Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 7

7

Racek

moc necvičil

Sprofesorem Janem Pfeierem,

nestorem české rehabilitace,

o našich medicínských úspěších,

jednom útěku do Prahy

a důležitosti skautingu.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

Už během studií jste se zaměřil

na neurologii – věděl jste hned,

že ji chcete dělat?

Už jsem se v tomto směru oriento-

val, ale nejprve jsem dostal umístění

na dětskou tuberkulózu v Ústeckém

kraji. To byla taková drsná zkušenost.

TBC byla dominantní problematika,

a pak také poliomyelitida – infekční

obrna. Byl jsem u jedné z posledních

epidemií infekční obrny u nás. Teh-

dy jsem na začátku 50. let působil

v Teplicích jako mladý sekundář. To

byla obrovská škola, ze které čerpám

prakticky dodnes.

Tubera se začala likvidovat strep-

tomycinem. Byl vzácný, kradl se.

Byly kolem toho velké maléry. Jed-

nou přišla kontrola a zjistilo se, že

léku je ve skladě více, než ho mělo

být. Na starosti to měla vrchní sestra,

která měla streptomycin asi trochu

na kšeft. Ale takový byl život a s TBC

jsme se vypořádali dobře. Zažil jsem

momenty, kdy byl někdo na pokoji

v posledním tažení, dostal strepťák

a do týdne se začal usmívat. To byly

tenkrát zázračné zážitky mého mlá-

dí. A pak to díky očkování šlo všech-

no strašně rychle kupředu. Jednalo

se o velký skok v medicíně.

Podobný příběh je vlastně asi

ipoliomyelitida…

Když jsem byl u té poslední velké

epidemie v Teplicích v roce 1957,

řada dětí nám zemřela. Dospělé

to postihovalo jen vzácně. Přízna-

ky v počátku připomínaly chřipku

a očkování ještě nebylo, přišlo až

následně. Mnoho pacientů bylo zá-

vislých na tzv. železných plicích,

protože jim při zasažení hrudních

svalů hrozilo udušení. Byly to tako-

vé válce, ze kterých jim koukaly jen

hlavy a pomáhaly s dýcháním pomo-

cí pístu, jenž dělal přetlak a podtlak.

Dodnes si pamatuji to strašidelné

vrzání. Vššš, vššš, vššš… Někomu to

zachránilo život, někdo ani tak ne-

přežil, to bylo různé. Očkování tomu

pak učinilo přítrž. V roce 1960 se to

Československu povedlo na národní

úrovni jako první zemi na světě. Lidé

s trvalými následky této nemoci žijí

dodnes. Často pak jezdili za rehabi-

litací do Janských Lázní a do Luže-

-Košumberku.

Profesor Jan Pfeier

letos oslavil 90. narozeniny.