Strana 15
15
REFLEKTOR / TRIBUNA
Není nic neobvyklého, když lidé podce-
ňují, ba dokonce zpochybňují schopnosti
nějakého člověka na vozíku. Dokáže se
sám o sebe postarat? Umí se samostatně
rozhodovat? Dokáže nést odpovědnost
za svůj život? Neříkám, že jde vždy o ne-
opodstatněné obavy. Někdy mají skutečně
objektivní důvody. A nedivím se ani tomu,
že snad nejvíc ze všech lidí si tyto otázky
kladou rodiče a nejbližší rodina člověka
s postižením. Zahlceni neustálou péčí
o blaho svého potomka snadno zapomenou,
že už vedle sebe nemají nesvéprávné dítě.
Zdráhají se dát mu prostor k samostatnému
rozhodování a přebírání odpovědnosti. O to
víc je někdy takový mladý člověk vmanév-
rován do situace, kdy se chce za každou
cenu vymezit, takže pak podniká radikální
a někdy i zbrklé kroky.
Ještě zajímavější to v některých přípa-
dech začne být, když se člověk na vozíku
rozhodne mít potomka. Je-li samostatný(á)
a má protějšek bez postižení, okolí je rela-
tivně v klidu. Obvykle se očekává, že péči
a hlavní zodpovědnost za dítě převezme ten
zdravý. Vůbec nejlepší je, když tím zdravým
v páru je matka. Z vyprávění maminek
na vozíku znám nejeden příklad, kdy už
personál v porodnici více či méně skrytě
pochyboval o jejich schopnostech. V nej-
horších případech musely dokonce čelit
poznámkám o nezodpovědnosti pořizovat
si v takovém stavu dítě. A teď si představte
rodičovský pár, kde mají oba partneři
nějaké postižení, nebo dokonce svobodnou
matku na vozíku!
To víte, jejich blízcí měli pochybnosti,
jestli je vůbec mohou nechat bydlet bez
dozoru – a oni si najednou pořídí dítě. A to
už přece končí veškerá legrace! To nemo-
hou zvládnout, musí se jim pomáhat, ať se
jim to líbí nebo ne. V krajních případech
a v rodinách, kde asi všechno nefunguje,
jak by mělo, může dojít i na přetahování
prostřednictvím úřadů. Takové situace
napáchají více škody než užitku.
Nechci shazovat obětavou pomoc řady
prarodičů i dalších příbuzných. Jen chci
poukázat na to, jak je strašně snadné
zpochybňovat (byť i nevědomky) něčí
rodičovské kompetence, když dotyčný ta-
tínek nebo maminka sedí na vozíku. Při-
tom jde o velmi citlivé téma, které musí
každého hluboce zasáhnout. Jak by se
cítil kdokoliv jiný, kdyby mu někdo dával
najevo, že nemůže být dobrým rodičem?
Většina potíží je technicko-organizační
otázkou a věcí dohody. Pod tlakem okolí
vám pak ale někdy jako vozíčkáři začne
i nevinná, dobře míněná nabídka pomoci
s potomkem (za kterou jste jinak velmi
rádi) připadat jako pochybování o vašich
schopnostech.
Vídeň, hlavní město našich jižních sousedů,
se v nedávném výzkumu agentury Mercer
umístila už posedmé jako suverénně nej-
lepší místo k životu. Mercer hodnotí deset
faktorů, mimo jiné politické a sociokulturní
prostředí, školství, veřejnou dopravu, výši
nájmů, ekonomickou stabilitu a životní pro-
středí. Jako člověk pohybující se na vozíku
mám na dobré místo k životu další kritéria.
Kromě jiných i to, zda mi má co nabídnout
místní veřejná doprava a zda nemusím
u každé budovy zneužívat silných rukou
vrátných či kolemjdoucích – protože bez
pořádných schodů se přece neobejdeme.
V tomhle se ve Vídni s Mercerem po-
tkáváme. Tamní bezbariérovou dopravu si
v Praze chceme brát za příklad a já tvrdím,
že je to volba odůvodněná. Vídeň je archi-
tektonicky i v lecčems dalším srovnatelná
s Prahou, a přesto – když jsem ji před
několika lety navštívil, jako bych prošel
pomyslnou branou od výmluv k činům.
Plošina u vlaku na nás už čekala a z ná-
draží k hotelu nás odvezlo bezbariérově
přístupné metro. Celý víkend nás pak bez
jediné bariéry vozilo po městě, z jednoho
konce na druhý, kamkoli jsme si vzpo-
mněli – do centra, do obchodní čtvrti, na
okraj, nikam to nebylo daleko. Kam nevede
podzemka, tam ve Vídni jede přístupný
autobus nebo tramvaj. Permanentka na
víkendové cestování MHD: 10 eur. Pocit
osobní svobody: k nezaplacení.
Není to jen o veřejné dopravě a pří-
stupnosti budov. V nejlepším městě pro
život byste si měli připadat jako doma,
být spokojení. Mě tenhle pocit dostihne
vždy, když si na ulici nemusím připadat
výjimečně, nikoho nedojímám, když se
prakticky všude dostanu a cesta na místo
pro mě nepředstavuje bojové plánování
a očekávání krize. Vídeň takové místo je,
stejně tak například Curych (v Merceru mu
udělili druhé místo) nebo Kodaň (devátá).
Pravda: Praha se za posledních deset
let co do faktické i fyzické bezbariéro-
vosti ohromně zlepšila. Snad jen těch pár
střípků z praxe, pár stupínků v myšlení,
chcete-li, které, když překonáme, vystou-
páme pak možná i na žebříčku nejlepších
míst pro život: „Výtah máme, ale už měsíc
nejezdí.“ „S plošinou může jezdit jen obslu-
ha a teď tu nikdo není.“ „Jsme bezbariéroví.
Jen ten schod u dveří, ale to zmáknete,
ne?“ „Toaleta pro handicapované? Tu nikdo
nepotřebuje, máme tam sklad věcí.“
Nebo moje oblíbené – nedávno to gloso-
val i kolega Radek Musílek: „Bezbariérový
přístup? Nemáme. K čemu? Proboha! Tady
invalida nebyl, co pamatujeme…“
Starost nejen o sebe
Města bez krize
ŠTĚPÁN BENEŠ
glosuje hodnocení
nejlepších míst pro život
RADEK MUSÍLEK
glosuje pohled okolí
na rodičovství
s handicapem