Strana 8
REFLEKTOR
boha nepovažujeme. Naopak, máme
vlastně jeden úkol – tuto šanci objevit,
utvrdit a proměnit v lepší život. Jed-
noduché, a přitom tak těžké…“
Jednoduché proto, že tady vznikl
sehraný kolektiv učitelek, asistentů,
fyzioterapeutů a odborníků dalších
profesí. Vlastně odbornic, protože
muže tu potkáte jen vzácně. A v čem
je ta tíha? Právě v hlavní metodě
jejich práce – v naprosto individu-
álním přístupu. I když ve třídě je
nejvýše osm žáků, představují často
tolik problémů, že by se na celé nor-
mální škole nenašly…
PŮVODNÍ KVALIFIKACE:
MAMINKA
Petra Lovasová je učitelka zdejší ma-
teřské školy. Osud k ní nebyl příliš
milý – narodila se jí dcera s dětskou
mozkovou obrnou. Situace, ve které je
vždy potřeba kvalifikované péče, trpě-
livosti a sebedůvěry. Paní Petra přesně
tyto hodnoty našla v Prointepu. Osm
let sem vozila svou dceru, postupně
poznávala zdejší svět a nakonec se
stala pedagogickou asistentkou. Dneš-
ní učitelka tak vlastně absolvovala
univerzitu života, a proto má právo na
zásadní názor: „Děti nesmíte litovat, to
je k ničemu. Velmi často jsou od rodi-
čů zhýčkané, maminky, ale zejména
babičky si myslí, že postižení je omlu-
va pro lenost, nepořádnost, odbývání
povinností. My pracujeme samozřej-
mě v tempu, kterému děti stačí, ale i ta
nejpomalejší škola má své cíle. Jinak
by neměla smysl…“
Když se pak zeptáme na co nej-
stručnější definici její práce, zamyslí
se a řekne: „Ukázat těmto dětem svět
venku a skamarádit je s ním.“
Čtyřiadvacetiletá Lucka má kombi-
nované postižení. Nemluví, ale rozumí.
Sedí na speciálním velkém kočárku,
ruce viditelně špatně pohyblivé. Usmí-
vá se. Hlavně na vedle sedícího Petra.
Na svého spásného anděla, studenta
informatiky, který je jejím celoden-
ním asistentem, a chcete-li, kamará-
dem, pečovatelem, ochráncem. Když
ji ráno rodiče přivezou, právě on se
stává zárukou, že Lucka správně ab-
solvuje všechny rehabilitace a terapie,
že se včas nají a napije, že bude vždy
čistá a hygienicky ošetřená, že se po-
dívá ven. Asistent se samozřejmostí
a trochu hrdě říká, že se docela naučil
přesně odhadnout, co Lucka právě po-
třebuje. Už si zkrátka rozumějí i beze
slov. Mladý muž má v sobě asi přece
jenom zvláštní cit pro těžké životy ji-
ných: „Se svou partnerkou jsem se
seznámil také na táboře pro postižené
děti. Ona totiž učí žáky s vadami slu-
chu. Jiná by to třeba nechápala.“
Petr má tuto práci rád a umí ji. Ale
sám přiznává, že se nedá dělat done-
konečna. Únava přichází, a kdo tvrdí,
že ne, lže. Práce asistenta prostě není
jen sled mechanických úkonů. Asis-
tent postupně začíná žít i život svého
klienta a tíha komplikovaného osudu
postupně roste a roste. Právě proto, že
zdravý a citlivý člověk vidí souvislos-
ti, které postiženým zkrátka unikají.
Ale jsou i lepší chvilky – Petr naučil
Lucku využívat počítač. Postižená
mladá žena dostala hezky výraznou
žlutou klávesnici a velkou myš, aby to
její neposlušné ruce měly lehčí. Píše
si s kdekým. Miluje elektronickou
poštu, na monitoru čte i knihy.
Prointepo je unikátní nejen v kva-
litě a šíři péče, ale také jako místo
proměny obětavých zájemců o práci
Školní
inspekce
si mohla
hlavu
ukroutit, že
se po škole
pohybují
nějací
divní lidé.
Zřejmě
poprvé
v životě
viděla
asistenta…
i takové
bývaly
časy.
Nejdůležitější
je péče přesně
na míru – takže
skaždým novým
žákem se učí
iasistenti.