Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR

Text: RADEK MUSÍLEK

Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

Pan Sámer od dětství trpí zhoršující se oční chorobou,

kvůli které postupně ztrácí periferní zrak, takže má

tzv. trubicové vidění. Nedosti na tom; občanská válka

v jeho rodné Sýrii ho přiměla k odchodu ze země. Teď

žije v Praze se svou starou maminkou, manželkou a tře-

mi syny. Válka ho už neohrožuje, ale vede jiný boj: hledá

práci, která by zajistila živobytí pro jeho rodinu. Potýká

se vlastně se stejnými problémy jako čeští postižení,

nesnáze má ale ještě opepřené situací člověka, který se

ocitl v cizí zemi bez podpory širší rodiny a přátel. Rodák

z Damašku striktně odmítl fotografování nebo uvedení

celého jména. Přestože tvrdí, že se v České republice

nikdy nesetkal s projevy nesnášenlivosti, chce si hlídat

soukromí.

VDĚK, NEBO PRAVDU?

Sešli jsme se na jednom ze sídlišť v západní části Prahy.

Očekával jsem muže s bílou holí, ale ukázalo se, že ta-

kového bych vyhlížel marně. Pan Sámer se podle svých

slov snaží být co nejsamostatnější, a také nechce být na

první pohled zařazen do škatulky nemohoucího. Záro-

veň to považuje za nejlepší trénink zbývajícího zraku.

Neodmítne však možnost držet se mého vozíku, když

hledáme kavárnu, kde si budeme o chvíli později povídat

nad tureckou kávou. Vystačíme si přitom s češtinou, kte-

rou už velmi obstojně ovládá.

Usměvavému sympaťákovi s knírem je třicet sedm let.

Na první pohled bych mu ale tipoval tak o deset let víc;

možná se v jeho tváři otiskl nelehký příběh uplynulých

let. Když 15. března 2011 začaly poklidné demonstra-

ce v rámci arabského jara v Sýrii, pracoval jako celník

v kanceláři. Následující rok mu však od základu změnil

život: v zemi začalo eskalovat násilí, které přerostlo v do-

sud trvající občanskou válku, jejíž řešení je v nedohlednu.

„V roce 2012 jsem se rozhodl, že ze Sýrie odejdu. Chtěl

jsem do Švédska, kde mám strýce, ale většina ambasád

v Damašku už byla zavřená. Ta česká však stále fungovala,

tak jsem tam požádal o vízum, které mi přidělili v červ-

nu 2012. Začátkem července jsem přistál v Praze, odkud

jsem hned druhý den pokračoval do Švédska. Tam však

moji žádost o azyl po půl roce zamítli a nařídili mi návrat

do České republiky,“ vypráví pan Sámer.

O naší zemi nevěděl prakticky nic, ale byl rozhodnu-

tý poslechnout švédské i české úřady, protože o pobyt

v Evropě stál. „Vím, že když chci, aby mě někde přijali,

musím respektovat pravidla i kulturu daného státu. Byl

jsem odhodlán se všemu naučit, poznat, začlenit se.“

Když se ptám, jak se mu to dařilo, s úsměvem mi od-

pověděl: „Chcete oficiální výpověď vděčného uprchlíka,

nebo pravdu?“

Pravda je, že po půlroční švédské zkušenosti očekával

mnohem lepší podporu ze strany českého státu. „Vaše

země se mi líbí, žijí tu moc milí lidé, mám rád zdejší zimu,

ZDamašku do Prahy

Mezi statisíci uprchlíků, kteří přišli hledat štěstí do Evropy,

jsou i lidé spostižením. Jedním ztakových je pan Sámer,

který má těžkou vadu zraku. Srasismem se tu nesetkal,

marně však hledá práci. A tvrdí, že masového přílivu

uprchlíků do České republiky se nemusíme bát.

Očekával jsem muže s bílou holí, ale ukázalo se,

že takového bych vyhlížel marně. Pan Sámer

se podle svých slov snaží být co nejsamostatnější,

a také nechce být na první pohled zařazen

do škatulky nemohoucího.