Strana 50
KULTURA / VLADIMÍR KROC
patnáct let jsem vysílal pořad Svět
křížem krážem.
Sněkterými lidmi jste si nejen
povídal, ale dal jste snimi dohro-
mady knížku. Jak se to stalo, že
vás zastavily právě jejich osudy?
Mám za sebou ještě televizní Postře-
hy odjinud, drobné obrazové fejeto-
ny, točili jsme mimo jiné na Novém
Zélandu, pak i v Kolumbii, kde už
od roku 1968 žije Eliška Krausová,
sestra Ivana, Michala a Jana Krau-
sových. Natočili jsme tam s ní jeden
díl ze třinácti – ale protože je hod-
ně upovídaná, měli jsme materiálu,
že jsem pro televizi použil desetinu.
Když tady vládl covid, nabídl jsem jí
knižní verzi. Mailovou poštou jsme
projekt dokončovali. Tak vznik-
la knížka – s ráznou dámou, tako-
vou verzí Honzy Krause v sukních.
A když jsem jednou zaskakoval za
Lucii Výbornou, mluvil jsem s ře-
ditelkou Potravinové banky Věrou
Doušovou. Její osud mě zaujal nato-
lik, že jsem jí nabídl knižní rozhovor.
Kdy vlastně začalo vaše cesto-
vání?
Asi to všechno začalo v Austrálii.
Rozjeli jsme se tam s mojí ženou Lí-
dou a zůstali na stáži celý rok, kromě
cestování jsem doháněl angličtinu.
No, a později s Jirkou Křížem? Hlav-
ně je úžasné, že má pořád možnost
pracovat, byť je na vozíku – potřebu-
je ale asistenci celý den. Poprvé jsme
spolu vyrazili na Kubu. A naše zatím
poslední cesta byla vloni na Jamajku.
Při přepravě domů jsme čelili otáz-
kám typu: Nemůže udělat pár kro-
ků? A my na to: Ani jeden. Víte, ces-
tování s vozíčkářem je složité – už
jen zabookovat takový let, aby bylo
všechno správně, je umění!
To je asi jen špička neviditelného
ledovce problémů…
Před cestou obvykle telefonicky ře-
šíme, zda je hotel, kde chceme pře-
nocovat, bezbariérový. Jsme ujištěni,
že ano, ale pak jen u vchodu jsou
širší dveře, u toalety už ne. Bývá to
S kamarády Jiřím
Křížem a Martinem
Navrátilem
na cestách po
Jamajce, Kostarice
a Etiopii (vpravo
nahoře – návštěva
vesnice Mursíů
v údolí řeky Omo)