Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR / LIDÉ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM

Kam dál?

Na spinální jednotce řešíme někdy

problém, kam pacient, který se

nově pohybuje na vozíku, půjde po

ukončení pobytu v rehabilitačním

ústavu. Bydlel sám, nikoho neměl

nebo se rodina nechce či nemůže

starat, někdy byly vztahy v rodině

rozvráceny, majitel nechce upravit

pronajímaný byt, sousedé odmítají

do domu plošinu; důvodů je mnoho.

Sociální pracovnice hledají domov

pro seniory, domov pro handica

-

pované, domov s pečovatelskou

službou bez ohledu na věk klienta

či podobné zařízení. Ale míst je

zoufalý nedostatek, pacient je někdy

na „přechodnou dobu“ v LDN.

Paraple v Praze a ParaCENTRUM

Fenix v Brně mají možnost pře

-

chodného ubytování v bytě, které

mají přidělené od měst za tímto

účelem. Znamená to jednání a ko

-

munikaci sociálních pracovnic, ale

i samotného klienta, přijmutí situa

-

ce z jeho strany, potřebu kompro-

misu ve společném bydlení, přijetí

nabízené pomocné ruky. Ano,

soužití je někdy složité, nutnost

podřídit se režimu instituce ne

každý zvládá. Měla jsem mladého

pacienta, který se dostal cizím

zaviněním na vozík v 15 letech,

v 18 letech opustil rodiče, žil „tak

různě“, experimentoval s drogami,

měl obrovské zdravotní problémy

a nevím, zda ještě žije.

Ve velké nemocnici se setkává

-

me s mnoha příběhy lidí, kteří

se ocitli v těžké životní situaci,

někteří z nich to řeší alkoholem,

někteří rebelují a skončili na ulici.

Sociální pracovnice se vždy snaží

nalézt řešení; je to dlouhodobý

složitý proces a nutně vyžaduje

spolupráci pacienta, který musí

přijmout řešení, jež je k dispozici,

a nemá na výběr. Často je to jeho

jediná možnost. Pokud ji nepřijme,

důsledky jsou často tristní.



Autorka je lékařka,

členka Rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

tů. Stejně tak si klient může přizvat

rodinu k plánování svých nových

potřeb a zájmů. Dříve nemyslitelné…

Tak už skoro vymizela dřívější běž-

ná praxe, kdy člověk s mentálním

postižením byl doslova vyvržen ze

svého světa, „diskrétně“ odsunut do

nějakého zařízení a nejraději zapo-

menut. I dnes se to stane, ale Portus

už dobře umí takovým situacím před-

cházet. Jde zase především o citlivou

a otevřenou komunikaci, která musí

respektovat někdy letité stereotypy

a pomaličku je překonávat.

Významná změna by možná byla

ještě silnější a rozsáhlejší, kdyby

v systému péče o tyto lidi nenará-

želi na relativně nerovné postavení

neziskovek vůči ústavům státním

i zřizovaným samosprávami. Jde sa-

mozřejmě o peníze. Vedoucí sociál-

ních služeb Lucie Šišková má s lidmi

s postižením dlouholetou zkušenost

a může srovnávat: „Udržování ústa-

vů je na první pohled logické. Mají

jistotu, zázemí, na které se mohou

obrátit, a dostanou pomoc. Mají větší

prostor pro základní péči. Jenomže

často nemají to, co my. Naprosto ro-

dinnou atmosféru, individuální pří-

stup ke každému klientovi a hlavně

takový cíl – co nejvíce lidí s postiže-

ním vrátit do běžného občanského

života.“

Pracovnice Portusu určitě ne-

jsou bojovnicemi proti ústavům.

Nežárlí, jen otevřeně dokazují, jak

prospěšné je prolnutí sociální péče

s životem „venku“. A chtěly by, aby

neochota naslouchat nekryla do-

nekonečna nejdůležitější vadu naší

sociální sféry – nedůvěru státu

i některých samospráv vůči nezis-

kovkám, neustálou snahu vše kon-

trolovat, zapsat, regulovat. Jako by

letité a vlastně úctyhodné výsledky

nestačily! Tyto poněkud pokřivené

podmínky se pochopitelně promítají

do platů zaměstnanců, do společen-

ské autority neziskovek, do až příliš

častého přezírání veřejností. Co to

vlastně je za práci starat se o men-

tály? Kdo nic neví, rád podlehne to-

muto přezírání.

A týká se to jen mentálně postiže-

ných?



Portus Praha, z. ú.

Nezisková organizace zaměřená na pomoc lidem

smentálním postižením. Prostřednictvím sociálních služeb

chráněného bydlení asociálně-terapeutické dílny se snaží

poskytnout podporu pro získání, rozvoj audržení schopností

důležitých pro samostatné fungování klientů vběžném

prostředí.

Motto: „Loď vpřístavu je vbezpečí, ale proto se lodě nestaví.“

(William Shedd)

Více informací na www.portus.cz

My jsme postižení,

ale hlavně

jsme lidé.