Strana 14
REFLEKTOR
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
OSAMĚNÍ JE NEJHORŠÍ
DIAGNÓZA
Začalo to školkou pro děti s posti-
žením, pokračovalo střediskem Dar
a dnes je Paprsek v Praze 6 skoro
legendou. Nejen pro vysokou úroveň
péče o děti s kombinovaným posti-
žením, ale hlavně pro nekonečnou
energii své vedoucí Moniky Janíkové.
Pracuje tu už léta a oplývá zvláštním
talentem – nové věci dokáže nejen
vymýšlet (to umíme skoro všichni),
ale dotáhnout je tak, aby opravdu
sloužily malým i větším lidem a je-
jich rodinám. Takže tu najdou per-
fektní služby a mnoho dalšího. Ale co
nejdůležitějšího se tu stalo? Vzniklo
společenství. „Pamatuji začátky,
a jestli dobře počítám, dodnes jsme
se postarali skoro o sto dvacet dětí.
Některé se sem nyní vracejí, proto-
že máme pobytovou službu a mohou
zde mít vlastní pokojíček a všechno,
co potřebují. Počet dětí si vynásob-
te rodiči, sourozenci, babičkami… Se
všemi se známe, víme o jejich práci,
problémech, úspěších i karambo-
lech.“ Ne náhodou si zkušená psy-
choložka s maminkami tyká, ne ná-
hodou začíná každé její setkání slovy
– co bys potřebovala, ne náhodou se
k ní děti v každém oddělení hlásí.
Obrovská zkušenost je zřejmá i při
skupinových sezeních s mamin-
kami – jiný svět prožívají ty, které
mají první dítě (a hned s postižením),
odlišná témata se probírají v rodi-
nách se zdravými sourozenci, kam
přibyl bratr nebo sestra s handica-
pem. Vlastně se o tom ani nemá moc
mluvit, ale největším závažím všech
těchto rodin je únava. Ne ta běžná
z upracovaného dne nebo přehna-
ného sportování, ale neodstranitel-
ná, nekonečná a beznadějná únava
z nového a nového přemýšlení nad
osudem, z celodenní péče o bezvlád-
ná tělíčka a těla, z bezpodmínečné-
ho dodržovaní předepsaných úko-
nů, z několikerého vstávání každou
noc… z hledání naděje.
VIDĚLI JSTE TAKOVOU BABIČKU?
Kateřina Procházková má tři děti. Nej-
starší Vojtíšek má dětskou mozkovou
obrnu. Ještě před několika lety vů-
bec nemohl chodit ven. Měl záchva-
ty, nesnášel jiný hlas než maminčin,
prostor běžné prodejny ho děsil. Tady
si postupně zvykal na jiné tváře, hla-
sy, prostředí. Trochu svobody a času
pro rodinu, která se i díky tomu roz-
rostla o dva sourozence. Samozřejmě
pomáhají i vzorné babičky, ale Vojta
vlastně nemá žádné svaly, takže ma-
nipulace s bezvládným tělem je těžká.
Zkrátka paní Kateřina doslova září,
když má možnost vzít zdravé děti
na sport, do kina, na výlet… a vědět,
že o syna s postižením je postaráno.
Jmenuje se to odlehčovací služby
a zřídilo je zdejší občanské sdruže-
ní, které Monika založila s rodiči už
v roce 1991. Nejprve přišly jednou za
měsíc víkendy, pak týdenní pobyty,
dnes si mohou pro své děti maminky
objednat i hlídací večer a noc v běžný
pracovní den. Předsedkyní sdružení
Mít dítě s vážným postižením a dobře
se o něj starat není jen namáhavé,
ale je to i velký útok na sebevědomí
a vnitřní sílu rodičů.
K profesionalitě
patří i soucit
a – chcete-li –
něha.