Strana 35
35
takže zas takový unikát nejste!“ Chvilku
se zarazil a pak špitl: „Ale z čeho já…
Přece to musí mít nějakou příčinu…“
„Třeba ji odhalíme, třeba ne. Důležité
je teď čelit možným následkům. Přece
ve vašem věku nechcete skončit
třeba s amputovanýma nohama.“
Rezignovaně si vzal recept a žádanky
a pomalu odešel. Přemýšlela jsem,
jak mu pomoci. Bylo jasné, že bude
vzdorovat dál. Frajer, který před sebou
ani před ženskýma nepřizná, že není
dokonalý.
Kontrolní vyšetření zatím žádné
komplikace neukázala. A léčba docela
zabrala. Cukr se podstatně snížil.
Čekala jsem, že uzná své zbytečné
protesty, ale on začal jako mnozí,
kterým řeknete, že léčené onemocnění
se trochu zlepšuje: „To ale znamená,
že bych časem ty prášky nemusel brát
a moje oblíbené buchtičky se šodó
bych si mohl dávat…“ Rozhodla jsem
se pro pozitivní přístup: „Proboha jste
vysokoškolák, vynikající odborník,
hezký chlap, cožpak nechápete, že
bezbolestná a docela jednoduchá
léčba a k tomu trocha disciplíny
v životosprávě vám může zaručit
léta pěkného života? Mimochodem,
diabetes může vést i k vážným
poruchám erekce. Pak vám nepomůže
ani pytel viagry. To by vám také
nevadilo?“ Rybička se chytila. Podíval
se na mě docela přátelsky a špitl: „Šla
byste se mnou na večeři?“ Uf, to jsem
opravdu nechtěla. Pletky s pacienty se
vyplácejí jen v televizních seriálech.
„Dobře, půjdu. Ale jen když dva
následující odběry ukážou vaše
zlepšení. Takže máte čtrnáct dnů.“ Pan
inženýr se snažil. Hodnoty se dostaly
pod 10. To už hrozivě nevypadalo.
Musela jsem tedy vyrazit do jediné
trochu slušnější restaurace široko
daleko. Přivítal mě s kytkou, a sotva
jsem se posadila, navrhl: „Začneme
koňakem?“ Ach, bože! Copak jsem
mu nevysvětlovala, jak to bude mít
s alkoholem? Sklenička suchého vína
prosím, ale koňak nebo pivo? Dobře,
nejsme v ordinaci, budu smířlivá.
„Libore, vy mě opravdu zlobíte, Myslela
jsem, že to bude příjemný večer.
K tomu přece alkohol nepotřebujeme…“
Potutelně se usmíval a řekl: „Já bych si
přál, abyste aspoň na chvíli zapomněla,
že jste doktorka. Cukrovka nás přece
nemůže otravovat celý den i… celou
noc. Můžeme se na ni vykašlat, když
jsou před námi tisíckrát krásnější
zážitky. Nebo nejsou?“ Čekal a očima
dával najevo, že lovec v něm není
zvyklý, aby mu kořist unikla. „Já
nemůžu zapomenout, že jsem lékařka.
Nemůžu zavřít oči před nebezpečím,
s kterým si zahráváte…“
„Pak jste s prominutím kráva!“
Vyskočila jsem, popadla kabelku
a mazala pryč. Já kráva nejsem, to
bych mu ten koňak schválila. Ale on je
příšernej vůl, kterej si musí najít jiného
doktora. Příšernej vůl!
„A co když se vám na ty bobule
a lítání po vyšetřeních vykašlu? Co
když se prostě jen pletete a vaše
laboratoře jsou sto let za opicema?
Nejste první doktor, kterej zdravýmu
člověku zkazí život! V naší rodině nikdo
nikdy cukrovku neměl. Já nemám
obtíže, bolesti, problémy… Nic!“ Chlapec
se opravdu rozčílil, asi se mu zamlžila
dobře placená kariéra. „To je právě
největší zákeřnost diabetu. Nebolí,
neprojevuje se. Ale až začnou špatně
fungovat oči nebo ledviny, až ztratíte
cit v nohou a zdánlivě banální zranění
se promění v obrovské špatně se hojící
rány, pak může být pozdě. Jste vážně
ohrožen a nehádejte se, jako bych
z vás dělala prašivého… V téhle zemi
má stejnou diagnózu skoro milion lidí,