Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

TÉMA / LIMITY INKLUZE

jejímž pocitům asi nejlépe rozumějí

všichni rodiče, kterým přibývají roky

a mají obavy o osud svých dospělých

potomků, kteří jsou odmalička do

současnosti závislí na jejich péči.

Její slova potvrzuje i fakt, že zpo-

čátku našeho rozhovoru trochu

skleslý Radek během delšího poví-

dání vysloveně pookřál. Je to zkrát-

ka společenský člověk. Volný čas

tráví poslechem metalové a rockové

hudby nebo audioknih s detektivní

tematikou. Baví ho i filmy a sport,

především sledování fotbalu, hokeje

a zápasů MMA. Pomáhá mu v tom

i počítač s hlasovým výstupem upra-

vený pro používání člověkem se

zrakovým postižením. „Jednou jsem

viděl bojovníky i naživo,“ líčí s nad-

šením Radek. Občas zavítá i na Bílé

tygry Liberec. „Strejda mě občas

bere taky za chlapy do hospody. Jsou

fajn, pokecáme, ale přece jen jsou to

jeho vrstevníci a kamarádi. Já tady

v Hrádku vlastní bohužel nemám.

Občas si volám s některými bývalý-

mi spolužáky,“ dodává Radek.

Zdá se, že situaci moc neřeší ani

sociálně-terapeutická dílna v libe-

reckém Jedličkově ústavu, kam začal

Radek od loňska dojíždět. „Mamka

mě tam vozí třikrát v týdnu, pondělí

až středa. Provoz je od sedmi ráno do

půl čtvrté odpoledne. Vyrábíme tam

věci z keramiky, proutí a plsti. Také

malujeme, ale to se nedá označit za

práci. Vždyť za pobyt tam ještě pla-

tím já jim. Bez jídla to dělá přibližně

sedm tisíc korun měsíčně. Chtělo by

to něco jiného. Nejde o peníze, ale

chci se cítit jako v práci. Tady pře-

važují lidé s mentálním postižením

a jde v podstatě jen o to je nějak

zabavit. Celkem je nás tam dvanáct,

ovšem pravidelně docházím snad

jen já. Výrobky se prodávají na trzích

a zahradní slavnosti Jedličkova ústa-

vu v Liberci. I tamní zaměstnanci se

diví, proč tam chodím, protože jsem

mentálně poněkud jinde, při vší úctě

k ostatním. Jenže co mi zbývá?“ ptá

se Radek otevřeně.

HLEDÁNÍ PRÁCE, BYTU IŽENY

Na úrodnou půdu zatím nepadla ani

snaha o pomoc od jedné ochotné

sociální pracovnice. „Ta mi pomáhá

s hledáním práce, jenže zatím to vždy

dopadlo tak, že se mi z oslovených

míst už neozvali nebo jde o barié-

rové či jinak nevyhovující prostředí.

Největším úskalím je prostě ten můj

zrak,“ povzdechne si muž, kterému

by mohla sedět pozice člověka, jenž

by si chodil povídat s klienty domovů

pro seniory. To by ovšem opět neře-

šilo jeho touhu po kontaktu s vrstev-

níky. Namísto toho dostává nabídky

jako venčení psů z útulku…

Radek i maminka už jsou z mar-

ných pokusů vyčerpáni. Úřad práce

je odkáže maximálně na chráněné

dílny. „Mým snem je najít si práci,

ideálně kolem hudby a počítačů, byt,

asistenci a manželku, ale to by bylo na

další velké samostatné téma, kde, jak

a s kým se seznámit. I v tomto ohle-

du jsou zatím všechny moje pokusy

marné, a to i prostřednictvím sezna-

mek,“ uzavírá nepříliš optimisticky

Radek Kreana, jehož příběh by v růz-

ných variacích mohli vyprávět i mno-

zí další lidé s těžkým kombinovaným

handicapem v České republice. 

Mým snem je najít si práci,

ideálně kolem hudby a počítačů,

byt, asistenci a manželku, ale to by

bylo na další velké samostatné téma,

kde, jak a s kým se seznámit.

I v tomto ohledu jsou zatím

všechny moje pokusy marné,

a to i prostřednictvím seznamek.

Potíže se zrakem

Radkovi ztěžují

osamostatnění.