Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25

25

zaznamenáno i nemálo situací, kdy

byla aplikována výjimka.

PÉČÍ KPRAKTICKÉMU ŽIVOTU

V ústavních léčebných odděleních

či nemocnicích byla poskytována

příslušná lékařská péče, přičemž

zaměření na nápravnou ortopedii

bylo zřejmé. Náročnější zákroky

pak již byly zpravidla prováděny ve

velkých nemocnicích. Některé ope-

race vyžadovaly poměrně dlouhou

následnou péči a trvající hospitali-

zaci. Proto se v brněnském ústavu

přichází s novátorskou myšlenkou

školy v nemocnici, kam za malými

pacienty pravidelně docházeli jejich

učitelé.

Předchůdcem dnešní fyzioterapie

zde byla léčebná péče, kde se apli-

kovalo zejména cvičení na Zandero-

vých aparátech a různých přístrojích

na posilování končetin. Využívána

byla ale i elektroléčba, punching-ball

a ve 30. letech se prosazuje léčebný

tělocvik (který bylo možné uskuteč-

ňovat i během školní výuky).

Více než desetina přijatých dětí tr-

pěla rachitidou (křivicí), která byla

způsobena špatnou výživou spojenou

s nedostatkem vitaminu D. Masary-

kovo poukazování na to, že problém

„mrzáctví“ je především otázkou so-

ciální, rozhodně nebylo daleko od

pravdy. Na konci 30. let pak přibylo

výrazněji různých úrazů, způsobe-

ných zejména větší mechanizací v ze-

mědělství, kde děti často pomáhaly.

Zastoupení vrozených a vývojových

vad bylo stále vysoké, nicméně mezi

dětskými klienty tehdejších ústavů se

začínají ve stále větší míře objevovat

chovanci po prodělané infekční obrně

(poliomyelitidě), jejíž epidemie poté

vrcholila v následujícím desetiletí.

V případě ústavního vzdělávání

byla většinou standardem existence

tříd obecné školy v rozsahu povinné

školní docházky a rozličných učeb-

ních oborů, zpravidla navázaných na

ústavní dílny. Bylo tak možné se zde

vyučit například zahradníkem, truh-

lářem, zámečníkem, krejčím nebo

ševcem. Jiné dílny pak sloužily přímo

pro ústavní výrobu a svými výrobky

a produkty přinášely pro zařízení

nezanedbatelný zisk. Nacházíme tu

dílny obuvnické, bandážnicko-orto-

pedické, košíkářské, kobercové, kni-

hařské, cizelérské, vyšívačské nebo

mechanické. Kde to bylo možné, bylo

zřízeno zahradnické nebo zeměděl-

ské oddělení.

Největší svízelí fungování velkých

speciálních institucí však bylo ne-

pochybně jejich financování. Kromě

Mukačeva byly totiž jejich zřizovate-

li velké soukromé spolky a možnost

získávat z jejich strany městské, zem-

ské či státní subvence rozhodně ne-

byla jednoduchá, a pokud se tak dělo,

tak ne na pravidelné bázi. Ústavy se

musely spoléhat na příjmy z ošetřov-

ného (které si ale v plné výši nemohla

zase dovolit většina klientů, respek-

tive jejich rodin), na výnosy z vlastní

činnosti a dále na různé poskytnuté

dary a nadační fondy. Byl to neustálý

běh na dlouhou trať s nejistým vý-

sledkem. V tehdejším dobovém od-

borném tisku tak již spíše převažují

hlasy, které volají po postátnění těch-

to ústavů. V té době však jen málokdo

mohl tušit, že se tak za 10 let oprav-

du stane – ale ani tu skutečnost, že

znárodnění z dlouhodobého hlediska

lepší kvalitu péče nepřinese… 

Ti, kdo se během

první republiky

dostali do

institucionální

péče, patřili

khrstce šťastných.

Ještě v80. letech

20. století se

péče omládež

spostižením

svými prostředky

moc nelišila od té

předválečné.

Poválečná doba změnila mnohé. Bylo

nutné se přeorientovat z de facto

válečné výroby protéz a ortopedických

pomůcek na zcela mírové podmínky.