Strana 8
REFLEKTOR / PROFESOR JAN PFEIFFER
Tam jste také působil?
Nebyl jsem tam nikdy zaměstnán, ale
jezdil jsem tam a hodně se angažoval
prostřednictvím různých seminářů.
To už jsem se od neurologie definitiv-
ně přiklonil k rehabilitaci. Na vlastní
pěst jsem utekl z tuberkulózního od-
dělení pro dospělé do Prahy, protože
jsem vyhrál konkurz na rehabilitaci
na dětské klinice. Ale bylo to celkem
dramatické. Musela se za mě najít
náhrada a primář mému odchodu
moc nepřál. Vyhrožoval mi postihem,
protože léčba tuberkulózy byla dost
sledovaná záležitost. Měl jsem na-
hnáno. V občanském průkazu jsem
musel mít potvrzení o pracovním
poměru, což mi chvíli chybělo. Po-
mohlo mi přijetí do Jedličkova ústavu,
což představovalo takovou ochran-
nou záštitu. Vyzkoušel jsem si i prá-
ci anesteziologa. Tehdy se uspávalo
pomocí etheru v takových maskách
a nejednou jsem se těch výparů sám
nadýchal, tak jsem byl napůl v rauši.
Zažil jsem prostě řadu zajímavých
situací. V Jedličkově ústavu jsem pak
působil i po ukončení tamní operač-
ní činnosti a pracuji v něm externě
dodnes. Čím dál víc jsem však také
působil na neurologické klinice, kde
jsem následně de facto založil kliniku
rehabilitačního lékařství.
Bylo tehdy těžké prosadit rehabi-
litaci jako nový obor?
Svým způsobem ano, ale měl jsem
velkou podporu kliniky i minister-
stva zdravotnictví. Napodobovali
jsme vlastně americký systém, kde
získali bohaté zkušenosti prostřed-
nictvím veteránů z války ve Vietna-
mu. Existovaly tedy modely, ze kte-
rých jsme se mohli učit.
Měl jste možnost se vté době do
USA podívat?
Jednou jsem tam byl na stáži, ale jez-
dil jsem opakovaně spíš do Němec-
ka a Francie či Skandinávie. Nebyl
problém sehnat nějaké stipendium.
I přes politickou situaci jsme měli
přístup k informacím.
Vy jste však na rozdíl od váleč-
ných veteránů pracoval přede-
vším sdětmi amládeží.
To platilo hlavně v Jedličkově ústa-
vu. Uplatnil jsem zde i zkušenosti
s poliomyelitidou, s jejímiž následky
tam byla řada žáků. A vesměs šlo
o žáky velmi nadané. Od té doby
se ale výrazně proměnila skladba
diagnóz. Řada současných zdejších
dětí by tehdy vůbec nepřežila, což
souvisí až s rozvojem neonatologie
a možnostmi záchrany novorozen-
ců. Dřív neměly šanci a většina dětí
s dětskou mozkovou obrnou šla na
věčnost.
Také si vzpomínám například na
děti, které se rodily s deformovaný-
mi či chybějícími končetinami v dů-
sledku užívání jednoho léku proti
bolesti, jenž byl doporučován i těhot-
ným ženám. Látka zvaná thalidomid
způsobila hrozné tragédie. Těmto
dětem bylo věnováno jedno celé od-
dělení nemocnice v Teplicích, kam
jsem dojížděl.
Řekl byste, že česká rehabilitace
je na světové úrovni?
Řekněme, že držíme krok se světem,
ale s takovou drobnou rezervou.
Jak se změnilo pojetí české reha-
bilitace od 50. či 60. let?
Proměnily se diagnózy, techni-
ka i metody. Objevil se třeba Va-
šek Vojta nebo technika Bobathů.
To byla svého času senzace. Karel
Bobath se svojí ženou Bertou mě
tehdy pozvali do Londýna, abych se
na to přijel podívat. A byl to opravdu
zážitek. Madam Bobathová zkouše-
la všechny možné věci. Děti s po-
stižením se snažila doslova nastrčit
do postur a pohybů, které fungovaly
u zdravých. A při intenzivní práci se
opravdu začaly lepšit. Pan Bobath
byl psychiatr, který ovšem ohromně
rozuměl neurofyziologii. Chodil se
dívat na svoji paní a vysvětloval, co
a proč se s tělem děje během cvi-
čení touto metodou. Tahle dvojice
získala velké mezinárodní renomé.
Navštívil jsem je hned několikrát,
oni zase přijeli do Prahy. A vedli boj
s Vaškem Vojtou, který měl zase
svoji úspěšnou metodu, ze které se
Prof. MUDr. Jan Pfeier, DrSc. (*)
Vystudoval gymnázium vTřeboni amedicínu na Karlově
univerzitě. Založil avedl Kliniku rehabilitačního lékařství
. lékařské fakulty UK.
Vysokoškolský pedagog, autor řady odborných prací
orehabilitačním lékařství apopularizační příručky
ozdravovědě.
Ive svých letech se snaží aktivně působit ve svém
oboru. Dodnes pracuje pro Jedličkův ústav aškoly.
Aktivní skaut aotec tří dětí.
V pracovně
na klinice
před třemi lety.