Strana 48
KULTURA
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: MILAN JAROŠ
AZARCHIVU VLADIMÍRA KROCE
Všechno, co jste vdětství
avmládí poznal, jste později ně-
jak profesně zúročil. Všechno do
sebe pěkně zapadá jako obrázek
puzzle.
Poprvé jsem se ocitl jako prcek,
v osmi měsících, v Indii, kde tatínek
pracoval na montážích. Maminka,
myslím, byla statečná, protože bez
znalosti jazyka odletěla na dva roky
za ním a přemístila tam rodinu, mě
a sestru. Vím, že tatínek už tehdy fo-
til, natáčel na osmimilimetrovou ka-
meru – díky tomu všemu mám Indii
v paměti. To moje dávné putování
souvisí s mým cestováním o dost
let později – skamarádili jsme se
s Jirkou Křížem, primářem spinální
jednotky v Motolské nemocnici, vo-
zíčkářem, se kterým jsme se narodili
ve stejný den, 29. 4., on je jen o pár
let mladší.
Porozuměli jsme si, jistě nejen
proto, že on byl s rodiči nejen v In-
dii, ale také v Africe. U sklenky padla
dohoda, že bychom mohli cestovat
spolu. Když jsem vyrůstal, bylo pro
mě cestování pánů Hanzelky a Zik-
munda úžasná, ale tehdy nedostupná
věc. Nedokázal jsem si představit, že
ty dálky poznám a že budu o našich
legendách psát. Jiřího Hanzelku jsem
viděl jen jednou, ale s Miroslavem
Zikmundem jsem často natáčel. Do-
konce jsme spolu párkrát cestovali
a troufám si říct, že jsme byli přáteli.
Až do konce jeho života.
Aco další proud vašich pozděj-
ších profesních aktivit?
Po tatínkovi, který brzy odešel, zů-
stala kamera, Admira 8, a já ji dostal
k Vánocům, když mi bylo dvanáct. Byl
to dárek nad dárky a já začal hned
druhý den točit. Tak vlastně vznikla
moje touha stát se kameramanem,
ale nedostal jsem se na FAMU a dnes
jsem rád, protože jsem se vydal jinou,
pro mě vhodnější cestou.
Vysokou školu ekonomickou jsem
bral jako z nouze ctnost, ale mělo to
některé dobré stránky – začal jsem
tam chodit se svou tehdejší spolužač-
kou Lídou, kterou jsem si později
vzal, a pak, trochu „z nudy“ jsem na
VŠE založil kolejní rozhlasové studio.
Zprovoznili jsme po celé jarovské ko-
leji rozhlas po drátě a začali jsme vy-
sílat! Na konci normalizace (80. léta)
jsme se dokázali dostat přes cenzu-
rované vysílání. Zvali jsme si na roz-
hovory známé umělce, třeba Jaromíra
Nohavicu, tehdy to pro mě mělo úpl-
ně jinou váhu nežli dnes.
V roce 1989, to už jsem tam ne-
pracoval, jsem za kamarády při vedl
Zdeňka Svěráka, a on tam tehdy
podporoval studenty během listopa-
du. Později se mi hodilo obojí: naše
kolejní vysílání i VŠE – v rozhlaso-
vém studiu, i proto, že jsem se orien-
toval v ekonomických pojmech.
Takže celá vaše profesní kariéra
je rádio?
Po krátké zkušenosti v tehdejším
Motokovu jsem se během vojny,
u Hradní stráže, už snažil dostat se
do rádia. Podařilo se mi to v říjnu
1989, když se dnes ohlédnu, vlastně
už trochu vzdálená minulost.
Vašich pořadů je celá řada.
Aktuálně, co dělám, je moderace
v Radiožurnálu a publicistika, vysí-
lám také nějaké víkendové formáty.
Další pořady už skončily – tak třeba
Na vlnách…
Přináší do éteru vždy zajímavá témata aklade od
mikrofonu otázky svým lahodným hlasem. Pro
tentokrát jsme to otočili – moderátor Českého
rozhlasu Vladimír Kroc, spisovatel acestovatel, sedí
proti mně bez mikrofonu. Aptáme se my.
Když jsem vyrůstal, bylo pro mě
cestování pánů Hanzelky a Zikmunda
úžasná, ale tehdy nedostupná věc.
Nedokázal jsem si představit, že ty
dálky poznám a že budu o našich
legendách psát. Jiřího Hanzelku jsem
viděl jen jednou, ale s Miroslavem
Zikmundem jsem často natáčel.
Dokonce jsme spolu párkrát cestovali
a troufám si říct, že jsme byli přáteli.
Až do konce jeho života.