Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 31

31

RADKA:

Nepotkali jsme se, na to byl

moc slavný. Viděla jsem ho na pod-

zim 1989 v Divadle na Vinohradech

v Hlasech ptáků, kde na houpačce

létal vysoko nad hlavami diváků.

Znala jsem ho samozřejmě z filmů,

ale víc se mi líbil Lukáš Vaculík.

Honzo, vaše „životní alej“ je osá-

zená mnoha osobnostmi, které

jste vprůběhu posledních více

než 30 let potkal… Jak ktomu

došlo?

JAN:

Jsem za ta setkání moc vděč-

ný, všem záleželo na tom, abychom

se mohli nadechnout svobody. Nešlo

jen o naši generaci, ale také o rodiče

a prarodiče. Už jako malý jsem doma

cítil, že hovory o roce 1968 a nor-

malizaci probíhají s nějakým akcen-

tem i vášní… Později jsem vnímal,

že prožíváme poněkud schizofrenní

život. Postupně mi určité věci do-

cházely: že existuje něco navenek

a něco, co prožíváme uvnitř. A když

se vlna společnosti dostala koncem

80. let do pohybu, neopomněl jsem

žádný protest, který byl pro naši

zemi dobrý. Okolnosti nás svedly

do jistého řečiště, kde jsme se mohli

potkávat. Věděli jsme, že si myslí-

me něco podobného a že sdílíme

stejné hodnoty. Tehdy jsem se vídal

a povídal si s lidmi, kteří po revoluci

výrazně změnili svou společenskou

pozici.

Ocitl jste se na jedné scéně nejen

mezi politiky, ale isumělci, kteří

prožívali „zlaté období“.

JAN:

Velmi blízko jsem měl a pořád

mám k Janu Kačerovi, který zažíval

na konci 80. let v Divadle na Vino-

hradech velkou režisérskou éru. Zá-

roveň tam byl velkou hvězdou Viktor

Preiss, který byl zároveň můj peda-

gog na DAMU – a nejenže jsme se

potkávali ve škole, mohl jsem s ním

pobývat i na jevišti jako kandrdas

(v Záviši z Falknštejna, on jako Záviš

a já mladý Václav). Tehdy byly naše

kontakty skutečně intenzivní. Den-

ně jsem potkával velké osobnosti, na

Zábradlí zase Jirku Bartošku nebo

Mirka Dlouhého a samozřejmě pře-

krásnou Janičku Preissovou. Pak

tohle všechno revoluce přerušila.