Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 33

33

při nákupu letenky. Na nádraží byla

připravena asistenční služba, stači-

lo jen říct a provedli nás přednost-

ně až k vlaku. Velmi jednoduchým

způsobem pomocí plošiny jsme se

dostali do vagonu, kde byl dokonce

i bezbariérový záchod. Ale obecně –

na handicap se tady myslí, počítá se

s ním, nic není problém. A to jsme se

celou tu dobu pohybovali na extrém-

ně frekventovaných místech, kde

cestují miliony lidí!

RADKA:

U všeho, co jsem viděla,

bylo znát, že jde o zavedenou situaci.

Všichni všude v klidu počkají, až vo-

zíčkář nastoupí.

JAN:

Vlastně mě odrovnalo to, že se

to celé vůbec podařilo, že jsem viděl

americký kontinent – z letadla – a že

jsme po přistání využili dokonale

těch šest dní, které jsme měli k dis-

pozici.

Oba máte souvislosti sKontem

Bariéry…

RADKA:

Pro Honzu je charita zcela

přirozená součást života, on nedělá

charitu, ale ukazuje lidem, kteří se

ocitli v podobné situaci jako on, že

to jde. Neřeší to vědomě. Já praco-

vala v časopisu Můžeš pět let, a když

jsem články do měsíčníku redigova-

la, spoluprožívala jsem příběhy lidí,

kterým jsem nedokázala pomoct.

Tehdy mi přišlo, že je Honza vlastně

zdravý.

Jaký byl váš společný privát před

sňatkem ajaké je to dnes?

RADKA:

Když jsme se s Honzou

potkali, bylo mi 35, Honzovi o dva

roky víc. Měla jsem tříletého Šimo-

na a spoustu starostí, neměla jsem

čas na Honzu nějak tlačit. Nic jsme

neplánovali, všechno přišlo během

roku přirozeně včetně rozhodnutí

vzít se a žít spolu rovnou jako rodina.

Naše romantické okamžiky ve dvou

by se daly spočítat na prstech jedné

ruky, chodili jsme od začátku všude

tři. Honza se od prvního okamžiku

choval k Šimonovi báječně, nikdy

nedělal rozdíly mezi ním a později

Honzíkem.

JAN:

Občas jsme se s Radkou potká-

vali v divadle, ona jako recenzentka

divadel Kašpary navštěvovala. Když

jsme se setkali v roce 2000, najed-

nou se v našem příběhu objevil nový

rozměr. Všechny věci jsme vníma-

li stejně, v naprosté shodě – nikdo

z nás druhému nic nenabízel ani ne-

navrhoval. Oba jsme cítili, že chceme

být spolu, mít rodinu, že se chceme

vzít.

RADKA:

Honza se musel naučit svůj

prostor jinak dělit, společného času

jsme měli málo. Patnáct let mu diva-

dlo, film, prostě práce jeho dny zcela

vyplňovaly, my dva jsme se zřejmě

potkali v okamžiku, kdy to všechno

už trochu chtěl Honza změnit. Musel

se v tom adaptovat. Náš tandem je

pořád krásnej, i když rychlej a zběsi-

lej. Náš nepřítel je jen čas, prožíváme

neustálý souboj mezi prací a rodi-

nou.

JAN:

Žije se nám krásně a já jsem

moc šťastný, že jsme spolu.



Z představení

Růže pro Algernon,

které hraje

nepřetržitě

od roku 1993.

Ve filmu Tajemství

ďáblovy kapsy

si zahrál po

boku Vlastimila

Brodského (1980).

Z každoroční

dovolené

v Chorvatsku.