Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 45

45

přímého vlakového spojení s Pra-

hou. „Autobusy od nás využívá pra-

videlně tak pět lidí. Někdy si říkám,

jestli by nebylo levnější jim platit taxi,

než dávat 180 tisíc ročně z rozpočtu

jako příspěvek na provoz hromadné

dopravy. Jenže kdybychom to platit

přestali, autobus tu už neuvidíme…“

odhaluje něco z toho, jak musí ve ve-

dení obce uvažovat.

Podobné aspekty rozvažuje také

v kontextu dostupnosti sociálních

služeb. „Mariánskolázeňský domov

pro seniory provozuje město, nikoliv

kraj, takže je občas problém s umís-

těním klienta odjinud. Očekává se,

že okolní obce budou přispívat na

provoz, protože někteří jejich oby-

vatelé služeb využívají. Ovšem pak

bych očekával, že budou mít přístup

ke službám zcela stejný, což podle

mého názoru nemají,“ konstatuje Jo-

sef Švajgl.

JAKOU ŠKOLU PRO DĚTI?

V Mariánských Lázních chodí s asi-

stentem na základní školu také děti

Josefa Švajgla, dvojčata Radka a Josef

(15). Ačkoliv jsou teprve v 8. třídě, už

teď rodiče uvažují, na jakou střední

školu je dát. Oba chodí, ale potřebují

pomoc, především syn. „Jsou stu-

dijně nadaní, ale potřebují víc klidu

a soustředění na práci. Bohužel však

nemají takové štěstí na kolektiv, jaké

jsem měl kdysi já. Na prvním stup-

ni v Drmouli to bylo dobré, ale jejich

nynější spolužáci jsou většinou mír-

ně řečeno neukáznění. Proto sedí

raději spolu v lavici, přičemž dce-

ra, která má lepší vyřídilku, bráchu

chrání,“ říká o školní realitě svých

dětí, které jsou podle pana Švajgla

nejraději doma.

Problém vidí v sociálních vazbách.

„Bohužel mají minimum kamarádů.

Handicap v tom určitě nějakou roli

hraje, ale důvodem je i to, že ne-

mají s vrstevníky společné zájmy,“

uvažuje jejich otec a dodává, že je

vcelku zoufalý z nabídky středních

škol v kraji. „Nenašli jsme vyhovu-

jící školu, která by zároveň nabízela

pro ně zajímavý obor. Dokonce ani

v Karlových Varech. Uvažujeme pro-

to o školách pražského Jedličkova

ústavu. Byl jsem se tam už podívat

a za mě to vypadá nadějně. Teď ještě

s manželkou uvidíme, jak se to bude

líbit dětem, včetně ubytování od

pondělí do pátku. Spojení na Prahu

máme sice dobré, ale na každodenní

dojíždění to opravdu není. Myslím,

že alespoň v prvním roce studia by

si někdo z rodiny musel v Praze na-

jít bydlení, aby se děti aklimatizovaly

s vědomím blízké opory,“ uzavírá Jo-

sef Švajgl. 

Fungují zde hasiči, sokolové, rybá-

ři a klub žen. Starosta říká, že počet

obyvatel lehce roste díky příchodu

mladých rodin, za což je rád. „S ve-

řejnými aktivitami bohužel dost za-

mával covid. Lidé se docela uzavřeli

a jen postupně se zase osmělují zapo-

jit. Účast je zatím oproti dřívějšku tak

dvoutřetinová. Sotva ale zmizel jeden

stres, tak se pro změnu objevila vál-

ka. Aktuálně jsme v krizovém obec-

ním bytě ubytovali jednu maminku se

třemi dětmi z Ukrajiny. V nedalekých

Mariánských Lázních je to zatím asi

750 lidí,“ hodnotí současnou situaci.

Mariánky jsou z Drmoule doslova

za humny. Autobusové spojení však

bohužel není bezbariérové. Když se

ale do kilometr vzdáleného lázeň-

ského města dopravíte po vlastní ose,

dočkáte se díky pendolínu rychlého

Děti jsou studijně

nadané, potřebují

ale víc soustředění.

Bohužel nemají takové

štěstí na kolektiv,

jaké jsem měl já.

Někteří lidé mají

tendenci ho kvůli

obrně podceňovat.