Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

TÉMA

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: MILAN JAROŠ

Začít můžeme čísly ze zmíněného

průzkumu. V roce 2023 se do ano-

nymního dotazníkového šetření za-

pojily dvě třetiny žáků středních škol

a učebních oborů v Jedličkově ústa-

vu a školách. Čtyřicet pět procent

z nich uvedlo, že v „Jedli“ navštěvu-

je minimálně druhou střední školu.

Více než dvě dokonce dvacet procent

z nich. Není bez zajímavosti, že se

jedná převážně o mladé lidi s bydliš-

těm mimo hlavní město Prahu, tedy

ty, kteří mají doma pravděpodobně

hůř dostupné sociální služby a práci,

než je tomu ve velkém městě. Přes

padesát procent vícečetných stře-

doškoláků sedí v lavicích na nema-

turitní obchodní škole, na keramické

výrobě a ve škole praktické.

Všímá si podobného trendu i ředi-

tel Centra Kociánka v Brně, Tomáš

Komárek, kde sice provozují denní

a týdenní stacionář i další služby pro

přibližně tři sta lidí a vzdělávání není

integrální součástí instituce, ovšem

na školy jsou prostřednictvím svých

klientů úzce napojeni?

„Když jsem na pozici ředitele na-

stupoval v roce 2013, už tehdy jsem

téma věčných studentů vnímal. Zdá-

lo se mi, že dokolečka chodit z jedné

školy na druhou je k ničemu. Tehdej-

ší ředitel pražské Jedle Jan Pičman

je psycholog a při jednom rozhovo-

ru mi říkal, že žáci se specifickými

potřebami vyžadují více času. Přijal

jsem to a dál to v sobě moc neřešil.

Popravdě řečeno, nás to v Centru

Kociánka až tolik nepálí, je to pri-

márně problém školy. Jsme sice úzce

spolupracující, ale přece jen odděle-

ní. Máme dokonce i jiného zřizova-

tele. Ovšem zároveň v zásadě vždy

lidé s postižením potřebují nějakou

rehabilitaci a sociální služby nezá-

visle na škole, což je naše doména,“

říká Tomáš Komárek.

VYŠŠÍ VĚK – MENŠÍ FLEXIBILITA

Zároveň dodává, že je rozdíl, co se

řeší v jakém věku: „Ve čtyřiceti letech

už se člověku ledacos nechce. Služ-

by jsou, ale člověk si za nimi musí jít,

být připraven chytit příležitost. Lidé

obecně nemají moc rádi změny, bojí

se jich. U těch s postižením to často

platí ještě víc. Proto je důležité roz-

hodnutí zbytečně neoddalovat, pro-

tože s věkem klesá flexibilita a elán

na změny. Přehnaně dlouhé studium

k tomu může negativně přispívat.

Je to však velmi individuální, nelze

stanovit jednoznačně jasnou hranici.

Osamostatňování je velké téma, kte-

rému se věnujeme.“

Přesto určité hranice existují.

Například v Centru Kociánka je to

maximální věk uživatelů služeb 40

let. Tato laťka byla navýšena z pů-

vodních třiceti pěti, což bylo spíše

k nelibosti ředitele Komárka, který

to nepovažuje za příliš šťastné. On

sám chtěl prosadit naopak snížení,

Věční studenti

Většina vyučujících na tuzemských speciálních středních

školách pro mládež spostižením si nemůže nevšimnout

trendu, který se projevuje již řadu let – mnozí studenti mají

tendence ve škole setrvávat avystřídají dva ivíce oborů.

Potvrzuje to iprůzkum provedený mezi žáky Jedličkova

ústavu aškol vPraze. Důvody jsou různé aproblém není

černobílý. Zavítali jsme do brněnského Centra Kociánka

atamních škol, abychom zjistili ijejich zkušenosti.

Nemáme tu moc žáků, kteří vystudují

více než dva obory vzdělávání.

Některé obory vzdělávání to přitahují

víc. Nejvíc asi tkalci, což je blízká

příbuznost se šitím. Pokud dojde

k takové návaznosti, tak to nám

nevadí, jedná se vlastně o nástavbu,

která zvyšuje uplatnitelnost absolventů

na trhu práce.