Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

ReflektoR

VHradci mají paní Jarmilu

Dětí snejrůznějším postižením vnaší zemi

neubývá. Příčiny jsou různé, ale následky jen

málokdy zvládne rodina sama. VHradci Králové

se o ně stará Centrum Prointepo už čtvrt století

a nezdá se, že by ztrácelo energii. Naopak –

plány další výstavby areálu už leží na stole.

TEXT: ZDENĚK JIRKŮ

FOTO: JAN ŠILPOCH

Dnes už jen i skromně informova-

ní lidé vědí, že péče, pomoc a práce

kolem dětí s nejrůznějším postiže-

ním spočívá v komplexním přístu-

pu, v uplatnění odborných znalostí

a zkušeností, v provázání mnoha

oborů – medicíny, speciální pedago-

giky, fyzioterapie, psychologie, ergo-

terapie a dalších a dalších. Po stážích

v zahraničí to už před lety věděla za-

kladatelka a ředitelka centra Jarmila

Karpašová. Jenomže byla tak trochu

výjimkou, na mnoha místech státní

správy i samosprávy ještě i po roce

1989 převládal názor, že postižené

děti je potřeba hlavně nakrmit, za-

hřát, případně politovat a věnovat jim

nějakého plyšáka. Takže aby mohlo

dnes Prointepo nabízet služby ma-

teřské a základní školy včetně po-

radenství a odborných zdravotních

služeb, muselo svést boj s nepocho-

pením a úředními škatulkami, které

tak rády nepočítají s unikátními po-

třebami člověka. Ředitelka – dnes

už s úsměvem – vzpomíná: „Školní

inspekce si mohla hlavu ukroutit, že

se po škole pohybují nějací divní lidé.

Zřejmě poprvé v životě viděla asis-

tenta… i takové bývaly časy.“

PROFESIONÁLKY

Časy bývaly opravdu komplikované

a jsou tak trochu dodnes, zejména

v životě některých rodičů zdejších

žáků. Naprosto nechápou, že by

mohli malým symbolickým příspěv-

kem pomoci škole třeba při pořádání

zájezdů a návštěv nejrůznějších za-

řízení. Vůbec je nezajímá, že třinácti-

milionový rozpočet pokrývají dotace

a platby pojišťoven jen z poloviny.

Ostatní musí sehnat Prointepo od

sponzorů, nadací i velkorysých sou-

kromých dárců. Každý rok a každý

den se tak vkrádá nejistota.

Přitom zdejší služby mají pozoru-

hodné výsledky. Pestrá věková struk-

tura – od dvou až třeba do šestadva-

ceti let – a množství nejrůznějších

diagnóz a jejich kombinací jsou tak

trochu houštinou, která nemá a ne-

může mít jednoduše měřitelné efekty.

I když – mají už i své absolventy střed-

ních a vysokých škol, umějí vzdělávat

i podle osnov praktické školy, umějí

i v celém kraji školit budoucí asisten-

ty. Takže jen jedno číslo: Z pěti set dětí

s postižením, které dosud prošly tím-

to centrem, celá stovka začala chodit!

Třeba s pomocí chodítka nebo jiných

pomůcek, ale kdo zná život na vozíku,

dobře ví, jak obrovský je to rozdíl.

A vůbec – slovo samostatnost zde

zní často. Jestli někde připravuje

škola děti na budoucí život, tak prá-

vě tady – od nácviku běžných úkonů

péče o sebe včetně osobní hygieny,

oblékání, používání vozíku a kočárku

až po samostatný pohyb venku. Ale

hlavní je vzdělání, příprava na budou-

cí léta, na přiměřenou práci i obživu.

Jarmila Karpašová má docela zají-

mavou definici: „Kdo může u malého,

třeba i hodně postiženého dítěte říci,

že nemá šanci? My se za takového

Práce asistenta prostě není

jen sled mechanických úkonů.

Asistent postupně začíná žít i život

svého klienta a tíha komplikovaného

osudu postupně roste a roste.