Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

9

ne sám a izolovaný doma. Práce pro

lidi s těžkým handicapem určitě není

dost, to je pravda, takže všichni ab-

solventi skutečně uplatnění najít ne-

musí. Svoji roli jistě v některých pří-

padech hraje i otázka financí. Škola

představuje bezplatný, smysluplný

a kvalitní program. Osobně mi jinak

nedává smysl, proč by měl člověk

s těžkou parézou horních končetin

studovat manuální obor,“ konstatuje

Tomáš Komárek.

Zároveň uznává, že lidí s čistě tě-

lesným postižením v jejich službách

ubývá. Dokonce je jich prý jako šafrá-

nu a nemají tendenci zůstávat příliš

dlouho. Jednak se snáz osamostatní

a uplatní, v další řadě jim už tak moc

nevyhovuje pobyt v prostředí, kde

převažují lidé s kombinovaným posti-

žením, rozuměno tedy i mentálním.

Jakkoliv to může znít drsně a neko-

rektně, i tento faktor je motivuje k dří-

vějšímu odchodu. „A budu-li zcela

upřímný, myslím si, že recyklace ta-

kových studentů školám moc nevadí.

Provokativní je to spíš u těch proble-

matických, či řekněme náročnějších.

Schopné a šikovné žáky si leckterá

škola ráda udrží, někdy je totiž potře-

ba naplnit kapacity.“

NÁZOR ZE ŠKOLY

Pohled školy představuje Jiřina Ša-

fářová, zástupkyně ředitelky školy

Rooseveltka neboli Střední školy F. D.

Roosevelta Brno, která je na Centrum

Kociánka úzce napojena. Navštěvuje

ji na dvě stě žáků, a to v rámci širo-

kého portfolia z oblasti ekonomické-

ho vzdělávání a oborů elektro, textilu,

zahradnictví, brašnářství, bižuterie či

přírodních pletiv. „Myslím si, že nejde

jen o problém speciálních středních

škol, mládež obecně ráda odkládá

vstup na trh práce, ale žáci s jakým-

koliv handicapem to mají těžší, proto-

že hůř hledají uplatnění,“ domnívá se

Jiřina Šafářová.

Pokud má někdo tendenci setrvá-

vat ve škole déle, jde mu především

o začlenění. Někdo čeká raději v so-

ciálních službách, pro někoho je lev-

nější variantou ke stacionáři výuka.

Také jde o bezpečné místo, kde jsou

kamarádi a vrstevníci v podobné si-

tuaci.

Pokud někdo vystřídá více škol,

vedou ho k tomu různé důvody a zá-

roveň od všeho trochu. Po základní

škole se taky v patnácti letech leckdo

teprve hledá, neví, čemu se přes-

ně věnovat. „Nemáme tu moc žáků,

kteří vystudují více než dva obory

vzdělávání. Některé obory vzdělá-

vání to přitahují víc. Nejvíc asi tkal-

ci, což je blízká příbuznost se šitím.

Pokud dojde k takové návaznosti, tak

to nám nevadí, jedná se vlastně o ná-

stavbu, která zvyšuje uplatnitelnost

absolventů na trhu práce. Podobné

je to třeba na elektru a zahradnictví

u takzvaných éčkových (E) oborů,

tedy odborných učilišť, z nichž pak

žák nastoupí na vyšší háčkový (H)

obor, tedy střední odborné učiliště.

K takovému postupu šikovné žáky

přímo motivujeme. Na druhou stra-

nu nemáme nástroje, jak selektovat,

kdo se má přihlásit na další studium

a kdo ne. Rozhodně v určitých přípa-

dech cítíme i tlak rodičů, kteří jsou

rádi, že je o jejich dítě dobře postará-

no. Tady v Brně nemají jinak moc na

výběr, napadá mě ještě střední škola

Gemini, Gellnerova a Kamenomlýn-

ská,“ říká paní zástupkyně.

Škola představuje

bezplatný, smysluplný

a kvalitní program.

Osobně mi jinak nedává

smysl, proč by měl

člověk s těžkou parézou

horních končetin

studovat manuální obor.

Komplexní

rehabilitace je

nezbytnou součástí

služeb.

Některým klientům

se ze služeb ani

nechce odcházet,

vždyť v nich mají

plný servis, náplň

dne i zážitky.