Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

REFLEKTOR / DOMÁCÍ PLICNÍ VENTILACE

ještě o sto tisíc měsíčně dražší než

doma. Není to fér.

Předloni jste měli sbírku na

Doniu. Povedlo se vybrat přes půl

milionu. Kčemu peníze využívá-

te?

Právě na výdaje spojené s péčí

o manžela a na výdaje rodiny. Já jsem

dlouho fungovala tak, že se musí po-

starat rodina, tak se starám. Ale pak

mi došlo, jak je to celé špatně. V naší

společnosti se bohužel považuje za

normální, že pokud se chci postarat

o svého blízkého, tak mě to fyzicky,

psychicky i finančně zničí. Že pe-

čující je ten chudák, který všechno

oddře a kterého je třeba litovat. Tohle

je potřeba změnit. Proč by se měla

starat o člověka, který je doma na

přístrojích, tedy jakoby na JIP, pou-

ze rodina? Kdo jiný by měl dostávat

od státu pomoc než těžce postižení

a vážně nemocní lidé a ti, co se o ně

starají? Péče je práce! A pečující by

neměli být znevýhodněni za to, že

se rozhodli pečovat. Pořád by bylo

pro stát výhodnější financovat pe-

čující než instituce. Nehledě na to, že

umožnit lidem zůstat doma je jed-

nou z evropských priorit v sociální

i zdravotní péči.

Amáte konkrétní návrhy, co by se

mělo změnit?

Jakmile jde o pečující v režimu 24/7,

měl by ze strany státu existovat pro-

pracovaný systém podpory, ať už

jde o pravidelné vystřídání nebo fi-

nanční zabezpečení na způsob platu,

a to včetně nemocenské, aby nebyli

v případě vážné nemoci bez koruny.

Stejně tak je potřeba zavést finanční

podporu dětí, kterým vážně onemoc-

ní rodič. To je něco, co tady zoufale

chybí. Ano, máme příspěvek na péči,

na mobilitu, ale na běžné živobytí nic

není. Já kvůli tomu, že nepracuji, ne-

dosáhnu ani na daňový bonus na dítě.

A na tři děti je to asi 65 tisíc za rok.

A to nemluvím o tom, že když nemá-

te příjem, banka vám nepůjčí peníze,

zkrátka najednou spadnete někam

mezi nepracující flákače.

Na problém upozorňujete opako-

vaně. Jste vkontaktu sminister-

stvy, poslanci. Dává vám někdo

naději na změnu?

Zatím žádná zásadní změna není

v dohledu. Často mi někdo řek-

ne: „Máte přece příspěvek na péči.“

Je skvělé, že došlo ke zvýšení, ale

utratím ho za nezbytné vystřídání

a mně nic nezbyde. Nemohu přestat

vycházet z domu, aby mi příspěvek

zůstal. Zachraňuje nás to, že manžel

částečně pracuje a že starší děti mají

alimenty. V naší republice se totiž

můžete starat o svého blízkého, jen

když máte nějaký další příjem. Ti, co

ho nemají, buď živoří, nebo prostě

nepečují a svého blízkého umístí ně-

kam do instituce, kde je o něj najed-

nou ze strany státu plně postaráno.

Vždyť je to absurdní. Bohužel každé

zařízení živí spoustu lidí, kteří samo-

Martin píše očima,

manželé tak

spolu komunikují

prostřednictvím

počítače.

V naší republice se můžete starat

o svého blízkého, jen když máte nějaký

další příjem. Ti, co ho nemají, buď

živoří, nebo prostě nepečují a svého

blízkého umístí někam do instituce,

kde je o něj najednou ze strany státu

plně postaráno. Vždyť je to absurdní.