Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 51

protože si od nich přinášel spoustu

věcí, stejně tak zvukař. Máte okolo

sebe lidi, kteří jsou schopni tyto věci

vnímat, v tom čase zůstanou s vámi,

ale zároveň zůstanou s těmi lidmi.

A o tom je ten dokument.

Proč jste zvolila černobílý film

přesto, že je vněm hodně krás-

ných přírodních záběrů?

Snažila jsem se získat pocit vjemů

nevidomých. Měla jsem v úmyslu

vestřihávat do černobílých sekvencí

grafické obrazy, které měly simulo-

vat jejich vidění, ale od tohoto zámě-

ru jsem upustila… Vše se mi zdálo

falešné. Tak, jak řekl jeden z prota-

gonistů „Řekni mi, jaké je to vidět.“,

došla jsem k tomu, že toto téma nej-

víc přiblíží černobílý obraz.

Film Ti, kteří tancují ve tmě,

vznikal celých pět let, protože do

natáčení vkráčel covid…

Původní záměr byl tři roky, ale kvůli

covidu jsme museli natáčení přeru-

šit, protože jsem nechtěla natáčet lidi

s rouškami. Filmy, které jsem kdy

natočila, nemají v sobě ukotvený čas.

A to byl myslím hlavní důvod, proto-

že covid by čas uzemnil.

Jaký je rozdíl mezi pravdou

aautenticitou vdokumentárním

filmu?

Ono to není rozdílné. Člověk se sna-

ží pravdu nosit nějak v sobě a podle

toho, jakou pravdu v sobě nosíš, ta-

kovou ji dáváš. Nemám ráda taková

ta velká slova. Daleko lépe se mi žije

a točí s lidmi, kteří jsou svérázní,

protože v tom jsou pravdiví. Napo-

sledy ve filmu Ti, kteří tancují ve tmě,

kdybych je jen trochu litovala a cítili

by sentiment, nenatočila bych ani je-

den záběr.

Vaše filmy jsou běhy na dlouhou

trať…

Jde o dny a měsíce natáčení, další

hodiny se pak prosedí se střihačkou

Lucií Haladovou ve střižně nad na-

točeným materiálem, tam se vlastně

rodí finální tvar. Během tohoto času

přichází dramaturg Ivan Arsenjev,

který přináší podstatné podněty

k výsledné dramaturgii filmu. A to je

právě ta tvorba, to nemůžete mít ve

scénáři, protože vlastně člověk ne-

ustále improvizuje. A člověk musí

být otevřený. A když jste otevřená,

tak to není ta křeč, že to musí být, to

jsem se taky učila. A dlouho. Protože,

já vám něco řeknu, ne každý je scho-

pen komunikace. Některý člověk je

velice introvertní, někdo je extro-

vertní – a vy musíte hledat tu rovinu,

jak se k tomu člověku dostat, ty vaše

energie propojit, a v tom je právě ta

pravdivost, protože to všechno je ta-

kové latentní, je to neuchopitelné, ale

přitom je to fantastické a je to to, co

mě vlastně k tomu žene, ale ať už je

to obraz, výpověď, ať už je to cokoli,

tak vy vnímáte, že to tam je. To je to,

co přichází z toho vršku, ať už to je

kosmos, ať už je to pán bůh, křesťan-

ství, já nevím, cokoliv. Říkám tomu

stavební kameny. Jsou to pro mne

motivy, které pak dál rozvíjím.

Ve filmu Ti, kteří tancují ve tmě,

byla důležitá společná energie a hlas.

Ráda cestujete. Souvisí vaše ces-

ty pokaždé sfilmem?

Ano i ne, protože každá cesta obo-

hatí vás i vaše vědomí. Jsou to sto-

py, které můžete později otisknout

do filmu. Cestování je moje velká

vášeň. Potřebuji silné téma. Pro mě

byla vždycky nejdůležitější vnitřní

svoboda a čas. Mít tu možnost roz-

hodovat sama za sebe a točit o světě

zabydleném lidmi, o kterých jsem

přesvědčena, že je třeba vyslat jim

sdělení. Už jsem takhle zvažovala

asi šest témat, ale nebylo to to pravé.

V současné době stále hledám, ale

vím, že všechno má svůj čas. Mys-

lím, že přecházet z jednoho filmu do

druhého není úplně dobré, pak totiž

přestáváte žít a čas věnovaný vlast-

nímu životu se vytrácí.

Je po premiéře, první debaty

arecenze jsou za vámi…

Konečná tečka to ještě není… Film

má ještě před jednou úpravou.

Vznikne verze pro nevidomé s au-

diopopisem. 

Jana Ševčíková (*)

Česká režisérka. Už svým absolventským filmem na

FAMU – Piemule vroce  – upozornila na svůj výrazný

talent. Vkaždém svém dalším filmu vždy cílí na kvalitní

asilná témata.

Od počátku tvorby vytváří sama námět iscénář, natáčí

vmalém štábu, ve vlastní produkci.

Všechny její originální snímky byly oceněné vzahraničí:

Piemule, Jakub, Starověrci, Svěcení jara, Gyumri. Za film

Opři žebřík onebe vČesku získala mimo jiné Cenu české

filmové kritiky aČeského lva.

Z. mezinárodního festivalu dokumentárních filmů

vJihlavě  si režisérka odnesla Cenu za přínos

světové kinematografii, z. mezinárodního festivalu

dokumentárních filmů ve Varšavě Cenu za nejlepší

dokumentární film (Ti, kteří tancují ve tmě).

51