Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

REFLEKTOR / MICHAL HORÁČEK

Mám hezký pocit

Stextařem, producentem

aznalcem života Michalem

Horáčkem osoučasnosti.

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Máme tady dvě halasné prav-

dy – jedna říká, že společnost je

příliš štědrá, druhá, že se neumí

postarat úplně ovšechny potřeb

-

né apřistupuje knim formálně,

byrokraticky…

Nejnebezpečnější tezí je v tomto

smyslu je „stát jako firma“. Firma je

přece zřizována a provozována proto

a jen proto, aby vytvářela a udržo-

vala zisk. Takže musí neustále ose-

kávat i ty nejmenší zbytné náklady

a všechno, co nepřispívá k její efek-

tivnosti, musí nemilosrdně pryč. To

je správné. Ale stát není firma. Stát

reprezentuje naši pospolitost. V něm

není možné říci, že nějaký výdaj je

momentálně ekonomicky neefek-

tivní nebo že by investované peníze

mohly jinde přinést zisk. Tak to není.

My jsme pospolitost a každá pospo-

litost je tak silná, jak si všímá svých

nejslabších… Říká se tomu třeba so-

lidarita a tu znají i zvířata, o tom je

mnoho důkazů.

Ostatně už staří Řekové věděli, že

člověk sám není schopen naplnit

svou lidskou podstatu, je totiž tvor

pospolitý. Takže teze o státu jako fir-

mě platit nemůže. Je povinností nás,

občanů, abychom zkoumali a nachá-

zeli potíže těch slabších a umožnili

také jim, aby mohli žít co nejlepší ži-

vot. Tak na ně vlastně ani nebudeme

doplácet, zvlášť dnes, kdy fyzická síla

nebo tělesná zdatnost vůbec nejsou

nutným předpokladem společen-

ského prospěchu nebo čistě ekono-

mického užitku člověka.

Takže Stephen Hawking už nemu-

sí být výjimkou…

Přesně tak. A nemusí jít o geniálního

vědce. Druhá věc je dohodnout se ve

společnosti, jak pomáhat handicapo-

vaným, aby to bylo co nejefektivněj-

ší. Na to jednoduchá odpověď není.

Vím ze svého nejbližšího okolí, že to

může být obtížné. Každý složitý sys-

tém má a bude mít nedostatky. Ale

to neznamená, že máme rezignovat.

Už to tak je, musíme trpělivě, krok za

krokem, ale neustále trvat na hledání

co nejužitečnějších řešení. Snadno

se to řekne, ale je to těžké… To nás

nemůže zastavit. I v nejvýkonnějších

světových firmách hledají a nachá-

zejí rezervy, plýtvání penězi i lidmi.

Ale nevzdávají to.

Souvisí snaha onaprostou racio-

nalitu, onaprostou „efektivnost“

atím pádem jistou bezohlednost

apřezíravost koriginálním ži

-

votním osudům také shrubnutím

společnosti?

Nemyslím si, že hrubneme. V úpl-

ném mládí jsem pracoval v druž-

stvu invalidů. Bylo to skoro peklo.

Bariérové vstupy, skoro nemožná

nebo velmi obtížná hygiena, žád-

Kdekdo dnes mluví

o demokracii. Ale to

nestačí. Potřebujeme

se domluvit přesněji.

Potřebujeme liberální

demokracii.