Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 37

37

lépe. Někdy se to pak „opraví“ po-

měrně rychle. Například v případě

záškoláctví, které může v extrém-

ních případech vést až k dětskému

domovu. Někdy stačí užší spolu-

práce s rodiči a změna školy. Hez-

ky viditelné jsou rovněž pokroky

u anorexie. Když se vše povede, je

to pěkně ohraničená léčba s jasným

dobrým koncem.

Nacházejí se dětští psychiatrič-

tí pacienti rovnoměrně napříč

populací, nebo existují, řekněme,

rizikovější skupiny?

Nic nelze tvrdit absolutně, ale po-

cházejí většinou z problémových

nebo sociálně slabých rodin, případ-

ně z pěstounské a ústavní péče či od

rodičů, kteří mají sami psychické

potíže. Setkáte se ovšem i s velmi

dobře situovanou rodinou z takzva-

ně lepší společnosti, kde je na první

pohled všechno v pořádku. Když ale

potom vidíte, jak maminka zakrý-

vá diagnózu své dcery i před otcem

a o medikaci mluví jako o vitami-

nech, pochopíte, že v pořádku něco

opravdu není…

Takže za vámi rodiče sdětmi

někdy přicházejí hlavně proto,

abyste opravili škody, které sami

nadělali?

Bohužel tomu tak bývá. Je to hlavně

těmi, kteří svoji roli nezvládají. Jejich

děti se k nám často opakovaně vra-

cejí. Stabilizace se musí opakovat.

Takoví rodiče si myslí, že oni nic mě-

nit nemusí. Opak je přitom pravdou!

Náprava psychického stavu dítěte je

vlastně velmi často podmíněna dlou-

hou prací doma v rodině.

Jiní rodiče zase přicházejí proto,

aby pro svoje dítě získali diagnó-

zu, ze které pak očekávají plynoucí

úlevy a výhody. Stává se tedy i to, že

něčí názor nepotvrdíme. Diagnostic-

ké metody se přitom velmi zpřesnily

a snížily i věkovou hranici pacientů,

u nichž je lze úspěšně použít. Pro-

to se u skutečných případů dá začít

s léčbou brzy, což zvyšuje pravděpo-

dobnost dobrých výsledků.

Zatěžující je, když víte přesně, co

by pomohlo, ale zároveň vidíte, že ta

rodina toho prostě nebude schopna.

Jindy se zase setkáte se zneužíva-

nými dětmi. Ty příběhy jsou někdy

opravdu hrozné. To patří na našem

oboru k nejnáročnějším aspektům.

Určitě je důležité mít dobré vlast-

ní rodinné zázemí a umět si vyčis-

tit hlavu. Domů si v ní můžete nosit

maximálně provozní věci z chodu

oddělení.

Co je hlavním problémem české

dětské psychiatrie?

Jedním slovem dostupnost. Každý

den nám zvoní telefony s žádostmi.

Frustrující je, že kvůli kapacitě mu-

síme odmítat. V Praze je sto třicet lů-

žek, z toho třicet u nás v Krči, pade-

sát v Bohnicích a padesát v Motole.

Leží na nich pacienti z celé republi-

ky, dokonce i z Moravy. Celý stát má

totiž k dispozici maximálně pět set

míst. I kdyby se nějakým zázrakem

podařilo navýšení celkové kapacity

o sto procent, do čtrnácti dnů bude

zaplněna. Sice se mluví o potřebnosti

dětské psychiatrie, ale reálně se nic

nezlepšuje. Zatím jde pouze o slova.

Ajak je to se samotnými dětský-

mi psychiatry, těch je dost?

Letos v tomto oboru atestují v celé

republice čtyři lidé. Stačí to jako od-

pověď? Je nás málo. Nestačilo by, ani

kdybychom zvládali všichni pořád

sloužit dvanáctihodinové směny. Mu-

síme chránit i sami sebe. Na našem

oddělení jsem já a čtyři kolegové. Jde

o málo lukrativní a přitom psychicky

náročný obor. Myslím, že za úvahu by

stála změna už v samotném nastave-

ní studia dětské psychiat rie. Budoucí

adepti tohoto oboru musí absolvovat

měsíce na interně, chirurgii a podob-

ně, spoustu času pak stráví na dospě-

lé psychiatrii.

Jak jste se vy osobně ktomuto

oboru dostala?

Původně jsem se chtěla věnovat pe-

diatrii, ale nebylo místo a psychiatrie

mě bavila, tak se to tak nějak pro-

pojilo. V Krči jsem nastoupila před

čtrnácti lety a po mateřské jsem se

vrátila před sedmi lety. V roce 2020

na mě padl primariát, a „užila jsem si

všechny covidové radosti“ s tím spo-

jené. Byly tu i chvíle, kdy jsme coby

lékaři učili děti místo učitelů. Ale ni-

čeho nelituji. Vybrala jsem si obor,

ve kterém je to sice někdy těžké,

ale když pracujete s dětmi, je vždy

mnohem větší naděje na úspěch než

u dospělých. 

MUDr. Tereza Podhorná (*)

Primářka dětské psychiatrie ve Fakultní Thomayerově

nemocnici Praha Krč. Přímo vbudově, kde dnes působí, se

narodila. Vystudovala . lékařskou fakultu UK, voboru působí

od roku , vroli primářky od roku .

Má dvě dcery ve věku  a let. Ráda cestuje ajezdí na chatu.

Zatěžující

je, když

víte přesně,

co by

pomohlo,

ale zároveň

vidíte, že

ta rodina

toho prostě

nebude

schopna.