Strana 8
REFLEKTOR
najít pochopení, ale hlavní tíhu nesla
maminka. Každodenní péče o tělo,
které už dávno neváží jen pár kilogra-
mů (polohování je nutné i v noci, i jed-
noduchý úkon – od mytí přes krmení
až po osobní hygienu – se už několik
let neobejde bez zvedáku), ji přivedla
až na operační stůl. K tomu nepřetržité
vědomí nulové šance na zlepšení.
Situace, která by omluvila i zoufal-
ství. Ale tuhle maminku plnou energie
a odpovědnosti nezlomila: „Asi kaž-
dou rodinu s podobným problémem
napadne – proč právě my? Také jsme
to na začátku zažili. Jenomže člověk
to přece nemůže vzdát. Ať je Aničce
cokoli, je naše, naše dítě, a to přece
neopustíme. To nás nenapadlo ani
v nehorším snu. Jak bychom vypadali
před sebou, před našimi dětmi, před
celým okolím? Ne!“
V Československu, kde v roce 1950 index
rozvodovosti dosahoval pouze 10 % (tzn. jeden
rozvod na deset manželství), se tento podíl
neustále zvyšuje, zejména pak po zmírnění
zákona o rozvodu v roce 1964; v roce 1965
přesáhl 20 % apo roce 1970 už 25 %.
Evelyne Sullerotová:
Krize rodiny, Karolinum, 1998
I v této rodině pochopitelně přišly
kritické okamžiky, problémy a různé
názory na cestu, jak dál. Ale Anička
zůstala hlavním úkolem. Kdo neza-
žil, asi nepochopí. Láska a obětavost
však mají i svou naprosto praktickou
stránku: Peníze. Elektrický vozík,
speciální postel, zdravotní a hygie-
nické pomůcky a další, další, další
výdaje, o kterých není čas přemýšlet.
Jsou prostě nezbytné. Anička je po
operaci a například zvedák se zpev-
něnými zády pro přesun do koupele
je nezbytný. Pojišťovna přispěla, ale
do školy, třeba k přesunu na toaletu,
už ne. Taková je praxe, taková je naše
sociální politika.
Tentokrát pomohlo i Konto Barié-
ry, ale i tak celoživotní úspory jinak
profesně velmi úspěšných lidí tají
jako sníh na slunci. Také proto, že
vysokoškolsky vzdělaná paní He-
lena musela na dlouhý čas opustit
zaměstnání (mimochodem zcela
zaměřené na pomoc podobně po-
stiženým rodinám) a rozpočet pě-
tičlenné rodiny zůstal na tatínkovi.
Ještě napíšeme, s jakým tajemstvím.
V podobných případech se nikdy
neubráníme otázkám – kolik by stá-
la trvalá ústavní péče o takové děti?
Kolika let by se bez rodinné atmosfé-
ry dožily? Není trvalá přítomnost po-
dobných Aniček v běžné škole také
výbornou společenskou investicí,
která nevtíravě a účinně kultivuje
jejich spolužáky? Která je učí, že po-
chopení a solidarita patří k našemu
životu nejen o vánočních besídkách?
A toto všechno dostávají děti a mla-
dí lidé díky rodinám, jako je ta paní
Heleny a pana Radomila, úplně zdar-
ma. Jako prémii, která se jim v životě
bude ještě mnohokrát hodit.
Podle sčítání zroku 1991 byla vČeské republice
součástí většiny takzvaných neúplných rodin
rozvedená žena. Pokud se matka do 35 let
znovu vdala, procento dětí od nuly do čtyř let
žijících vdomácnosti smužem, který není jejich
otcem, stoupá z 8 % v roce 1970 na 11,3 %
vroce 1980 ana 13,1 % vroce 1991.
Evelyne Sullerotová: Citovaná studie
Před rodinou se tak začal odvíjet
poněkud absurdní obraz – inteligentní
chápavé dítě se postupně stává
naprosto závislým na svých nejbližších.
Asistentka
Aničce pomáhá,
ale změnit osud
nemůže.