Strana 56
KULTURA / VIDĚNO RUKAMA
zrakově postižených hudebníků, vý-
tvarníků a sochařů a již zmíněný ate-
lier hmatového modelování Mathe-
lier a 3D studio. „U zrodu stála v roce
2010 hraběnka Mathilda Nostitzová,
která se následně stala jeho patron-
kou. Paní Mathilda byla empatická
a noblesní dáma, drobná vzrůstem,
ale velká osobností. Vzpomínáme na
ni s láskou a úctou. Vždycky říkala,
že pomoc není otázkou peněz, ale
srdce,“ připomíná Zdeněk Lébl slo-
va zakladatelky, po níž nese nadační
fond jméno.
BYLO NEBYLO
Rozlehlé místnosti v prvním patře
muzea vévodí dvě bronzové sochy
autorky Marianny Machalové Jáno-
šíkové z Valašského Meziříčí, která
ale ráda pracuje s hlínou. „K tvorbě
soch ze šamotové hlíny jsem se do-
stala náhodou. Byl to pro mě způsob,
jak přečkat období, kdy se mi léka-
ři operacemi snažili zachránit zrak.
Modelováním jsem si připomínala,
co jsem viděla. Ve 22 letech jsem
přišla o zrak úplně. V té době mě
ale tvorba z hlíny již zcela uchvátila.
Tvorba soch mi umožnila nevnímat
okolí ani čas,“ svěřuje se rodačka
z východního Slovenska.
Figurální tvorbě a modelování se
věnuje přes pětadvacet let, protože
si tuto činnost zvolila jako terapii,
když přišla o zrak. „Tvorba se stala
mým zaměstnáním. Většinou mode-
luji ženské postavy, mám ráda i ab-
straktní tvorbu, symboliku. Tvořím
na zakázku do zahrad a jezírek nebo
penzionů, co si kdo objedná. Bron-
zové sochy jsou vhodné pro převoz
po republice, protože materiál hod-
ně vydrží – na rozdíl od hlíny. Dříve
jsem se aktivně účastnila vernisáží
výstav, nyní už ne, a dávám o sobě
vědět prostřednictvím sítí. Zde
v Českých Budějovicích vystavuji
veliké sochy s názvem Potají a Bylo
nebylo. K názvu Potají mě inspiroval
poslech jednoho románu, při kterém
jsem si představovala dámu, která
se plíží nocí, aby nebyla poznaná.
Myslím si, že žena nemusí na sebe
všechno prozradit a že právě tajem-
ství tvoří její kouzlo. Socha s názvem
Bylo nebylo je zamyšlením nad dá-
mou středních let, jako jsem nyní
právě já, a ohlédnutím se za životem,
v němž bylo něco pohádkového,“
představuje Marianna Machalová
svoji tvorbu.
Marianna malovala a modelovala
odmalička a při výtvarné činnosti
trávila v dětství hodně času. „I moje
mamka malovala, ale modelovat
jsem začala v rodině až já. Chodila
jsem v Bratislavě k jedné sochařce,
kde jsem se učila. Myslela jsem, že
se budu profesně věnovat arteterapii
a pracovat s postiženými, ale místo
toho mám svoji dílnu,“ dodává.
Obrazy na stěně tu má nevidomá
malířka Lea. „Obrázky maluji pro po-
těšení druhých, ale i pro sebe. Jen tak
obyčejně, když chci nebo potřebuji ze
sebe dostat něco tíživého, ale i když
prožiji něco krásného,“ svěřila se.
ZMĚNIT ŽIVOT
Vedoucí Mathelieru je Alice Horná
z Prahy, která má na výstavě hned
několik výtvorů. „Začala jsem s ke-
ramikou až v pozdním věku v roce
2009, když jsem se dozvěděla o své
oční vadě. Mám vrozenou vadu, kte-
rá se projevila až v mých 37 letech,
kdy lékaři přišli na to, že mi odumí-
rá sítnice a že se s tím nedá nic dělat.
Tehdy jsem musela změnit způsob
života. Protože jsem o zrak přicháze-
la postupně, začala jsem se věnovat
modelování z hlíny, které jsem před-
tím nedělala. Tak si říkám, že všechno
Bohatá expozice nabízí výtvory nevidomých umělců.
K tvorbě soch ze
šamotové hlíny jsem se
dostala náhodou. Byl
to pro mě způsob, jak
přečkat období, kdy se
mi lékaři operacemi
snažili zachránit zrak.
Modelováním jsem si
připomínala, co jsem
viděla. Ve 22 letech
jsem přišla o zrak úplně.
V té době mě ale tvorba
z hlíny již zcela uchvátila.
Tvorba soch mi umožnila
nevnímat okolí ani čas.