Strana 35
35
diagnózy. Pomalu mi vlastně začala
dokazovat, že když vztah nefunguje
v jedné komplikované situaci, nebude
asi fungovat ani v jiné. A těch může
být. Nakonec mi řekla: „Doufám, že
mi jednou pošlete svatební oznámení.
Budete krásná nevěsta.“ Krásná
nevěsta s jednou nohou! Místo pláče
jsem se rozhodla, že se vykašlu na
celý svět a někam se schovám. Krásná
nevěsta s jednou nohou!
No, a pak přišly ty měsíce
rehabilitací, postupného zkoušení
protézy a hlavně nácviky chůze.
Příšerná dřina! A v rehabiliťáku
všude kolem postižení, rozmlácení,
nešťastní lidi. A jejich sny. Že právě
oni zase budou chodit, že jim mícha
sroste, že se nervy propojí a že prý
někde v zahraničí už mají metody, jak
operovat, jak zázračně léčit, jak jim
úplně změnit život k lepšímu. Když jsem se jednou zeptala,
kde jsou ti zázračně vyléčení, jeden z vozíčkářů na mě
zařval: „U našeho stolu už jíst nebudeš, krávo pitomá!“
Začala jsem opravdu chodit. Nejdřív s holí, pak trochu
jako kachna, což musel být pohled! Ale nakonec, když jsem
si vzala kalhoty, si skoro nikdo nevšiml, že… A už jsem
byla doma dost otrávená. Najednou se mi chtělo mezi lidi.
A – po pravdě řečeno – taky potkat nějakého super kluka.
Fakt jsem si denně představovala, jak mu ukážu protézu
a on řekne: To je super, to nikdo nemá! Ale kde ho potkat?
V diskoklubu? Na tenise? V plavecké hale? Tam bych se
sotva odvážila. Maminka mi dokonce doporučovala, abych
si dala inzerát na internet. Už jsem to viděla – dvacetiletá
mrzačka s jednou nohou hledá atraktivního a finančně
zajištěného krasavce pro celoživotní vztah. Zn. Splynutí
duší.
Zachránila mne spolužačka Zuzana. Pracovala na
obvodním úřadě a hledali tam recepční. Já vím, je to
podatelna, vrátnice a okénko pro kverulanty najednou, ale
Zuzka tvrdila: „Hele, za pultem budeš zase za krasavici,
a když si spočítáš, že na radnici přijdou stovky člobrdíků
denně, není možné, aby se ptáček
nechytil.“
Tak jsem nastoupila a bylo to docela
fajn. Až dneska ty šortky… Musela
jsem pro něco dojít na občanky, a když
jsem opustila pult, viděla jsem, jak
řady čekajících lidí v křeslech podél
zdí ztuhly. Klapala jsem tím tichem
a snažila se usmívat. Vracela jsem
se za chvíli a slyšela, jak hlouček
žadatelek cosi šušká: „Hanbářka.
Takhle se předvádět! Asi nějaká
motorkářka! Nebo feťačka, rozpíchala
si celou nohu!“ Nejdříve jsem chtěla jít
dál, ale pak jsem se k nim vrátila: „Milé
dámy, je to jinak. Osteosarkom. Nádor
kostí! Vzniká buďto geneticky, anebo
z přemíry žluče. Opatrně.“ A klapala
jsem na svých nádherných dlouhých
nohách dál. Snad se právě dneska
nějaký ptáček chytí.
Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ