Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / BEZBARIÉROVÝ VEŘEJNÝ PROSTOR

Architektura je

odrazem vztahů

Adam Gebrian je architekt,

který se nebojí nahlas říkat,

co je vnašem veřejném

prostoru špatně. Nezapomíná

přitom ani na potřeby lidí

spostižením. Během procházky

centrem Prahy jsme mluvili

nejen okonkrétních bariérách

ařešeních, ale také opříčinách

některých společenských

aarchitektonických jevů.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

Naše cesta od dolní stanice lanovky

na Petřín přes Střelecký ostrov až na

Národní třídu přinesla řadu podnětů

k zastavení a diskusi nad konkrétní-

mi i obecnými příklady problemati-

ky pojetí veřejného prostoru. Navíc

měl s sebou Adam Gebrian svého

syna v kočárku, společně s redakto-

rem na vozíku tak osobně zakoušel

úskalí některých bariér: „Když jste

rodič s malým dítětem, začnete si

všímat věcí, které jste předtím nevi-

děli. A to se týká i mě, byť se snažím

kolem sebe dívat asi trochu víc než

většina lidí. Myslím si, že jde o obec-

ný problém – každý se stará jen o to,

co se ho bezprostředně týká.“

Hned na začátku narážíme na

zdánlivý detail v podobě několika-

centimetrového schůdku na nájezdu

k přechodu pro chodce. „Ono to vy-

padá, že je vše zdánlivě v pořádku,

obrubník je snížen. Ale když jsem

si jednou zkoušel hodinu jezdit po

městě na vozíku, zjistil jsem, že i dva

centimetry mohou být problém.

V New Yorku nebo v Barceloně jsem

viděl precizní nájezdy, u nichž rozdíl

ve výšce povrchů činil maximálně

milimetry. Jde prostě o volbu mate-

riálů a kvalitu zpracování. U nás čas-

to vidíte, že se to udělá tak nějak, jak

to vyjde.“

Adam Gebrian se přitom nedomní-

vá, že historické jádro města, jako je

Praha, musí být v rozporu s bezba-

riérovým řešením. To ostatně ukazu-

jí četné příklady ze západních zemí,

kde se nepreferuje ochrana památek

před jejich použitelností. „Určitě se

dá skloubit obojí, ale je to tvrdá prá-

ce, musí existovat takové zadání. Po-

kud budete chtít vše rychle a levně,

tak to zákonitě dopadne blbě. Když

se mě někdo ptá, jak bych řešil ur-

čitou věc, otevřeně říkám, že nevím,

protože bych musel konkrétní situa-

ci důkladně prostudovat. Řešení ale

existuje vždy. Přijedete třeba do Ko-

daně a chce se vám až brečet, když

vidíte, jak to jinde umí skvěle.“

VROZENÁ PASIVITA

Za jeden z výrazných důvodů, proč

je situace u nás odlišná, označu-

je Adam Gebrian jakousi vrozenou

českou pasivitu, která je asi pod-

míněna historickými zkušenost-

mi celé společnosti. „Nám je hodně

vlastní přizpůsobování se a částečná

Adam Gebrian

absolvoval naši

procházku se

synem v kočárku,

o podněty k diskusi

nebyla nouze.