Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR

najít pochopení, ale hlavní tíhu nesla

maminka. Každodenní péče o tělo,

které už dávno neváží jen pár kilogra-

mů (polohování je nutné i v noci, i jed-

noduchý úkon – od mytí přes krmení

až po osobní hygienu – se už několik

let neobejde bez zvedáku), ji přivedla

až na operační stůl. K tomu nepřetržité

vědomí nulové šance na zlepšení.

Situace, která by omluvila i zoufal-

ství. Ale tuhle maminku plnou energie

a odpovědnosti nezlomila: „Asi kaž-

dou rodinu s podobným problémem

napadne – proč právě my? Také jsme

to na začátku zažili. Jenomže člověk

to přece nemůže vzdát. Ať je Aničce

cokoli, je naše, naše dítě, a to přece

neopustíme. To nás nenapadlo ani

v nehorším snu. Jak bychom vypadali

před sebou, před našimi dětmi, před

celým okolím? Ne!“

V Československu, kde v roce 1950 index

rozvodovosti dosahoval pouze 10 % (tzn. jeden

rozvod na deset manželství), se tento podíl

neustále zvyšuje, zejména pak po zmírnění

zákona o rozvodu v roce 1964; v roce 1965

přesáhl 20 % apo roce 1970 už 25 %.

Evelyne Sullerotová:

Krize rodiny, Karolinum, 1998

I v této rodině pochopitelně přišly

kritické okamžiky, problémy a různé

názory na cestu, jak dál. Ale Anička

zůstala hlavním úkolem. Kdo neza-

žil, asi nepochopí. Láska a obětavost

však mají i svou naprosto praktickou

stránku: Peníze. Elektrický vozík,

speciální postel, zdravotní a hygie-

nické pomůcky a další, další, další

výdaje, o kterých není čas přemýšlet.

Jsou prostě nezbytné. Anička je po

operaci a například zvedák se zpev-

něnými zády pro přesun do koupele

je nezbytný. Pojišťovna přispěla, ale

do školy, třeba k přesunu na toaletu,

už ne. Taková je praxe, taková je naše

sociální politika.

Tentokrát pomohlo i Konto Barié-

ry, ale i tak celoživotní úspory jinak

profesně velmi úspěšných lidí tají

jako sníh na slunci. Také proto, že

vysokoškolsky vzdělaná paní He-

lena musela na dlouhý čas opustit

zaměstnání (mimochodem zcela

zaměřené na pomoc podobně po-

stiženým rodinám) a rozpočet pě-

tičlenné rodiny zůstal na tatínkovi.

Ještě napíšeme, s jakým tajemstvím.

V podobných případech se nikdy

neubráníme otázkám – kolik by stá-

la trvalá ústavní péče o takové děti?

Kolika let by se bez rodinné atmosfé-

ry dožily? Není trvalá přítomnost po-

dobných Aniček v běžné škole také

výbornou společenskou investicí,

která nevtíravě a účinně kultivuje

jejich spolužáky? Která je učí, že po-

chopení a solidarita patří k našemu

životu nejen o vánočních besídkách?

A toto všechno dostávají děti a mla-

dí lidé díky rodinám, jako je ta paní

Heleny a pana Radomila, úplně zdar-

ma. Jako prémii, která se jim v životě

bude ještě mnohokrát hodit.

Podle sčítání zroku 1991 byla vČeské republice

součástí většiny takzvaných neúplných rodin

rozvedená žena. Pokud se matka do 35 let

znovu vdala, procento dětí od nuly do čtyř let

žijících vdomácnosti smužem, který není jejich

otcem, stoupá z 8 % v roce 1970 na 11,3 %

vroce 1980 ana 13,1 % vroce 1991.

Evelyne Sullerotová: Citovaná studie

Před rodinou se tak začal odvíjet

poněkud absurdní obraz – inteligentní

chápavé dítě se postupně stává

naprosto závislým na svých nejbližších.

Asistentka

Aničce pomáhá,

ale změnit osud

nemůže.