Strana 66
Chantal Poullain
Polívková (*)
Česko-francouzská divadelní
afilmová herečka (Šašek akrálovna,
Noci Antilop, Lucerna, Mistr
aMarkétka, Tragédie mstitele, Hra
omanželství, Šest tanečních hodin
všesti týdnech, Na Vaše riziko!,
Kurtizána, Rebelky).
Hraje vněkolika divadelních
představeních vDivadle Bolka
Polívky, vystupuje striem
Štěpána Markoviče na úspěšných
šansonových koncertech. Je
autorkou monografie, připravuje
další knihu (Život na kolotoči).
Vychovala syna Vladimíra (), herce,
člena Dejvického divadla vPraze.
Bojuji také o další možnost dob-
rého naladění malých pacientů – za
pomoci hudby. Ráda bych, aby všude
zněly tiché tóny klasických melodií.
Samozřejmě, že tohle všechno je
spojené s prací a obměnou nahrávek,
ale jsem přesvědčená, že psychika je
se zvukem pevně spojená. Tak třeba
v Hradci Králové, kde je v herně loď,
umocňuje celkovou atmosféru zvuk
vln a mořských ptáků.
Říkáte, že už třicet let vás Nadace
Archa Chantal provází jako pevná
součást. Aco bude dál?
Spolu s rodinným kruhem je to právě
Nadace Archa Chantal, která mi dává
smysl života. Pro mě je důležitý pocit,
že v každém okamžiku něco dávám,
že pomáhám. U každého projektu je
nejvíc podstatný ten okamžik, kdy
vnímám výsledek a cítím, že nová
záležitost někomu pomůže.
A dál? Pokud to půjde, budu pra-
covat. Zůstávám dál, ale rozhlížím
se, kdo by jednou v mé práci mohl
pokračovat. Nadace Archa Chantal
bude v každém případě potřebovat
„hlavu“. Duši s podobným naladě-
ním, motivací, vstřícnou k nápadům
a chutí pomáhat.
Nese si váš syn ssebou také
rodinné sociální cítění?
V mnoha ohledech je Vladimír po
mně. Zjistila jsem, že to, o co jsem se
ve výchově snažila, se u něj naplno
otisklo. Netvrdím, že můj syn je bez
vad na kráse. Ale chová se ke každé-
mu s respektem, úctou, objevuje se
sice na jiných místech než já, ale vím,
že pomáhá.
Navštěvujete všechny nová
představení, koncerty, filmy, kde
je Vladimír obsazený. Na jevišti
se už dokonce objevil se svýmot-
cem…
Já jsem nijak neplédovala, aby se stal
hercem. On se potřeboval dostat ze
stínu svých rodičů, dokázal to, teď
jede opravdu vlastní trasu. Víte, na
jevišti spolu s ním bych asi neuměla
překonat fakt, že jsem máma. Mám
obavu, že bych se podívala na syna,
ne na partnera. Raději se dívám,
v čem Vladimír právě vystupuje.
Avaše vlastní současná umělec-
ká práce?
V posledních letech jsem si, po od-
chodu z jedné pražské komorní
scény, vyzkoušela mnoho nových
divadelních prostorů, týmů, žánrově
nových rolí. Václav Kuneš mě vyzval
k účasti ve férii Mirage se skupinou
420People. Kromě hereckého na
mě čekal i fyzicky náročný taneční
vstup. Zahrála jsem si těžší téma ve
hře Odhalená pravda, kde se moje
postava Sarah dozvídá krutou prav-
du o svém zdravotním stavu. Ten
hluboký tragikomický příběh mě lá-
kal. Poloha mezi smíchem a pláčem
– to je moje! Dohodli jsme se s Bol-
kem, že bychom mohli znovu spolu-
pracovat. V jeho divadle jsem nastu-
dovala už třetí verzi Šesti tanečních
hodin, tentokrát s hercem Martinem
Krausem. Myslím, že jsem po letech
do své postavy dorostla. Se Štěpán-
kou Křesťanovou jsem si s chutí za-
hrála v Rebelkách v režii Antonína
Procházky.
Hledám další silné divadelní téma,
které osciluje mezi dramatem a smí-
chem, abych sáhla divákům na osr-
dí. Koncertuju po celé republice se
svým triem muzikantů, pracuju na
své nové knize.
Jak se vám daří vneustálém po-
hybu vČesku, ve středním věku?
Žiju na stará kolena v „kufru“, podob-
ně jako kdysi v mládí. Podle mého
programu v diáři. Děkuju životu za
tuhle další křižovatku. Stojím před
novými výzvami, které nutí můj mo-
zek, aby se naplno pouštěl do věcí,
které jsem třeba nikdy nedělala.
A stárnutí? Pro mě neexistuje. Jedná
se o výzvu, o cestu „do kopce vzhů-
ru“! Ale s úsměvem.
Někdy se ptáme na názor
dětí na oddělení nebo je
vyzveme: napište nám
na papír, co tady chybí,
aby vám bylo líp. Stejné
dotazy dostává i personál
– řekněte, co byste
potřebovali.
Se svým otcem hraje ve hře Šašek
a syn. Fotka těch dvou mě vždycky
dostane. Je to výsledek cesty, pro
kterou jsem tady zůstala. V hledišti
na jeho premiérách mám snad větší
trému, než když jsem sama na scéně.
KULTURA / CHANTAL POULLAIN POLÍVKOVÁ