Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 68

KULTURA / CENA JAROSLAVA SEIFERTA

JOSEF KROUTVOR:

Texty jsou někdy zoufalá

poselství vláhvi

Literární Cenu Jaroslava Seiferta, kterou uděluje

Nadace Charty 77 od roku 1986, převzal vpolovině

listopadu vPraze básník aprozaik, esejista

akulturní historik Josef Kroutvor (80).

Text: RADEK GÁLIS

Foto: MICHAL LINHART

Cena je udělována za význačné dílo

vydané či jinak zveřejněné v ČR

nebo v zahraničí v posledních třech

letech. Letošní laureát ji získal za

knihu Poletování jednoho ptáčka /

Vzpomínání a listování s přihlédnu-

tím k autorově pokračující esejistic-

ké tvorbě.

Sjakými pocity jste přijal od

Nadace Charty 77 literární Cenu

Jaroslava Seiferta?

Samozřejmě, že jsem byl udělením

Ceny Jaroslava Seiferta trochu za-

skočen a překvapen, ale tohle oce-

nění každého člověka jistě potěší.

Když jsem četl seznam držitelů,

zjistil jsem, že ji přede mnou dostala

celá řada mých přátel a známých lidí,

které jsem v životě potkal. Cenu tedy

chápu jako štafetu, kterou člověk

sice obdrží, ale je povinností předat

ji dál.

Takže i já jsem ji převzal a zase

předávám. Cena je tichá, nedopro-

vázená mediálními skandály, což je

sympatické stejně jako fakt, že se

udílí jednou za dva roky. Z literár-

ního ocenění totiž nemá smysl dělat

automat na medaile.

tramvaj na Klárov kolem brány bý-

valého pražského purkrabství. Zde

jednu dobu Jaroslav Seifert bydlel.

Vždycky jsem si na něj cestou kolem

vzpomněl, protože je s domem spo-

jena i historka, o které píše Jaroslav

Seifert ve svých vzpomínkách Všec-

ky krásy světa. Dům měl velká vrata,

k nimž patřil těžký, masivní klíč. Aby

jej básník nemusel vláčet celý den

v aktovce po pražských redakcích,

kavárnách a vinárnách, které rád

s přáteli navštěvoval, jeho žena uklá-

dala klíč pod vrata, kde si ho mohl

cestou domů vyzvednout. Jednou se

ale stalo, že nasněžilo, a klíč zapadl

do závěje, takže jej básník nemohl

najít. Pro mě se tenhle klíč v závěji

stal symbolem české poezie.

Vyjadřujete se ve svých esejích

aknihách knejrůznějším téma-

tům, která vás trápí, rozradost-

ňují nebo jinak zasáhnou. Stačí

autorům kuvolnění, když je napí-

šou, nebo je zapotřebí dotáhnout

vše až kvydání vnovinách nebo

knize?

Samozřejmě, že nepíši jenom tak.

Myslím si, že psaní do šuplíku je iluze.

Psaní je jakýsi dialog, rozhovor se čte-

nářem. Každý text je někomu určen.

Texty jsou vzkazy, poselství, někdy

třeba i ta zoufalá v láhvi vhozené do

Co se vám vybaví vsouvislosti

sbásníkem Jaroslavem Seifer-

tem?

Osobně jsem ho nepoznal. Když

jsem se ale kdysi, ještě v čase tzv.

normalizace, vracíval pozdě večer

domů z jednoho malého oblíbeného

bistra na Hradčanech, kde jsem si

u skleničky povídal s přáteli, chodí-

val jsem přes Pražský hrad dolů na

„Cenu chápu jako štafetu, kterou musím

předat dál,“ říká Josef Kroutvor.

Laureát Ceny

Jaroslava Seiferta

při jejím udělení

vrodinném

sousedství

smanželkou

Barborou asynem

Josefem.