Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 69

69

moře. Jindy jde zase o přátelská psa-

ní. Souhlasím s francouzským spiso-

vatelem Marcelem Pagnolem, který

říká, že opravdový čtenář je přítel.

Myslím si to také a předpokládám, že

na druhé straně mě očekává rovno-

cenný partner. Jakmile vás ale někdo

začne poučovat a cosi vám vykládat,

je to ztracené. Psaní a čtení musí totiž

plynout jako volný rozhovor.

Někdy ale na dialog nedošlo. Jak

jste prožíval tzv. normalizaci, kdy

autoři nemohli či nesměli psát,

mnozí byli zakazováni avydávali

vsamizdatu aexilu?

Také jsem psával různé samizdaty,

často jsme mnoho věcí četli v ja-

kémsi podtextu, ale z autorů i čtená-

řů bylo možná znát daleko větší za-

ujetí než někdy dneska. K tvorbě byl

totiž důležitý důvod, zatímco dnes je

možné vydat prakticky cokoliv, po-

kud autor sežene peníze nebo mu

vydání knihy někdo zaplatí. Tehdejší

vydávání v samizdatech byla jakási

přátelská služba. Každý tak trochu

něco psal. Byla to až literární mánie.

Vydávání textů mimo oficiální mož-

nosti bylo tichou poštou nebo psa-

ním pod lavicí. 

Z poděkování

Josefa Kroutvora

při přebírání Ceny

Jaroslava Seiferta

… Nečekanou poctu přijímám

s překvapením, radostí, jistou ner-

vozitou a také s pokorou. Přestože

se zdá, že jsou na světě důležitější

věci než právě poezie, bez poezie

člověk strádá. A nemám na mysli

jen básničky, ale poezii v širším

smyslu jako projev údivu, úžasu,

citlivosti, radosti, porozumění,

dokonce humoru a samozřejmě

lásky. Všeho moc škodí, a proto

by i poezie měla být vzácná a po-

třebná jako sůl, vždy autentická.

Seifertovu cenu nedostávají jen

veršující básníci, což potvrzuje

moji tezi, že poezie je širší pojem.

V roce 1993 obdržel cenu Bohu-

mil Hrabal, autor mně obzvláště

drahý. Ještě v čase samizdatu

jsem opsal na stroji a vydal

Hrabalovu Ztracenou uličku,

sbírku raných básní. Její sazba

byla po únoru 1948 rozmetá-

na a bylo ji třeba rekonstruovat

z kartáčových obtahů. V době,

kdy Hrabal jezdil pracovat do

kladenských hutí, odkud čerpal

inspiraci i pro svou legendární

povídku Jarmilka, psal také mi-

lostné sonety. Kdo by to byl řekl.

Opsal jsem je, naklepal, naťukal

na psacím stroji a vydal v sami-

zdatu. Dnes už moje vzpomínky

patří historii, ale pro mě jsou stále

živé. V čase normalizace jsme

bývali horlivými čtenáři, všichni

jsme něco opisovali a podávali

si papíry jako kdysi ve škole pod

lavicí. K odkazu samizdatu se

vracím i dnes, kdy je možné na-

psat a vydat prakticky všechno,

je ale otázka, zda to má smysl.

Také poezie patří v dnešním

hlučném, přecivilizovaném, in-

flačním a konfliktním světě mezi

ohrožené druhy. Pečujme o ni,

patří k životnímu stylu, kultu-

ře, vzdělanosti, k lehké noblese

a toleranci…



Myslím si, že psaní do šuplíku je

iluze. Psaní je jakýsi dialog, rozhovor

se čtenářem. Každý text je někomu

určen. Texty jsou vzkazy, poselství,

někdy třeba i ta zoufalá v láhvi

vhozené do moře.