Strana 38
ŽIVOT / JAK SE ŽIJE … V OSTRAVĚ
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ
K nezávislému a zatím snad i trochu
neukotvenému životu ji do značné
míry přiměly okolnosti. Coby dítě
narozené s postižením skončila Pe-
tra (25) v dětském domově, odkud
si ji ve čtyřech letech vzali pěstouni
z Frýdku-Místku. V šestnácti letech
jí byly amputovány dolní končetiny,
které měla do té doby srostlé. Zbytek
těla Petře naštěstí funguje dobře.
O rok později v Ostravě nastoupi-
la ke studiu košíkářství a následně
na tříleté obchodní škole. Poměry
v pěstounské rodině se mezitím na-
tolik zhoršily, že se ve dvaceti letech
sama do Ostravy přímo přestěho-
vala. Po studiích se rozhodla zkusit
kontaktovat původní biologickou
rodinu, takže se na rok přesunula do
rodného Kladna. Bohužel ani tento
životní krok se moc nevydařil, takže
se opět na rok vrátila do Ostravy, aby
následoval přesun do Prahy. V hlav-
ním městě se prozatím usadila, našla
si bydlení i práci, takže může porov-
nat, jak se jí kde žilo a žije. S Ostravou
přitom neztratila kontakt, pravidelně
tam dojíždí za lékaři i kamarády.
VOSTRAVĚ ŽÍT,
VPRAZE PRACOVAT
„Do Prahy jsem vyrazila hlavně za
prací a změnou. Nové město, lidé
a tak vůbec. Mám tu kamarádku,
se kterou bydlím v Nuslích, takže
jsem nešla úplně do neznáma,“ líčí
sympatická Petra, která se usadila
v běžném bytě, do něhož se dostane
s vozíkem. „Nejde o nějak speciálně
upravené bydlení, stačil mi bezba-
riérový přístup a dostatečně široké
dveře. Platíme běžný komerční ná-
jem, za dva plus jedna o rozloze še-
desát metrů čtverečních to dělá dva-
cet tisíc korun měsíčně. To je oproti
Ostravě dost velký rozdíl. Tam jsem
platila za dva plus jedna o padesáti
pěti metrech jen devět tisíc. A taky
bylo mnohem snazší vyhovující byt
najít. Praha je v tomhle ohledu jed-
noznačně horší. Už jen kvůli těm
cenám. Celkově se tu žije dráž,“ kon-
statuje Petra.
Na druhou stranu si chválí, že
v hlavním městě si mnohem snadněji
našla práci, což byla jedna z hlavních
motivací k přestěhování. A považuje
to za důležité závaží na pomyslných
vahách rozhodování.
Na internetu narazila na nabíd-
ku práce v tréninkové Ta Kavárně
provozované obecně prospěšnou
společností Borůvka Praha nedale-
ko Vyšehradu v jedné z budov Jed-
ličkova ústavu a škol. Jedná se sice
o zaměstnání s minimální mzdou
a dočasnou působností, Petra však
nepochybuje, že až přijde čas, naby-
té zkušenosti jí pomohou najít bez
problémů nové stálé místo. Při její
šikovnosti a nezávislosti o tom není
pochyb. „V Ostravě mě kvůli handi-
capu nikde nevzali nebo jsem nara-
zila na bariéry, přestože šlo o nabíd-
ku práce pro osoby se zdravotním
postižením,“ povzdechne si mladá
žena na vozíku.
VÍC BARIÉR MÁ HLAVNÍ MĚSTO
Druhým dechem ale dodává, že jinak
se jí Ostrava jeví oproti Praze celkově
bezbariérovější. Především při pohy-
bu ve veřejném prostoru. „Městská
hromadná doprava tam je kompletně
bezbariérová, včetně zastávek. Vů-
bec není problém se dostat odkud-
koliv kamkoliv. V Praze se o poznání
hůř přesouvám sama, a to i přesto, že
používám elektrický přídavný pohon
ke svému mechanickému vozíku,“
líčí Petra své zkušenosti.
Třeba za nákupy jezdí raději do
vzdálenějšího obchodního centra
Ostrava
versus Praha
Do Prahy jsem vyrazila hlavně
za prací a změnou. Nové město,
lidé a tak vůbec. Mám tu kamarádku,
se kterou bydlím v Nuslích,
takže jsem nešla úplně do neznáma.
I přes různé životní peripetie Petře téměř nikdy nemizí úsměv z tváře.
PETRA KOTKOVÁ SE NARODILA
VKLADNĚ, ALE VELKOU ČÁST ŽIVOTA
STRÁVILA VE FRÝDKU-MÍSTKU
AOSTRAVĚ. MOMENTÁLNĚ BYDLÍ
VPRAZE, TAKŽE ZPOHLEDU ČLOVĚKA
NA VOZÍKU MÁ CO SROVNÁVAT. NA
SVĚT TOTIŽ PŘIŠLA SE SYNDROMEM
KAUDÁLNÍ REGRESE, VJEHOŽ
DŮSLEDKU NEMÁ DOLNÍ KONČETINY.
PŘESTO SE „POSTAVILA NA VLASTNÍ
NOHY“ ANEBOJÍ SE SAMOSTATNOSTI.