrcholovém parasportu působí převážně profesionální spor-

  tovci,“ doplnil ministr MPSV Marian Jurečka.

  Nové centrum nabídne organizační, personální i finanční

  zázemí, čímž zajistí lepší podmínky pro přípravu současných

  i budoucích paralympioniků. Centrum by mělo zahájit svou

  činnost v první polovině letošního roku. Cílovou skupinou

  budou výkonnostní sportovci s handicapem, přičemž

  zaměstnanecké úvazky by měly zahrnovat vyšší desítky

  aktivních sportovců. 

  Nová éra parasportu –

  vzniká resortní centrum

  pro sportovce shandicapem

  Aida je bojovnice, sport je její velká vášeň.

  Předseda ČPV Sýkora s premiérem Fialou a ministrem Jurečkou

  oznamují vznik parasportovního resortního centra.

  V10 letech na ODM aneb

  Jaký je příběh Aidy Yaroshchuk?

  Text: KRYŠTOF NOVOTNÝ, OLYMPIÁDA DĚTÍ AMLÁDEŽE

  Foto: ONDŘEJ VANĚ

  Rodiče pocházejí z Ukrajiny, ale jen krátce před jejím narozením

  se přestěhovali do Česka. Někteří se narodili se znevýhodněním,

  jiným se to může stát ve zlomcích sekund kdykoli v průběhu

  života. Ale i lidé se zdravotním postižením mají možnost v životě

  dosáhnout velkých úspěchů. Každý je v nějaké etapě své cesty

  životem.

  Desetiletá zrakově postižená Aida Yaroshchuk je na svém za-

  čátku a rozhodla se běhat na lyžích. Nyní reprezentovala Prahu

  na zimní Olympiádě dětí a mládeže v Moravskoslezském kraji.

  Sport ji baví a věnuje se mu od tří let. Jak ale vůbec začala?

  „Se základními rozcvičkami, jako například kočička. Kromě

  běhu se věnuji také střelbě a judu,“ řekla Aida, která sportem žije.

  Všechny tyto aktivity ji naplňují a dělají šťastnou. O zrak přišla ze

  dne na den. „Když jsem měla jeden a půl roku, praskl mi nerv,“

  popsala situaci. Proto se rodiče rozhodli své dítě přihlásit do

  školy pro zrakově postižené.

  Ani to ji neodradilo od sportování a jako jedna z nejmladších

  sportovců na ODM se postavila na start závodu. „Olympiáda

  dětí a mládeže mě baví, nejvíce si vážím lidí kolem mě a sněhu,“

  řekla bezprostředně v cíli.

  Aidu Yaroshchuk si trenér sám našel. „Pracuji jako konzultant

  APA (aplikované pohybové aktivity) a funguji v rámci projektu

  NF Světluška. Snažíme se pomoct žákům se zrakovým posti-

  žením v zapojení do tělesné výchovy, ale také ve volném čase.

  Přes koordinátory Prahy pro zrakově postižené jsem na ni dostal

  doporučení. Potom jsme byli na soustředění, kde jsme začali více

  spolupracovat,“ vysvětlil trenér Jiří Pilař.

  Radost mu víc než výsledky dělají samotní svěřenci. „Mám ra-

  dost z toho, když děti sportují, právě i ty se zdravotním postiže-

  ním. Můžou si zažít úspěch i neúspěch, což patří k životu. Chci,

  aby je sportování bavilo.“ 

• Strana 64

  SERVIS / ZPRÁVY Z PARASPORTU

  Miroslav Motejzík píše dějiny

  českého parabiatlonu. Jako

  první Čech nastoupil do závodu

  světového poháru pod hlavičkou

  Mezinárodní biatlonové unie. Na

  ty nejlepší sice nestačil, ale sám

  říká, že by chtěl být především

  průkopníkem tohoto krásného

  sportu. Rád by se kvalifikoval

  na Zimní paralympijské hry

  2026 atřeba tím inspiroval další

  parasportovce.

  Text: KAREL HALBERŠTÁDT,

  ČESKÝ SVAZ BIATLONU

  Foto: FEDERICA VANZETTA / IBU

  S parabiatlonem Miroslav Motejzík

  teprve začíná, ale s běžeckým lyžováním

  má spoustu zkušeností. Absolvoval lau-

  fařskou Grand Classics – Marcialongu,

  Jizerskou padesátku, Vasaloppet a Bir-

  kebeinerrennet a jako první sportovec

  s amputací dokončil nejdelší závod

  v běhu na lyžích na světě (220 km

  dlouhý Nordenskiöldsloppet projel za

  necelých 19 hodin).

  Na lyžích běhá s protézou a kromě

  zmíněných laufů se věnuje i dalším

  sportům. Jako první sportovec bez

  nohy v Česku a na Slovensku zdolal

  Ironmana. Vyšplhal se také na vrchol

  himálajské hory Mera Peak. Loni si

  vyzkoušel světový pohár v paraběhu na

  lyžích a teď má před sebou další výzvu

  – parabiatlon.

  V parabiatlonu se střílí ze vzduchovky

  stejně jako v žákovském biatlonu. „Když

  to čas dovolí, připojím se k dětem na

  střelnici. Můžu trénovat i doma na

  zahradě. Vyrobil jsem si tam střelnici,

  ale je komplikovanější. Střílím v civilu,

  s běžeckou protézou, ale ne s lyžemi,“

  popisuje Motejzík své parabiatlonové

  začátky.

  Závodní premiéra českého parabiat-

  lonisty proběhla na světovém poháru ve

  Val di Fiemme. Šlo zároveň o generálku

  na nadcházející paralympiádu. Když viděl

  zkušené soupeře, vyhodnotil si, že přední

  příčky se ho v letošní sezoně týkat určitě

  nebudou. „Dá se s tím žít,“ ví Motejzík. Ve

  svém prvním startu dojel poslední, ale

  nic nevzdává. „Biatlon je krásný sport.

  Baví mě se na něj dívat a doma u něj jez-

  dím na kole na trenažéru. Rozhodně nic

  nebalím. Klidně přijmu roli průkopníka

  s tím, že budu jezdit na chvostu. Bylo by

  hezké se dostat na paralympiádu. A třeba

  tím někoho inspirovat,“ dodává první

  český parabiatlonista. 

  První český parabiatlonista ve světovém

  poháru chce inspirovat ostatní

  I ve vyšším

  věku může být

  parasportovec

  průkopník.

  Dokazuje

  to Miroslav

  Motejzík.

• Strana 65

  65

  Rubrika vzniká ve spolupráci

  sČeským paralympijským výborem

  www.paralympic.cz

  Text: ADAM BAGAR, HOKEJ.CZ

  Foto: DANIEL SEIFERT

  Parahokejová liga má počtvrté v řadě

  stejného šampiona – Karlovy Vary, které

  ve finále zničily Pardubice 9:0 a 12:1!

  Hotovo už je i v sérii o třetí místo, Olo-

  mouc v Havířově navázala na domácí

  triumf 12:0 výhrou 3:2 v prodloužení

  a vrátila soupeři rok starý hořký konec

  sezony.

  Loni bylo k vidění úplně totožné slože-

  ní bojů o medaile. A na úvod kanonády

  Karlových Varů a Olomouce. Stejně

  jako letos tím však veškerá podobnost

  skončila.

  Sharks se před rokem v odvetě nadřeli,

  tentokrát ale dominovali i v ní. Fan-

  tastickou sezonu zakončili v KV Aréně

  dvanáctibrankovou palbou a už počtvrté

  za sebou zaslouženě pozvedli pohár pro

  vítěze. Pardubice berou opět stříbro.

  Hned šesti góly a třemi asistencemi

  se v zápase zaskvěl Filip Veselý, jen

  o dva body méně zaznamenal další autor

  hattricku Michal Geier (3 + 4) a hodně

  vidět byl i Radek Zelinka (2 + 4). Patrik

  Sedláček za celou sérii inkasoval jen

  jednou z hole Bernarda Heringa.

  Havířovu se loni po venkovním vý-

  buchu podařilo doma urvat dvě výhry

  a bronzové medaile. Letos na ně ale druhý

  nejlepší celek po základní části nedosáhl,

  vyrovnanou druhou partii ztratil v závěru.

  Olomouc těžila ze spolupráce Martina

  Žižlavského a Radka Jedličky. První

  jmenovaný na konci třetí třetiny vyrovnal

  a poslal utkání do prodloužení, které už

  po 54 sekundách rozsekl jeho parťák.

  Euforie bronzových hostujících Kohoutů

  mohla propuknout. 

  Karlovy Vary slaví čtvrtý titul vřadě,

  Olomouc je bronzová

  Žraloci kousali,

  Karlovy Vary

  opět dominují

  lize.

• Strana 66

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor:

  Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 723 026 881

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz

  E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 4× ročně.

  Toto číslo vychází v březnu 2025.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Post Optimal s.r.o.

  Toužimská 720, Praha 9 – Letňany

  Foto natitulní straně:

  Milan Jaroš

  SLOVO MÁ...

  loňský rok byl v nadaci nabitý jedineč-

  nými událostmi a setkáními s úžasnými

  a statečnými lidmi. Vyslechla jsem a pře-

  četla spoustu příběhů, někdy plných emo-

  cí a bolestí, zároveň ale taky naplněných

  nezdolnou nadějí, optimismem a vírou

  v lepší zítřek. Občas jsem měla pocit, že se

  to snad ani nedá unést. Na druhou stranu

  nám v nadaci velmi pomáhá vědomí, že

  na to nikdy nejsme sami, že jsou to hlav-

  ně naši příznivci a dárci, kteří spolu s námi

  pomáhají lidem s handicapem. A my dobře

  víme, že bez nich by to nešlo. Nepochybuji,

  že mezi ně můžu počítat i vás, ať už drží-

  te v ruce časopis Můžeš poprvé nebo jste

  jeho pravidelnými čtenáři.

  Tolik tedy malé ohlédnutí, ale já se ra-

  ději dívám dopředu. Minulost nezměníme,

  ale to, jak bude vypadat naše budoucnost,

  máme do jisté míry ve vlastních rukou.

  A my se přičiníme, aby se lidem s handi-

  capem žilo lépe a spokojeněji. Jistě k tomu

  přispělo i letošní první zasedání Rady

  Konta Bariéry, která rozdělila víc než je-

  den a půl milionu korun mezi 56 žádostí.

  Peníze jako obvykle pomohou s pořízením

  běžných kompenzačních a rehabilitačních

  pomůcek, tedy mechanických vozíků, pří-

  davných elektrických pohonů nebo kva-

  litních sluchadel. Doplatky u nich bývají

  opravdu vysoké, a tak se je snažíme pro-

  střednictvím příspěvku trochu „zlevnit“.

  Pomoc ale směřuje také do organizací,

  které handicapovaným pomáhají. Přispě-

  li jsme například na pořízení automobilu

  s bezbariérovou vestavbou pro vozíčkáře

  do speciální mateřské a základní školy,

  na rekondiční pobyt pro lidi s roztrouše-

  nou sklerózou nebo na pořízení zvuko-

  vých knih pro nevidomé klienty krajské

  knihovny.

  A v únoru jsme do zdárného konce do-

  táhli i loňský ročník nadačního projektu

  Run and Help. Vzpomínáte si na jedenác-

  tiletou Kačku a sedmnáctiletého Šimona,

  kteří nutně potřebovali sportovní proté-

  zy, aby mohli dělat to, co je baví? Tak už

  je mají! Ve spolupráci s firmou Ottobock

  jsme jim protézy oficiálně předali u nás

  v nadaci. Vášnivý rybář Šimon si tak už

  kamkoliv k řece nebo k rybníku dojde

  v pohodě sám a bez berlí, Kačenka usi-

  lovně zkouší vysněnou protézu, se kterou

  hravě zvládne (nejen) své oblíbené stojky.

  Loňský ročník jsme tedy uzavřeli a už vy-

  hlížíme ten letošní. Běháme zase od dubna

  do června a zapojit se mohou školy, firmy

  nebo party přátel. Výtěžek z dobrovolného

  startovného opět pomůže dětem či mla-

  dým lidem, kteří by se taky rádi rozběhli,

  ale jejich handicap jim to zatím nedovoluje.

  Jestli máte kolem sebe někoho, o kom víte,

  že by s námi rád běhal, dejte nám vědět

  a my ho rádi zapojíme!

  A ještě se vrátím k loňským zářijovým

  povodním. Díky štědrosti velkých i malých

  dárců se na našem „povodňovém“ účtu se-

  šlo úctyhodných pět milionů korun, které

  postupně rozdělujeme lidem zasaženým

  velkou vodou, samozřejmě v souladu se

  zaměřením Konta Bariéry. Šanci uspět se

  žádostí o finanční příspěvek na opravy

  zničených domů nebo nákup vybavení tak

  mají lidé s handicapem, senioři, jejich ro-

  diny a pochopitelně i pečující organizace.

  V rámci povodňové sbírky jsme podpo-

  řili už několik desítek žádostí, maximální

  výše jednorázového příspěvku je 50 tisíc

  korun a stále ještě nějaké peníze zbývají.

  Žádosti proto přijímáme až do konce le-

  tošního dubna.

  Děkujeme, že jste s námi byli minulý rok

  a že tu s námi budete i letos! 

  Vaše Jolana Voldánová

  Jolana.Voldanova@bariery.cz

  Vážení amilí,

  Časopis Můžeš vychází spodporou:

• Strana 67

  ZNOVU

  VYDÁVÁME

  OBLÍBENÝ

  ČASOPIS

  MŮŽEŠ

  Najdete vněm informace

  arady zoblasti sociálních

  azdravotních služeb,

  informace onových

  pomůckách, onovinkách

  ve zdravotnictví avobčanské

  společnosti. Hodně se dozvíte

  iopráci Konta Bariéry,

  ozajímavých osudech klientů.

  Bezplatně můžete časopis dostávat až do své schránky,

  jednoduše si oněj napište do redakce na info@muzes.cz.

  Pokud se vám obsah bude líbit arozhodnete se naši práci podpořit,

  můžete přispět formou jednorázové DMS ve tvaru

  DMS KONTOBARIERY 30, DMS KONTOBARIERY 90 nebo

  DMS KONTOBARIERY 190 na telefonní číslo 87777

  nebo přispět jakoukoliv finanční částkou přímo na účet Konta Bariéry

  č. ú. 17 111 444 / 5500 svariabilním symbolem 62933. Děkujeme!

  Nové číslo vyjde každého čtvrt roku.

• Strana 68

  C

  M

  Y

  CM

  MY

  CY

  CMY

  K