Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

13

Modlová, která zároveň doufá, že za-

pojených bude přibývat. A to i přesto,

že svět gastronomie je podle jejích

slov dost specifický a leckdo může

mít problém veřejně přiznat před

konkurencí, že má zbytky.

Terezu nejvíce mrzí, že zatím ne-

můžou garantovat oběd pro všechny.

Nikdo předem neví, kolik jídel ten

den do azylového domu dorazí, takže

funguje systém kdo dřív přijde… Ob-

čas se stane, že charita dar raději ne-

přijme, není-li dost pro každého, aby

nedošlo ke konfliktům. Teplé jídlo je

totiž luxus.

POMOC SYSTÉMU NAVZDORY

Dobro je prý konečně v kurzu, tak-

že už se některé firmy samy hlásí, že

chtějí také pomáhat. Systém ovšem

není připraven na realizaci. Člověk

by řekl, že prostě stačí vzít nadby-

tečné jídlo a dát ho k dispozici těm,

kdo ho potřebují. Jenže v tu chvíli

vstupují na scénu hygienické předpi-

sy. „Když musí někdo bez prostředků

vybírat popelnice, tak to nikdo neře-

ší, ale ve chvíli, kdy chceme odvézt

oběd z jídelny do azylového domu,

musíme porce krabičkovat, měřit

jejich teplotu a dodržet dobu přepra-

vy. Na to jsme museli dostat razítko,“

popisuje mladá žena ze Zachraň jídlo

a pokračuje: „Firmy to jídlo nemo-

hou odepisovat jako dar, takže tím

ubývá jeden z motivačních nástrojů.

Naštěstí je pro někoho dostatečnou

motivací samotný altruismus. A zdá

se, že s věcmi pohne také uprchlic-

ká vlna z Ukrajiny, energetická krize

a inflace.“

Leckoho jistě napadne, že vhod-

ným zdrojem přebytků by byly

i školní jídelny. V jejich případě je

ovšem věc ještě složitější. Většina

školních a nemocničních jídelen je

Tereze

Modlové ijejím

kolegům

dává jejich

práce smysl,

pomáhají

lidem

ipřírodě.

Legislativa jim

to však moc

neulehčuje.

Když musí někdo bez prostředků

vybírat popelnice, tak to nikdo

neřeší, ale ve chvíli, kdy chceme

odvézt oběd z jídelny do azylového

domu, musíme porce krabičkovat,

měřit jejich teplotu a dodržet dobu

přepravy. Na to jsme museli dostat

razítko.

vedena jako příspěvková organiza-

ce, pro které platí odlišná legislativa.

Vedle zmíněných problémů s hygie-

nou a distribucí tak na scénu vstupují

také otázky dotací, jež jsou na stra-

vování žáků či pacientů poskytová-

ny. Oficiálně přiznané přebytky jsou

tak vlastně nemyslitelné. Z hlediska

darování jídel, ale možná i spoko-

jenosti samotných žáků by tak víc

vyhovoval systém samoobslužného

bufetu. To je však ještě hudba bu-

doucnosti.

Tereza Modlová vystudovala me-

diální práci a public relations, pra-

covala v korporátní společnosti,

pracovala i pro politickou stranu

nebo filmový festival. Nedávno se

však rozhodla dát do služeb anga-

žované občanské společnosti, které

není lhostejný chod tohoto světa.

„Neplýtvat jídlem je jednoduše dob-

ré pro lidi i celou planetu. Stačí si

uvědomit, jak dovedu být protivná,

když mám hlad. Jistě to mnoho lidí

zná. Vyzkoušejte si to a pochopíte,

jak je užitečné podělit se o přebytky

s těmi, kdo nemají tolik štěstí. Je to

krok k lepšímu životu.“ 