Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 48

ŽIVOT / PŘÍBĚH

Od dětství paní Evu (66) provází lás-

ka ke zvířatům. Už jako holka jez-

dila na koních. Jejich obrázky zdobí

i její pokoj v domově pro seniory

v Chlumci nad Cidlinou, kde mo-

mentálně bydlí od květnového pro-

puštění z nemocnice.

Pravidelně ji zde navštěvuje man-

žel, který se necítil na to, aby své

manželce poskytl dostatečnou do-

mácí péči. Zatím alespoň obhospo-

dařuje její zvířata u domu v nedaleké

Olešnici. „Musím říct, že mě man-

želův strach pečovat o mne nepří-

jemně zaskočil, ačkoliv sem dochází

na pravidelné návštěvy a vozí mě

na vycházky,“ posteskla si paní Eva

hned na úvod.

Sedí na posteli svého jednolůžko-

vého pokoje, před sebou stoleček, na

němž má mobil, ovladač od televi-

ze, časopis a speciální tyčku, kterou

dokáže mačkat tlačítka nebo otáčet

stránky. Tu jí nechal vyrobit syn na

3D tiskárně, aby byla v rámci mož-

ností o něco samostatnější. „Starají

se tu o mě hezky, ale tohle prostředí

není můj šálek kávy. Mimochodem,

raději bych si dala pivo,“ zasměje

se a dává tak průchod své přiroze-

né vitalitě, které se v její situaci ani

nechce věřit. Na vysvětlenou hned

dodává, že se tu nemá s kým bavit.

„Většina lidí je tu o patnáct i více let

starších a řeší úplně jiné věci. Ne-

dávno šly kolem dvě babičky a já

skrze otevřené dveře slyšela, jak si

rádoby šeptají, že to je ta, co nemá

nohy. Tak jsem schválně nahlas za-

volala, že nemám ani ruce!“

ŽIVOT VPŘÍRODĚ

Nezapře svoji energickou náturu,

přestože nepopírá, že jí pomáhají an-

tidepresiva, a i s nimi mívá velmi ná-

ročné psychické stavy, při kterých se

jí nechce žít. Moc tomu nepomáhá ani

fakt, že za ní dosud nebyla na návště-

vě osmiletá vnučka. Její rodiče ji prý

zatím ještě nepřipravili na to, v jakém

je teď babička stavu. Na poličce od ní

má tedy alespoň vystavené obrázky.

Syn dorazí tak jednou za měsíc.

Ve svém živlu naopak je, když

může vyprávět a vzpomínat: „Vždy

jsem snila o tom, že budu mít koně.

V příštím životě se mi to určitě vy-

plní. Budu mít ranč někde na Mo-

ravě, odkud pocházím. V tomhle

jsem u nich alespoň pracovala jako

zootechnička.“ Řízením osudu se

ale stalo, že už jako maminka zača-

la pracovat coby prodavačka v jedné

pardubické trafice.

„Měla jsem sice velkého psa, ale

pořád mě to táhlo do přírody. Po

osmi letech v tabáku jsem si řekla:

A dost! Synovi bylo už dvanáct let,

mně třicet tři a přišla revoluce. Tak

jsem se rozhodla, že se nastěhuji do

hájovny na samotě patřící pod pan-

ství rodiny Kinských, kterou kdysi

koupil můj táta. Nejbližší vesnice

byla kilometr. Do Pardubic jsem do-

jížděla na víkendy, abych pomohla

s domácností. Pořídila jsem si lovec-

ký myslivecký průkaz a pracovala

v lese. Společnost mi dělala hlavně

zvířata, co jsem si pořídila, a lesáci,“

vzpomíná na nepochybně zajíma-

vé období. A vůbec se nediví, že se

s manželem rozvedli. Po letech se

k sobě ale opět vrátili a nyní spolu

žijí už zase patnáct let.

Po sedmi letech hájovnu prodala

a koupila domek v Olešnici. „Zpátky

do města se mi nechtělo. Ani tady

nechyběla zvířata. Začala jsem se ži-

vit jako pošťačka. Jezdila jsem autem

po okolních vesnicích a těšila se na

důchod. Do toho jsem odešla v šede-

sáti, ale nebylo mi přáno si ho v po-

klidu moc dlouho užít,“ konstatuje

Eva Kosinová skoro věcným tónem.

ANI NEPŘÍTELI…

„Koncem letošní zimy mi začalo být

trochu divně. Zašla jsem si na co-

vidový test, který vyšel pozitivně.

Doktorka mi řekla, ať si lehnu a vez-

mu paralen. Doma jsem byla sama,

protože jsme s manželem každý žili

ve svém domě. Začaly mě ale hrozně

bolet nohy, tak přijel, aby mi pomá-

hal. Ráno mě musel nést na toaletu.

Přivolaná záchranka mě nechala

doma, protože jsem jinak neměla ani

rýmu nebo teplotu. Bylo mi jen divně

po těle. Za tři dny už se ovšem vůbec

nedalo postavit na nohy. Konečně mě

odvezli do nemocnice, pak už nic ne-

vím. Měsíc mě udržovali v umělém

spánku. Na nohou a rukou mi začaly

vysychat a odumírat svaly, jako kdy-

bych se měnila v mumii zaživa. Vů-

bec si se mnou nevěděli rady. Šesté-

ho března mi museli vzít nohy, o tři

dny později i ruce,“ popisuje paní Eva

dramatické okamžiky.

Rodina se prý zhroutila, manžel se

synem museli začít užívat léky. „Já

Většina lidí je tu

o patnáct i více let

starších a řeší úplně jiné

věci. Nedávno šly kolem

dvě babičky a já skrze

otevřené dveře slyšela,

jak si rádoby šeptají, že

to je ta, co nemá nohy.

Tak jsem schválně

nahlas zavolala, že

nemám ani ruce!

Koně a další

zvířata paní Evu

provázejí celý

život, dokonce

i po amputaci.